O životních posláních aneb open your heart bejby

Článek o tom, jak jsem našla samu sebe v 257.copytriku měl spoustu ohlasů, za což Vám moc děkuju. Je vidět, že v tom hledání sebe sama nejsem sama, což mě uklidňuje i znepokojuje zároveň. A že i ti z Vás, kteří si jdou pevně za tím svým snem, se alespoň jednou za život dostanou do fáze, kdy najednou pochybují. Občas zkrátka pochybujeme všichni.

Myslím, že problém je v tom, že toužíme po tom, mít to své životní poslání. A když už ho máme i tak potřebujeme často ujištění, že je pro nás tím pravým. Často chceme být v něčem dobří proto, abychom si mohli víc vážit sami sebe nebo udělat lepší dojem na ostatní. Zkrátka toužíme necítit se jen jako prachsprostí břídilové z mnoha více či méně hloupých důvodů. A taky možná proto, že občas slýcháváme tu prokletou větu o tom, "že bychom měli v tom životě něco dokázat".

Někteří z nás si to své poslání nesou už odmalička na svých bedrech. Aby byly dobří v tom, v čem chtějí, jsou někdy schopni obětovat mnohé. Kamarády, partnery, volný čas, své koníčky, děti a především svou vnitřní svobodu. Pak je tu ta druhá část nás, která se zase to své poslání snaží (někdy i celý život) najít. Neustále pochybujeme, trápíme se a připadá nám, že nemáme směr. Která skupina to má těžší, to lze nakonec jen těžko říct. Natuty však víme, že své životní poslání musíme mít pevně ve svých rukou, jinak hrozí dříve či později uvědomění, že jsme na tomto světě docela zbytečně. A nikdo z nás nechce býti zbytečným. Všichni chceme být užiteční ba přímo nepostradatelní. A nejlépe ještě výjimeční. Jo!

A já Vám teď něco řeknu. Něco, co možná všechny ty balvany pochybností či naopak přepracovanosti odplaví jednou provždy z našich beder.

Poslání je blbost.

Jsem si tím víceméně naprosto jistá. Je to pouze něco, po čem prahne naše ego, jelikož ono chce být nepostradatelné. Už jednou jsem psala o tom, jak si myslím, že je lidské ego zbytečné v tomhle článku a jsem o tom stále více přesvědčená.

Takže základním pravidlem spokojeného života by mělo být uvědomění, že jsme naprosto postradatelní, což může znít trochu děsivě. Záleží však, jak se na to díváme.

Pro tento svět jsme postradatelní všichni. Svět je místo, které je stvořené pro nás a ne my pro něj. To jen my lidi si někdy myslíme, že musíme spasit svět. A on přitom spasit vůbec nepotřebuje. Spásu potřebujeme možná tak my lidé a to jen díky tomu, co tu na té své zemi někdy provádíme.

Avšak každý z nás je jedinečným tvorem, pro své okolí (díky bohu!) naprosto nepostradatelným. To je ale úplně jiná věc. Lidé, pro které jsme skutečně nepostradatelní nás potřebují, protože nás milují. Ne proto, že abychom je zachraňovali nebo jim platili účty. A pokud ano, je něco špatně. Nemáme žádnou povinnost vůči světu. Taktéž vůči společnosti, lidem okolo nás, vůči svým rodičům, dětem a dokonce ani vůči sobě.

A pak je tu sebeposlání. Možná bych mohla říct spíše sebenaplnění. A právě proto, že tyhle dva druhy poslání se často zaměňují a slévají do jednoho, je v tom takový nepořádek.

Sebeposlání je něco jiného bež poslání. A je to právě to, co dává našemu životu skutečný smysl. Posíláme ho na sebe ovšem my sami, jak už je zřejmé ze spojení těch dvou slov a v tom je ten rozdíl. Takže je naprosto zbytečné hledat ho mimo sebe a ptát se ostatních, co bychom měli dělat.

Až tedy opět budete hledat to své poslání, uvědomte si, že ho nikdy nemůžete najít, protože prostě neexistuje. Existuje jen sebeposlání či sebenaplnění, které si ovšem určuje každý z nás sám. Až přestaneme hledat k čemu jsme to vlastně dobří a místo toho si řekneme, čím my sami chceme přispět tomuto světu a co nás samotné naplňuje radostí, pak ho najdeme.

A možná není nutné ani cokoliv hledat. Což je konec konců to, o čem byl můj předešlý článek a z čeho jsem byla tak nadšená. Pochopila jsem, že nemusím nic hledat Stačí když budu věci dělat s potěšením. A to i kdybych měla každou chvíli dělat něco jiného, střídat, přeskakovat z jednoho odvětví do druhého atakdále.

Věřím totiž, že skutečným (sebe)posláním každého z nás je tvorba pozitivní energie. Napsala bych, že je to láska, ale nechci znít příliš pateticky.

Tak to je ten důvod, proč si myslím, že je lepší být spokojeným zametačem chodníků, který se denně usměje na pár kolemjdoucích a zlepší jim tak den, než uznávaným, ale vystresovaným odborníkem na cokoliv.

Aneb open your heart bejby a nic víc potřebovat nebudeš. Oni ti bítlsáci to stejně věděli nejlíp. Tak proč na to pořád všichni zapomínáme?

Měla bych ovšem říct, že ani já sama se tím, co tady píšu neřídím. A je dost možné, že kdybych se tím už dávno řídila, nic z toho bych nepsala. Tyhle články jsou vlastně tak trochu ode mě pro mě a jejich vytvářením si uvědomuju všechno to, co potřebuju vědět. Přesto doufám, že i někomu dalšímu třeba pomohou v tom, aby se cítil líp. Ego a jeho nejlepší kámoš strach jsou totiž dva pěkní parchanti, kteří náš často v naší snaze o cokoliv doslova převálcují.

A tak přeju Vám všem (i sobě:) hodně štěstí ať máme ve většině případů větší moc než ti dva! 

A budu ráda, když mi dáte vědět, jak jste na tom s životními posláními Vy! ;)