Beze strachu aneb jak hledám své štěstí

Je neděle večer a já nervózně bubnuju prsty do svého červeného notebooku a netrpělivě čekám až naskočí. Zavírám se do klidu ložnice abych zachytila tu vzácnou chvíli, kdy se mi chce tak hrozně moc psát, že mám pocit, že když hned nezačnu, tak asi prasknu. A bojím se, že ta chvíle vymizí stejně rychle jako přišla a zůstanu tu zase jenom já a spoustu nepopsaných řádků. Jako vždycky...

Prsty pravé ruky, které se mi dnes podařilo si opařit, vyprošťuju z mokrého šátky a bolest je najednou vedlejší. 

Víc se bojím, že tu chvíli zase nestihnu zachytit. A přitom je tak silná! Bojím se. A strach je přesně to, co mi neustále v něčem brání.

Naše neděle - kofola a špekáčky

Miluju zapisování. Už jako malá jsem si vedla deníky snad o všem. Měla jsem svůj deník o psech, oblíbené kapele, psala si svůj dětský časopis a samozřejmě soukromý tajný deník. A když mi najednou moderní doba dává možnost psát naprosto svobodně o čemkoliv a sdílet to úplně s kýmkoliv, mrhám ji. Mám možnost, o které se mému dětskému já nikdy ani nesnilo. A je úplně jedno jestli to bude číst pět nebo pětset lidí.

Jde o to, že ten pocit sama sobě nedopřávám. O to, že místo abych psala kvůli sobě, častěji nepíšu kvůli ostatních. 

Zanedbávám blog, protože mi žádný článek není dost dobrý. Místo abych sdílela a psala kvůli sobě, až moc často si kladu otázku, zda to má smysl. Co na to řeknou ostatní , zda to co napíšu, může být ještě pro někoho dalšího nějakým přínosem. Zda to má přínos pro mě a třeba i to, zda-li tím článkem můžu něčeho "dosáhnout". Přebírám zodpovědnost za všechny své potencionální čtenáře. Za jejích myšlenky, za to, co si o tom co napíšu budou myslet a co jim to může dát. Vytvářím si nesmyslnou odpovědnost, která ve skutečnosti neexistuje. Protože za myšlenky ve Vaši hlavě opravdu zodpovědnost mít nemůžu.

Dnes jsem si zase uvědomila, jak mi moje vlastní hlava brání v tom, abych dělala jednu z věcí, která mě naplňuje a baví a tou je psaní a sdílení. I když může být virtuální svět někdy ošemetný, dává nám velkou příležitost. Myslím si, že pro všechny z nás je sdílení obecně neskutečným přínosem. Je to to vlastně taková naše esence života. Životodárný, inspirativní a hlavně tvořivý přenos energie mezi námi, ať už ve virtuální nebo skutečné rovině. A protože se ráda (a asi i lépe) vyjadřuju písemem než slovem, je pro mě psaní o to důležitější.

Přeju si v sobě uchovat tento pocit, se kterým chci tvořit (nejen blog). Je to úžasný pocit plný svobody. Chci tvořit bez omezení a beze strachu a přestat přijímat odpovědnost za to, co si o tom myslíte nebo si z toho vezmete vy. Může to znít až trochu sobecky, ale sobeckost v tom není. Jen svoboda. A ta je opravdu opojná. Jestli jste ji někdy zažili, asi víte o čem mluvím.

U mě to kupříkladu začalo na parketu. Zkusili jste někdy (střízlivý:) tančit v místnosti plné lidí a přitom se nestarat o to, jak u toho vypadáte? Jako by jste v tu chvíli byli jen vy a ta písnička? Mě tohle kupodivu problém nedělá a tak vím jak je to skvělé. Ale každý to máme jinde. Někdo může zpívat tak, jako by nikdo neposlouchal nebo jen říct něco odvážného z plných plic tak, jako by jeho slova nikdo nesoudil. 

Pamatuju si, jak za mnou po takové jedné "akci" na parketě přišel jeden úplně neznámý kluk a řekl mi, jak jsem super. Přesněji to řekl nějak takhle: "Hele já po tobě nic nechci, mám tady vedle holku a hned zase jdu, ale jen jsem ti chtěl říct že, jsi fakt skvělá!" A já v tu chvíli věděla, že vážně nejde o to, že by mě chtěl sbalit, nebo o to, že bych byla tak dobrá tanečnice. Zkrátka jen uviděl tu svobodu a nespoutanost, kterou jsem v sobě měla a dokázal ocenit to, jak jsem jí veřejně a beze strachu pustila ven. A byl natolik zlatý, aby mi to řekl. Tenkrát jsem si uvědomila, že přes všechny pochyby je dobré nechat tomu "pocitu" volný průběh. I když samozřejmě na spoustu jiných lidí to tenkrát mohlo působit úplně jinak a mohli si o mě v tu chvíli říct "to své" :)

                                   

Začala jsem tenhle svobodný přístup pomalu aplikovat na některé aspekty mého života a nestačím se divit, kolik pozitiv mi přináší. Naposledy na svého Kubu. Přestala jsem s těmi nekonečnými strachy o tom, jestli mě má dostatečně rád a jestli třeba občas nemyslí nebo nekouká na jiné holky. Přestala jsem se bát, jestli žije dost zdravě na to, aby tu byl se mnou mohl být "navěky". Přestala jsem se sama sebe ptát zdali je to opravdu "ten pravý" pro moji budoucnosti. Nechala jsem jeho polovinu odpovědnosti za náš vztah opravdu jen na něm a starám se jen o tu svou. A cítím se najednou daleko štastnější. 

Učím se nahrazovat strach vírou i když je to někdy dost těžké. Vírou v inteligentní prostor a samu sebe.

Když se méně bojím, můžu víc tvořit. A to je přesně to, o co mi jde. 

Ne nadarmo se  říká, že blázni se radujou. Nedávno jsem se prodírala staršími články a překvapilo mě, jak smutně na mě celý blog působil. Dělila jsem se tu spíš o negativní pocity, protože jsem se z nich potřebovala vypsat. Ale já nejsem zase tak smutný člověk, i když mě taky trápí spousta věcí. Smutek i radost tu s námi budou pořád a nejde o to se smutku nadobro zbavit. Ale záleží jen na nás na co zaměříme svoji pozornost. A já se rozhodla začíst si častěji vybírat tu radost. A to je vlastně celé to tajemství toho, jak momentálně nacházím své štěstí :)

O životních posláních aneb open your heart bejby

Článek o tom, jak jsem našla samu sebe v 257.copytriku měl spoustu ohlasů, za což Vám moc děkuju. Je vidět, že v tom hledání sebe sama nejsem sama, což mě uklidňuje i znepokojuje zároveň. A že i ti z Vás, kteří si jdou pevně za tím svým snem, se alespoň jednou za život dostanou do fáze, kdy najednou pochybují. Občas zkrátka pochybujeme všichni.

Myslím, že problém je v tom, že toužíme po tom, mít to své životní poslání. A když už ho máme i tak potřebujeme často ujištění, že je pro nás tím pravým. Často chceme být v něčem dobří proto, abychom si mohli víc vážit sami sebe nebo udělat lepší dojem na ostatní. Zkrátka toužíme necítit se jen jako prachsprostí břídilové z mnoha více či méně hloupých důvodů. A taky možná proto, že občas slýcháváme tu prokletou větu o tom, "že bychom měli v tom životě něco dokázat".

Někteří z nás si to své poslání nesou už odmalička na svých bedrech. Aby byly dobří v tom, v čem chtějí, jsou někdy schopni obětovat mnohé. Kamarády, partnery, volný čas, své koníčky, děti a především svou vnitřní svobodu. Pak je tu ta druhá část nás, která se zase to své poslání snaží (někdy i celý život) najít. Neustále pochybujeme, trápíme se a připadá nám, že nemáme směr. Která skupina to má těžší, to lze nakonec jen těžko říct. Natuty však víme, že své životní poslání musíme mít pevně ve svých rukou, jinak hrozí dříve či později uvědomění, že jsme na tomto světě docela zbytečně. A nikdo z nás nechce býti zbytečným. Všichni chceme být užiteční ba přímo nepostradatelní. A nejlépe ještě výjimeční. Jo!

A já Vám teď něco řeknu. Něco, co možná všechny ty balvany pochybností či naopak přepracovanosti odplaví jednou provždy z našich beder.

Poslání je blbost.

Jsem si tím víceméně naprosto jistá. Je to pouze něco, po čem prahne naše ego, jelikož ono chce být nepostradatelné. Už jednou jsem psala o tom, jak si myslím, že je lidské ego zbytečné v tomhle článku a jsem o tom stále více přesvědčená.

Takže základním pravidlem spokojeného života by mělo být uvědomění, že jsme naprosto postradatelní, což může znít trochu děsivě. Záleží však, jak se na to díváme.

Pro tento svět jsme postradatelní všichni. Svět je místo, které je stvořené pro nás a ne my pro něj. To jen my lidi si někdy myslíme, že musíme spasit svět. A on přitom spasit vůbec nepotřebuje. Spásu potřebujeme možná tak my lidé a to jen díky tomu, co tu na té své zemi někdy provádíme.

Avšak každý z nás je jedinečným tvorem, pro své okolí (díky bohu!) naprosto nepostradatelným. To je ale úplně jiná věc. Lidé, pro které jsme skutečně nepostradatelní nás potřebují, protože nás milují. Ne proto, že abychom je zachraňovali nebo jim platili účty. A pokud ano, je něco špatně. Nemáme žádnou povinnost vůči světu. Taktéž vůči společnosti, lidem okolo nás, vůči svým rodičům, dětem a dokonce ani vůči sobě.

A pak je tu sebeposlání. Možná bych mohla říct spíše sebenaplnění. A právě proto, že tyhle dva druhy poslání se často zaměňují a slévají do jednoho, je v tom takový nepořádek.

Sebeposlání je něco jiného bež poslání. A je to právě to, co dává našemu životu skutečný smysl. Posíláme ho na sebe ovšem my sami, jak už je zřejmé ze spojení těch dvou slov a v tom je ten rozdíl. Takže je naprosto zbytečné hledat ho mimo sebe a ptát se ostatních, co bychom měli dělat.

Až tedy opět budete hledat to své poslání, uvědomte si, že ho nikdy nemůžete najít, protože prostě neexistuje. Existuje jen sebeposlání či sebenaplnění, které si ovšem určuje každý z nás sám. Až přestaneme hledat k čemu jsme to vlastně dobří a místo toho si řekneme, čím my sami chceme přispět tomuto světu a co nás samotné naplňuje radostí, pak ho najdeme.

A možná není nutné ani cokoliv hledat. Což je konec konců to, o čem byl můj předešlý článek a z čeho jsem byla tak nadšená. Pochopila jsem, že nemusím nic hledat Stačí když budu věci dělat s potěšením. A to i kdybych měla každou chvíli dělat něco jiného, střídat, přeskakovat z jednoho odvětví do druhého atakdále.

Věřím totiž, že skutečným (sebe)posláním každého z nás je tvorba pozitivní energie. Napsala bych, že je to láska, ale nechci znít příliš pateticky.

Tak to je ten důvod, proč si myslím, že je lepší být spokojeným zametačem chodníků, který se denně usměje na pár kolemjdoucích a zlepší jim tak den, než uznávaným, ale vystresovaným odborníkem na cokoliv.

Aneb open your heart bejby a nic víc potřebovat nebudeš. Oni ti bítlsáci to stejně věděli nejlíp. Tak proč na to pořád všichni zapomínáme?

Měla bych ovšem říct, že ani já sama se tím, co tady píšu neřídím. A je dost možné, že kdybych se tím už dávno řídila, nic z toho bych nepsala. Tyhle články jsou vlastně tak trochu ode mě pro mě a jejich vytvářením si uvědomuju všechno to, co potřebuju vědět. Přesto doufám, že i někomu dalšímu třeba pomohou v tom, aby se cítil líp. Ego a jeho nejlepší kámoš strach jsou totiž dva pěkní parchanti, kteří náš často v naší snaze o cokoliv doslova převálcují.

A tak přeju Vám všem (i sobě:) hodně štěstí ať máme ve většině případů větší moc než ti dva! 

A budu ráda, když mi dáte vědět, jak jste na tom s životními posláními Vy! ;)

Jak jsem našla samu sebe v 257. copytriku

Protože vím, že existujou lidé, kteří se taky neustále hledají, chci se podělit o svůj objev. Možná jste jen mladí a ještě jste se nerozhodli. Nebo jste stejní jako já a v tom případě nemá cenu se dál trápit.

Ta myšlenka přilítla jako blesk z čistého nebe po přečtení copytriku číslo 257 na blogu 365copytriků.

Necestuju už tak často, jelikož s naším podnikáním na to prostě nezbývá čas ani peníze. Jinak jsem to ale přesná já. Mám plno zájmů, ale ničemu se nevěnuju pořádně. Rychle se začnu nudit a jakmile něčemu přijdu na kloub, obvykle mě to přestává zajímat. Nejde mi teď o to, že bych teoreticky mohla být dobrým copywriterem. Jde o to, že jsem díky tomu úryvku najednou pochopila sama sebe.

Vždycky mě fascinovali lidé, kteří měli od malička jasný cíl. "Už v mládí jsem věděl, že chci být doktorem. Nikdy mě ani nenapadlo dělat něco jiného. Je to mé poslání."

Jednoduše fascinující.

Po tomhle jsem vždycky toužila. Být k něčemu předurčena, vynikat a hlavně, být si tím jistá, být si jistá sama sebou. Ale byla jsem vždycky přesným opakem těchto slov.

Skupinu jedinců stejných jako já bych nazvala hledači. Nebo možná snílky či věčnými dětmi. Nevím, vlastně ani jeden název tomu příliš neodpovídá, ale to teď není důležité.

Pro okolí jsme často těmi, kteří nevědí co chtějí. Vnímají nás jako nerozhodné, někdy zase jako lehkovážné. S dětinskou radostí a naivitou se vrháme do věcí aniž bychom je pořádně promysleli.

Nedávno mi jedna kamarádka řekla. "Mě se naopak líbí že všechno tak zkoušíš a nemáš z ničeho strach. Nás ostatní díky tomu můžeš inspirovat a ukazovat nám nové věci".

Tohle dodala po tom, co jsem si stěžovala na to, jak se zase nedokážu rozhodnout. Jak nestálá jsem a jak neuvědomělé činy někdy provádím. Jak pořád nevím, co od života chci. 

To v čem já vidím svou nedokonalost, ona vidí ctnost. V tom v čem já vidím neuváženost ona vidí odvahu.

Naše povaha se totiž dá popsat různými slovy. 

Nespoustanost, odvaha, svoboda.

Nebo taky naivita, nerozhodnost, lehkovážnost.

Doma jsem často slýchávala, že musím vědět, co chci dělat. A podle toho si pak vybrat Školu i všechno ostatní. Návod na život jasný jak facka. 

Háček byl jen v tom, že já to nevěděla. Nevěděla jsem to v 15-ti po základce, v 19-ti na konci střední a nevím to ani dnes.

Jenomže člověk se musí na něco konkrétního soustředit jinak ničeho nedosáhne. Nedá se sedět zadkem na několika židlích. Devatero řemesel, desátá bída. Všechny tyhle moudra mě vedly jen k dalšímu vnitřnímu zmatku s jasným cílem. 

Musím se už konečně rozhodnou něčím být!

To mě mimo jiné dovedlo k přesvědčení, že dokud se nerozhodnu, ničím nejsem. 

Ani nemusím dodávat jaký pocit frustrace přináší pocit,že jste nic.

A čím víc se musíme rozhodnout, tím zoufalejší my hledači, snílci (věčné děti)... jsme. Rozhodnout se pro jediné povolání na celý život? Pro jediné místo kde budeme bydlet? Jak po nás můžete chtít tyhle věci, když si pokaždé nejsme jistí ani výběrem té správné příchutě zmrzliny? Celoživotní volby jsou pro nás malým peklem.

Kuba na to až se rozhodnu čeká už několik let. Trpělivě snáší mé nápady a jen si říká, co to bude tentokrát. Myslí si, že se jen pořád hledám. Že jednoho dne se konečně najdu a on bude mít klid. Dneska mi došlo, že se chudák chlapec nejspíš pěkně mýlil.

Zjistila jsem totiž, že taková prostě jsem a vždycky budu. Že to není jen přechodná fáze a znak nezralosti. Že je to povahový rys.

Že stejně jako existují ti předurčení, uvědomělí a hluboce nadaní lidé pro konkrétní činnosti, existujeme vedle nich i my. Nadaní tak nějak pro všechno a pro nic, vrtkavý, nestálý, nerozhodní. My co si potřebujeme všechno zkusit, u ničeho dlouho nevydržíme a naše nejoblíbenější jídlo je to, které jsme ještě neochutnali.

A je zbytečné se tomu bránit. Jsme stejně plnohodnotnými lidmi. Jen je to s náma o fous těžší.

Prosím, přijměte nás takový jací jsme a až Vás zase budeme příště přesvědčovat o tom, že tohle musíte zkusit, jelikož je to ta nejlepší věc na světě (i když minule jsme to tvrdili o úplně něčem jiném a vy si to moc dobře pamatujete), věnujte nám svůj shovívavý úsměv a případné připomínky si nechejte pro sebe. My Vás za to třeba na oplátku něco nového naučíme. Nebo na Vás alespoň přeneseme trochu toho svého prchlivého, ale nakažlivého nadšení.

V případě, že oplýváte nedostatkem pudu sebezáchovy a přebytkem odvahy, je možné že si nás dokonce vyberete za své životní partnery. Nudit se s námi nejspíš nebudete. To je vlastně taky to jediné, co Vám můžeme slíbit. Partnery jsme však opravdu oddanými. Jako bychom v tom svém životě bez záchytných bodů o to víc potřebovali ten jeden nejdůležitější.

Taky je dost možné, že se budeme chtít často stěhovat nebo být alespoň hodně na cestách. A pokud nás zavřete na delší dobu třeba do lesa, je možné že z toho budeme po čase mírně šílet (ověřeno). Po celý život budeme rovněž potřebovat neustálý přísun nových podnětů a pokud budeme neuvážení, budeme Vás stát i dost peněz.

Asi si nikdy nevybereme vhodné povolání, protože nás pravděpodobně nebude bavit nic po celý život. A je pravděpodobné, že jakmile konečně nějaké povolání ovládneme, stejně časem utečemu někam jinam (ale není to dobré říkat u pracovního pohovoru, to už taky vím).

Třeba z nás budou jednou ti skvěli copywriteři jak tvrdí pan Sugarman. Nevím, jestli je to skutečně tak a jestli je to jediná věc, na kterou se opravdu hodíme. Ale už vím, že je třeba to zkoušet. Možná z nás nikdy nebudou velcí odborníci na cokoliv, ale zato toho pravděpodobně za svůj život zakusíme více než ostatní. A možná jednou dospějeme nebo se tak unavíme (což je asi pravděpodobnější) že už toho hledání necháme. A pak najdeme to své srdce, něco u čeho už zůstaneme. A celé okolí si poprvé oddychne. Třeba. A třeba taky ne. Vlastně na tom tolik nezáleží. 

Dneska jsem si tohle všechno uvědomila a jako by mi spadl obří kámen ze srdce. Konečně se můžu přestat hledat. Už nemusím čekat až ze mě něco bude. Jednoduše už jsem.

Obrázek zcela nesouvislý, náhodný a starý. Ale dráhu zdravotní sestřičky už jsem taky zakusila :)

Les Saupers

Můj v pořadí 90. článek na blogu bych chtěla věnovat těmhle borcům.

Protože takhle nějak bych si to představovala.
Žít si, vždy a za všech podmínek přesně tak jak chci, bez ohledu na to, co mě obklopuje nebo kde se zrovna nacházím.
Taky si někdy říkáte, že vlastně nemůžete žít tak úplně život jaký skutečně chcete, protože...(na to nemáte peníze, nemáte čas, nežijete na tom správném místě, neděláte tu správnou práci...)...
Nebo že se třeba nemůžete oblékat tak jako byste ve skutečnosti opravdu chtěli protože...(na to nemáte peníze, nemáte čas, nežijete na tom správném místě, nemáte tu správnou práci...)?

Kraď jako umělec!

Vždycky jsem si myslela, že dokud mě jednoho dne neosvítí duch svatý a nepříjdu na svět s nějákým novým a geniálním nápadem, budu tu jen tak tiše sedět, dělat pořád dokola svoji nudnou práci nebo v lepším případě kopírovat něco, co už tu tisíckrát bylo.

 Ale já kopírovat nechtěla. Stejně jako jsem nechtěla vyplnit celý svůj život rutinní prací pro systém. Chtěla jsem tvořit. Něco svého. Originálního.

Jenomže každý Vám cpe do hlavy že dneska musíte na trh přijít s něčím novým pokud chcete uspět, pokud chcete podnikat, pokud chcete prodat...Být prvním, zaplnit "díru na trhu". 

A v neposlední řadě nejdřív dokonale zmapovat a následně setřít svou konkurenci...

Naruby

    Dnes je den naruby. 

Pokud nevíte o co jde, můžete si více přečíst třeba tady.

   Myslím, že je celkem jedno, jestli si dneska něco naruby opravdu oblečete. Co jedno není, je jestli se nad celou věcí opravdu zamyslíte. 

Myslím totiž, že zdaleka nejde jen o oblečení a zneužívání levné pracovní síly v Bangladéši, Čině a nakupování v Háemku, Céáčku, Nújorkru atakdále. Tohle se týká všeho a všech.

Nás všech lidí, kteří nemají peníze, protože domácí ekonomika nekvete, jelikož utrácíme své peníze do dalekých zemí za věci, které pro nás vyrábějí lidé ještě chudší než my, v ještě horších pracovních podmínkách.

Místo abychom podpořili domácí tvůrce, opravdovou kvalitu a lidi, kteří tvoří věci s láskou a dobrým úmyslem.

Víte, tohle není věc, kterou bych normálně sdílela, ale tohle téma mě pronásleduje už delší dobu. 

   Od té doby, co bydlíme v lese a snažíme se vyrábět nábytek vlastníma rukama, jsme tak něják "nuceni"( v tom dobrém slova smyslu) o těchto věcech přemýšlet.

Protože, když se tak trochu odprostíte od venkovního světa, získáte špetku nadhledu a taky více času k přemýšlení. A když si vlastníma rukama vyzkoušíte, kolik dá práce něco skutečného vyrobit, opravdově, od začátku a poctivě, daleko líp si uvědomíte cenu věcí. A dojde vám  "všecko".

Někteří lidé říkají, že náš nábytek je drahý. 

Ano, je drahý pokud ho srovnáte s Ikeou. Kde vyrábí svůj  nábytek Ikea, ale víme.

Není drahý, pokud víte, kolik je za ním práce, z čeho je vyrobený a jakou má životnost.

Alespoň se o to snažíme. Dělat nábytek tak, jak to nejlépe umíme.

Ale dnes to nemá být o našem nábytku. Dnes to má být o všem a o všech.

Přála bych si, aby i ostatní lidé začali víc přemýšlet o ceně věcí, a hlavně o tom, že tím jak žijí a za co utrácejí, tvoří celý náš svět.

A když budeme víc přemýšlet nad každým nákupem a vyměníme kvantitu za kvalitu, bude nám všem líp, věřte mi. 

Protože nejde o to už nikdy nevstoupit do obchodního centra nebo si už nikdy si nekoupit nic s nápisem "Made in China" (i když by to bylo krásné). Jde o to udělat "aspoň něco".

Vím, že alternativ v některých oblastech ještě stále moc není. Ale kde není poptávka, nemůže být ani nabídka.

Nejde jen o nějákou čínskou paní z dálného východu, která si každý den rozpíchává prsty proto, abychom si mohli koupit desátý svetr za dvě stovky. 

Co si budeme povídat, ta paní je většině lidí ukradená.

Ale ono jde o každého z nás.

O to ,že jsme nuceni často pracovat a nemít z práce radost, pracujeme pro velké korporátní firmy, které mění lidskou potřebu práce, sebeuspokojení a realizace jen v 8 každodenních nekonečných nudných hodin a opravdový život se nám scvrkává do víkendů o kterých stejně nic nestíháme. Maximálně koupit si  ten svetr. A taky tričko, kalhoty, bundu a nové boty. Vše co nejlevněji, aby té radosti mohlo být co nejvíc a my se mohli cítit alespoň na chvíli šťastní a naše životy byly naplněné (doslova). 

Však ta paní z východu pro nás ušije během dne deset dalších, které si můžeme "výhodně" koupit až se nám po pár měsících ten původní svetr rozpadne.

A všichni budeme "šťastní". 

Každý z nás tvoří každý den náš svět. 

Tím co dělá, tím za co utrácí a co tak nevědomky podporuje. Je na čase si to častěji uvědomovat, nejlépe pokaždé, když vytáhneme peněženku.

Jsou naše nákupy vždy opravdu tak "výhodné" jak si myslíme?

Pées:
Shodou okolností jsme začala o víkendu konečně s velkou reorganizací vlastní skříně. Mám nehorázně moc věcí, které už roky nenosím. Přesně tak, narvaný šatník "výhodnými nákupy", které jsme měla na sobě jednou nebo naopak věcmi, které jsou mi už několik let malé a bylo mi je líto dát pryč. Pokud mi budete chtít od toho všeho odpomoci, můžete tady. (přidávám postupně, bude toho ještě dost!)
Slibuju, že si za utržené peníze koupím jedině něco kvalitního od nějákého opravdového "srdcaře" :)

Co nového v lese...aneb když vlastně píšu úplně o něčem jiném než jsem původně chtěla :)

   S přicházejícím jarem bych pořád něco měnila, fotila, barvila a přestavovala...A samozřejmě nakupovala!

Taky znáte ten pocit, kdy si myslíte, že zrovna teď potřebujete nutně a co nejdřív zrovna tuhle věc? A taky tamtu, támhletu a tamta je už přece moc stará, ošoupaná, potřebuje nahradit a ta další v támhletom kelímku už přeci pomalu dochází...

 A že bez nich to jaro prostě nebude ono...!

Myslím, že už jsem dost velká na to, abych nechtěla každou hloupost a hlavně, abych uměla na ty správné věcí ČEKAT...

Ale někdy bývám tak strašně netrpělivá.

   Vím, že je to hloupé a že jsem někdy holka marnivá. A vím, že všechno co opravdu potřebuju, už dávno mám.

Ale stejně je dobré si občas dloubnout do duše a tohle všechno si připomenout. (Asi stejně tak, jako je dobré si občas udělat radost.)

I když se tím teď dostávám k něčemu o čem sem neměla v plánu vůbec psát, připomíná mi to rozhovorem s převorem (ví snad někdo co to slovo znamená prosím?:) Petrem Prokopem Siostrzonkem , který jsem četla dnes ráno v peřinách v listopadové Marianne. (jsem holt z lesa, časopisy a informace se k nám dostávají trochu se zpožděním:o)

Ne, vtipkuju. Jen nám tady funguje takové "časopisové kolečko" a já jsem jeho posledním článkem...

   Pan převor Petr Prokop v něm mluví o ctnosti chudoby a o tom, že chudobu si většina z nás představuje jako obrázek hladových dětí z Afriky. Jenomže chudoba ve smyslu ctnosti, neznamená nemít nic, ale málo potřebovat. 

Mluví o tom, jak dnešní marketing a celý svět útočí stylem Když něco vidím, hned to potřebuji ...(ano, tohle je přeci definice správného marketingu!) ,ale právě přemýšlením co potřebujeme a co ne, se dostáváme k oné ctnosti chudoby.

Vůbec celý rozhovor s ním je moc fajn a valí se z něj jedna životní pravda za druhou...

  A protože chci býti ctnostnou osobou, přemýšlím a přemýšlím:)

Jestli opravdu potřebuju novou stopadesátou rtěnku, to úchvatné a heboučké barevné povlečení nebo životně důležitou jarní džínovou bundu (a jak je možné že  doteď ještě žádnou nemám??:)...

A i když si nejspíš něčím z toho radost udělám (vždyť budu mít přeci narozeniny), je dobré se učit bez toho všeho obejít.

Málo potřebovat totiž přináší ještě jednu neskonalou výhodu a tou je svoboda. A já chci být tak svobodná jak to je jenom možné...

A tak neustále přemýšlím, co nového nám opravdu jaro domů přivane a co zůstane ctnostně opomenuto :o)

    Jaro je totiž na nákupy hrozně "nebezpečné" .
Máte to taky tak?

A taky Vám občas dělá problém vybalancovat a najít tu správnou hranici ve své hlavě, v tom, co jsou ještě neškodné radosti, které dělají takový ten hezčí den a kdy už zacházíme do marnotratnosti?

A může být snad něco hloupějšího a zbytečnějšího než se trápit kvůli věcem...?

   Tak jsem se dnes dostala úplně jinam než jsem původně chtěla. Původně jsem Vám totiž chtěla ukázat, co máme doma nového :o)

Pojďme dnes radši rychle ven do toho božího dne, který venku máme a ty materiální věci si nechme na příště;)

Pac a pusu z lesa ♥

Pées: Vážně jsem dlouho přemýšlela jakou fotku (alespoň jednu) dát k těmhle svým spontánním ukecaným výplodům.

Fotit věci ke článku, který mluví o ctnosti chudoby?:)

Jenomže ono asi nejde o to vzdát se věcí, ale kupovat si jich jen tolik, abychom se z nich stačili radovat, nezatěžovali touhou po nich svou hlavu, peněženku a v neposlední řadě taky tu naší ubohou planetu. (a kupovat si věci takové, které s námi zůstanou dlouho, nejlíp věčně, jsou vyrobeny s láskou a při jejichž výrobě netrpí žádná osoba ani zvíře. A přesně taková je i naše komoda, přeci :)

A nová kytička = velká radost. To jsou (myslím), ty správné počty.

Péés 2 : A dostat k MDŽ vřes, to je přesně v duchu mého originálního muže :)

Moje věčné otázky aneb co mi nedá spát...

 

 Knížky jsem četla mockrát.
Filmy jsem z duše nesnášela a nechtěla na ně koukat, protože dle mého naprosto shazovaly celý ten úžasný imaginární svět, který dokáže vytvořit jen kniha.

S přibývající kvalitou dalších dílů se moje nechutenství zmenšovalo...A teď je mám ráda...Víceméně všechny, i ty první už mi vadí čím dál míň a ráda si je s nostalgií zkouknu...Asi zrají jako víno...

Je to už pěkně dávno, co jsem knihy četla...
Poslední pátky si nostalgicky dávám...

    A tak mi v hlavě opět začali kolovat věčné otázky, na které stále neznám odpověď a nedají mi spát. Některé jsou možná hloupé a jen dokazují moji špatnou paměť...Ale stejně!

Občas mě na ně přivede Kuba, který chudák někdy ve slabých chvílích rezignuje na ignoraci přítomnosti kouzelnického světa v naší domácnosti a sem tam se s mírným zapojením do děje zeptá se proč se jako nevyřeší onen neřešitelný problém nějákým jejich trapným kouzlem nebo proč toho Potra ti smrtijedi sakra zrovna teď konečně už nevodpráskli když ho měli přímo před nosem! No jo, o čem by pak bylo zbývajících 150 (v jeho očích) dílů, že zlato...(+ povýšený úšklebek)
Těžko mu vysvětlovat že ten přece patří pánovi zla...

    Jestli znáte odpověďi, prosím poučte mě, budu ušetřena bezesných nocí a připomínek, že je to celé nedomyšlená volovina.

1) Proč chce sakra Brumbál tak moc vymámit skrz Harryho Křiklanovu vzpomínku o malém Voldemortovi a viteálech když už jich stačil sám do té doby několik zničit, takže jejich existence je mu nadmíru jasná. Takže mu je ta vzpomínka naprosto zbytečná. Nebo k čemu jí má? Chce se ujistit? O čem??

2) Tohle mě obzvlášť vytáčí -  Když existuje něco jako Hermionin obraceč času, proč ho sakra Harry nepoužije k tomu, aby zabránil smrti svého milovaného strýčka, popřípadě dalších nepřeživších? Když to šlo u Klofana...

3) Když se ponoří loď v jezeře spolu s celou kruvalovskou posádkou, to se jako neudusí? To mají ssebou všichni po kapsách žaberníky?

4) Brumbál - takový kouzelník všech kouzelníků a neumí se Snapem vymyslet lepší řešení jejich problému než se dát prachsprostě jednoduše zabít? To je v kouzelnickém světě se všemi těmi vymoženostmi kouzel tak těžké simulovat vlastní smrt? Nebo ho prostě už nebavil život, odešel si na lepší místo a věděl že to Harry zmákne všecko sám?

5) Další vymoženost - tekuté štěstí alá Felix Felicis. Proč se nepřidává do jídla každý den? Stačí přece kapička a láv, pís end hepines v celém kouzelnickém světě nastanou...

6) Když se dá v kouzelnickém světě přemisťovat, proč se Harry jednoduše rychle nepřemístí ve chvílích kdy mu jde o kejhák?

7) Jak je možné, že když někdo spadne z několika desítek metrů při Famfrpálu z koštěte, tak to přežije?

8) Když se dá v kouzelnickém světě přeměnit "voda na víno" a skoro všecko vyčarovat, jaktože existují chudé rodiny jako ta Víslijovic?

Vlastně už mě nic dalšího momentálně nenapadá...Vzpomenu si vždycky na tisíc otázek, které mě pálí...A stejně rychle je i zapomínám...
Holt je ten kouzelnický svět tak složitý :)

Každopádně si užívejme potrovské pátky a famfrpálu zdar! ;)