úterý 28. dubna 2015

Z dílny

Jestli jste se ještě nebyly podívat u nás v dílně, dneska máte příležitost.
Takovou malou obrázkovou tour najdete dnes na našem blogu Repper nábytku.
Tak se stavte. Nalijeme Vám čaj do plechového hrnku, můžete se u nás projet na skejtu a až se budeme u vchodu loučit, ometem Vás od pilin. Slibujem;)


sobota 25. dubna 2015

Brownies cupcakes

Tyhle cupcakes jsou velmi čokoholické. Já osobně čokoládovým dortům až tak neholduju, ale brownies mám moc ráda. Je totiž krásně vláčné a má svou konzistencí i chutí blízko k samotné čokošce.

Postup při pečení se mírně liší od toho klasického, taky výsledné těsto je úplně jiné. Neobsahuje žádný kypřící prášek a je i po upečení místy stále skoro tekuté. Při pečení se musí superpozorně hlídat, protože přepečené dortíky jsou suché a nedobré. Mluvím z vlastní zkušenosti, jelikož jsem naposledy celou várku v troubě zapomněla o dobrých 10 minut dýl. A nebylo to vůbec dobrý. Teda, dalo se to jíst, ale k brownies to mělo pěkně daleko. Chutnaly spíš jako to klasické a ještě k tomu dost suché čokoládové těsto. Nic pro můj mlsný jazyk...
Taky krém je jiný, než běžně dělávám. S tvarohovým krémem to ještě moc neumím. Krém je tekutější a nedrží na dortících svůj tvar tolik, jak bych si přála. Což ale naštěstí dohání chutí. Jemně nakyslý tvaroh dodá čokoholickému těstu grády a po sérii neustálých mascarpone krémů, které běžně tvořím, je to příjemná změna.


Recept (na cca 16 dortíků)
Těsto:
- 200g kvalitní vysokoprocentní čokolády
- 170g másla
- 37 g cukru
- 4 vejce
- 2 lžičky vanilkového extraktu
- 150g mouky (polohrubá, hladká 50:50)

Krém:
- 500g tvarohu
- 120g cukr moučky
- 1 kelímek smetany ke šlehání
- 2 lžičky vanilkového extraktu

Roztopte ve vodní lázni máslo spolu s čokoládou. Nechte alespoň 10 minut vychladnou a přidejte všechno ostatní. Nejdříve cukr, vejce a extrakt, mouku až nakonec. Lehce smíchejte, naplňte do košíčků a pečte na 180 stupňů 15, maximálně 20 minut. Doba pečení je důležitá. Hlídejte to! Typické brownies jsou vláčné a uvnitř jakoby nedopečené. Ušlehejte si krém a vychladlé dortíky jím ozdobte. Dozdobte podle sebe a své fantazie...(PS: květy sedmikrásek se po vložení do studeného krému mají tendenci rychle uzavírat:)
Nezapomeňte se držet při pečení i všech dalších "dortíkových pravidel" (viz. banánové cupcaky)





Přeju Vám radostné pečení ;)

úterý 21. dubna 2015

Holčičí radosti aneb můj nový toaletní stolek


Jestli jsem to ještě neříkala, mám vážně bezva kluka :) Takového, který mi tajně postaví toaletní stolek, zaváže na něj mašli a pak mi v můj narozeninový den řekne: "V dílně máš dárek. Hledej...". Ještě lepší je, že mi jej sice postavil, ale zároveň mi nechal prostor, abych se taky trochu vyřádila. Toaletku nechal přírodní, nenatřenou a já si zbytek mohla dovymyslet. A úplně nejlepší je, že stoleček je celý recy. Kuba ho postavil z prken, které zbyly ze staré psí boudy po mém první psu, mé zlaté Loveme (jo, tak se vážně jmenovala:)

Příběh mojí Loveme 
Loveme (celým jménem Loveme Bohemia Platina) byl můj první pes. Byla to výstavní šeltie s ušlechtilým rodokmenem, vymodlený pes, po mnoha letech dětského, netrpělivého čekání. Celé dětství jsem si psala deníky o psech, sbírala psí knížky a čekala, až se konečně s rodiči dostavíme domek do kterého se přestěhujeme. Do té doby jsme bydleli u babi s dědou,kde pes nepřicházel v úvahu. Děda je velký zahradník a jeho záhonky a skleníky zabíraly celou zahradu. Psa by nepřežil!(fakt, že momentálně plení jeho záhonky velký černý pes, kterého dostala k Vánocům před lety moje malá sestřenice teď už dokážu pominout, jsem už velká holka, přece...:)

Po 4 letech stavby a přestěhování do našeho nového domova jsem další dva roky čekala, než se dá okolí domu trochu dokupy a postaví se konečně plot. A pak jsem se konečně dočkala. Na necelé 3 roky jsem byla majitekou psa. A pak, jednoho dne, se Loveme ztratila...

Je pravda, že mnohým sousedům lezla svým neustálým pronikavým štěkotem lehce na nervy. Na zahradě jsme měli vyběhané cestičky z jejího neúnavného střežení naší zahrady. A taky je pravda, že přes všechny ty psí deníky a načtené knížky jsem nebyla úplně vzorná panička. Ne že bych ji nějak trápila, ale byla mým vůbec prvním domácím zvířetem, čekala jsem na ni příliš dlouho, nikdy předtím si péči o živého tvora nezkusila, dovniř do domu moc nesměla a můj zájem o ni brzy utlumila přicházející puberta...

Možná mě potrestaly vyšší síly za můj vrtkavý, dětský zájem, nebo to možná nevydržel někdo ze sousedů, to už se asi nikdy nedovím. Ale zkrátka po Loveme se slehla zem. Dodnes říkáme, že žije spokojeně v Tibetu (mimochodem, momentálě by ji bylo asi 15 let). Proč zrovna tam? Není to nic vymyšleného, jako když rodiče řeknou svým dětem že jejich (mrtvý) pes žije kdesi na farmě. Je to opět dlouhý příběh, který se ovšem zakládá na empirických důkazech mého bratra...:)

Takže Loveme, mávám Ti do Tibetu, doufám, že se tam máš stále fajn. Vidíš, že na Tebe stále myslím a jako vzpomínku mám teď navíc tenhle super růžový a super holčičí toaletní stoleček...




Tak jo. Je šíleně růžový, tak trochu kýčovitý a vůbec. Nevím, zda se někomu dalšímu krom mě bude líbit. Ale já ho miluju:) Taky jsem se dost dlouho rozhodovala, jestli ho udělat opět v patině, nebo čistě bílý. Vlastně jsem na patinu vůbec nemyslela, ale Kuba mě opět přesvědčil. Že by prej hrozně rád viděl patinu v provedení téhle krejzy růžové. No, patina dopadla opravdu krejzy. Ještě mi ovšem chybí stolička. Koukám po té pravé, ale myslím, že nakonec to dopadne stejně tak, že si ji opět vyrobím.




Líbí se Vám můj nový koutek krásy? Máte taky ten svůj?

čtvrtek 9. dubna 2015

Kinotip: Město 44


To jsme si zas jednou s Kubou po sta letech vyrazili do kina. A myslím, že výběr (o který se postaral můj muž) byl povedený. 

Kuba sleduje všechny ty pořady a debaty na Dvojce nebo na Artu v době, kdy já mám už hlubokou půlnoc. Připadám si vždycky ochuzená a kulturně nevzdělaná,když mi povídá, co nového se zase dozvěděl, ale svému biorytmu jaksi poručit neumím. Jsem holt spáč. 90% filmů nedokoukám do konce a dost mě to štve. Proto ode mě ani nečekejte příliš filmových tipů, protože v téhle oblasti jsem neustále pozadu. V kině se ale dá usnout o poznání hůř. Možná proto jsme si od paní u přepážky nechali vnutit klubovou kartu a zařekli se, že do toho kina budeme chodit časteji. Když teda bude na co, což je často problém číslo 2. 
Tentokrát se ovšem zadařilo.


Město 44 je válečný, polský (!) film světového rozměru. Popisuje povstání, které roku 1944 (kdo by neuhod...), proběhlo v nacisty okupované Varšavě.

Co se týče dějepisu, nejsem na tom o moc líp a tak mi některé nesrovnalosti musel opět Kuba po filmu dovysvětlit. Jsme krásný příklad toho, jak je vzdělání v životě  nedůležitým faktorem a vyučený truhlář strčí vysokoškoláka lehce do kapsy...



No zkrátka se mi to moc líbilo. Vizuální efekt filmu byl opravdu působivý. Ocenila jsem i inovaci v podobě zpomalovacích záběrů, netradiční hudby a použití prvků z počítačových her. Sice jsou to přesně ty faktory, které lidé na ČSFD zatracujou a díky kterým se nejspíš film nedostal do červených čísel, ale holt všecko inovátorské si většinou zprvu musí projít trnitou cestou...Já tleskám za tu odvahu.

Oceňuju taky výběr herců a hereček. Sice s klasickým vzhledem Poláka nemají mnoho společného, ale kouká se na ně fakt hezky, to se musí nechat. Když navíc holky oblečete do šatů z 50. let, vykouzlíte jim na hlavách ty krásné retro vlny  a rty přetřete červenou rtěnkou, jsem Vaše.

Ale abych nebyla jen tak povrchní...
I když je děj ve filmu spíše okrajovou záležitostí a hlavní postavy nejsou vykreslené natolik, jak bych si představovala, celý 127 minut jsem se ani na chvíli nenudila.



Možná si říkáte, že já, takový cíťa  tady vychvaluju zrovna takovou řežbu. Ano, bylo celou dobu tak nějak nevolno, chvílema si říkala, proč se na to vlastně dobrovolně koukám a z permanentně fanatického výrazu hlavního hrdiny jsem se málem osypala.  A ještě víc mi vadila představa toho, že podobné zvěrstva se děly jen nějakých 70 let zpět (a vlastně pořád dějí...).  Ale ani to mě neodradilo od toho, abych film doporučila. Dost mi totiž zůstal v hlavě a za ten umělecký zážitek to duševní utrpení stálo.

Myslím, že tenhle film budete buď nesnášet, nebo milovat.

Viděli jste Město 44? Chystáte se na něj, nebo jsem Vás alespoň trochu nalákala?

pondělí 6. dubna 2015

Velikonoce v lese


Začínám si zvykat na to netradiční pojetí Velikonoc. Myslím to počasí. Už si ani nepamatuju, kdy bylo naposled o Velikonocích opravdu jarně. Dneska se nám počasí venku změnilo snad stokrát. Sněhová vánice, pak slunce a sníh nikde a nakonec sněhové "závěje" a zase slunce. A ve finále opět vánice. Krejzy...

No, a nechce se mi psát, což jde koneckonců asi poznat. Mám teď spíš obrázkové období a raději čtu a poslouchám, než mluvím. A tak nechávám raději mluvit jen fotky. Ale moc ráda si přečtu, jak jste Velikonoce strávili vy. Já jdu koukat na Amádea, třeba se mi konečně podaří dokoukat ho do konce (je to děsně dlouhý film:)
                                                                                    ♥