pátek 23. února 2018

Když se sny plní až příliš rychle

Když se sny plní až příliš rychle, může se to zdát jako výhra. Ale ona ta nadměrná rychlost není dobrá ani u těch nejlepších věcí v životě. Když se sny plní až příliš rychle, může se vám stát, že to zkrátka tak úplně v klidu neustojíte. 

A tak jsem se na chvíli vypnula. Ve virtuálním světe, ale i v tom skutečném.

Prožila jsem si takové "hustší období", které jsem si potřebovala sama v sobě zpracovat a dopřát čas své duši i tělu, které si s sebou táhlo únavu několika posledních měsíců, se trochu vzpamatovat.

Nevím, jestli můžu ve svých ani ne 31 letech mluvit o nějaké "duševní transformaci".Vlastně sama zatím nedokážu správně popsat to, co cítím. Zkrátka "jen" cítím změnu. Tam uvnitř. 

JAKO BYCH SE DOSLOVA PROBUDILA DO ŽIVOTA A POPRVÉ ZA TY ROKY KOUKALA NA SVĚT OPRAVDU PLNĚ OTEVŘENÝMA OČIMA.



Vím, že to zní trochu bláznivě. Ale ono to opravdu bláznivé je. Vnímat svět tak intenzivně a naplno, jako jsem ho nikdy nevnímala (snad možná někdy v dětství) a na druhou stranu se prodírat temnotami vlastní duše, to je občas stav čirého bláznovství:)

Začalo to tím...no to je blbost. Protože celé to vlastně začalo mým přistěhováním do Prahy. A to bych musela začít povídat celý příběh od začátku. No pane jo, co já tady za těch 10 měsíců stihla všechno provést! 

Rozejít se s přítelem po 10 letech (což už je skoro jako rozvod), najít si práci v úplně jiném oboru, najít si (nechat si spadnout do klína) nového přítele, nechat se vyhodit z práce, odjet s novým přítelem po 2 týdnech známosti na společný roadtrip, nechat se vyhodit z bytu, přestěhovat se, odjet si do Španělska, na pár měsíců se sama v sobě ztratit (a málem ztratit i toho přítele), najít se, najít si (nebo si spíš nechat spadnout do klína) vysněné bydlení, nastěhovat se do něj s tím nejlepším klukem na světě, téměř se zhroutit, seknout s další prací a rozhodnout se odejít nadobro na volnou nohu...

To bylo zkrátka trochu moc věcí i na mě.

Už měsíc si proto ordinuju co největší klid a pohodu i když ty kačky se pořád vydělávat musí (tím spíš, když už musíte spoléhat jen sami na sebe) a ten rozjetý lektorský kurz jógy taky na nikoho nečeká...A tak se jede (po-ma-lu!) dál.

Ale jak jsem zjistila, ty nejlepší věci stejně padají člověku do klína samy (když se správně a hlavně sám na sebe naladí). Snažím se proto většinu času prostě jen ladit a co nejvíc Být. Skoro rok žiju tímhle stylem a nemíním to už dělat jinak. Kdybych mu chtěla dát nějaký cool pracovní název, pojmenuju ho třeba FLOW- LIFESTYLE :) Je plný překvapení, nemám v něm žádný plán (jen hromadu snů), věřím a nechávám to všechno tak trochu (dost) na tom Vesmíru. Protože on ví beztak nejlíp, a kolikrát i líp než my sami,co je pro nás nejlepší.

A NA VLASTNÍ KŮŽI SE POŘÁD ZNOVU PŘESVĚDČUJU, ŽE KDYŽ SE ČLOVĚK PŘESTANE POŘÁD TAK STRAŠNĚ BÁT A ZAČNE OPRAVDU ŽÍT BEZ POJISTEK PROTI RADOSTI NEBO STRACHU BEZ ULPÍVÁNÍ NA LIDECH, MÍSTECH, VĚCECH NEBO PENĚZÍCH, ZKRÁTKA BEZ LIMITŮ, KTERÉ JSOU STEJNĚ VŽDYCKY JEN V NAŠÍ HLAVĚ (a nebudu psát, že beze strachu, protože i já se často bojím!), PAK SE ZAČNOU DÍT POMALU "ZÁZRAKY". ZA TO UŽ DNESKA MŮŽU PŘÍSAHAT NA HOLÝ PUPEK. NO FAKT!

A i když jsem si za poslední rok sáhla několikrát (dvakrát) na své dno a pořád mám trochu strach z těch všech "výšek" i "nížek", které jsem cestou sem ochutnala, musím říct jediné.

Život je fakt bezva jízda! 

A dno tou nejlepší odrazovou plochou. Tak ať už zrovna padáte nebo stoupáte, (u)žijte si to!