sobota 28. prosince 2013

Tak jaké byly??

 


   Je 5 ráno a já už víc než hodinu nespím. Povím Vám jedno tajemství. Jsem hrozně přejezená:) Prostě o Vánocích, kdy k tomu dostávám nepsanou omluvenku a hory jídla přímo pod nos, to se mnou jde z kopce :o)

     A tak z té přejezenosti nemůžu už druhou noc pořádně spát a rekapituluju si ty letošní Vánoce. Byli moc fajn, konečně jsme si je mohli udělat podle našich představ se vším všudy a i když byli celkem hektické a lehce neuspořádané, těším se na to, že máme (doufám) před sebou dost dalších let, ve kterých je můžem vylepšovat a přivádět k naší společné nedokonalé dokonalosti.

     Na Vánocích mám nejradši to, že se zase jednou můžu realizovat v dobré víře udělat ostatním radost vlastnoručně vyrobenými dárky, zdobením všeho kolem a tak. Letos mezi ty vlastnoručně vyrobené patřil domácí vánoční sirup, který už má u mě své vánoční místo jisté, pečené čaje, které vznikali v průběhu roku a první kosmetický počin v podobě multifunkčního, děsně přírodního krému na obličej podle jednoho nejvíc nejlepšího blogu. Jsem nadšená, protože co znám Lushí kosmetiku, můj postoj ke kosmetice jako celku dostal úplně jiný rozměr a já pomalu ale jistě přicházím na to, že to nejlepší je blíž než si myslíme, v kosmetice obzvlášť. A tak byl letos mým osobním vánočním dárkem ode mě pro mě velká krabice olejů, vosků, másel, vitamínů a tak dále, ze kterých budu pár dalších měsíců kosmeticky žít a tvořit si vlastní patlátka podle téhle superšikovné slečny. 


    Ale zpátky k Vánocům, chci Vám ukázat, jak jsme je prožili.
Ráno bylo krásně slunečné, ostatně jako téměř všechny rána, včetně toho dnešního (už je totiž 10 ráno, stihla jsem u nahrávání fotek usnout), alespoň nějáká satisfakce za absenci sněhu. Dopoledne jsme si dali hromadného scuka venku, kde ač bylo krásně hrozně foukalo, pilo se víno, punč, ochutnávalo skvělé domácí cukroví a bramborový salát, perníčky, blbnulo se, fotilo, přálo se a povídalo.




     A pak už "klasické"Vánoce. Pohádky, tuleníčko, čekání, smažení, pojídání. I když letos přišel Ježíšek spontánně a my nakonec nejdřív rozbalovali a pak až večeřeli. Byla jsem ráda, protože dopolední ochutnávky mi dali zabrat a já až do pozdního večera neměla pořád na štědrovečerní večeři tu správnou chuť. On ten půst má asi něco do sebe :) Ale nakonec jsme se stejně samozřejmě parádně přejedli. Ale i to k těm Vánocům asi patří. Byl to prostě opět kouzelný okamžik, který se děje jen jednou do roka.

Jedna momentka z rozbalování dárků a šťastný pes k tomu
     A co bylo pod stromečkem?? 
Všechny dárečky mi letos udělali opravdovou a upřímnou radost. I když se snažím na věcech moc nelpět, pro krásné věci mám slabost asi jako většina ženských a tak se raduju. Vyfotila jsem proto hromadnou fotku, kde se můžete podívat, co jsme letos dostala. Na fotce chybí ještě společné pin-pongové pálky, které si už Kuba někam zašil a suprové kovbojské zápalky;)

Zleva: Mýdlové konfety ve tvaru růží, parfém podle Vivi (mimochodem naprosto originálně voní!), malý Provence koutek, momentky s novým rodinným přírůstkem, štětce na všechno možné, knížka ta přece nesmí chybět, obálka ta neskrývá peníze ale letenky na brzký výlet, domácí vinná pálenka, šálka s čepkou a šperkovnička z Repper dílny v polotovaru, už se těším až si ji dotvořím k obrazu svému 
     Ráno po štědrém dnu bylo ještě malinko pracovní. Musili jsme totiž ještě dodělat poslední domácí dárečky pro babičky a dědečky. Jsou to tyhle malé kožené stoličky. Úplně poprvé jsme čalounili a tak stoličky nejsou zdaleka dokonalé, ale radost snad udělali. Nejlepší bylo, že se hned skvěle využili, protože jsme je tahali všude sebou úplně všechny, aby si mohl obdarovaný vybrat sám. A tak si měla početná rodina vždycky kam sednout! Ty zleva si nakonec našli své majitele a nám zůstali ty vpravo- zelenotmavohnědá a žlutostředněhnědá. Protože mají drobné nedokonalosti a byli první, přemýšlíme je rozdat všechny. Takže pokud se Vám zalíbili, můžete brzy čekat nějákou soutěž, kde budou k mání.  


Repper stoličky - smrkové dřevo a pravá kůže

   A teď už mě omluvte, musím jít ze sebou něco dělat, trochu se hýbat, ať alespoň trochu vstřebám všechny ty nahromaděné tuky v mém těle. 

A jaké byly ty Vaše Vánoce?




pondělí 23. prosince 2013

Waiting...

     Čekání...
...
Bohužel nejsem schopná na žádné z fotek pořádně zachytit náš vánoční stromeček v jeho skutečné podobě. Ale vězte, že je celkem pěkný:)

     Letos jsme ty Vánoce malinko podcenily. Né, že bychom se nezačali připravovat včas, ale pak přišla nějáká prodleva a najednou se na nás nakupilo spoustu povinností. Plno nábytkových zakázek, které chtějí mít lidé doma do Vánoc, naše výmysly ohledně vyrábění vánočních dárků a k tomu ta menší spontánní "přestavba" obýváku, která ho obrátila vzhůru nohama a započala domácí anarchii ve všech našich věcech a všeobecném pořádku.


Víte, jak jsem mluvila o tom, jak rychle se u nás doma teď pořád něco mění? Nová polička je toho důkazem, byla mi darována hned ten den, kdy jsem v posledním příspěvku fotila tenhle náš rožek. A zamilovala jsem se!  Je tak krásně jednoduchá a lesní. Myslím, že bychom jí mohli po novém roce začít vyrábět.

     Takže jak už jsem psala, letos musely některé vánoční nepostradatelnosti, jako třeba pečení cukroví, jít trochu stranou.
Naštěstí to vypadá, že všechno dobře dopadlo, cukroví od maminky a babičky to jistí (škoda, že už je téměř snězené!), obývák konečně taky vypadá vcelku k světu a pořádek se odložil do "tajné komůrky" napak. Pamatujete ten díl v Přátelích, kde Chandler objeví Moničinu tajnou komoru? Tak takovou momentálně doma taky máme. Teda on je to celý pokoj, ale teď by to těžko někdo poznal:o)


    Teď ještě přesvědčit nějákou kouzelnou lesní vílu, která půjde kolem, aby nám zabalila všechny dárečky a můžeme se pár dní jen tak válet a koexistovat ve společnosti všeho toho jídla a pití, které jsem dneska statečně samotinká v supermarketu pro nás vybojovala (vězte, že ten "skok" z lesa do něčeho tak šíleného jako je supermarket den před Vánoci, je značně morbidní) a hlavně nejlepšího bramborového salátu Kubovi babičky na světě. Než se samou tíhou neunesem. Obávám se, že nám to nadlouho stejně nevydrží, než nás Joey vyštěká jako největší lenochy ven.

Polička, Elvin a taky my, noo:)

    A tak teď doma čekáme až se nám vrátí ten poslední člen, který ještě dnes časně z rána musel odjet s posledním nábytkem do daleké Prahy a budeme všichni spolu...A pak samozřejmě s dalšími "lesními lidmi" a všemi těmi členy rodiny, které navštívíme, kamarády, kteří se zastaví ...a ... kdy že se to vlastně budem válet?? :)


     Tak já jdu dál nedočkavě vyhlížet Jakoubka, balící vílu a samozřejmě Ježíška. A přikládat vzorně polínka do krbu a těšit se...na ty nejkrásnější Vánoce...

Mějte taky ty NEJKRÁSNĚJŠÍ, protože Vánoce jsou právě a jen přesně takové, jaké si je sami uděláme...

Oheň praská, bačkůrky se vyhřívají a já čekám až se mi domů vrátí ten nejmilejší...

Washi pásky už čekají v misce na hodnou lesní vílu...škoda že mi ta moje dospělá část duše říká, že se nejspíš nedočkají





pátek 20. prosince 2013

Příště už si to nelajzneš zlato aneb Haluz roku

 
Tohle naše kára (bohužel) není;)

  Když se blíží ten konec roku a všichni tak trochu rekapitulují a vzpomínají, povím Vám taky jednu historku, která se nám stala letos při jedné cestě do Prahy, kam jsme vezli náš nábytek.

     Vzala jsem si volno, naložili jsme auto (Kuba naložil) a vyjeli jako vždy v nějákou nekřesťanskou hodinu (tipuju zpětně tak ve 4 ráno), abych se stihli ještě týž den vrátit.
Takže jsem samozřejmě celou cestu pospávala. Jen občas jsem se na pár minut probrala, zhodnotila situaci a zase vytuhla.
V jedné takové chvíli jsem zaslechla jak můj muž říká něco o tom, že se nám už rozsvítilo hladové okno. Nevěnuju tomu víc než "Hmm..." a chrápu si dál... další půl hodina na dálnici uplynula...Po chvilce si vzpomenu na jeho výrok a na to že jsme pořád ještě nestavěli, ale nechávám tu myšlenku zase plynoutdál , jsem ospalá a on přece ví, co dělá.
...dalších 20 minut pryč... (moje časové údaje prosím berte s rezervou, zakládají se na mém subjektivním pocitu, nevím kolik času přesně uplynulo ale při spotřebě našeho auta, obsahu rezervy a průměrné rychlosti to mohlo být.... mhmmm.....jsem snad nějáká účetní, abych to počítala, vždyť je to fuk...;)

Najednou z polospánku slyším osudovou větu vyřčenou značně vyděšeným hlasem:
" Ty voe, nám nejede auto!"

Během sekundy jsem naprosto vzbuzená.

     Co je to za blbost, nebo spíš co tím chce říct, fičíme si to asi 120tkou v druhém pruhu s naloženým autem plným nábytku přes který máme jen omezený výhled do všech směrů, zrovna míjíme obří kamión po mé pravici a on mi jen tak říká, že nám NEJEDE AUTO? Jak nejede, když jede, co tím chce SAKRA ŘÍCT?

"Cože?"

"No všechno se vypnulo a zhasnula veškerá elektronika!"

"JAK mohla zhasnout všechna elektronika??"

A teď mi to dochází...

"Ty jsi ještě NETANKOVAL??!!"

"Já myslel, že to výjde ještě do další pumpy jenže v té další dělají hnusné kafe, tak jsem to chtěl ještě dojet k té příští..."

"Vždyť máme tak posr... chytré auto, které ti UKAZUJE POČET DOJEZDOVÝCH KILOMETRŮ, to se NEDÍVAL??"

"NENAPADLO MĚ se podívat..."

Bože...

     Nikdy by mě nenapadlo, že auto, které funguje celé na elektroniku, se při nedostatku benzínu prostě zhasne a umře. Ale je to logické, že.

     Na to abych se hádala jsem v tu chvíli moc vystresovaná.
Ze 120km rychlosti pomalu ale jistě zpomalujem, dojíždíme setrvačností a snažíme si urvat místo aspoň v pravém pruhu v situaci, kdy máme téměř neovladatelný volant, vlastně celé auto...
Už tak jedeme "na knap", navíc se mi v hlavě okamžitě začínají promítat scénáře toho, jak stojíme u kraje nejfrekventovanější dálnice, vyhýbáme se při daleké pěší cestě pro benzín obřím kamionům a nakonec bídně hyneme rukou některého z místních "audinovských střelců" kteří určitě nepočítají s potulnými kolemjdoucímí na déjedničce.

Mám neodolatelnou chuť svého může zabít.

     S námahou se dostáváme do pravého pruhu a i když tomu nemůžu věřit, najednou zčista jasna se nám před očima zjevuje BENZÍNKA.
Ba co víc, setrvačností dojíždíme téměř k prvnímu tankovacímu stojanu.
Kuba vyskakuje z auta a tlačí ten poslední metr, který jsme už nezvládli.
NE-U-VĚ-ŘI-TEL-NÁ haluz.

Kuba tankuje, nechápu NIC, nicméně nasr... jsem furt stejně. Adrenalin se mi hrne do hlavy s potřebou vytmavit mu jeho nezodpovědnost, jakmile nastartujem a odjedem.

     Jenže ono to NESTARTUJE!
Ten incident musel zapříčinit totální vyšťavení baterky. Ok, to už nic není, jen sehnat startovací kabely a nějákou dobrou duši.
Jen ať si to zařídí, říkám si a odkládám výčitky na pak.

     Za chvíli se Kuba vrací s kabely vypůjčenými z benzínky a borcema ve škodovce co si to razí nejspíš na ranní šichtu.
Chlapi jsou v poho, že prej tohle se stává akorát je jim divné, že se vybije baterka i u tak nového auta. Kuba radši mlčí a zapojuje kabely.
Jenže obráceně a Z MOTORU JDOU JISKRY.

     Krčím se na přední sedačce a dělám že toho člověka vůbec neznám.
Já vím, jsem děsná MORÁLNÍ PODPORA, ale když já jsem pořád tak vytočená...
Naštěstí se tolik nestalo (jen jsme asi podstatně zkrátili životnost škodovčiny baterky za což se jménem mého muže ochotným neznámým alespoň virtuálně převelice omlouvám).

    Zbytek cesty mlčím, protože jinak bych musela mluvit jen o nezodpovědnosti, chlapské ješitnosti a o tom, že ŽENSKÉ BY SE TO NIKDY NESTALO. A kdo ví, co by pod tíhou výčitek můj muž ještě proved.

     Nic z toho nemění ovšem fakt, že je neuvěřitelný HALUZÁŘ a já se utěšuju alespoň tím, že znovu už si podobnou situaci (snad) nelajzne.

     No nakonec jsme to přeci přežili, dokonce i dojeli, nábytek se líbil, vše je už odpuštěno a tak nám zůstala jen "vtipná" historka.

Ale kdybyste nás někdy potkali na svých cestách, radím, raději se nám obloukem vyhněte;)

Pohodový víkend a pac a pusu z lesa...

R&J&E&J







sobota 14. prosince 2013

O barterovém obchodu a síle světla

     Když jsme se stěhovali do lesa, pro spoustu lidí kolem nás to bylo, řekněme, nepochopitelné. Takhle se odříznout ve věku, kdy lidé začínají žít, bez obchodu, v zimě téměř bez sousedů a ostatních vymožeností měst. Na to všechno jsme prý ještě moc mladí. Ne, vážně nežijeme kilometry od civilizace v končinách kde nevstoupí lidská noha. Nejbližší obchod máme za humny, jen vyšlápnout kopec. V létě, kdy je chatová sezóna , to v naší lesní vesničce celkem solidně žije a s vymoženostmi dnešní doby jako je auto, jsme v nejbližším městě za 15 minut.
     Ale ten pocit odizolovanosti když se vracíme z města a vjíždíme na naší lesní cestu nás stejně nikdy nemine. Zatímco v začátcích byl občas až skličující, zvlášť v zimě, teď už ten pocit naprosto milujeme. Najednou jsme pryč od ruchu velkoměsta, čas se jakoby zpomalí a my vstupujeme tak trochu do jiného světa. V takovém světě je spoustu věcí jinak. Lidé jsou si tu blíž a vůbec všechny věci získávají na své původní podstatě. Takový návrat ke kořenům, který tu poznávám, mě nepřestává fascinovat.

   Třeba taková prostá výměna zboží za zboží. Na místním statku potřebují pomocnou truhlářskou ruku, my zase rádi dobré masíčko. Když si lidé nepředají peníze, ale své statky, jsou si najednou jakoby blíž. Obchod v nejčistší formě, neposkvrvněný penězi a ziskem. Nechci vůbec shazovat existenci peněz, které jsou důležitým vynálezem, ale taková změna je moc příjemná. Ty máš něco, já mám něco a navzájem si vypomůžem.
A tak jsme dneska obědvali domácí (přes noc pečenou) kačenku  (vždycky jsem chtěla 13-ti hodinové pečení vyzkoušet) s bramborovým a houskovým knedlíkem, červeným a bílým zelím a samozřejmě pivíčkem. A pěkně nás to složilo :o) Ale stálo to za to. Ještě teď když píšu a popíjím zelený čaj, pořád funím.

Kuba: "...teď bych se mohl klidně rozložit protože bych se rozkládal hrozně dlouho..." ....:)

     Po trávící procházce ke studánce, která byla náročnější než kdy jindy, jsme si zapálili svíčky, rozsvítili světýlka a plánujem dneska už nic velkého nepodnikat. Světýlka jsou totiž dalším skvělým vynálezem, kterým bojujem proti občas pochmurné zimě. Díky nim není u nás nikdy smutno. A kdy jindy než před Vánoci, si je užít naplno. K tomu praskající oheň v krbu a člověk si připadá jako v nebíčku.



    Takže i když to není nic nového ani převratného, moje rada v boji proti tmavé zimě jsou světýlka! Díky nim miluju zimu, kdy jindy bych si je taky stihla tak užít. Nejraději bych měla světýlka a svíčky úplně všude a hlavně u vchodu, kde by vítali všechno příchozí, nejlíp ve velkých lucernách. Zatím jsem ráda, že stíháme zapalovat a rozsvěcet ty obýváková, ale vím že na má přání jednou dojde:)

    Vinylový pořadač, který stojí na starých dětských dřevěných kostkách máme moc rádi, stejně jako starý gramofon z mládí našich rodičů, protože opět trochu recyklujem a reppasujem. Ten náš, vyrobený jako první, už je u nás zabydlený, ale používáme ho jako reklamní kousek a rádi na přání vyrobíme podobný. Více infa o něm najdete tady.

Náš hudební koutek je osvícený světýlky od "naší" milé paní designérky. Světýlka si můžete barevně namýchat dle libosti, najdete je tady a pokud jste z Prahy, můžete si je přijít vybrat přímo do obchůdku.

Elvina směnný obchod moc nebere, nejlíp se prý cítí s "tvrdou měnou v kapse"

     Tak my si jdeme dál hladit najezené pupíky a Vám přejeme hezký, světly protkaný, sobotní večer...a nezapomeňte zítra na třetí adventní světýlko;)

Joey je nejlepší modelka. Skoro vždycky se postaví, tam kam namířím foťák aniž bych cokoliv řekla:)


středa 11. prosince 2013

Vánoční ozdoby z domácích surovin


     Blíží se Vánoce a u nás doma přibývají každým dnem další a další vánoční indície.
O víkendu se začalo konečně i trochu péct, i když letos to určitě nebudeme přehánět. Spíš to letos vypadá na velkou cukrovou redukci (nebo revoluci?:), protože času je málo a my si chceme užívat vánoční čas i jinak než u trouby.

     Alespoň medové perníčky a linecké cukroví ale nesmí chybět. A taky domácí Vánočka na štědroranní snídani, bez té by Vánoční ráno prostě nechutnalo tak dobře. A když budou doma moc hodní, dojde možná i na vánoční cheesecake, který mají stejně všichni nejradši, ten se u nás může jíst pořád, tak proč ne zrovna o Vánocích.

     Ale tím to u nás s pečením letos vážně končí. Protože víc než pečení se letos bavíme výrobou domácích vánočních dekorací.

     Hrozně náš baví přetvářet staré věci nebo běžně dostupné domácí suroviny a potřeby, v něco nového. Takovým reci-věcem fandí hlavně Elvin, protože kdyby nebylo starých ponožek a chytré hlavy, nebyl by tu ani on, že.(ta hlava nepatřila mě, pozn.redakce)

    A tak máme doma letos kolíčkové sněhové vločky pomalu všude.
Tenhle nápad není z naší hlavy, ale z vánočního vydání Marianne.
Nejlepší na něm je, že k výrobě stačí 3 věci.

- dřevěné kolíčky
- vážně dobré lepidlo
- trpělivost

Na kolíčkách je super to, že spousta lidí takové dřevěné kolíčky doma vlastní a čím jsou starší, tím jsou lepší, protože jsou takové krásně opatinované a zároveň je třeba už nepoužívá, protože je nahradili plastovými. Ne že by byl plast u nás doma cenější než milované dřevo, ale k prádlu nejsou dřevěné kolíčky zrovna šetrné.

Takže tři dva jedna teď, postup je následující:

1) Vypreparovat kovové spoje z kolíčků

2) Slepit dva kusy kolíčků v jeden. K tomu stačí lepidlo typu Herkules, ani není třeba kolíček nějákým způsobem připoutat nebo zatížit po dobu zasychání. I bez toho kolíček dobře drží, když se nechá alespoň 20 minut v klidu.

3)Nejhorší fáze - vytvoření hvězdy. Na jednu hvězdičku je třeba 8 kolíčků ale dobře vypadá i 6ti kolíčková. Protože plochy na slepení je zoufale málo, chce to opravdu dobré lepidlo. My lepili speciálním lepidlem vypůjčeným z Kubovy dílny. Je to lepidlo, které se po nanesení nafukuje a vyplní tak dokonale veškeré spoje. Tohle lepidlo zaručuje opravdu téměř nezničitelnou vločku. Sehnat se dá ve specializovaných prodejnách s barvami a lepidly a stojí okolo 200 Kč. Takovéhle lepidlo je sice ve srovnáním se spotřebou na hvězdičky investice, ale bude se zajisté hodit i na dalších milion věcí, pokud si rádi občas něco vyrobíte nebo rádi přetavujete (například). Je ale možné že s větší dávkou trpělivosti a dlouhou dobou schnutí se to podaří i s Herkulesem. Dobré je slepovat hvězdičku na umělé podložce, kousku igelitu nebo jiné nepřilnavé podložce.

4) Po zaschnutí, které trvá s tímto konkrétním lepidlem asi 2 hodiny, můžeme hvězdičky nabarvit, krásně vypadají ale i přírodní. My barvili akrylovými barvami z papírnictví ale nabarvit půjdou asi téměř čímkoliv (temperkama, barevným sprejem, fixkou...). Hezky vypadají třeba s kontrastní barevnou šňůrkou zavázané na větévce nebo jen tak v oknech na průhledné niti.




Druhou věcí, kterou jsme si letos doma vytvořili je popcornový vánoční věnec. Letos máme v plánu bezjehličnaté vánoce (vysvětlíme zas někdy příště) a tento věnec se s naší představou naprosto shoduje. Neopadává z něho totiž nic zeleného a tak (aspoň v to pevně věříme) vydrží i do dalších Vánoc. Což je skvělá odměna za trochu náročnější vyráběcí proces.

Bohužel jak jsem zjistila, díky působení vnějších vlivů jako je vlhkost a zima je tenhle věnec využitelný jenom interiérově. Když jsem ho dala ven na vchodové dveře, byť jen za jednu noc, popcorn se namočil a škaredě scvrknul :(
Takže už bohužel není tak pěkný a jeho životnost bude dále sledována uvnitř.

K jeho výrobě potřebujete opět jednu zásadní levnou ingredienci a tou je popcorn (klidně ten nejlevnější za 8 kaček). Nejvhodnější je solený, protože máslový je pro výrobu zbytečně mastný a sladký není tak dobrý, přece:)

Dál budete potřebovat:

- polystirénový korpus (píše se to takhle?)
- tavnou pistoli
- ozdoby podle nálady
- stužku nebo šňůrku na zavěšení


     Tím se dostáváme k jedinné nevýhodě tohohle věnce. Pokud máte rádi popcorn jako já, budete muset rychleji lepit, než jíst. (i ten za 8kč je výtečný, jak jsem zjistila)

     Je to trochu mravenčí práce ale ve výsledku je věnec hotový rychleji než se zdá. Stačí přiťupkávat jednotlivé kusy popcornu, které díky rychleschnoucímu lepidlu z tavné pistole ihned drží na místě.
Jen pozor na prsty!! (doteď mám na ukazováčku tvrdý spálený mozol. Ovšem skvěle se mi teď ovládá jakýkoliv dotykový displej :o) Lepidlo z tavné pistole je totiž strašně zrádné a horké a jakmile se nalepí na prst, ihned usychá a to je konec.
Pak už jen stačí libovolné ozdoby a je hotovo.

U nás doma jsme se do tohohle popcornového věnce naprosto zamilovali, vypadá efektně, líbí se nám ten "zasněžený" efekt, je originální a jak pevně doufáme, vydrží nám pár dalších let (snad...za jak dlouho se může zkazit popcorn??).

Po svém venkovním pobytu ztratil trochu ze svého objemu a krásy
 ale snažíme se ho milovat pořád stejně:)

Líbí se Vám naše letošní vánoční dekorace? Máte své tipy na originální vánoční ozdoby?

Popcornový vánoční věnec, kolíčkové sněhové vločky a komoda z naší dílny v pozadí

pondělí 9. prosince 2013

Když potká sob soba...

     U nás doma milujeme sobi, norské vzory, kombinaci červené a bílé a letos před Vánoci na tohle všechno trpíme obzvláštní slabostí. Teda měla bych správně napsat, JÁ trpím. Zbytku je to tak něják fuk :)


Polštářek je z Tesca, kalíšek na čajovou svíčku z Globusu a komoda je Repper;)

     Tahleta komoda s pracovním názvem JELENEZELENE vznikala děsivě dlouho. Původně měla totiž vypadat úúplně jinak. Měla být pouze oranžovo-bílá, inspirována jedním starým zapomenutým kuchyňským sekretářem z jedné malé garáže.
Chtěli jsme vyrobit něco, na čem bychom se naučili patinu.  A protože se pořád nedařilo podle představ, neustále se přidávali vrstvy, až vznikla tahle,možná až lehce šílená komoda v industriálním stylu. Ta vrchní barva se nazývá "vagónově zelená" a naprosto odpovídá svému názvu.
 Je lesklá a ihned člověku vybaví staré železniční vagóny s klasickými kupéčky.

     Na patinu má mnoho lidí mnoho názorů, ale pravdou je, že poslední dobou je hodně v kurzu.
Lidé se prostě najednou chtějí navracet do starých časů našich babiček, kdy svět nebyl ještě tolik uspěchaný a chtějí věci, které alespoň vypadají tak, že už jsou s námi nějáký čas, že už si stihli odžít svůj příběh.


     Taková vyrobená patina tohle všechno imituje a přináší s předstihem něco, čeho má být teprve dosaženo přirozenou cestou.
Skutečná patina se s tou "vyrobenou" nemůže nikdy rovnat, to je prostě jasná věc. Nemá v sobě svůj příběh, není omšelá denodenním používáním nás a našich předků, neukládá v sobě dotyky naší babičky která denodenně otvírala šuplík aby do něj urovnávala bílé košilky a krajkové spodničky.

Jelen nebo sob, je to celkem fuk. Washi páska s jeleny je k dostání třeba tady.  Stužka je už nevím odkud a zbytek je les (a obchod, pomeranče u nás - zatím- nerostou.) Ubohá vánoční hvězda v pozadí je dílem přemotivovaného amaterského zahradníka. Už jsem Vám říkala jak jsem na tyhle věci "šikovná"?

     Tvořením patiny tak urychlujeme určitý přirozený proces, který může přijít až s časem, ale který může být vytvořený jen na opravdovém nábytku.
A právě takový nábytek chceme vyrábět, protože nám je jasné že se nedá koupit ve velkoobchodě nebo složit ze slepených dřevěných třísek (čti lamino).


      Takže ať už patinu rovnou vyrobíme my nebo to necháme na působení času, chceme aby v každém případě měla šanci vzniknout. Náš nábytek je o něco dražší, než ten velkoobchodní, ale věříme že má svoji hodnotu, která vynikne s časem.

      U nás doma to vypadá každou chvíli jinak. Ale ani zdaleka nemáme všechno zařízené. Vlastně jsme spíš úplně na začátku. Po částech měníme náš obytný prostor v něco čemu chceme říkat domov, neustále stěhujem, vymyšlíme a přesouváme nebo uvolňujeme místo nově vyrobenému nábytku, který potřebujeme někde vyfotit.  Spoustu věcí leží tam kde by nemělo, protože na ně ještě není místo a spoustu věcí nevypadá tak, jak bychom chtěli. A i když nás to někdy štve (hádejte koho nejvíc), právě tohle je na tom to suprové. Pořád máme na čem pracovat, co zlepšovat a pak nám každá taková úprava dělá hroznou radost.

     A tak vznikla tahle naše patinová prvotina. Není úplně dokonalá a podle našich vysněných představ, ale je PRVNÍ. Ona ta patina totiž není zas taková prdel jak se zdá.
Možná přidáme v budoucnu fotoreport z její výroby (možná) , měla totiž tolik stádií, že se bojím ,že jsme všechny ani nestihli nafotit :)

Další pragmatičtější informace o komodě jako jsou rozměry a cena jsou tady.

Líbí se Vám naše první patinovka?

Hezký nedělní večer protkaný těšením na Vánoce, ať už bez sobů nebo se sobi Vám přejem z lesa...

Komoda+ještě živá vánoční hvězda

neděle 8. prosince 2013

Nedělní zasněžené ráno...

... aneb můj milý deníčku.


     Dnes ráno jsme se u nás v lese probudili do prvního zasněženého dne.

Ne že  by to byl úplně první letošní sníh, ale byl prvním opravdu pořádným, který dokázal konečně dostatečně pocukrovat celé okolí.

A jak jsem tak koukali z okna ven, popadla nás melancholická nálada a mě chuť psát.
A tak vznikl tenhle deníček.

     Měli bychom se asi představit. Elvin, Joey, Jakoubek a já přebýváme v domku u lesa, taky tu tvoříme náš nábytek, žíjem, pijem, existujem, bavíme se, ponocujem, pracujem i ulejváme...však to znáte :)
Tenhle blog je o nás.