neděle 28. května 2017

Z lesa do velkoměsta


Přestěhovala jsem se do Prahy. Jsem tady už víc než měsíc a přináší mi to spoustu nejrůznějších pocitů.

Hlavní z nich je asi ten, že stále nevím. Nevím, co bude dál. Docela zásadně jsem totiž tímhle krokem narušila náš život. Život, který se zdál až příliš nalinkovaný a jasný. Život, který jsme si sami vlastně tak úplně nevybrali. 

Jsem tu momentálně sama, bez Kuby. To, jestli se za mnou přestěhuje je stále tak trochu ve hvězdách, protože cítíme, že každý momentálně možná chceme něco jiného. Ale možná taky ne.

Náš vztah si v posledních letech prošel vším možným. I když jsme se oba hodně snažili, nakonec jsme zjistili, že žijeme jako dva unavení manželé po 30 letech. Spolu, ale častěji spíš jen vedle sebe. Že jsme přeskočili určité životní fáze a nejspíš proto se neumíme posunout dál. Tak nějak jsme se zkrátka v tom všem zamotali a zasekli. A protože jsem si potřebovala především vyčistit hlavu a Kuba zase dokončit práci, dostala jsem prostor, čas a šanci odpovědět si na to, co bude dál. Nebo se v tom taky úplně ztratit. A ztrácím se poměrně často, obzlváš't v pražských uličkách. 

Bydlím na Vinohradech, ve starém bytě s vysokými stropy, v pokoji s oknem do zahrady. Pracuju v Tróji, ve vile obklopenou zahradou a zelení. Na férkovku přiznávám, že žít v Praze na sídlišti a pracovat v nějakém openspace proskleném akváriu bych momentálně asi nezvládla. Ale tak jako jsem psala v minulém článku, snažím se vybírat ty správná místa i lidi, kterými se chci obklopovat. A ve velkém městě to jde lehce.

Tady v centru, uprostřed všeho dění, se navíc každý den cítím trochu jako malé dítě o Vánocích. Všechny ty nejskvělejší krámky a kavárničky, které jsem roky sledovala z lesa mám totiž najednou doslova za zadkem. Jdu se projít a narazím na krámek s božskými Lazy Eye šaty, na snovou La Boheme kavárnu, na fairtradovou Nilu nebo na Sklizeno. To je pocit, který se asi nedá jen tak popsat. Ten se dá takhle intenzivně zažít v případě, pokud jste žili několik let u lesa, kde nebylo vůbec nic.

Možná vás napadá, jaké to je, přestěhovat se po téměř 6 letech klidného života v lese rovnou do centra velkoměsta. Nebudu lhát, je to trošku hardcore. Ta změna je větší a náročnější, než jsem si myslela. Navíc vím, že je kolem spousta lidí, kteří to vůbec nechápou a přesto hodnotí a soudí. Naštěstí ti nejbližší chápou a ví naopak až moc dobře. Občas mám dny, kdy nadávám, jak jsou tu lidi povrchní a zkažení. Jindy zase obdivuju jejich sebevědomí a nezávislost. Když jsem v minulosti pobývala v zahraničních velkoměstech, byla jsem zvyklá na to, že lidi se tam na ulici usmívají a jsou na sebe milí. A i když to možná bylo někdy trochu strojené, dobře to kompenzovalo anonymitu velkoměsta. Tohle mi v Praze trochu chybí. Přesto všechno to tady miluju každým dnem víc a víc.

Někdy si zase připadám jako malé dítě nebo vesnická trubka, když se raduju z toho nově objeveného krámu nebo jiných, pro ostatní úplně běžných věcí. Vím, že je to vlastně štěstí a tak je mi docela fuk, jak maloměšťácky to třeba působí. Jenomže správný pražák už všude byl, všechno zná a ničemu se nediví :)

Takže asi nikdy nebudu správným pražákem. Nechci být ani přistěhovalcem, co tohle město kritizuje. Asi tu úplně nezapadnu, protože vlastně ani nechci. Některé věci, které jsem se naučila v klidu lesa, si už zkrátka vzít nenechám. A začínám chápat, proč nejvíc ze všech  natahujou a "zpívají" při mluvení právě přistěhovalci. Ten tlak na to se přizpůsobit a prorazit je tu zkrátka velký. 

A tak si tady místo práce na změně mluvy nebo pěstování osobní nepřístupnosti raději tvořím svoje vlastní oázy klidu. Jednu mám v kavárně, další v parku, tu nejdůležitější u mě doma a poslední na lekcích jógy. A největší oázou je pro mě samota, která až tady nabyla na opravdové hodnotě. Protože najednou není obtěžující, ale naopak vzácná a vítaná. A kterou naopak můžu kdykoliv rozbít jen tím, že vyrazím do ulic. 

Cítím se svobodná.

No, jsem prostě v Praze, kdybyste mě hledali...A ráda se tu s někým novým třeba potkám.
To je tak vše, co jsem chtěla dneska říct.

PS: Myslíte, že bych měla přejmenovat blog??