pondělí 26. prosince 2016

Vánoce



Tak nějak nevím, co k těm letošním Vánocům vlastně napsat. Opět jsme vytáhli náš dřevěný strom a já letos chvíli bojovala s tím, že už mi možná docela chybí jehličí a všechna ta zeleň a vůně kolem. Nakonec jsem natrhala pár větviček do vázy a celkem si tu jehličnatou absenci vykompenzovala. Za ten ušetřený vánoční stromek to myslím pořád stojí. Pekla jsem opět vánočku a docela se povedla (i když jsem měla vážné pochyby). Po tisící letech jsem si nalakovala nehty (na fotce jsou těsně před), všechno se nakonec stihlo a co se nestihlo, to jsme neřešili. 

Miluju ty naše Vánoce ve dvou a už si ani nedovedu představit, že by to bylo jinak. Rodinu objíždíme na první i druhý svátek, ale Štědrý den, ten je jen náš. Užíváme si ten klid a pohodu a jeden druhého. Ráno se děsně dlouho válíme, snídáme někdy před jedenáctou, koukáme spolu na pohádky, dobalujeme dárky nebo dolaďujeme jiné drobnosti. Odpoledne jsme šli nasbírat jmelí, provětrali Joeyho i sebe a večer dostali takový hlad, že jsme tentokrát nestihli ani slavnostně nazdobit štědrovečerní tabuli. Ale bylo to všecko takové fajn, spontánní a prostě naše. Nejsme příliš dárkoví. Nepřijde nám to úplně důležité a překvapujeme se spíš drobnostmi. Ale já letos dostala opravdu krásný japonský servis a Bůh ví, že jsem takový chtěla už pěkně dlouho. 
















Mám pocit, že každé společné Vánoce si užíváme o kousek víc než ty předchozí. Chvíli nám trvalo, než jsme se vánočně sžili. Než jsem já přestala trvat na své vnitřní představě toho, jak by měly věci vypadat a než se Kuba naučil mít Vánoce alespoň trochu rád. Podařilo se mi z toho "nesnášímvánoce" Grinche udělat docela snesitelnou verzi muže, který se už dokonce nechá vyfotit i před vánočním stromečkem. Jsem na sebe něj docela pyšná :)


A jaké byly letos ty Vaše? ♥

úterý 15. listopadu 2016

O splněných snech a jedné předvánoční soutěži aneb GIVEAWAY!


Dnes v noci se mi zdál zvláštní sen. Měla jsem v něm bez jakékoliv přípravy za úkol z ničeho nic zazpívat na veřejnosti. 

Celé se to odehrávalo v nějakém velkém sále a před obřím publikem. Protože zpívat neumím, čekala jsem jen hrůzu a naprostou veřejnou potupu. 

Jak už to tak ale bývá, ve snech je možné úplně všechno... 

Když jsem vstoupila na pódium, po pár tónech Against All Odds od Phila Collinse najednou slyším sama sebe jak naprosto fantasticky zpívám! Opřela jsem se do toho a byl to skvělý zážitek plný emocí, po kterém následoval zběsilý aplaus od stejně překvapeného publika a má nehynoucí sláva...:) Jelikož jsem samozřejmě nečekala že by to mohlo dopadnout dobře, byl to pro mě o to silnější zážitek. I když to byl jen sen, cítila jsem se v něm vážně, vážně božsky...

Musím říct, že po probuzení jsem poprvé v životě litovala toho, že opravdu neumím zpívat. Tu písničku jsem měla dnes v práci celý den v uších. Ve skutečném světě jsem si jí však dovolila prozpěvovat zas jen do rachotu zapnutého mixéru...

Dnes je ten den, který odkrývá v (před)vánočním adventním kalendáři u Marki políčko s mým blogem.

Není tajemstvím, že u nás v lese vyrábím lapače snů. A dnes tu mám opět jeden i pro Vás.
Tenhle je v pastelových barvách a peříčky ani korálky jsem na něm nešetřila...


A soutěžní otázka je tak jasná. 

Zdál se Vám někdy sen, ve kterém jste měli taky nějakou "superschopnost", kterou byste moc rádi přenesli i do Vašeho opravdového života?

Pokud chcete svoji šanci na výhru ještě zvýšit, hoďte mi svůj "lajk"na můj facebook...

Těším se na Vaše příběhy. Výherce vyberu přesně za týden 22. 11. 

Přeju Vám hodně štěstí a samé krásné sny! :)

neděle 6. listopadu 2016

Nová zašívárna



Možná už jste postřehli na mém Instagramu, že mám novou zašívárnu. Celé to začalo mou potřebou zavěšovat se. Zní to trochu morbidně, ale jde jen o to, že jsem pořídila závěsnou síť na jógu. Kuba mi už před časem postavil v dílně dřevěnou konstrukci a teď přišli na řadu i poličky. Takže můžu konečně vybavovat a krášlit!

Asi už dospívám (nebo nevím co se to se mnou děje), ale protentokrát vyhrála příroda nad mou oblíbenou bláznivou barevností. Rozhodla jsem se proto zařídit si svůj nový cvíčo-relaxo-kreativní koutek v přírodních barvách.

Zařídila jsem si pro tento případ na Favi.cz nástěnku přání, kam si ukládám vše hezké, co by mohl můj nový koutek potřebovat. Na podobné projekty je Favi jako dělaný. Je to vyhledávač, který sdružuje všechny možné obchody s nábytkem a interiérovými doplňky na jednom místě. Takže jsem si tam mohla najít všechno hezky pokupě.

                                   
Takhle nějak to v mém koutku právě teď vypadá a navíc se to neustále měni. Jsem tudíž sama docela zvědavá na jeho finální podobu.

Nutně potřebuje především nějaký chlupatý a měkoučký koberec. Takový, co bude přímo vybízet k válení a jógování, ale nebude mě stát celé jmění. A přesně takový jsem na Favi našla! Je béžový, střapatý a navíc přesně v rozměru, který potřebuju. 

Protože by měl být můj koutek tak trochu "spirit", nesmí v něm chybět taky nějaká ta harmonizační soška Buddhy a zenový stojánek na vonné tyčinky. Taky by to chtělo nějákou origo lampičku na večerní čtení a hlavně spoooustu polštářků! Bez těch to prostě nejde.

Největší srdcovka, kterou jsem objevila, je ovšem ruční sítotiskový plakát cvičících králíčků ♥ Jestli si říkáte, že si na těch zvířátkách v jógových pozicích nějak ulítávám, tak... máte pravdu:)



Inspirace by byla. Jsem zvědavá, jak ten můj koutek nakonec dopadne a jestli se opravdu dokážu udržet na uzdě a zůstanu u tlumených barev. Moc dobře se totiž znám... Jenomže relaxační koutek by měl být prostě uklidňující, že!

Jak byste si podobný koutek zařídili Vy??

Jestli Vás z mého výběru taky něco zaujalo, tak všechny odkazy jsou tu:



středa 2. listopadu 2016

Předvánoční adventní kalendář aneb rozdává se radost


Je mi ctí být jedním z 24 předvánočních Ježíšků a předčasně Vás obdarovat. Přesně za 24 dní totiž začíná advent. Jo už zase! :) Já vím, hrozně to letí... 

Nechci však sebe ani Vás stresovat předčasným vánočním burcováním a prudit s nákupe dárkům nebo předvánočním úklidem. Ne,ne...Právě naopak!

Milá Marki z blogu Tamarki totiž vymyslela předvánoční adventní kalendář a Vy si u ní na blogu můžete v příštích 23 dnech každý den zasoutěžit o jiný dáreček!

Jedním z předvánočních dárečků bude i můj lapač, o který se bude hrát přesně 16.11.


Dnes Vás však zvu k Marki, která bude v jednom z těchto dní rozdávat své krásné autorské povlečení. Je vyrobené z jemného bavlněného saténu a já bych se do něj nejraději ihned zachumlala... Mám totiž doma docela čerstvě tyto legíny, které miluju a i když v nich spíš cvičím jógu než se válím v posteli, myslím že by jim to spolu hrozně slušelo:)

Tak šup rychle sem a přeju Vám hodně štěstí!

čtvrtek 27. října 2016

Deset let

Včera tomu bylo 10 let co jsme spolu. Pár dní zpátky jsem napsala článek o našem prvním rande, včera jsem náhodou narazila na naši starou konverzaci na internetu (jaká náhoda :) a tak si posledních pár hodin jedu furt na takové trapné nostalgické vlně...

Víte, my nepatříme mezi ty páry, co slaví svoje výročí, prožívají své narozeniny, každý svátek atd...Nás to upřímně spíš otravuje. Ani jeden nemáme rádi, když máme ten pocit, že MUSÍME tomu druhému něco dát, protože se to čeká. Dáváme si raději dárky jen tak a ty "významné milníky" tak trochu přehlížíme. A tak jsme vlastně ani jedno naše výročí pořádně neslavili. Jenomže ta jubilejní desítka je přece jen trochu jiná. Ač se člověk brání jak chce, stejně to nedokáže jen tak přejít...

Včera jsem se vrátila z práce a doma na mě čekala kytice se vzkazem. Byly to jen obyčejné gerbery, navíc oranžové (oranžovou nesnáším) a někdo by dokonce možná řekl, že k desátému výročí je to teda "nic moc kytka". Ale já byla překvapená a dojatá (protože to prostě nikdy neslavíme, fakt!). Na oplátku jsem svému muži dovezla z města dvě balení nesmažených krevetových letních závitků z vietnamského fastfoodu (protože on je tak rád!). Doma jsem pak pod paží sbalila ve spíži zašitou Becherovku, dva panáky a vyrazila za ním do dílny. Lehce jsem se spolu přiopili a oslavili jsme to naše výročí při natírání našeho nového jídelního stolu (protože ten starý už mě jako správnou, marnivou ženu nebaví). To jen abyste věděli, jak se po 10 letech slaví výročí. Alespoň u nás v lese :) Ale víte co, bylo to boží...


Deset let je fakt už celkem dlouhá doba. Navíc když Vám ještě není ani třicet...Jsme spolu od mých 19 let a mě to přijde jako věčnost a zároveň nechápu, kam ty roky utekly. Koukám zpětně, kam až jsme se za tu dobu posunuli, jak jsme se oba vyvíjeli a kam až jsme spolu došli. A vidím, že bych se ani náhodou nechtěla vrátit zpět. Prožili jsme si společně i každý zvlášť spoustu karambolů. Rozjeli jsme podnikání úplně od nuly a hned ze startu spadli do dluhů. Několikrát jsme se bolavě rozešli a pak se k sobě srdceryvně vraceli...Bylo to všecko krásné, ale taky těžké a bolavé. Jsem za to však ráda, protože to náš vztah neskutečně posílilo. Jsme jako dva propletené stromy, které až spolu získali pevný základ. Promiňte mi tu nostalgii, ale po 10 letech si na ní dělám na pár minut právo :)



Chtěla bych jen říct, že ať je Váš vztah s partnerem jakkoliv nedokonalý (a ony tam vždycky prostě nějaké problémy budou a jsou), když to překonáte, můžete se společně dostat na úplně jinou úroveň. Přijde mi totiž, že v dnešní době se lidi hrozně brzy opouští. Neustále hledají tu správnou lásku a honí se za něčím, co ve skutečnosti neexistuje. Sama jsem ve skrytu duše hrozný romantik, který vždycky věřil na osudovost, "toho pravého", spojení duší a já nevím co ještě. Přece jenom jsem už trochu vyrostla a teď už vím, že pravá láska se nedá prostě najít. Pravá láska se musí především vytvořit. A jako ve všem v životě, co za něco stojí, i za opravdovou láskou stojí kus tvrdé práce. Jde jen o to, najít toho správného člověka, který Vám bude za všechnu tu námahu stát...

Tak nám všem přeju do dalších let spoustu lásky a tolerance:)

Jak jsem ho poznala



Vystupuju z vlaku a nechávám se davem unášet pryč z nástupiště. Před nádražím se rozhlížím kolem sebe, jestli ho uvidím. Ihned ho poznávám. Frajersky dřepí na protějším chodníku, potáhne z cigarety a projede si mě zkoumavým pohledem od hlavy až k patě. Taky mě poznal...

Přichází ke mě. Představí se mi, já jemu a on prohodí něco o tom že jsem fakt maličká. Hmm...

Jdeme společně dál, směr centrum. Když projdu trochu obloukem kolem většího cizího psa prohodí něco ve smyslu, že psi asi nebudou moji oblíbenci. Ale né, vždyť já psi miluju! Jsem z něho nějak rozhozená a tak moc nemluvím. Po chvíli prohodí něco ve stylu, že asi nejsem příliš ukecaná, což mě rozhodí ještě víc. Ksakru, co to se mnou je?

Dojdeme až k čajovně. Scházíme po malých schůdcích směrem ke sklepnímu vchodu a já si přišlápnu nohavici a málem zakopnu. Jdu za ním, takže to naštěstí neviděl. Cítím se jako nějaké malé trdlo. Mám pocit, že v jeho očích musím působit jako malá, tichá a plachá holčička...

A přitom mě nijak zvlášť nebere! Na můj vkus mluví až moc o sobě. Povídá mi o tom, proč má tak nepřirozeně dlouhé vlasy. Jde prý o sázku, kterou prohrál a proto se teď nemůže několik měsíců stříhat. Ty delší vlasy vykukující zpoza jeho šiltovky, se mi náhodou líbí, ale jinak mi přijde jako typický frajer, co si o sobě asi dost myslí. Na druhou stranu musím přiznat, že se cítím docela dobře, že jsem na rande s takovým klukem. Přijde mi jako nedostupný typ, co si holky dost vybírá.

Během večera se z čajovny přesuneme do baru a já za nás emancipovaně platím mojita. Ani nevím, jestli jsem ráda, že se moc nebrání a nehádá se se mnou o placení. I když si nakonec docela pokecáme, celý večer nevím, co si o něm myslet. A hlavně netuším, co si on myslí o mě. Nevypadá na to, že by o mě jevil extra zájem a já ani nevím, zda o to vlastně stojím.

Nejvíc mě překvapí, když na konci večera trvá na tom, aby mě doprovodil domů. Domů to mám totiž asi dvacet minut vlakem a navíc odjíždím posledním večerním. Další jede až ráno. Trvá na tom, že holky zásadně nikdy nenechává jít domů samotné a nasedá do vlaku se mnou. Vidím za tím stále jen slušnost, ale jeho galantnost mě ohromuje. Zpátky se prý vždycky nějak dostane, protože má na telefonu spoustu známých co o víkendu rozvážejí autem...

Z nádraží je to ke mě domů ještě asi dalších 20 minut. Nevím, zda chci aby pro mě naprosto cizí kluk hned první večer viděl, kde přesně bydlím, ale on je v tomhle ohledu neodbytný a tak to nakonec hážu za hlavu. Než dojdeme až k nám, je něco málo po jedenácté a my si sedáme před našim domem na chodník a dál si povídáme. Asi po dalších 2 hodinách, když už začne být trochu chladno, nahodím, že bychom se už asi měli rozloučit. Konečně začne shánět po telefonu nějaký odvoz. Mírně pochybuju o tom, že někoho opravdu tak pozdě sežene, ale nic neříkám. Samozřejmě, že nakonec nikdo nemůže a tak se loučíme s tím, že půjde zpátky pěšky. Pěšky? Vždyť je to minimálně přes 10 kilometrů! Říká, že to není problém a že je zvyklý. Moc se mi to nelíbí a tak teď pro změnu nechci nechat jít já jeho.

Konečně tedy přiznám, že jsem sama doma a že naši jsou celý víkend na chatě. Protože si už přeci jen získal trochu mé důvěry, navrhnu mu, jestli nechce jít dál a jet domů prvním ranním vlakem. Stejně je to už jen za nějaké 3 hodinky...

Trochu nesměle souhlasí a tak jdeme. Nemám žádné vedlejší úmysly a vypadá to, že ani on ne. Vlastně pořád netuším, jestli se mu alespoň trochu líbím, nebo je se mnou už jen ze slušnosti.

Smějeme se nakonec cestou dovnitř společně mému přiznání a faktu, že jsme skoro 3 hodiny prokecali venku na chodníku když mám sama pro sebe celý dům:)

U dveří vezmu do ruky svůj svazek klíčů, ale v tom ztuhnu. Ihned poznám, že na nich chybí ten největší a nejdůležitější klíč. Vzpomenu si na včerejší akcičku a na svůj "geniální" nápad netahat se s celým svazkem a vzít si jen klíč od hlavních dveří do malé párty kabelky. Kabelka samozřejmě leží u mě v pokoji a já si v duchu i nahlas sama na sebe pěkně zanadávám. To jsem celá já!

Nu což, pro tyto případy máme klíče u mojí babičky, která bydlí asi jen 5 minut daleko. Sice je trochu divné na ni zvonit v 1 ráno, ale co se dá dělat. Ukáže se, že ani tam ovšem klíče nejsou, jelikož jsme je od posledního zapůjčení dosud nevrátili.

Začínám být trochu zoufalá, protože naši se mají vrátit až v neděli večer a ze mě je rázem bezdomovec. Vracíme se pomalu zpátky. Najednou začnou z pole na konci naší ulice vyjíždět obří traktory a orací stroje. Svítí, blikají, dělají neuvěřitelný rachot a já si připadám jako v nějakém nepovedeném filmu. Co je tohleto proboha za šílenou noc??

Obcházíme s rozsvícenými telefony náš dům a společně přemýšlíme, jak se dostat dovnitř. Do tohoto léta, než jsme vyměnili okna, to obvykle šlo přes věčně pootevřené záchodové okýnko. Jenomže nové, bezpečnostní okna to už nedovolují. Chvíli to vypadá, že budeme asi společně nocovat venku. Nakonec vymyslíme dost šílený způsob, jak se dostat dovnitř. V rámci zachování bezpečnosti domu svých rodičů ho raději nebudu popisovat. Trvalo to asi další hodinu než jsme se dostali dovniř a kdyby nás u toho někdo viděl, myslím, že by natuty volal poldy. Jsem však maximálně nadšená, že nebudu nocovat venku. A taky mírně nesvá z toho, že jsem právě klukovi, kterého vidím poprvé v životě, dala ukázkový návod na to, jak se vloupat k nám domů. V duchu si pomyslím, že v rámci bezpečnostních důvodu bych s ním měla zůstat už navždy a sama pro sebe se tomu pousměju. Když se s jeho pomocí konečně dostanu dovnitř, ještě na mě zvenku houkne, že za takový výkon by si zasloužil pusu. Zrudnu, protože je to první projev zájmu z jeho strany za celý večer. Jdu mu slavnostně otevřít vchodové dveře aby se za mnou dovnitř mohl dostat schůdnější cestou než já a mezitím přemýšlím, co udělat. U dveří se na chvíli zarazím, ale jsem srab na to, abych mu tu teď jen tak vlepila pusu. Tak ho jen pozvu dál. Ano... Žádný romantický závěr ve společném objetí a vášnivá pusa se nekoná! :)

Další tři hodiny strávíme v mém pokoji, povídáme si, každý sedíme na opačné straně postele a on se ani náznakem o nic nepokouší. Zase nevím, co si myslet, protože nevypadá zrovna na nesmělého kluka, kterému by tyhle věci dělali problém. A mě se přitom začíná dost líbit. Už nepůsobí tak namachrovaně, ale spíš mile. A navíc, taková dobrodružná vloupačka do vlastního domu holt dva lidi sblíží. Jsem už dost uvolněná na to, abych si začala v hlavě přehrávat scénu toho, jak by měla vypadat naše první pusa...Ale on NIC.

K ránu ho i přes jeho námitky nakonec vezu autem až domů. Dvanáctihodinové rande je u konce a já vlastně vůbec nevím na čem jsem a jestli ho ještě někdy uvidím. Jedu se domů vyspat po té šílené noci, ale už v 9 ráno mě budí kamarádka, která se právě vrátila ze svého letního pobytu v zahraničí a nenapadlo jí nic lepšího, než mě jít okamžitě přivítat. Mám za sebou asi dvě hodiny spánku a jsem docela mimo, neschopná cokoliv dělat. Odpoledne mi přijde sms: "Myslím, že bychom se měli znovu vidět. Nedostal jsem totiž tu PUSU." Srdce mi z té zprávy poskočí do nekonečných výšin a jestli jsem doteď nevěděla, co vlastně cítím, teď už můžu mít spolehlivě jasno. Pěkně v tom lítám a je jasné, že druhé rande na sebe nenechá dlouho čekat. Najednou je mi jedno, že za pouhých 14 dní odjíždím na půl roku do Londýna...

Dneska je to přesně 10 let od toho trochu bláznivého prvního rande a my jsme stále spolu. Možná je to má vnitřní zodpovědnost, která mi nedovolila opustit toho kluka, co hned první večer zjistil, jak se vloupat k nám domů. A možná je to prostě LÁSKA...:)

pátek 14. října 2016

3 knihy o životě, které mě změnily




Asi bych to neměla tak veřejně přiznávat, ale jsem docela kulturní barbar. U každého druhého filmu (pokud to není v kině) usnu, poslouchám už pár let dokola tu stejnou hudbu (dokud do mě Kuba nenasouká něco nového) a období knihomolství jsem si odžila v dětství. Přitom knížky miluju, ale mám takovou tu klasickou výmluvu, že nemám čas. Houbelec, jsem prostě líná a často dám přednost jiným věcem. Takže nelouskám jednu knížku za druhou, ale spíš si pečlivě vybírám.

Poslední dobou čtu hlavně duchovní a motivační literaturu, která mě vždycky dokáže alespoň na chvíli namotivovat, zklidnit nebo naopak nakopat do zadku. Tyhle tři knížky jsou takové moje srdcovky, ke kterým se často ve své hlavě i ve skutečnosti vracím. A pořád v nich nacházím něco nového.



Tohle je pozoruhodná knížka. Četla jsem ji narozdíl od zbývajících dvou jen jednou, ale mám ji stále v hlavě jako by to bylo včera. Anetě věřím vše, co popisuje. Nemám k tomu žádný racionální důvod, prostě to tak cítím. Je to knížka o celoživotním strachu z rakoviny, o následném boji s ní, o smrti a o návratu zpátky do života. Anita opravdu na chvíli umřela. Prošla si takzvanou klinickou smrtí a vrátila se zpět.

Čtěte, pokud se bojíte. Ať už rakoviny, smrti nebo vlastně i života. Takhle knížka pomáhá zbavit se strachu z čehokoliv. Protože jak říká sama Anita, když se přestanete bát smrti, moc dalších věcí, ze kterých mít v životě strach už Vám nezbude. Musím se přiznat, že i když to zní rouhačsky, chvílemi jsem Anitě její zážitek skoro až záviděla. 
Ach to poznání...Myslím,že to je ten klíč ,který činí nás lidi šťastnějšími. A poznání smrti, to je snad poznání ze všech nevyšší!



Četla jsem i Duškovu první knížku ZeMě, ale takhle mě prostě baví mnohem víc. Celkově mám pocit, že ten člověk neustále roste a každý nový rozhovor s ním jsou pro mě inspirativnější než ten předchozí. Kniha není zdaleka jen o zážitku z Pobytu ve tmě, ale dotýká se mnoha věcí. Nejvíc mi utkvěla v hlavě myšlenka toho, že výchozím stavem světa je rovnováha a harmonie na takové úrovni, ve které nikdo nemusí nikoho pojídat, aby přežil. Tudíž takzvané breatheriánství. Jarda tvrdí, že úroveň vědomí na planetě určuje člověk, takže kdyby přestal jíst, nakonec i zvířata by se přestala mezi sebou pojídat. Oblíbené aliby všech masožroutů, že jíst maso je přirozené, protože se tak děje i v přírodě, tím dostává dost nafrak. Já vím, dost kontroverzí. Ostatně jako většina Duškových názorů. Avšak opět souzním...



Od autora jsem četla i jeho známější knihu "Kněz, který prodal své Ferrari", ale tahle se mi líbila daleko víc. Zprvu na mě knížka působila trochu odpudivě. Nemám ráda přechytračené knížky, které na člověka valí jedno moudro za druhým takovou dost násilnou a nepřirozenou formou. S postupem času se mi však knížka zalíbila a na jejím konci jsem se cítila tak nějak "duševně učesaná". Čtěte, jestli máte stejně jako já občas tendence upírat se jen jedním směrem a myslet si, že správně se dá žít jen takhle či onak. Tato knížka Vás možná stejně jako mě přesvědčí o tom, že nejde o to, kde žijeme nebo jako práci děláme, ale že důležité je to JAK. I když nakonec si stejně každý z nás najde ve všem to, co sám potřebuje. Já si v téhle knížce našla pro sebe dost a vím, že se k ní budu v průběhu mého života minimálně ještě párkrát vracet. Než se dostanu zase na vyšší úroveň, řekněme:)


Podzim je ke čtení jako stvořený, tak knížkám zdar!

Máte taky svoje oblíbené "životní" knížky, které Vás vedou a ke kterým se vracíte?







neděle 25. září 2016

Beze strachu aneb jak hledám své štěstí

Je neděle večer a já nervózně bubnuju prsty do svého červeného notebooku a netrpělivě čekám až naskočí. Zavírám se do klidu ložnice abych zachytila tu vzácnou chvíli, kdy se mi chce tak hrozně moc psát, že mám pocit, že když hned nezačnu, tak asi prasknu. A bojím se, že ta chvíle vymizí stejně rychle jako přišla a zůstanu tu zase jenom já a spoustu nepopsaných řádků. Jako vždycky...

Prsty pravé ruky, které se mi dnes podařilo si opařit, vyprošťuju z mokrého šátky a bolest je najednou vedlejší. 


Víc se bojím, že tu chvíli zase nestihnu zachytit. A přitom je tak silná! Bojím se. A strach je přesně to, co mi neustále v něčem brání.

Naše neděle - kofola a špekáčky
Miluju zapisování. Už jako malá jsem si vedla deníky snad o všem. Měla jsem svůj deník o psech, oblíbené kapele, psala si svůj dětský časopis a samozřejmě soukromý tajný deník. A když mi najednou moderní doba dává možnost psát naprosto svobodně o čemkoliv a sdílet to úplně s kýmkoliv, mrhám ji. Mám možnost, o které se mému dětskému já nikdy ani nesnilo. A je úplně jedno jestli to bude číst pět nebo pětset lidí.

Jde o to, že ten pocit sama sobě nedopřávám. O to, že místo abych psala kvůli sobě, častěji nepíšu kvůli ostatních. 


Zanedbávám blog, protože mi žádný článek není dost dobrý. Místo abych sdílela a psala kvůli sobě, až moc často si kladu otázku, zda to má smysl. Co na to řeknou ostatní , zda to co napíšu, může být ještě pro někoho dalšího nějakým přínosem. Zda to má přínos pro mě a třeba i to, zda-li tím článkem můžu něčeho "dosáhnout". Přebírám zodpovědnost za všechny své potencionální čtenáře. Za jejích myšlenky, za to, co si o tom co napíšu budou myslet a co jim to může dát. Vytvářím si nesmyslnou odpovědnost, která ve skutečnosti neexistuje. Protože za myšlenky ve Vaši hlavě opravdu zodpovědnost mít nemůžu.

Dnes jsem si zase uvědomila, jak mi moje vlastní hlava brání v tom, abych dělala jednu z věcí, která mě naplňuje a baví a tou je psaní a sdílení. I když může být virtuální svět někdy ošemetný, dává nám velkou příležitost. Myslím si, že pro všechny z nás je sdílení obecně neskutečným přínosem. Je to to vlastně taková naše esence života. Životodárný, inspirativní a hlavně tvořivý přenos energie mezi námi, ať už ve virtuální nebo skutečné rovině. A protože se ráda (a asi i lépe) vyjadřuju písemem než slovem, je pro mě psaní o to důležitější.


Přeju si v sobě uchovat tento pocit, se kterým chci tvořit (nejen blog). Je to úžasný pocit plný svobody. Chci tvořit bez omezení a beze strachu a přestat přijímat odpovědnost za to, co si o tom myslíte nebo si z toho vezmete vy. Může to znít až trochu sobecky, ale sobeckost v tom není. Jen svoboda. A ta je opravdu opojná. Jestli jste ji někdy zažili, asi víte o čem mluvím.

U mě to kupříkladu začalo na parketu. Zkusili jste někdy (střízlivý:) tančit v místnosti plné lidí a přitom se nestarat o to, jak u toho vypadáte? Jako by jste v tu chvíli byli jen vy a ta písnička? Mě tohle kupodivu problém nedělá a tak vím jak je to skvělé. Ale každý to máme jinde. Někdo může zpívat tak, jako by nikdo neposlouchal nebo jen říct něco odvážného z plných plic tak, jako by jeho slova nikdo nesoudil. 

Pamatuju si, jak za mnou po takové jedné "akci" na parketě přišel jeden úplně neznámý kluk a řekl mi, jak jsem super. Přesněji to řekl nějak takhle: "Hele já po tobě nic nechci, mám tady vedle holku a hned zase jdu, ale jen jsem ti chtěl říct že, jsi fakt skvělá!" A já v tu chvíli věděla, že vážně nejde o to, že by mě chtěl sbalit, nebo o to, že bych byla tak dobrá tanečnice. Zkrátka jen uviděl tu svobodu a nespoutanost, kterou jsem v sobě měla a dokázal ocenit to, jak jsem jí veřejně a beze strachu pustila ven. A byl natolik zlatý, aby mi to řekl. Tenkrát jsem si uvědomila, že přes všechny pochyby je dobré nechat tomu "pocitu" volný průběh. I když samozřejmě na spoustu jiných lidí to tenkrát mohlo působit úplně jinak a mohli si o mě v tu chvíli říct "to své" :)

                                   


Začala jsem tenhle svobodný přístup pomalu aplikovat na některé aspekty mého života a nestačím se divit, kolik pozitiv mi přináší. Naposledy na svého Kubu. Přestala jsem s těmi nekonečnými strachy o tom, jestli mě má dostatečně rád a jestli třeba občas nemyslí nebo nekouká na jiné holky. Přestala jsem se bát, jestli žije dost zdravě na to, aby tu byl se mnou mohl být "navěky". Přestala jsem se sama sebe ptát zdali je to opravdu "ten pravý" pro moji budoucnosti. Nechala jsem jeho polovinu odpovědnosti za náš vztah opravdu jen na něm a starám se jen o tu svou. A cítím se najednou daleko štastnější. 

Učím se nahrazovat strach vírou i když je to někdy dost těžké. Vírou v inteligentní prostor a samu sebe.

Když se méně bojím, můžu víc tvořit. A to je přesně to, o co mi jde. 


Ne nadarmo se  říká, že blázni se radujou. Nedávno jsem se prodírala staršími články a překvapilo mě, jak smutně na mě celý blog působil. Dělila jsem se tu spíš o negativní pocity, protože jsem se z nich potřebovala vypsat. Ale já nejsem zase tak smutný člověk, i když mě taky trápí spousta věcí. Smutek i radost tu s námi budou pořád a nejde o to se smutku nadobro zbavit. Ale záleží jen na nás na co zaměříme svoji pozornost. A já se rozhodla začíst si častěji vybírat tu radost. A to je vlastně celé to tajemství toho, jak momentálně nacházím své štěstí :)

pondělí 29. srpna 2016

O červených vlasech

Bude tomu sice už nějaký ten rok, ale stále se mi občas zasteskne po mé červené vlasové éře. Vždycky mě fascinovaly zrzky. Zrzavé vlasy jsou kouzelné, nepřehlédnutelné a zkrátka nevšední. 

Jedno ráno, po shlédnutí Moulen Rouge se zrzavou Nicole Kidman, jsem si spontánně řekla, že to zkusím. I přesto, že jsem věděla, že jako studený letní typ zdaleka nejsem na zrzavou ideální adept. Naskočila jsem do drogérie a vzata tu nejzrzavější zrzavou.Nevím co jsem tenkrát čekala, že provede na mých tmavých vlasech obyčejná drogérková barva. První pokus tak skončil jemným zrzavým nádechem. Líbíla se mi ta změna, ale chtěla jsem víc! :)


Udělala jsem další spontánní chybu a jen po pár dnech barvila znovu. Dnes už ani nevím čím, snad jen tmavší zrzavou drogérkovou.


Od původního zrzavého záměru jsem se tak nějak dostala k červené. Konečně jsem se trochu uklidnila a řekla si, že ta červená (a pokud možno co nejstudenější), bude pro mě přece jen lepší volba. A že když už červenou, tak teda pořádně. No a bylo jasné, že bez návštěvy kadeřnictví to nepůjde.

Bohužel s kadeřníkem jsme se nějak nesešli a i když jsem mu ukázala přesné obrázky toho co chci, skončila jsem s nudnou tmavě červenou jakou u nás nosí ženy v letech. Rozhodla jsem se to vzít do vlastních rukou, protože kadeřníkům nevěřím a tahle zkušenost mě opět jen utvrdila.


Naštěstí mi došlo, že bych si taky mohla docela lehce zničit vlasy a odbarvovat se na blond se mi zrovna dvakrát nechtělo. Po prohledání internetu, jsem si v kadeřnických potřebách koupila profi barvu Majicontrast, která odbarvuje i barví v jednom kroku. To byl takový ten krok, který jsem měla udělat hned na začátku a ušetřit si všechno to barvení. Barvy Majicontrast je třeba míchat v požadovaném poměru s peroxidem a tak jsem se konečně svěřila do rukou kamarádky, bývalé kadeřnice, které ještě jako jedinné věřím. A začala ta pravá červená jíízda:) Nemám z té doby moc dobrých fotek, ale vězte že na denním světle a obzvlášť na sluníčku, jsem svítila na sto honů!



Jenomže červená se z vlasů samozřejmě smývá rychlostí blesku. Je třeba vlasy mít co nejméně, co nejšetrněji a vymytou barvu dobarvovat bezperoxidovými barvami. Odstín červené se mi tak měnil doslova s každým umytím. Přípravků a způsobů, jak pečovat a udržovat si červené vlasy je opravdu hodně. Každopádně tak či tak to vždycky vyžaduje dost času a péče a taky to začne lézt hezky do peněz. Profi barvou z kadeřnictví jsem si dobarvovala jen odrosty a na zbytek vlasů používala bezperoxidové barvy nebo šampóny. Patlala jsem si na vlasy spoustu arganového oleje a pečovala o ně, abych jim to počáteční barvící běsnění co nejvíc vynahradila. Bohužel jak je známo, jednou narušené vlasy už nic jen tak nezacelí a je jen otázkou času, kdy přijdou na řadu nůžky.


Nakonec mě to přece jen přestalo bavit a taky jsem nechtěla skončit jednoho dne plešatá. Zakotvila jsem u méně náročné tmavší zrzavé a když se na to tak koukám, zpětně se mi tahle fáze líbí asi nejvíc.


Postupně  jak jsem přicházela k přírodnějšímu způsobu života a začala koketovat s přírodní kosmetikou, přestalo se mi obecně chtít si dál ničit vlasy chemickými barvami. I když se to nedoporučuje, přešla jsem na přírodní hennu a lyšáckou zrzavou. Nutno ovšem říct, že typický hennový odstín jde k mému barevnému typu asi ze všech nejmíň. Postupně jsem přesedlala na hnědou hennu a vracela se tak zpátky zase ke své původní barvě vlasů.

Dneska bych se už barvila s větším rozmyslem, protože vím, že moje vlasy mohly trpět daleko míň. Ono to odrůstání a čekání na nové vlasy není zrovna krátké. Pokud o červených vlasech snad budete někdy uvažovat, třeba se z mých chyb poučíte a půjdete na to chytřeji než já.


Ať už byly následky mého zběsilého barvení jakékoliv, to bylo fajn vlasové období,které jsem si náramně užila. V červené jsem se cítila tak nějak víc živá, nespoustaná...svobodná.
Jsem ráda, že jsem se stihla ještě tak nějak vlasově vyblbnout, když mi na to puberta evidentně nestačila :)

Teď už si svoje vlasy hýčkám a už nějaký ten rok si je nebarvím vůbec. Člověk stejně zjistí, že i přes všechny ty zábavné změny, je nakonec přirozenost vždycky ta nejlepší volba.

Která fáze mých červených vlasů Vám připadá nejlepší?


Co jsem používala:
Červená profi barva na tmavé vlasy Majicontrast (odstín Rouge)
Bezperoxidová barva na dobarvení Manic Panic (odstín Vampire Red)

Šampóny pro udržení barvy
Arganový olej (tenhle olejíček byl fakt lahoda)


pátek 22. července 2016

Moje nové kosmetické lásky aneb Havlík a Ponio v akci


Aby bylo hned na úvod jasno, chtěla bych říct, dvě věci. Nejsem kosmetická blogerka. Moje znalosti kosmetiky na to zkrátka nejsou dostatečné, takže všechny mé úvahy jsou velmi subjektivní. Budiž toho důkazem i to, že poslední článek o kosmetice je asi dva roky starý. Pak bych chtěla ještě dodat, že za poslední roky můj vztah ke kosmetice prošel dost zásadními změnami. Od od klasického "mám doma šampon z drogérie a stačí mi to", jsem se díky kosmetickým blogům dostala až k lehkému pobláznění přírodní kosmetikou a tendencí chtít vše, co vidím na internetu. Tohle období nakonec přešlo a dnes jsem ve stavu, který bych nazvala "miluju přírodní kosmetiku, ale vystačím si se šamponem a krémem".

Přírodní kosmetika je boží. Když narazíte na tu správnou značku, je to prostě rozmazlovadlo a hotový balzám na duši. Krásně voní a člověk má s její aplikace úplně jiný pocit než s běžnou kosmetikou z drogérie. To se prostě nedá vůbec srovnat.
Pořád se moc ráda přírodní kosmetikou rozmazluju. Na druhou stranu si čím dál víc uvědomuju, že pár návštěv internetových eshopů dokáže semlít velmi rychle podstatnou část mého měsíčního rozpočtu a já ty peníze zkrátka investuju ráda převážně jinam. 

Uvědomila jsem si, že krom dobrého šampónu a krému na obličej se dokážu bez zbytku dost dobře obejít aniž bych nějak strádala. Samozřejmě používám ještě zubní pasty, kokosák a nějaké té řasenky, ale to už je jiná...
Avšak občas si tu radost stejně udělám a rozmazlím se i něčím dalším. Od mé asi největší přírodní lásky, pana Hauschky, jsem se tak dostala k láskám novým. Ta první se jmenuje Havlíkova přírodní apotéka, je té původní lásce dost podobná, ale narozdíl od lásky minulé je česká a taky o dost levnější. No kdo by se nezamiloval?


Momentálně používám šampón, ranní 3-minutovou masku, vlasové tonikum a BIO český krém.
Šampon pro růst vlasů 13 rostlin je hodně jemný, ale vlasy umyje bezvadně. Obávám se však, že na hustší a těžší vlasy už by možná nestačil. Já mám po nich vlasy nadýchané a takové jednoduše boží. Mastí se mi ovšem malinko rychleji než běžně a musím umývat asi o den dřív. Toť jeho malé minus. Je to typický jemný, přírodní šampon a jeho používání vyžaduje trochu větší dávku trpělivosti a a času aby byly vlasy umyté opravdu všude. Ranní maska je fajn nakopávač a příjemný ranní rituál. Obličej hezky rozjasní a opečuje, ale nějaké velké změny nečekejte. Co je ale moje NO.1 je BIO český krém na obličej. Je totiž krásně lehoučký (tak akorát pro mě), je z českých ingrediencí a POZOR! voní stejně jako meduňkový krém od Hauschy. Takže láska láska láska. Nápis "pro vytížené ženy" navíc způsobí, že se vždycky při jeho nanášení cítím velmi důležitě. Vyživuje dostatečně, ale neucpává mi póry. Ideální papaníčko pro můj ksichtík!

Můj druhý objev je přírodní slovenská kosmetika Ponio. Já ji neznala, přiznávám se. Narazila jsem na ni úplnou náhodou. A jakmile moje oko spatřilo slova Cukrová pivoňka, bylo jasné, že se bude objednávat. Navíc, když jde o kombinaci s kopřivou! Prostě šampuk dělaný jak pro mě.


A jaká je realita? Nebudu to protahovat, musím říct, že lepší šampuk-šampon, jsem už dlouho neměla! Myje naprosto bezvadně, pění jako blázen a vlasy jsou po něm skvělé. Ani přemaštěné, ani přesušené. Zkrátka tak akorát. To sice nezní až tak hvězdně, ale pro mě je to něco, co není zas tak běžné. A vlastně už od šampónu ani víc nečekám. Vím, že vlasy mi žádný šampón zázračně nespraví a hladkost a lesk jako blesk je většinou jen krátkodobý efekt silikónů a jiných "zlepšovadel". 

Na to že je přírodní a nemá v sobě údajně žádné sulfáty myje možná až podezřele dobře. Ovšem hlava mě po něm nesvědí (což mi dělají šampuky od Lushe, které sulfáty mají) a tak to víc neřeším. Pokud někdo rozumíte složení kosmetiky líp než já, můžete to zkontrolovat tu.

Nezkamal mě ani tuhý deodorant v roztomilém a ekologickém papírovém obalu, který jsem k šampuku přihodila. Jeho nevýhodou je, že je opravdu hodně tuhý, trochu se v podpaží "drolí" a při nanesení většího množství není úplně transparentní. Ovšem oblečení mi nebarví a HLAVNĚ! jako jeden z mála přírodních antiperspirantů opravdu funguje. Chemickou Rexonu Vám asi nenahradí, ale účinek má a to nemalý. A pazúch je naprosto geniální slovo. Už máte svůj pazúch? :)

Musím teda říct, že ani z šampuku ani z antiperspirantu necítím onu "cukrovou pivoňku" na kterou jsem se tak těšila, ale vůně obou výrobků je tak příjemná a účinky tak pozitivní, že mi vlastně vůbec nevadí.


Havlíkova apotéka a Ponio jsou značky, kterým (jak to tak vypadá) budu asi zase nějakou dobu věrná.


Máte s některou z mých lásek zkušenost?

pondělí 27. června 2016

If you love something allow space for that

 Miluju snídaně v trávě, ale dlouho jsem si myslela, že se bohužel dějou jen jednou za čas. Tehdy, když se všecko nachystá, když se nakoupí, když je dost času...


A pak jsem si jedno ráno vyběhla se svým talířkem, hrnkem a Joeym ven před dům a sedla si jen pár metru od vchodových dveří do trávy. Bylo teplo a nepotřebovali jsme ani deku. Pravda, trochu mě z mého klidu vytrhlo typické blogerské postižení, které spočívá v tom, chtít si to zároveň nafotit. Po pár záběrech jsem však nakonec i foťák odhodila v dáli (obrazně řečeno) a užila si plně ten moment. Jen tak, bez piknikového koše, bez spousty jídla, neučesná, v pyžamu a jen na malou chvilku.





Existuje hodně věcí, které bych chtěla dělat, ale kvůli své touze po perfekcionismu je dělat ani nezačínám. Čekám totiž, až na ně budou ideální podmínky. A tak mě napadlo, že by mohly být nakonec možná stejně příjemné, jako ta snídaně. I když nebudou tak dokonalé nebo fotogenické jak bych chtěla. Asi to začnu zkoušet.