Jak jsem ho poznala

Vystupuju z vlaku a nechávám se davem unášet pryč z nástupiště. Před nádražím se rozhlížím kolem sebe, jestli ho uvidím. Ihned ho poznávám. Frajersky dřepí na protějším chodníku, potáhne z cigarety a projede si mě zkoumavým pohledem od hlavy až k patě. Taky mě poznal...

Přichází ke mě. Představí se mi, já jemu a on prohodí něco o tom že jsem fakt maličká. Hmm...

Jdeme společně dál, směr centrum. Když projdu trochu obloukem kolem většího cizího psa prohodí něco ve smyslu, že psi asi nebudou moji oblíbenci. Ale né, vždyť já psi miluju! Jsem z něho nějak rozhozená a tak moc nemluvím. Po chvíli prohodí něco ve stylu, že asi nejsem příliš ukecaná, což mě rozhodí ještě víc. Ksakru, co to se mnou je?

Dojdeme až k čajovně. Scházíme po malých schůdcích směrem ke sklepnímu vchodu a já si přišlápnu nohavici a málem zakopnu. Jdu za ním, takže to naštěstí neviděl. Cítím se jako nějaké malé trdlo. Mám pocit, že v jeho očích musím působit jako malá, tichá a plachá holčička...

A přitom mě nijak zvlášť nebere! Na můj vkus mluví až moc o sobě. Povídá mi o tom, proč má tak nepřirozeně dlouhé vlasy. Jde prý o sázku, kterou prohrál a proto se teď nemůže několik měsíců stříhat. Ty delší vlasy vykukující zpoza jeho šiltovky, se mi náhodou líbí, ale jinak mi přijde jako typický frajer, co si o sobě asi dost myslí. Na druhou stranu musím přiznat, že se cítím docela dobře, že jsem na rande s takovým klukem. Přijde mi jako nedostupný typ, co si holky dost vybírá.

Během večera se z čajovny přesuneme do baru a já za nás emancipovaně platím mojita. Ani nevím, jestli jsem ráda, že se moc nebrání a nehádá se se mnou o placení. I když si nakonec docela pokecáme, celý večer nevím, co si o něm myslet. A hlavně netuším, co si on myslí o mě. Nevypadá na to, že by o mě jevil extra zájem a já ani nevím, zda o to vlastně stojím.

Nejvíc mě překvapí, když na konci večera trvá na tom, aby mě doprovodil domů. Domů to mám totiž asi dvacet minut vlakem a navíc odjíždím posledním večerním. Další jede až ráno. Trvá na tom, že holky zásadně nikdy nenechává jít domů samotné a nasedá do vlaku se mnou. Vidím za tím stále jen slušnost, ale jeho galantnost mě ohromuje. Zpátky se prý vždycky nějak dostane, protože má na telefonu spoustu známých co o víkendu rozvážejí autem...

Z nádraží je to ke mě domů ještě asi dalších 20 minut. Nevím, zda chci aby pro mě naprosto cizí kluk hned první večer viděl, kde přesně bydlím, ale on je v tomhle ohledu neodbytný a tak to nakonec hážu za hlavu. Než dojdeme až k nám, je něco málo po jedenácté a my si sedáme před našim domem na chodník a dál si povídáme. Asi po dalších 2 hodinách, když už začne být trochu chladno, nahodím, že bychom se už asi měli rozloučit. Konečně začne shánět po telefonu nějaký odvoz. Mírně pochybuju o tom, že někoho opravdu tak pozdě sežene, ale nic neříkám. Samozřejmě, že nakonec nikdo nemůže a tak se loučíme s tím, že půjde zpátky pěšky. Pěšky? Vždyť je to minimálně přes 10 kilometrů! Říká, že to není problém a že je zvyklý. Moc se mi to nelíbí a tak teď pro změnu nechci nechat jít já jeho.

Konečně tedy přiznám, že jsem sama doma a že naši jsou celý víkend na chatě. Protože si už přeci jen získal trochu mé důvěry, navrhnu mu, jestli nechce jít dál a jet domů prvním ranním vlakem. Stejně je to už jen za nějaké 3 hodinky...

Trochu nesměle souhlasí a tak jdeme. Nemám žádné vedlejší úmysly a vypadá to, že ani on ne. Vlastně pořád netuším, jestli se mu alespoň trochu líbím, nebo je se mnou už jen ze slušnosti.

Smějeme se nakonec cestou dovnitř společně mému přiznání a faktu, že jsme skoro 3 hodiny prokecali venku na chodníku když mám sama pro sebe celý dům:)

U dveří vezmu do ruky svůj svazek klíčů, ale v tom ztuhnu. Ihned poznám, že na nich chybí ten největší a nejdůležitější klíč. Vzpomenu si na včerejší akcičku a na svůj "geniální" nápad netahat se s celým svazkem a vzít si jen klíč od hlavních dveří do malé párty kabelky. Kabelka samozřejmě leží u mě v pokoji a já si v duchu i nahlas sama na sebe pěkně zanadávám. To jsem celá já!

Nu což, pro tyto případy máme klíče u mojí babičky, která bydlí asi jen 5 minut daleko. Sice je trochu divné na ni zvonit v 1 ráno, ale co se dá dělat. Ukáže se, že ani tam ovšem klíče nejsou, jelikož jsme je od posledního zapůjčení dosud nevrátili.

Začínám být trochu zoufalá, protože naši se mají vrátit až v neděli večer a ze mě je rázem bezdomovec. Vracíme se pomalu zpátky. Najednou začnou z pole na konci naší ulice vyjíždět obří traktory a orací stroje. Svítí, blikají, dělají neuvěřitelný rachot a já si připadám jako v nějakém nepovedeném filmu. Co je tohleto proboha za šílenou noc??

Obcházíme s rozsvícenými telefony náš dům a společně přemýšlíme, jak se dostat dovnitř. Do tohoto léta, než jsme vyměnili okna, to obvykle šlo přes věčně pootevřené záchodové okýnko. Jenomže nové, bezpečnostní okna to už nedovolují. Chvíli to vypadá, že budeme asi společně nocovat venku. Nakonec vymyslíme dost šílený způsob, jak se dostat dovnitř. V rámci zachování bezpečnosti domu svých rodičů ho raději nebudu popisovat. Trvalo to asi další hodinu než jsme se dostali dovniř a kdyby nás u toho někdo viděl, myslím, že by natuty volal poldy. Jsem však maximálně nadšená, že nebudu nocovat venku. A taky mírně nesvá z toho, že jsem právě klukovi, kterého vidím poprvé v životě, dala ukázkový návod na to, jak se vloupat k nám domů. V duchu si pomyslím, že v rámci bezpečnostních důvodu bych s ním měla zůstat už navždy a sama pro sebe se tomu pousměju. Když se s jeho pomocí konečně dostanu dovnitř, ještě na mě zvenku houkne, že za takový výkon by si zasloužil pusu. Zrudnu, protože je to první projev zájmu z jeho strany za celý večer. Jdu mu slavnostně otevřít vchodové dveře aby se za mnou dovnitř mohl dostat schůdnější cestou než já a mezitím přemýšlím, co udělat. U dveří se na chvíli zarazím, ale jsem srab na to, abych mu tu teď jen tak vlepila pusu. Tak ho jen pozvu dál. Ano... Žádný romantický závěr ve společném objetí a vášnivá pusa se nekoná! :)

Další tři hodiny strávíme v mém pokoji, povídáme si, každý sedíme na opačné straně postele a on se ani náznakem o nic nepokouší. Zase nevím, co si myslet, protože nevypadá zrovna na nesmělého kluka, kterému by tyhle věci dělali problém. A mě se přitom začíná dost líbit. Už nepůsobí tak namachrovaně, ale spíš mile. A navíc, taková dobrodružná vloupačka do vlastního domu holt dva lidi sblíží. Jsem už dost uvolněná na to, abych si začala v hlavě přehrávat scénu toho, jak by měla vypadat naše první pusa...Ale on NIC.

K ránu ho i přes jeho námitky nakonec vezu autem až domů. Dvanáctihodinové rande je u konce a já vlastně vůbec nevím na čem jsem a jestli ho ještě někdy uvidím. Jedu se domů vyspat po té šílené noci, ale už v 9 ráno mě budí kamarádka, která se právě vrátila ze svého letního pobytu v zahraničí a nenapadlo jí nic lepšího, než mě jít okamžitě přivítat. Mám za sebou asi dvě hodiny spánku a jsem docela mimo, neschopná cokoliv dělat. Odpoledne mi přijde sms: "Myslím, že bychom se měli znovu vidět. Nedostal jsem totiž tu PUSU." Srdce mi z té zprávy poskočí do nekonečných výšin a jestli jsem doteď nevěděla, co vlastně cítím, teď už můžu mít spolehlivě jasno. Pěkně v tom lítám a je jasné, že druhé rande na sebe nenechá dlouho čekat. Najednou je mi jedno, že za pouhých 14 dní odjíždím na půl roku do Londýna...

Dneska je to přesně 10 let od toho trochu bláznivého prvního rande a my jsme stále spolu. Možná je to má vnitřní zodpovědnost, která mi nedovolila opustit toho kluka, co hned první večer zjistil, jak se vloupat k nám domů. A možná je to prostě LÁSKA...:)