Beze strachu aneb jak hledám své štěstí

Je neděle večer a já nervózně bubnuju prsty do svého červeného notebooku a netrpělivě čekám až naskočí. Zavírám se do klidu ložnice abych zachytila tu vzácnou chvíli, kdy se mi chce tak hrozně moc psát, že mám pocit, že když hned nezačnu, tak asi prasknu. A bojím se, že ta chvíle vymizí stejně rychle jako přišla a zůstanu tu zase jenom já a spoustu nepopsaných řádků. Jako vždycky...

Prsty pravé ruky, které se mi dnes podařilo si opařit, vyprošťuju z mokrého šátky a bolest je najednou vedlejší. 

Víc se bojím, že tu chvíli zase nestihnu zachytit. A přitom je tak silná! Bojím se. A strach je přesně to, co mi neustále v něčem brání.

Naše neděle - kofola a špekáčky

Miluju zapisování. Už jako malá jsem si vedla deníky snad o všem. Měla jsem svůj deník o psech, oblíbené kapele, psala si svůj dětský časopis a samozřejmě soukromý tajný deník. A když mi najednou moderní doba dává možnost psát naprosto svobodně o čemkoliv a sdílet to úplně s kýmkoliv, mrhám ji. Mám možnost, o které se mému dětskému já nikdy ani nesnilo. A je úplně jedno jestli to bude číst pět nebo pětset lidí.

Jde o to, že ten pocit sama sobě nedopřávám. O to, že místo abych psala kvůli sobě, častěji nepíšu kvůli ostatních. 

Zanedbávám blog, protože mi žádný článek není dost dobrý. Místo abych sdílela a psala kvůli sobě, až moc často si kladu otázku, zda to má smysl. Co na to řeknou ostatní , zda to co napíšu, může být ještě pro někoho dalšího nějakým přínosem. Zda to má přínos pro mě a třeba i to, zda-li tím článkem můžu něčeho "dosáhnout". Přebírám zodpovědnost za všechny své potencionální čtenáře. Za jejích myšlenky, za to, co si o tom co napíšu budou myslet a co jim to může dát. Vytvářím si nesmyslnou odpovědnost, která ve skutečnosti neexistuje. Protože za myšlenky ve Vaši hlavě opravdu zodpovědnost mít nemůžu.

Dnes jsem si zase uvědomila, jak mi moje vlastní hlava brání v tom, abych dělala jednu z věcí, která mě naplňuje a baví a tou je psaní a sdílení. I když může být virtuální svět někdy ošemetný, dává nám velkou příležitost. Myslím si, že pro všechny z nás je sdílení obecně neskutečným přínosem. Je to to vlastně taková naše esence života. Životodárný, inspirativní a hlavně tvořivý přenos energie mezi námi, ať už ve virtuální nebo skutečné rovině. A protože se ráda (a asi i lépe) vyjadřuju písemem než slovem, je pro mě psaní o to důležitější.

Přeju si v sobě uchovat tento pocit, se kterým chci tvořit (nejen blog). Je to úžasný pocit plný svobody. Chci tvořit bez omezení a beze strachu a přestat přijímat odpovědnost za to, co si o tom myslíte nebo si z toho vezmete vy. Může to znít až trochu sobecky, ale sobeckost v tom není. Jen svoboda. A ta je opravdu opojná. Jestli jste ji někdy zažili, asi víte o čem mluvím.

U mě to kupříkladu začalo na parketu. Zkusili jste někdy (střízlivý:) tančit v místnosti plné lidí a přitom se nestarat o to, jak u toho vypadáte? Jako by jste v tu chvíli byli jen vy a ta písnička? Mě tohle kupodivu problém nedělá a tak vím jak je to skvělé. Ale každý to máme jinde. Někdo může zpívat tak, jako by nikdo neposlouchal nebo jen říct něco odvážného z plných plic tak, jako by jeho slova nikdo nesoudil. 

Pamatuju si, jak za mnou po takové jedné "akci" na parketě přišel jeden úplně neznámý kluk a řekl mi, jak jsem super. Přesněji to řekl nějak takhle: "Hele já po tobě nic nechci, mám tady vedle holku a hned zase jdu, ale jen jsem ti chtěl říct že, jsi fakt skvělá!" A já v tu chvíli věděla, že vážně nejde o to, že by mě chtěl sbalit, nebo o to, že bych byla tak dobrá tanečnice. Zkrátka jen uviděl tu svobodu a nespoutanost, kterou jsem v sobě měla a dokázal ocenit to, jak jsem jí veřejně a beze strachu pustila ven. A byl natolik zlatý, aby mi to řekl. Tenkrát jsem si uvědomila, že přes všechny pochyby je dobré nechat tomu "pocitu" volný průběh. I když samozřejmě na spoustu jiných lidí to tenkrát mohlo působit úplně jinak a mohli si o mě v tu chvíli říct "to své" :)

                                   

Začala jsem tenhle svobodný přístup pomalu aplikovat na některé aspekty mého života a nestačím se divit, kolik pozitiv mi přináší. Naposledy na svého Kubu. Přestala jsem s těmi nekonečnými strachy o tom, jestli mě má dostatečně rád a jestli třeba občas nemyslí nebo nekouká na jiné holky. Přestala jsem se bát, jestli žije dost zdravě na to, aby tu byl se mnou mohl být "navěky". Přestala jsem se sama sebe ptát zdali je to opravdu "ten pravý" pro moji budoucnosti. Nechala jsem jeho polovinu odpovědnosti za náš vztah opravdu jen na něm a starám se jen o tu svou. A cítím se najednou daleko štastnější. 

Učím se nahrazovat strach vírou i když je to někdy dost těžké. Vírou v inteligentní prostor a samu sebe.

Když se méně bojím, můžu víc tvořit. A to je přesně to, o co mi jde. 

Ne nadarmo se  říká, že blázni se radujou. Nedávno jsem se prodírala staršími články a překvapilo mě, jak smutně na mě celý blog působil. Dělila jsem se tu spíš o negativní pocity, protože jsem se z nich potřebovala vypsat. Ale já nejsem zase tak smutný člověk, i když mě taky trápí spousta věcí. Smutek i radost tu s námi budou pořád a nejde o to se smutku nadobro zbavit. Ale záleží jen na nás na co zaměříme svoji pozornost. A já se rozhodla začíst si častěji vybírat tu radost. A to je vlastně celé to tajemství toho, jak momentálně nacházím své štěstí :)

Jak blogovat a nezblbnout

Poslední dobou na sobě cítím velký blogovací útlum. Asi to jde poznat a články, které se chystám napsat by se už daly spočítat na prstech několika ruk. Celé to vyústilo minulý týden, kdy jsem měla odevzdat článek. Vůbec poprvé jsem měla nějaký deadline. Byl to navíc článek, na jehož sepsání jsem se sama dobrovolně přihlásila. Nakonec jsem ovšem psaní stále odkládala s tím, že je dost času až najednou bylo ráno 31.10. V ten den jsem šla místo psaní článku na tůru. Vrátili jsme se samozřejmě daleko později, než se plánovalo a výsledný článek jsem tak naťukala do počítače asi hodinu před půlnocí. Nakonec to nějak dopadlo, ale pocit z toho nemám teda moc dobrý. Celý článek si budete moct přečíst už v pátek a já i tak přece jen doufám, že se Vám bude alespoň trochu líbit, protože se věnuje tématu, o kterém bych chtěla mluvit častěji a o kterém si myslím, že je dobré psát.

Psaní je pro mě poslední dobou zkrátka obtížné. Na chvíli se kupříkladu nadchnu a chci psát, ale moje motivace je po několika řádcích pryč. Nakonec třeba něco napíšu, ale pak si řeknu, že to stejně není dost zajímavé nebo Vás tím jednoduše nechci otravovat. Na internetu je denně tolik věcí ke čtení a já Vás nechci zahlcovat dalšími zbytečnostmi.

Často to dopadne tak, že nakonec přemýšlím nad tím, jestli tím blogováním světu i sobě spíš neškodím než prospívám. Říkám si, jestli vůbec někdo může mít něco z toho, že čte nějaký blog. Neměli bychom raději všichni víc žít a míň sedět na internetu? A nepřispívám jen svým psaní k další prokrastinaci a proplýtvanému času na sítí?

Taky hodně rozmýšlím, o co se vlastně dělit a o čem psát. Přemýšlím, co ještě může být pro ostatní zajímavé a co už ne. Mám se dělit o každodenní zážitky? O recepty, kterých je plný internet? Celé to zkrátka dospělo k tomu, že píšu čím dál míň pro sebe a víc než o radost z psaní se starám o celkový přínos a o to, zda je to vůbec k něčemu dobré. Můj blog navíc nemá žádný pevný koncept, není to blog třeba o jídle nebo o kosmetice a střídají se v něm psané články s fotopříspěvky a tak je pro mě někdy dost těžké celé to ukočírovat a uchopit. Mám přidat jen fotky, když se mi zrovna nechce psát? A jaké fotky dát ke článku, který jsem napsala jen tak?

Od začátku jsem chtěla naším blogem především zachycovat skutečnost. Věděla jsem, že se chci dělit nejen o to hezké a nastajlované, ale i o to špinavé, každodenní a skutečné. Zkrátka být autentická. Nebo spíš, autenticky přenášet skutečnost. A přitom všem jsem si neuvědomovala, že skutečnost se vlastně dost dobře zachytit nedá.

A pak přišel takový ten náhlý vhled, který je nad všechny myšlenky a mě došlo, že žádný blog, tudíž ani ten můj, nebude nikdy pravdivý. I kdybych se rozkrájela na maličkaté nudličky a veškerou svou snahu vydala na to, abych na internet pravdivě vyobrazila svůj svět, nikdy se to nepovede.

Jednak nejsem schopná dělit se o vše. Život plyne mnohem rychleji než ho stíhám zachytávat. Blogem tak předávám jen malé střípky svého bytí a ke všemu vybírám jen ty, které sama chci.

A za druhé, i kdyby se mi to náhodou povedlo a já stihla psát úplně o všem, stejně bude konečný dojem z blogu zkreslený osobní interpretací každého jednotlivého čtenáře. Chci tím říct, že každý, kdo čte nějaký blog si z něj bere něco jiného. Každý ty slova nebo fotky vnímá po svím a často v něm vidí to, co zrovna sám potřebuje nebo chce vidět. Stejně tak si o mě každý z Vás může myslet a pravděpodobně myslí něco jiného. Ale žádná z těch představ není skutečná. Nemůže být, protože ani to, co si o sobě myslím já sama není pravda. Je to jen představa v mojí hlavě, která se navíc neustále mění.

Tak jak se teda můžu zabývat tím, jestli můj blog dostatečně odráží skutečnost?

Proč se tím neustále tak zabývám sama nevím, ale asi jsem jen hrozně moc nechtěla být vyumělkovaným blogem. Možná to znáte. Občas někde něco čtete a hned Vám na tom něco nesedí. Koukáte na ty virtuální světy kolem sebe a sami sebe se ptáte, kde je ta skutečná pravda. Někdy Vás někdo možná i trochu naštve, protože je prostě jasné, že s Váma hraje tak trochu virtuální habaďůru. Ale můžete mu to mít vlastně za zlé? Na internetu si zkrátka může každý dělat co chce a je spíš Váš problém, jestli to (ne)berete vážně.

Naštěstí jsem si nakonec uvědomila, že blogování nebude nikdy skutečné, protože skutečnost se zkrátka odehrává úplně jinde než na internetu. Je tam venku, tam kde se zaklapne noťas a jde se žít.

Nemyslím si ani, že psaní blogů je špatné nebo škodlivé i když mě to už párkrát napadlo. Je to jako se vším, záleží jen na tom, jak to uchopíme. Jako bloger, ale i jako čtenář. Blogujme, ale nemysleme si, že je to skutečné. Čtěme, ale mějme na paměti to samé. Je to jen taková pěkná hra. Hra, který má smysl, dokud nás baví.

A já jsem zase klidnější a hned mám větší chuť psát.

A prosím, čtěte mě jen když Vám to opravdu bude připadat důležitější, než to, co zrovna děláte. Protože ten skutečný život nenahradí žádný blog.

PS: Fotky jsou z víkendu.