sobota 2. prosince 2017

Únava materiálu aneb jak se žije lesním vílám v Praze


To jsem tak chtěla do Vánoc vymyslet nový design svých lapačů snů, spoustu jich stihnout vytvořit, vymyslet a spustit nový web a otevřít si eshop. Protože kdy taky jindy než před Vánoci? Ale zjistila jsem, že je to aktuálně nad moje síly. Upřímně, jsem už od začátku podzimu hrozně unavená. A ta únava nemizí, spíš se pořád stupňuje. Vždycky se na chvilku vyvezu nahoru, ale pak zase spadnu, ještě o kousek níž. Pořád si říkám, že teď už to bude dobrý, že už je to pryč. Ale není...  

Jsem unavená z Prahy. Z toho množství (často divných) lidí tady. Ze všech těch změn, kterými jsem si letos prošla. Z podzimu. Z místa kde teď bydlím a které mi sice ničím až tak nevadí, ale prostě mě tu nic neinspiruje a nenabíjí. A už nemůžu. Ležím aktuálně nemocná v posteli, s knedlíkem v krku a bolavými zády. To jsou asi moje citlivé části těla, které to odnesou vždycky když nejsem v pohodě. 

Nechci si tu stěžovat a fňukat. Chci být jen upřímná a sdílet všechnu svou pravdu, nejen její hezkou část. A prostě dát vědět, že všichni jsme občas down. 

Mě to sice nikdy nevydrží příliš dlouho, protože jsem ten typ, co žije v extrémech. Lítám si nahoru a dolů, což je často dost vysilující, ale naštěstí i z té depky vyskočím zase rychle vzhůru. Takže se o mě nemusíte bát, zítra budu pravděpodobně (zas na chvíli) nadšená a plná optimismu. 


Jen jsem teď z dlouhodobého hlediska už fakt hodně, hodně unavená. 


Chybí mi slunce. Chybí mi světlo. Chybí mi příroda. A hlavně mi chybí KLID. Praha mě vysává a bere mi teď víc, než dává. Možná nejsem na život ve velkém městě stavěná. Vlastně vím, že je mi líp v lese, v přírodě, na vesnici... Tam jsem nejvíc sama sebou.

Jenomže když já miluju i to město. Především pak jejich historické části (zdravím do milovaných Vinohrad), ze kterých dokážu čerpat energii stejně jako z přírody. Město mi dává svobodu pohybu a toho, že si můžu vybrat. Kde budu cvičit, s kým se budu vídat, kam půjdu... A ty možnosti jsou nekonečné. Jen tu dlouhodobě nepřežiju, pokud si pravidelně a o to víc nedobíjím baterky.

Když jsem se přestěhovala z lesa do Prahy, byla jsem vlastně taky unavená. Štval mě klid lesa, protože už ho na mě bylo moc. Štval mě můj život, který se nikam neposouval a především jsem štvala sama sebe. První týdny v Praze jsem si tak doslova užívala toho tepajícího, všudepřítomného života. Díky němu jsem se znovu zamilovala do samoty. Přestala pro mě být tíživou a naopak jsem jí začala opět vyhledávat.

Když jsem v lese, vyhledávám lidi, akce a trochu toho vzruchu. Když jsem ve městě, hledám klid a nejradši ze všeho jsem sama. K životu zkrátka potřebuju harmonii a musím neustálé vyvažovat všechny svoje já. Tu introvertku, které někdy dělá i problém promluvit na člověka s tou extrovertku, která tančí a skáče uprostřed davu nebo si vylívá srdíčko na potkání cizím lidem či na sociálních sítích:)

A přitom bych si někdy přála být prostě jenom o trochu víc normální. Jednodušší. Být ten inťouš, co si zaleze do lesa nebo extrovertní blázen, co vymetá jednu akci za druhou a nemusí řešit nějaký svůj vnitřní svět. 

Někdy jsem zkráka sama ze sebe unavená. Občas mě už nebaví hledat, kdo jsem, co potřebuju k životu a co mě dělá šťastnou. Někdy bych se s chutí jen šoupla do nějaké té škatulky a měla od sebe konečně na chvíli pokoj.



Každopádně, Praha je moje velká učitelka a já ji nechci hanit. Není dobrá ani špatná. Je velká. A je na člověku, co si z ní vybere. To ona mě učí každý den vystupovat z komfortní zóny, dává mi zkušenosti a dělá mě silnější. Nechci z ní utéct, protože to nechci vzdát. A říkám si, že čím větší učitel, tím větší lekce. Jen je můj "pražský výběr" aktuálně  trochu nešťastný a já v něm neumím najít dost klidu, abych tu džungli zvládla. Teď mě vyšťaví i jízda přeplněnou tramvají a blížící se Vánoce tomu taky nepřidávají.

Ale já to všecko zvládnu. Musím. Jen jsem se z toho potřebovala vypsat...

Tak zas čau a jestli si někdo taky potřebujete postěžovat (na Prahu, na blížící se Vánoce, na přehršel povinností, na konzumní společnost, na idioty v tramvajích..) tak jen do toho. Hejtování protentokrát povoleno:)

sobota 18. listopadu 2017

Jak jsem změnila svůj život

Tenhle článek bych chtěla věnovat všem, kteří mají pocit, že by ve svém životě měli něco změnit. 

Od té doby, co jsem (víc než před půl rokem) změnila radikálně svůj život, mám pořád tendenci napsat o tom na blog. Nějakým způsobem všem vysvětlit, proč jsem odešla z lesa do Prahy, proč jsem ukončila náš dlouholetý vztah s Kubou, vykašlala se na naše podnikání a změnila práci. Proč jsem změnila ve svém životě v podstatě vše, co se změnit dalo a proč je zkrátka "Madeinles" najednou "MadeinPraha" (i když určitě ne navždy).

A nepotřebuju to napsat kvůli ostatním, ale především kvůli sobě.



Pořád nám někdo omílá, že změna je život, ale my máme pocit, že je to jenom takové klišé. A když se v našem životě konečně objeví něco dobrého, máme tendenci se toho držet. Práce, partnera, místa pro život. Jenomže život je od slova živý a i ty nejlepší věci vyprchají když je nebudeme posouvat dál. A když něco neroste, začne to odumírat.

V tom mém životě toho začalo najednou odumírat hodně. Byla jsem zaseknutá ze všech stran a přesto si neuměla představit, že se někdy ještě něco změní. Cítila jsem, že nežiju tak, jak bych chtěla a necítila jsem se svobodná. Ale neviděla jsem cestu, jak z toho ven. A tak jsem v tom setrvávala, pro dobro všech. Hledala jsem vinu v sobě a snažila se najít abych už všem dala pokoj se svými vzdechy. Skoro jsem se smířila s tím, že můj život už bude vždycky vypadat nějak takhle.

Ale ta vnitřní nespokojenost tu není proto abychom ji umlčeli, ale naopak je ji třeba vyslyšet. Aneb jak ráda říkám:

Pokud se vám zdá, že byste měli ve svém životě, něco změnit, tak se vám to nezdá. 


Jednoduché jako facka:)

Kdy se nám něco nelíbí, vždycky to můžeme buď změnit nebo přijmout. Přijetí se zdá jednodušší, protože nevyžaduje žádnou vnější změnu, ten krok do neznáma, při kterém musíme překonat STRACH. Jenomže jak chceme přijmout věci, které se nám ani trochu nelíbí? Většinou je přijmeme jen tak na oko, ale uvnitř nás stejně dál sžírají a trápí. Doopravdy přijmout něco, s čím se neztotožňujeme, je těžké a vlastně si říkám, jestli bychom to vůbec měli dělat, protože tím jdeme sami proti sobě. A tak nakonec stejně nezbude, než si projít tou změnou.

Každá změna je těžká. A vždycky se zdá zpočátku téměř nemožná. Jenomže čím déle čekáme tím, těžší to pak je. Až se může stát, že si ve své hlavě vystavíme hradby s názvem "nejdeto" tak vysoko, že už je nikdy nepřelezeme.


Do Prahy jsem chtěla odejít jen já i když skvělé pracovní nabídky tady čekaly především na Kubu. Ten se nakonec rozhodl přidat jen proto, aby mě neztratil. Ale dřív než k tomu došlo, jsme se stejně rozešli a já tu zůstala sama. Bez rodiny, bez přátel, v novém bytě a v nové práci, které jsem nerozuměla.

Náš vztah neskončil jen proto, že se neposouval, ale především proto, že jsme (a vždycky byli) každý úplně jiný. A jak jsme vedle sebe dospívali, ta rozdílnost mezi námi se ještě prohloubila. 

Kdybych byla tehdy pozornější, došlo by mi, že už od samého začátku nám šlo spolu všechno těžko. Často jsme bojovali proti všemu a všem, ale nejčastěji jsme bojovali proti sobě navzájem. Museli jsme jeden pro druhého dělat fůru kompromisů a já myslela, že jsou důkazem naší velké lásky a nutností abychom spolu mohli být i přesto, že jsme tak rozdílní. A to, že se tolik lišíme, je zase důvodem, proč se máme tolik rádi. Myslela jsem, že protiklady se zkrátka přitahují a že díky tomu můžeme mít tak intenzivní vztah i po letech společného soužití. Že je to takhle zkrátka dobře. Velká láska navzdory všemu a všem. Romantická představa, která mě držela víc než 10 let.

I když nás náš vztah často vyčerpával, nakonec jsme se naučili v něm žít. A časem jsme spolu už ani tolik nebojovali, protože jsem se uzavřeli v našem malém, společném lesním světě. O to těžší bylo, když jsem se v něm začala dusit a chtěla ven.

Teď už naopak vím, že pro lásku se trpět nemusí. Že láska nezavazuje, ale naopak dává svobodu a otevírá prostor mezi dvěma lidmi. 

To strach a závislost bolí a vězní.

Rozhodla jsem se takhle žít a téměř hned potkala člověka, který mi tohle všechno potvrdil. A láska najednou přestala být drama. Je spíš jako přístav, neuvěřitelně klidná a přitom vůbec ne nudná jako jsem se vždycky obávala. 

Budhismus říká, že pokud někoho poznáš a tvé srdce začne bít rychleji, ruce se ti začnou klepat a kolena podmalovat, tak to není TO ono. Když poznáš svou spřízněnou duši, CÍTÍŠ KLID. 


Neřekla bych to líp...


Co teď prožívám, je mi odměnou za všechnu tu bolest. Za ty noci, kdy jsem se budila sama uprostřed cizího města, v pokoji s nekonečně vysokými stropy a myslela si, že si vyzvracím ven všechny vnitřnosti. Za ty dny, kdy jsem si sama dokola neustále vyčítala, co všechno ničím a kolik lidí jsem tím zklamala. Za to, že jsem se rozhodla opustit někoho i přesto, že jsem ho pořád hrozně milovala. A že to bylo ku.va těžké, protože v takové chvíli na sobě nenesete jenom svou bolest, ale i bolest toho druhého. A zároveň víte, že to vy jste původce všeho "zla". A pak ráno musela vstát a normálně fungovat. Nic jiného mi totiž nezbývalo. Protože jsem na to vůbec poprvé v životě byla úplně sama.

Změny vždycky bolí. A některé změny umí bolet opravdu hodně. Ale (chce se mi teď říct), že když jsem to zvládla já, zvládnete to taky. Vždycky. Protože nějaké změny děláme (a měli bychom dělat), celý život. 

Dobrá zpráva je, že na konci vždycky čeká sladká odměna. Přímouměrná té bolesti, kterou jsme si museli projít. 

To slibuju, a teď už i vím ♥

sobota 23. září 2017

Bydlení na Vinohradech vol. 1


O svém novém bydlení, které teď už zas tak nové není, se chystám napsat už nějaký ten pátek. Fotky jsem vyfotila někdy na samém počátku léta. No a od té doby se stihlo udát a změnit spoustu věcí. 

Především se ke mě nastěhovala moje nejmilejší Janka. Strávily jsme v mém pokoji společně asi měsíc a půl. I když je to velký pokoj a i když jsme si hodně blízké, myslím, že budu mluvit za obě když řeknu, že se nám oběma velmi ulevilo, když jsem jí mohla minulý týden vystěhovat zase pryč:)

Plánovaly jsme v té době, že si najdeme společný byt já se trochu obávala toho, co a kde v té přecpané Praze seženeme. A že budu možná muset opustit svoje milované Vinohrady. 

Tehdy jsem si tak nějak vnitřně uvědomila, že bych se raději nestěhovala. Že vážně miluju to místo, kde bydlíme a že jsem se ho za ty 3 měsíce ještě nestihla dost nabažit. Nechtělo se mi po tak krátké době zase řešit, jak přenesu všechny svoje věci a celé mi to přišlo zkrátka příliš uspěchané. Jenomže jiné řešení nebylo. Ve společném pokoji jsme se tlačily a přesto jsme chtěly bydlet spolu. 

Nakonec vesmír opět zafungoval a do týdne mi náš spolubydlící oznámil, že se stěhuje ke kamarádům a nabídl nám svůj pokoj. To jen ať víte, že přání se fakt plní :) ...když si správně přejete. Mě poslední dobou až nebezpečně často. 

Když jsem minulý týden vystěhovala Janku do jejího nového příbytku, celý pokoj jsem zase trochu přestavěla. Takže je teď vlastně všechno zase trochu jiný a mě se to líbí asi ještě o kousek víc. Ale o tom třeba příště. Dnes mrkněte, jak to u mě vypadalo na začátku prázdnin a co všechno jsem s sebou do Prahy přitáhla z lesa.

PS: Ta komoda nalevo je můj první a poslední kousek (nábytku) z Ikei. Asi jsem už zkrátka rozmazlená nábytkem z Repper dílny, ale tohle už prostě nikdy víc. I kdybych si měla věci dávat do krabice. Dával mi jí dohromady Kuba a pokud má se smontováním skříně z Ikei problém i profi truhlář, nechápu jak to mají dát dokupy normální lidi. 




















Fotek je trochu víc, tak jsem je rozdělila do dvou článků. Druhou várku si dáme zase za týden.

Krásnou neděli všem 


sobota 19. srpna 2017

Štěstí

Foto: Petr Pavelek

Pamatuju si přesně ten den. Bylo to 10.7. a já šla domů z práce. Jako vždycky jsem si do metra nasadila sluchátka, kterými jsem si odfiltrovávala rušnou Prahu a poslouchala svůj "srdcovkový playlist". A najednou se stalo něco, co jsem vždycky chtěla umět a nikdy mi to nešlo. Koukám, že jdu a usmívám se na cizí lidi. S pocitem štěstí dojdu takhle až domů a je mi jedno, že mi můj úsměv cestou nikdo nevrátí. Pražáci tohle moc neumí. Když se tady na vás někdo na ulici směje, je to tak neobvyklé, že si myslíte, že dotyčný je buď blázen, směje se něčemu v mobilu a nebo se směje vám. A tak raději sklopíte oči, kouknete se jinam nebo ten úsměv jednoduše přejdete. Vlastně to chápu.

Přišla jsem ten den domů a vyfotila si svůj šťastný obličej, protože jsem si chtěla pamatovat ten pocit. Od té doby jsem takhle do práce i z práce chodila pravidelně. Hudba v uších, Praha a já se svým štěstím. Vždycky když jsem takhle šla, měla jsem pocit, že to na mě musí být hrozně vidět. Ale asi nebylo. Často jsem se držela, abych jen tak z ničeho nic nezačala tančit uprostřed chůze nebo neudělala mezi všemi těmi lidmi radostné pukrle. Vlastně by to bylo děsně super. Mým aktuálním životním cílem je zbláznit se natolik, abych to jednou dokázala a bylo mi přitom naprosto fuk, kdo se kouká a co si myslí. Upřímně, zatím to ještě neumím.



Ten den 10.7. se ve mě zkrátka něco zlomilo a já věděla, že teď už to bude dobrý. Že jsem venku ze všech těch svých sraček. Že už jsem "over". Konečně vděčná za to, kde jsem a jakým směrem jdu. Pochopila jsem, že jsem opět na cestě a že se posouvám. A že to vše je smyslem mého života. Cesta, růst, posun vpřed.

Věřím (protože to už ani jinak nejde), že všechny energie a myšlenky, které vysíláme se ukládají a pak se nám dřív či později vrací. A pokud vysíláte tolik štěstí, kolik jsem vysílala já, tak se to může vrátit hodně brzy. Takový je koneckonců zákon. Zákon přitažlivosti. A pak se začnou dít věci...

Když nepřestanete věřit.

Jsem zamilovaná do života (což je momentálně můj oblíbený hashtag na instagramu:) a nemíním s tím jen tak přestat. Nechce se mi teď příliš přispívat na blog ani sociální sítě, protože mi přijde škoda ukrajovat si skutečný čas ze svého života pro ten virtuální. Na druhou stranu mám chuť sdílet svoje myšlenky a pocity víc, než kdy předtím. Nakazit všechny lidi kolem a šířit co nejvíc tenhle "mor":) Jednoduché věci mě každý den naplnují takovou radostí, že mám pocit, že jsem se zbláznila. Koupím si Chai latté, jdu s ním po ulici a mám chuť skákat do nebe z toho, jak je dobrý. Nakupuju na trzích, procházím se, sedím v parku, dýchám a cítím neskonalou vděčnost za to všechno. Mám pocit, že jsem ho zkrátka našla. To štěstí v sobě. 

Když jsem psala poslední článek s názvem "Smutek", ani za mák bych si nepomyslela, že ten další se bude jmenovat "Štěstí". Rozhodně jsem si nepředstavovala, že přijde tak brzy a že bude tak přesvědčivé a skutečné. Myslím, že je to právě proto. Čím větším smutkem projdeme, tím větší máme šanci poznat a začít prožívat opravdové štěstí. A to je hodně pozitivní zpráva :)

Samozřejmě, že mám pořád chvíle a dny, kdy jsem unavená a smutná. Především unavená, protože Praha dokáže člověka úplně vycucnout během pár chvil. Snažím se hodně odpočívat a čím dál víc si uvědomuju, jak moc potřebuju k životu samotu a klid. Když přijdou tyhle pocity, nechávám je vyznít, neodháním je a ony pak sami o to rychleji odejdou. Vlastně si teď užívám i smutek. Jsem jednoduše #zamilovanadozivota a je to ten nejbáječnější pocit na světě, který přeju všem lidem!

PS: Pokud chcete, přidejte si mě na Instagramu a pojďte společně šířit nákazu:) #zamilovanadozivota


čtvrtek 15. června 2017

Smutek


Ne každý den si chceme pamatovat. Některé dny bychom vlastně mnohem raději vymazali. Někdy to můžou být i celé týdny. Mám pocit, že čím větší štěstí prožijeme, tím větší následný propad nám hrozí. Je to jako kocovina. A kocovina po 10 letech je sakra nepříjemná. Přesto mi přijde důležité tyhle dny zachytit. Přiznat (si) je. Snad proto, abych mohla jít dál.

Sedím v metru a cítím na sobě pohledy svých spolucestujících. Koukají na moje slzy, které mi stékají po tvářích. Netroufám si zvednou hlavu abych se podívala, zda a jak moc se skutečně dívají. I když jsem se snažila ze všech sil, tentokrát jsem to nezvládla. Je mi neskutečně trapně. Stydím se v tu chvíli snad nejvíc, jak jsem se jen kdy ve svém životě styděla. Jako bych konala něco opravdu ošklivého. Obtěžovat cizí lidi svým slzami mi v tu chvíli přijde naprosto trestuhodné. Skoro čekám, kdy se vynoří revizor a dá mi pokut. Slečno, tady brečet nemůžete. Máte to za 800.

Cítím v sobě spoustu lásky, kterou nemám komu dát. Chtěla bych milovat alespoň blízké lidi kolem mě. Svého psa. Ale nikdo tu není. Nikdo opravdu skutečný a trvalý. Potkávám tolik nových lidí a je to skvělé. Je to něco, co mi v mém předešlém životě opravdu chybělo. Stejně jako spoustu dalších věcí. Je to však daň za to, že vedle sebe už nemám člověka, kterého bych mohla bezmezně milovat a vybrečet se mu na rameni. 

Jsem tu jen já se svým smutkem a nevím, co si s ním počít. Nemůžu ho odložit, nemůžu ho delegovat. Nezbývá, než si ho prožít. Jediné co můžu, je hodit ho na papír. Bolest je údajně jako dezinfekce. Vyplavuje z těla rány. Léčí. Nechávám ji tedy konat své dílo. Budu ten nejzdravější člověk na světě.

Nevím, za jak dlouho to opět přejde, ale vím, že se to může stejně rychle kdykoliv vrátit zpátky. Nečekaně a bez předešlého varování. A to mě děsí. Může mě zase zastihnout nepřipravenou a všichni spolucestující si budou moct znovu prohlížet moje slzy.

Nasazuju si tmavé brýle a je mi jedno jak trapně to v tu chvíli vypadá. Počítám sekundy, než budu moct vypadnout z toho pitomého metra a rozběhnout se pryč ode všech těch lidí, kteří museli být nedobrovolně a bez svolení svědky mého smutku. Mám potřebu se všem nějak omluvit než zmizím.

V běhu je mi o něco lépe ale stejně vnímám jako nekonečno každý krok, který musím ještě udělat než budu "doma". Když překročím práh svého pokoje, neskutečně se mi uleví. Konečně můžu brečet. Jak málo mi teď stačí "ke štěstí".

Nikdy v životě jsem tak silně necítila, že našim posláním na tomto světě je milovat. Nic jiného mi totiž aktuálně nedává smysl. Přesto jsme se rozhodli rozejít, i když láska byla to jediné, co nám nikdy nescházelo. 

Hloupá holka co chtěla mít všechno a nakonec nemá nic...

neděle 28. května 2017

Z lesa do velkoměsta


Přestěhovala jsem se do Prahy. Jsem tady už víc než měsíc a přináší mi to spoustu nejrůznějších pocitů.

Hlavní z nich je asi ten, že stále nevím. Nevím, co bude dál. Docela zásadně jsem totiž tímhle krokem narušila náš život. Život, který se zdál až příliš nalinkovaný a jasný. Život, který jsme si sami vlastně tak úplně nevybrali. 

Jsem tu momentálně sama, bez Kuby. To, jestli se za mnou přestěhuje je stále tak trochu ve hvězdách, protože cítíme, že každý momentálně možná chceme něco jiného. Ale možná taky ne.

Náš vztah si v posledních letech prošel vším možným. I když jsme se oba hodně snažili, nakonec jsme zjistili, že žijeme jako dva unavení manželé po 30 letech. Spolu, ale častěji spíš jen vedle sebe. Že jsme přeskočili určité životní fáze a nejspíš proto se neumíme posunout dál. Tak nějak jsme se zkrátka v tom všem zamotali a zasekli. A protože jsem si potřebovala především vyčistit hlavu a Kuba zase dokončit práci, dostala jsem prostor, čas a šanci odpovědět si na to, co bude dál. Nebo se v tom taky úplně ztratit. A ztrácím se poměrně často, obzlváš't v pražských uličkách. 

Bydlím na Vinohradech, ve starém bytě s vysokými stropy, v pokoji s oknem do zahrady. Pracuju v Tróji, ve vile obklopenou zahradou a zelení. Na férkovku přiznávám, že žít v Praze na sídlišti a pracovat v nějakém openspace proskleném akváriu bych momentálně asi nezvládla. Ale tak jako jsem psala v minulém článku, snažím se vybírat ty správná místa i lidi, kterými se chci obklopovat. A ve velkém městě to jde lehce.

Tady v centru, uprostřed všeho dění, se navíc každý den cítím trochu jako malé dítě o Vánocích. Všechny ty nejskvělejší krámky a kavárničky, které jsem roky sledovala z lesa mám totiž najednou doslova za zadkem. Jdu se projít a narazím na krámek s božskými Lazy Eye šaty, na snovou La Boheme kavárnu, na fairtradovou Nilu nebo na Sklizeno. To je pocit, který se asi nedá jen tak popsat. Ten se dá takhle intenzivně zažít v případě, pokud jste žili několik let u lesa, kde nebylo vůbec nic.

Možná vás napadá, jaké to je, přestěhovat se po téměř 6 letech klidného života v lese rovnou do centra velkoměsta. Nebudu lhát, je to trošku hardcore. Ta změna je větší a náročnější, než jsem si myslela. Navíc vím, že je kolem spousta lidí, kteří to vůbec nechápou a přesto hodnotí a soudí. Naštěstí ti nejbližší chápou a ví naopak až moc dobře. Občas mám dny, kdy nadávám, jak jsou tu lidi povrchní a zkažení. Jindy zase obdivuju jejich sebevědomí a nezávislost. Když jsem v minulosti pobývala v zahraničních velkoměstech, byla jsem zvyklá na to, že lidi se tam na ulici usmívají a jsou na sebe milí. A i když to možná bylo někdy trochu strojené, dobře to kompenzovalo anonymitu velkoměsta. Tohle mi v Praze trochu chybí. Přesto všechno to tady miluju každým dnem víc a víc.

Někdy si zase připadám jako malé dítě nebo vesnická trubka, když se raduju z toho nově objeveného krámu nebo jiných, pro ostatní úplně běžných věcí. Vím, že je to vlastně štěstí a tak je mi docela fuk, jak maloměšťácky to třeba působí. Jenomže správný pražák už všude byl, všechno zná a ničemu se nediví :)

Takže asi nikdy nebudu správným pražákem. Nechci být ani přistěhovalcem, co tohle město kritizuje. Asi tu úplně nezapadnu, protože vlastně ani nechci. Některé věci, které jsem se naučila v klidu lesa, si už zkrátka vzít nenechám. A začínám chápat, proč nejvíc ze všech  natahujou a "zpívají" při mluvení právě přistěhovalci. Ten tlak na to se přizpůsobit a prorazit je tu zkrátka velký. 

A tak si tady místo práce na změně mluvy nebo pěstování osobní nepřístupnosti raději tvořím svoje vlastní oázy klidu. Jednu mám v kavárně, další v parku, tu nejdůležitější u mě doma a poslední na lekcích jógy. A největší oázou je pro mě samota, která až tady nabyla na opravdové hodnotě. Protože najednou není obtěžující, ale naopak vzácná a vítaná. A kterou naopak můžu kdykoliv rozbít jen tím, že vyrazím do ulic. 

Cítím se svobodná.

No, jsem prostě v Praze, kdybyste mě hledali...A ráda se tu s někým novým třeba potkám.
To je tak vše, co jsem chtěla dneska říct.

PS: Myslíte, že bych měla přejmenovat blog??


neděle 23. dubna 2017

Nemám plán, mám mapu...


Nejsem typ, který by zastával názor, že žít ve městě je na prd. Stejně tak si nemyslím, že na vesnicích (a v lesích) žijou jenom burani a chcípl tady pes. Myslím, že všude může být dobře a je jenom na nás, jaké si to kde uděláme. Snažím se jen vybrat si všude ta správná místa a hlavně lidi, kterými se na nich obklopím.

Mám pocit, že jak se svět zrychluje, víc a víc lidí sní o tom, že se jednoho dne odstěhují někam daleko za město. Budou žít v lese, někde na pláži nebo v horách. Chápu je, ale zároveň vidím i tu druhou stranu mince. Stejně jako může být městský život vyčerpávající, lesní život se může stát časem až příliš klidným. Tak klidným, že začne člověka uspávat. Sama na sobě jsem pocítila, že jsem se dostala do fáze "lesní hibernace".

Je jasné, že každý máme jiné potřeby a ke štěstí potřebujeme rozdílné věci. Někdo žije celý život spokojeně ve městě, jiný v lese. Já jsem ten typ, který potřebuje rozmanitost. Protože právě ta mi dodává pocit, že žiju. Nedokážu si dlouho vážit klidu lesa pokud nemám ve svém životě město a naopak. 

let života v lese volá po změně. Ta změna už je vlastně tady, jenomže mě se o ní ještě nechce příliš mluvit. Asi proto, že vzniká tak nějak za pochodu a já sama ještě vlastně nevím, kudy povede. Rozhýbala jsem svůj život s tím, že zatím nevím, kde a jak skončí(m). Snažím se věřit v to, že pokud jde člověk za svým srdcem, ta správná cesta se před ním rozvine jako červený koberec. Že není třeba mít plán. Udržet si tu víru ale není lehké. Po většinu času bych si spíš přála všechno vědět předem. Vědět, jak to dopadne a rozmetat všechny ty nejistoty a otazníky ve své hlavě. Ale když se mi na chvíli podaří přestat se bát, je to vlastně dost vzrušující. 

Nemám sice plán, ale mám mapu. A to doslova. Takovou, jakou jsem si vždycky přála. Rolovací jako ve škole, barevnou a přehlednou, kde je konečně ten náš svět úplně celej. Asi mi připadá, že když člověk nemá v životě plány, měl by mít alespoň mapu. Mám ji z Pixers-Plakáty a vybrat si z těch milionů map byl teda pěkný oříšek. Naštěstí v Pixers nemají problém člověku vytisknout naprosto cokoliv.

Každé ráno si tak skenuju do hlavy zpátky celý svět. Svět, který se mi za poslední roky tak trochu vykouřil z hlavy. Rozpomínám se na hlavní města jednolitvých států i na to, kam všude se to chci ještě podívat. Zeměpis nebyl nikdy mojí silnou stránkou a prostorová orientace jakbysmet. S mapou nad postelí se tak zase cítím trochu víc v obraze, trochu víc součástí celé té naší zeměkoule...





neděle 26. března 2017

30

Včera mi bylo 30. 

Koukala jsem dnes ráno do zrcadla a snažila se v něm najít tu třicetiletou ženu. Ale nešlo mi to. Nejde o vrásky, které se mi zatím vyhýbají ani o zázračnou funkci mého telefonu, který dokáže vyfotit mou tvář hladší než ve skutečnosti je. Jde o to, že tam uvnitř je mi zkrátka mnohem míň...

Přiznávám, že od nového roku mám depku. Od ledna se trápím tím, co bych vzhledem ke svému věku měla. Měla, ale necítím. Tím, co mi předsouvají ostatní. Tím, že už mi bude těch dospěláckých třicet a že to fakt už přestává být sranda. Ale dnes ráno mám pocit, že ten tří měsíční tlak konečně opadl. 


Uvědomuju si, že každý z nás stárne různě rychle. A čím jsme pak starší, tím jsou ty rozdíly mezi námi větší. Až nakonec se náš věk stane opravdu jen bezvýznamným číslem sloužící pouze k základní orientaci... 

Tlak společnosti na to, co by člověk měl v jakém věku dělat je velký. A vím, že se bude vzhledem k mému věku vlastně už jen zvětšovat. Cítím všechny ty strachy ostatních lidí, které na mě přehazují a uvědomuju si, že z toho nejsem venku. Že budu muset nejspíš ještě nějakou dobu bojovat. S ostatními, ale hlavně sama se sebou. Ale dnes ráno jsem cítila vnitřní klid. Sebepřijetí...

A mám chuť říct všem rejpalům "No a co že je mi třicet, vypadám na dvacet tak mi polibte prdel" :)


Je to až směšné, jak se pořád něčeho obáváme a bojíme. Strach z budoucnosti nás někdy přímo paralyzuje, ale když samotná věc nastane, nikdy to není tak hrozné. Vlastně to často není hrozné vůbec. Jako ta moje třicítka. 

Jenomže často stačí pár blbých poznámek, krutá převaha omiminovaných kamarádek všude kolem a člověk hned začne pochybovat, obávat se a strachovat.


Nechci (zatím) děti. Ani svatbu, manžela neboj jakékoliv jiné závazky. Prostě si to aktuálně ani trochu neumím představit. Děti jsou boží. Miluju je. Baví mě je pozorovat stejně jako mě baví pozorovat štěňata, kůzlata, jehňata nebo koťata. Jsou bezprostřední, hravé, žijou v přítomnosti. Jsou napojené... Ale připadám si stále víc jako jedna z nich než někdo, kdo by se o ně měl starat. Jsem většinou ráda, že se dokážu postarat sama o sebe.

Až to jednou přijde, vím, že to zvládnu. Nic jiného mi ani nezbyde. Ale nechci podléhat tomu strachu, že to moje "jednou" už může být pozdě. Chci si k tomu dospět. A pokud to bude později než moje tělo dovolí, budu to muset přijmout. Pořád je na světě dost dětí, které je možné milovat. 

Vím, že třicet není vlastně ještě žádný věk. Že jsem ještě "mladá koza". Ale ten tlak, ten může přijít kdykoliv. 

A chci jen říct, že pokud je třeba někdo, kdo se té třicítky obával stejně jako já, že se vlastně zas tolik nestane. Že to není nakonec vůbec tak hrozný :)

čtvrtek 16. února 2017

U jezera

Psát o letní dovolené v létě je nuda. Lepší je vytáhnout ji v zimě. To si člověk alespoň letními obrázky navodí zpátky trochu té dovolenkové atmosféry. A tepla. A nebo je to prostě jen nenápadná výmluva líného blogera...

Byla půlka června a bylo to nějak takhle. "Kubóó, pojeďme někam...vždyť už skoro nikam nejezdíme...mhmm...pořád jenom pracuješ...hmm..."Jenomže já chtěla do tepla a on zase do hor. Respektive, jemu se nechtělo nikam. Jako vždycky. Nakonec jsem si přece jen vydupala svoje a na poslední chvíli jsme zvolili kompromis. Lago di Garda. Jezero tak velké, že plnohodnotně nahradí moře obklopené kolem dokola horami. A vlk se zas jednou nažral...

Jelikož jsme se však rozhodli na poslední chvíli a jsme cestovatelé amatéři, vyrazili jsme přesně v době, kdy je u jezera narváno úplně nejvíc. Srpen je totiž období, kdy Italům začíná "celozávodní" dovolená. Jako většinu našich cest, i tuhle jsme pojali "roadtripově". Cestou tam jsme se zastavili na jeden den v Rakousku a zpátky to vzali ještě přes Veronu a německé Bodamsee. Tam nám počasí vůbec nepřálo a tak jsme zajeli na květinový ostrov Mainau a do Kostnice.



















Na závěr přidávám i nějaké ty praktické tipy, kdybyste se chtěli k Lago di Gardo sami zajet podívat:

  • jeďte raději v červenci než srpnu. A nebo na konci června či začátku září, zkrátka mimo sezónu. My jeli naslepo jen s autem a stanem s tím, že místo v kempu seženeme vždycky. A i to se nakonec ukázalo jako velký problém. Lago di Gardo je hóódně oblíbená destinace celé Itálie (a nejen té), takže pokud se chcete vyhnout davům, srpen nebrat.
  • my se vydali na sever ostrova, jelikož tam jsou ty hory. Na jihu je zase tepleji, spousta zábavních parků a je to tam takové více turistické. Pro rodiny s dětmi ideální, ale pro nás už příliš "holywoodské" a načančané.
  • nejvíc se nám líbilo v Malcesine (což je údajně nejhezčí městečko ze všech) a v Rivě. Obě města jsou malebné a ideální na procházky. V Malcesine se nachází lanovka na horu Monte Baldo s božím výhledem. Z Rivy je to zas jen kousek do Arca, kde se nachází stejnojmenný hrad. K hradu vede hezká procházka doprovázena opět božím výhledem. 
  • naopak se nám moc nelíbilo v Limone. Spoustu průvodců Limone chválí a doporučuje, ale nám přišlo dost nudné. Je to jen taková nudle, kterou jenom projedete. Žádné hezké uličky k procházení a většina stánků a restaurací u pobřeží by potřebovala docela nutně rekonstrukci a hlavně tak trochu nakopnout vpřed. Připadali jsme si tam jak zamrzlí v 90. letech a moc nevěděli, co tam dělat.
  • na stanování "na divoko" u Lago di Garda zapomeňte. My v to trochu doufali. Říkali jsme si, že v nejhorším to zapíchneme někde u auta a čúús. Ale tohle u jezera fakt nehrozí. Zkrátka není kde a všude to hlídaj.
  • Lago di Garda je naše "nejbližší moře". Sice je to jezero, ale plně ho kompenzuje. Když pominu absenci slané vody (bez které se třeba já docela dobře obejdu), fakt nepoznáte, že nejste někde v zálivu. Vlny, "mořský vánek" i atmoška jako u moře, to všechno tu je!
Taky už se těšíte na léto? ♥

čtvrtek 19. ledna 2017

O mém muži


O mém Kubovi jsem toho ještě moc nenapsala. Možná je to tím, že jsem mu doteď nevymyslela žádnou blogovací přezdívku. Není to Pan Božský, Sir ani Holanďan. A ani nevím, jak bych mu měla říkat. Jediná přezdívka, která mě napadá je Autista. To mu ale neudělám.

Nebo je to možná můj pud sebezáchovy, který mi v tom brání. Kdyby se dozvěděl, že o něm píšu, nejspíš by mě nepochválil.

Žít s mým mužem totiž není vůbec jednoduché.
My dva jsme jako slunce a měsíc. Noc a den. Bob Marley a Marylin Monroe. Prostě černá a bílá.

 jsem ta co pořád něco ztrácí, chodí pozdě, mění každou chvíli svoje plány, práci nebo koníčky. Jsem věčný narušitel systému a moje nepředvídatelnost někdy děsí i mě samotnou.

ON je ten spolehlivý, na minutu přesný, závislák na systému. Jeho nejoblíbenější činnosti, místa a lidé jsou takový, které už zná. Někdy mi připadá, že se u něj objevují až autistické sklony.

Teď to vypadá, že z nás dvou jsem vlastně ten kazisvět já. Ale není to pravda. To já jsem se musela přizpůsobit. Protože mě se zkrátka přizpůsobit nedá.

Tak třeba:

  • V našem vztahu neexistuje místo pro změnu plánu. Když mě má vyzvednout v práci a mě mezitím napadne, že bychom mohli zajít ještě někam na jídlo, je už pozdě. Plán zněl jasně. Vyzvednout a pak domů. Pokud se mi přece jen podaří ho nakonec přemluvit, je třeba vytvořit ČASOVOU MEZERU, ve které to může vstřebat. 

  • Pokud spolu chceme sdílet jednu kostku másla, krabičku sýra nebo pomazánky, vždy se musí nabírat z jedné strany a postupovat pravidelně. Nůž se NIKDY nesmí do másla zapíchnout!


  • Když se řekne, že se z domu odchází v 5 tak je to prostě v 5. Ne v 5:05 nebo 5:10! A zkuste to dodržovat, když jste ženská.


  • Když mu nachystám jídlo ve kterém se knedlíky dotýkají z více než 30% omáčky, tak to prostě NESEŽERE. To už jsem se naštěstí naučila, takže tyhle faux-pax už u nás doma nehrozí.


  • Nikdy (opravdu NIKDY) se nemůžu přibližovat k jeho talíři, pokud je mi život milý. Po mě by totiž údajně dokázali jíst jenom neandrtálci. Nebo můj bratr.

  • Nerad cestuje. Pokud to není chata, na které už byl milionkrát. Cestování totiž přináší spoustu nepředvídatelných situací. Takže se po éře "stále tě opouštím" a éře "prostě nikam nejezdíme" teď učím cestovat sama.


  • Nerad chodí na jídlo do cizích podniků a restaurací. Nikdy totiž neví co přesně mu přinesou a jestli se náhodou nedejbože TY KNEDLÍKY NEBUDOU DOTÝKAT OMÁČKY ve větší než povolené míře.

  • Díky jeho posedlosti ohledně dělení jídla u nás zašpiníme dvojnásobné množství nádobí než je tomu v běžných domácnostech. Ideální kuchyně je pro něj pak ta japonská. Na MILIMETR přesná, precizní a oddělená do spousty mističek a talířků. Ale sushi si musím namáčet zvlášť ve své vlastní misce.

  • Jo, a úplně nejvíc nesnáší, když o něm píšu. Takže mám o něm ZAKÁZÁNO PSÁT.

Abych nebyla zlá, z těchto vlastností vyplývá taky spoustu dobrého. Nechtěli byste snad truhláře, který Vám vyrobí na milimetr přesný nábytek? Taky mi dokáže perfektně sbalit kufr na výlet nebo auto na dovolenou. Nikdy se neopozdí a co slíbí, to dodrží. Je na něj zkrátka spoleh. Taky mi většinou přenechá svoje jídlo (než aby se dělil). Já jsem tudíž za tu tlustou. A on je čím dál hubenější. Jo a je to on, kdo se o nás doma stará o ledničku. A taky o psa. A vlastně i o mě.

Jestli nechápete, jak spolu můžou dva lidi jako my existovat, tak ano. Je to sakra těžké. Za těch 10 společných let jsme se však navzájem naučili jeden na druhém respektovat spoustu věcí.

On si pomalu zvyká na mou nedochvilnost a na to, že mu ten nůž do másla občas zapíchnu. Rovněž se smiřuje s tím, že mě asi nikdy nebude schopen předvídat. I když je to údajně to jediné, po čem ještě touží.

Já se zase naučila připravovat společné jídlo tak, aby ho byl schopný konzumovat. A být připravena vypadnout z domu do pár minut. A hlavně NEVRAŽDIT.

neděle 8. ledna 2017

3 drinky pro zimní pohodu

Nejsem zrovna zimní typ. Miluju střídání ročních období, Vánoce, sníh, sáňkování a to všechno, co zima nabízí, ale stačilo by mi, kdyby trvala tak do Silvestra. Maximálně do konce ledna. Dny jsou nechutně krátké a člověku je prostě furt kosa!

Studené dny a dlouhé večery si tak snažím zpříjemňovat čím se dá. Nejlíp mi to jde doma u krbu, s knížkou a šálkem teplého moku. Tohle jsou 3 moje nejoblíbenější zimní drinky.


Tymiánovo-citrusový čaj se skořicí a badyánem


Tento čaj mi jednou udělala holčina z obsluhy v restauraci, kde jsem pracovala a od té doby ho miluju. Je to takový čaj na každý den. A zároveň fajn obměna, když nechcete pít pořád dokola čaj z pytlíku (nebo i ten sypaný).

Čerstvý tymián v zimě za okny asi nenajdete, ale můžete si koupit hezky jedno balení trhaného tymiánu v krabičce. Jeho výhodou je, že vydrží hrozně dlouho. Když si do krabičky navíc vložím navlhčený ubrousek, připadá mi, že je téměř nesmrtelný. Takhle uskladněný mi vydrží v lednici klidně i měsíc.

Tymián je navíc skvělý na trávení, pomáhá zbavovat tělo zadržených tekutin, léčí průdušky, kašel a nachlazení. V zimě jasná volba.

Na jeden pořádný hrnek (3dcl):
- 2 snítky tymiánu
- 1 plátek citrónu
- 1 plátek pomeranče
- 1 celou skořici
- 1 hvězdičku badyánu

Postup:
Všechno to naskládáme do hrnečku, zaliju horkou vodou a po 10 minutách začnu upíjet. Koření, citrusy i bylinky nechávám po celou dobu v hrnku. Čím déle se vše louhuje, tím líp to chutná. Nevyhýbám se ani tomu zalít si hrneček po vypití znovu a připravit si tzv. "druháka". 


Dháta masala (alisa yogi čaj alias chai latté)



Dháta je moje bezkonkurenčně nejoblíbenější zimní pitíčko. Ta kombinace koření, ta vůně! Normálně si nesladím ani čaj, ani kafe (které teda piju asi tak jednou za sto let). Ale Dhátu, tu zkrátka musím mít pěkně sladkou! Jinak to není vono. 

Dávám si ji i v kavárnách místo kafe a pokaždé když potřebuju povzbudit na duchu i na těle. Dokáže prokrvit a občas dokonce i přivodit stav mírné eufórie podobající se opilosti. A kdo by nechtěl být přiopilý a přitom moct stále řídit?


Dhátu připravuju už víc jak dva roky podle receptu Emky. Je to trochu vyvařování, ale takhle připravená Dháta stojí za to. Před nedávnem jsem si ji však zkusila z nedostatku času připravit i tak trochu "instantě" a musím říct, že ani to nebylo špatné. Takže pro dny, kdy není čas, se dá prostě zalít černý čaj a trocha Dháta koření horkou vodou přímo do hrnečku a po vylouhování jednoduše dolít mlíkem. 


Jedinné, co bych nedoporučovala, jsou takové ty instatní chai latté směsi. Ty s pravou Dhátou už společného příliš nemají.

Na 1 Dháty:
- 750 ml vody
- 250 ml plnotučného mléka (s kravským chutná prostě nejlíp, ale klidně použijte i rostlinné)
- 2 lžíce černého čaje (nejlépe silný indický Assam)
- 2-3 lžíce třtinového cukru
- 1 lžička Dháta koření

Na Dháta koření:
- 1 lžičku mleté skořice
- 1,5 lžičky mletého kardamomu
- 1 lžičku mletého hřebíčku
- 1,5 lžičky sušeného zázvoru
- 1/3 lžičky bílého pepře

Postup:
Vodu naliju do kastrůlku s kořením a přivedu k varu. Přidám čaj, povařím 2 minuty a dalších 10 nechám louhovat. Nakonec přiliju mlíko, přisypu cukr a opět přivedu k varu. V závěru to celé přecedím, hodím do termosky a popíjím po malých šálcích. Dháta je totiž nejlepší úplně co nejvíc horká!


Kurkumové mléko (alias zlaté mléko)




No upřímně, na chuť tohoto nápoje si stále zvykám. Nepiju ho dlouho a je to nápoj... ehm řekněme, dost specifický. Kurkumové mléko je však děsně zdraví prospěšné a tak se mu neustále snažím dávat šanci. 

Jako ono to není špatné. Jen je to zkrátka hodně žluté, hodně pálivé (po pepři) a lehce mastné (po kokosovém oleji). Což každý nemusí rozdýchat. Ale když překonáte tyto charakteristické vlastnosti, které kurkumové mléko doprovází, je to vlastně moc dobrý! No fakt.

Jestli jste o kurkumovém mléku ještě neslyšeli tak vězte, že se jedná o nápoj, který Vám údajně může změnit život. Kurkumin, látka, která se nachází v kurkumě je totiž silným protizánětlivým, protirakovninným a antioxidačním zázrakem. Ve spojení s tukem a pepřem se pak uvolňuje víc jak 150 léčebných účinků kurkuminu, které Vám vyléčí skoro vše od zvýšeného cholesterolu až po rakovinu. Nevěříte? Nejlepší bude to prostě vyzkoušet...
Více o léčivých účincích kurkumy se dočtete třeba tu.

Na jeden hrnek (250ml):
- 250 ml mléka (v tomto případě používám rostlinné)
- 1/4 lžičky kokosového oleje
- 1 lžička (nebo víc, podle chuti...) javorového sirupu (medu, agáve, cukru...)
- 1 malá lžička kurkumového prášku

Na kurkumový prášek:
- 4 lžičky mleté kurkumy
- 1/2 lžičky mleté skořice
- 1/2 lžičky mletého zázvoru
- 1/4 lžičky mleté vanilky 
- 1 lžička mletého pepře

Postup:
Mlíko prostě ohřejte v hrnečku a do horkého mléka přidejte kurkumový prášek, kokosový olej a podle chuti doslaďte tím, co máte nejraději. Já sladím převážně javorovým sirupem. A na zdraví!


A co pijete v zimě Vy? ♥