O červených vlasech

Bude tomu sice už nějaký ten rok, ale stále se mi občas zasteskne po mé červené vlasové éře. Vždycky mě fascinovaly zrzky. Zrzavé vlasy jsou kouzelné, nepřehlédnutelné a zkrátka nevšední. 

Jedno ráno, po shlédnutí Moulen Rouge se zrzavou Nicole Kidman, jsem si spontánně řekla, že to zkusím. I přesto, že jsem věděla, že jako studený letní typ zdaleka nejsem na zrzavou ideální adept. Naskočila jsem do drogérie a vzata tu nejzrzavější zrzavou.Nevím co jsem tenkrát čekala, že provede na mých tmavých vlasech obyčejná drogérková barva. První pokus tak skončil jemným zrzavým nádechem. Líbíla se mi ta změna, ale chtěla jsem víc! :)

Udělala jsem další spontánní chybu a jen po pár dnech barvila znovu. Dnes už ani nevím čím, snad jen tmavší zrzavou drogérkovou.

Od původního zrzavého záměru jsem se tak nějak dostala k červené. Konečně jsem se trochu uklidnila a řekla si, že ta červená (a pokud možno co nejstudenější), bude pro mě přece jen lepší volba. A že když už červenou, tak teda pořádně. No a bylo jasné, že bez návštěvy kadeřnictví to nepůjde.

Bohužel s kadeřníkem jsme se nějak nesešli a i když jsem mu ukázala přesné obrázky toho co chci, skončila jsem s nudnou tmavě červenou jakou u nás nosí ženy v letech. Rozhodla jsem se to vzít do vlastních rukou, protože kadeřníkům nevěřím a tahle zkušenost mě opět jen utvrdila.

Naštěstí mi došlo, že bych si taky mohla docela lehce zničit vlasy a odbarvovat se na blond se mi zrovna dvakrát nechtělo. Po prohledání internetu, jsem si v kadeřnických potřebách koupila profi barvu Majicontrast, která odbarvuje i barví v jednom kroku. To byl takový ten krok, který jsem měla udělat hned na začátku a ušetřit si všechno to barvení. Barvy Majicontrast je třeba míchat v požadovaném poměru s peroxidem a tak jsem se konečně svěřila do rukou kamarádky, bývalé kadeřnice, které ještě jako jedinné věřím. A začala ta pravá červená jíízda:) Nemám z té doby moc dobrých fotek, ale vězte že na denním světle a obzvlášť na sluníčku, jsem svítila na sto honů!

Jenomže červená se z vlasů samozřejmě smývá rychlostí blesku. Je třeba vlasy mít co nejméně, co nejšetrněji a vymytou barvu dobarvovat bezperoxidovými barvami. Odstín červené se mi tak měnil doslova s každým umytím. Přípravků a způsobů, jak pečovat a udržovat si červené vlasy je opravdu hodně. Každopádně tak či tak to vždycky vyžaduje dost času a péče a taky to začne lézt hezky do peněz. Profi barvou z kadeřnictví jsem si dobarvovala jen odrosty a na zbytek vlasů používala bezperoxidové barvy nebo šampóny. Patlala jsem si na vlasy spoustu arganového oleje a pečovala o ně, abych jim to počáteční barvící běsnění co nejvíc vynahradila. Bohužel jak je známo, jednou narušené vlasy už nic jen tak nezacelí a je jen otázkou času, kdy přijdou na řadu nůžky.

Nakonec mě to přece jen přestalo bavit a taky jsem nechtěla skončit jednoho dne plešatá. Zakotvila jsem u méně náročné tmavší zrzavé a když se na to tak koukám, zpětně se mi tahle fáze líbí asi nejvíc.

Postupně  jak jsem přicházela k přírodnějšímu způsobu života a začala koketovat s přírodní kosmetikou, přestalo se mi obecně chtít si dál ničit vlasy chemickými barvami. I když se to nedoporučuje, přešla jsem na přírodní hennu a lyšáckou zrzavou. Nutno ovšem říct, že typický hennový odstín jde k mému barevnému typu asi ze všech nejmíň. Postupně jsem přesedlala na hnědou hennu a vracela se tak zpátky zase ke své původní barvě vlasů.

Dneska bych se už barvila s větším rozmyslem, protože vím, že moje vlasy mohly trpět daleko míň. Ono to odrůstání a čekání na nové vlasy není zrovna krátké. Pokud o červených vlasech snad budete někdy uvažovat, třeba se z mých chyb poučíte a půjdete na to chytřeji než já.

Ať už byly následky mého zběsilého barvení jakékoliv, to bylo fajn vlasové období,které jsem si náramně užila. V červené jsem se cítila tak nějak víc živá, nespoustaná...svobodná.
Jsem ráda, že jsem se stihla ještě tak nějak vlasově vyblbnout, když mi na to puberta evidentně nestačila :)

Teď už si svoje vlasy hýčkám a už nějaký ten rok si je nebarvím vůbec. Člověk stejně zjistí, že i přes všechny ty zábavné změny, je nakonec přirozenost vždycky ta nejlepší volba.

Která fáze mých červených vlasů Vám připadá nejlepší?

♥

Co jsem používala:
Červená profi barva na tmavé vlasy Majicontrast (odstín Rouge)
Bezperoxidová barva na dobarvení Manic Panic (odstín Vampire Red)

Šampóny pro udržení barvy
Arganový olej (tenhle olejíček byl fakt lahoda)

Moje nové kosmetické lásky aneb Havlík a Ponio v akci

Aby bylo hned na úvod jasno, chtěla bych říct, dvě věci. Nejsem kosmetická blogerka. Moje znalosti kosmetiky na to zkrátka nejsou dostatečné, takže všechny mé úvahy jsou velmi subjektivní. Budiž toho důkazem i to, že poslední článek o kosmetice je asi dva roky starý. Pak bych chtěla ještě dodat, že za poslední roky můj vztah ke kosmetice prošel dost zásadními změnami. Od od klasického "mám doma šampon z drogérie a stačí mi to", jsem se díky kosmetickým blogům dostala až k lehkému pobláznění přírodní kosmetikou a tendencí chtít vše, co vidím na internetu. Tohle období nakonec přešlo a dnes jsem ve stavu, který bych nazvala "miluju přírodní kosmetiku, ale vystačím si se šamponem a krémem".

Přírodní kosmetika je boží. Když narazíte na tu správnou značku, je to prostě rozmazlovadlo a hotový balzám na duši. Krásně voní a člověk má s její aplikace úplně jiný pocit než s běžnou kosmetikou z drogérie. To se prostě nedá vůbec srovnat.

Pořád se moc ráda přírodní kosmetikou rozmazluju. Na druhou stranu si čím dál víc uvědomuju, že pár návštěv internetových eshopů dokáže semlít velmi rychle podstatnou část mého měsíčního rozpočtu a já ty peníze zkrátka investuju ráda převážně jinam. 

Uvědomila jsem si, že krom dobrého šampónu a krému na obličej se dokážu bez zbytku dost dobře obejít aniž bych nějak strádala. Samozřejmě používám ještě zubní pasty, kokosák a nějaké té řasenky, ale to už je jiná...

Avšak občas si tu radost stejně udělám a rozmazlím se i něčím dalším. Od mé asi největší přírodní lásky, pana Hauschky, jsem se tak dostala k láskám novým. Ta první se jmenuje Havlíkova přírodní apotéka, je té původní lásce dost podobná, ale narozdíl od lásky minulé je česká a taky o dost levnější. No kdo by se nezamiloval?

Momentálně používám šampón, ranní 3-minutovou masku, vlasové tonikum a BIO český krém.

Šampon pro růst vlasů 13 rostlin je hodně jemný, ale vlasy umyje bezvadně. Obávám se však, že na hustší a těžší vlasy už by možná nestačil. Já mám po nich vlasy nadýchané a takové jednoduše boží. Mastí se mi ovšem malinko rychleji než běžně a musím umývat asi o den dřív. Toť jeho malé minus. Je to typický jemný, přírodní šampon a jeho používání vyžaduje trochu větší dávku trpělivosti a a času aby byly vlasy umyté opravdu všude. Ranní maska je fajn nakopávač a příjemný ranní rituál. Obličej hezky rozjasní a opečuje, ale nějaké velké změny nečekejte. Co je ale moje NO.1 je BIO český krém na obličej. Je totiž krásně lehoučký (tak akorát pro mě), je z českých ingrediencí a POZOR! voní stejně jako meduňkový krém od Hauschy. Takže láska láska láska. Nápis "pro vytížené ženy" navíc způsobí, že se vždycky při jeho nanášení cítím velmi důležitě. Vyživuje dostatečně, ale neucpává mi póry. Ideální papaníčko pro můj ksichtík!

Můj druhý objev je přírodní slovenská kosmetika Ponio. Já ji neznala, přiznávám se. Narazila jsem na ni úplnou náhodou. A jakmile moje oko spatřilo slova Cukrová pivoňka, bylo jasné, že se bude objednávat. Navíc, když jde o kombinaci s kopřivou! Prostě šampuk dělaný jak pro mě.

A jaká je realita? Nebudu to protahovat, musím říct, že lepší šampuk-šampon, jsem už dlouho neměla! Myje naprosto bezvadně, pění jako blázen a vlasy jsou po něm skvělé. Ani přemaštěné, ani přesušené. Zkrátka tak akorát. To sice nezní až tak hvězdně, ale pro mě je to něco, co není zas tak běžné. A vlastně už od šampónu ani víc nečekám. Vím, že vlasy mi žádný šampón zázračně nespraví a hladkost a lesk jako blesk je většinou jen krátkodobý efekt silikónů a jiných "zlepšovadel". 

Na to že je přírodní a nemá v sobě údajně žádné sulfáty myje možná až podezřele dobře. Ovšem hlava mě po něm nesvědí (což mi dělají šampuky od Lushe, které sulfáty mají) a tak to víc neřeším. Pokud někdo rozumíte složení kosmetiky líp než já, můžete to zkontrolovat tu.

Nezkamal mě ani tuhý deodorant v roztomilém a ekologickém papírovém obalu, který jsem k šampuku přihodila. Jeho nevýhodou je, že je opravdu hodně tuhý, trochu se v podpaží "drolí" a při nanesení většího množství není úplně transparentní. Ovšem oblečení mi nebarví a HLAVNĚ! jako jeden z mála přírodních antiperspirantů opravdu funguje. Chemickou Rexonu Vám asi nenahradí, ale účinek má a to nemalý. A pazúch je naprosto geniální slovo. Už máte svůj pazúch? :)

Musím teda říct, že ani z šampuku ani z antiperspirantu necítím onu "cukrovou pivoňku" na kterou jsem se tak těšila, ale vůně obou výrobků je tak příjemná a účinky tak pozitivní, že mi vlastně vůbec nevadí.

Havlíkova apotéka a Ponio jsou značky, kterým (jak to tak vypadá) budu asi zase nějakou dobu věrná.

♥

Máte s některou z mých lásek zkušenost?

Nemoci mojí skříně

S mým oblečením, a hlavně mou šatní skříni, vedu takovou malou tajnou bitvu už léta. Myslím si ale, že moje skříň je zkrátka jen nemocná nemocemi, které jsem na ní za ty dlouhé roky přenesla. Takže jsem vlastně nemocná jen já. Moje skříň toho nebývale využívá a stále dokola mě chytá do svých spárů.

Tady je moje diagnóza.

Diagnóza číslo jedna : Nemám styl

Nejspíš to začalo tím, že jsem o svém stylu nikdy dopředu nepřemýšlela a jednou za čas se prostě vydala do toho jednoho z mála obchodů, co jsme tady u nás měli, doplnit zásoby. Neprohlížela jsem si outfity na internetu, nehledala svůj styl a nezbožňovala žádnou celebritu, která by mě mohla inspirovat (krom Lunetiků, ale v těch jsem svůj módní vzor naštěstí nenašla).

Kupovala jsem si věci, jen podle toho, jak se mi v tu chvíli zalíbily a příliš nepřemýšlela o možných kombinacích. Měla jsem do jisté míry asi nějaký ten svůj styl (alespoň se vždy jednou za čas našel někdo, kdo mi moje oblečení pochválil), ale nakombinovat věci dohromady pro mě bylo vždy peklo.

Většinou se mi líbilo stylů hned několik a přišlo mi hrozně líto upínat se jen na jeden. Pořád jsem ráda když můžu být jednou za něžnou holku v šatech, podruhé za otrhanou hipísačku, v minulosti to někdy byla i inteligentní šprtka (zkouškové holt), jindy prahnu po nedbalém pánském stylu a pak zase po tom klasickém retru. Koupila jsem si kupříkladu dvě krásné vestičky, ale neřešila, že je nemám k čemu nosit. Koupila jsem si kalhoty, které byly tak nepraktické, že jsem je vytáhla jednou za uherský rok. Nebo krásné sako, které jsem nebyl schopná s ničím nakombinovat. A tak čím plnější byla moje skříň, tím zoufalejší byly moje ranní pokusy "prostě se obléct". S přibývajícím věcmi jsem byla stále zoufalejší (to si fakt z tolika věcí nedokážu vybrat něco na sebe?), čímž vzrůstala moje frustrace. Přesto všechno mi stále chyběly v šatníku základní kousky, jako jsou třeba jednobarevná "basic" trička.

Diagnóza číslo dvě: Co když si to zničím

Co se týká oblečení, mám jednu (jednu?!:) blbou vlastnost a to tu, že si ho šetřím. Jsem schopná na sebe lít denně svůj Coco Chanel, vařit ve středu sváteční oběd nebo používat krásné washi pásky na každou pitominku a pětkrát s ní omotat dárek. Zkrátka mi nedělá problém užívat si takových těch věcí, které si lidé často šetří na "lepší příležitost". Ale jenom do té doby, než dojde na moje oblečení. Když jsem si totiž mezi svými nepromyšlenými nákupy náhodou koupila něco, co se mi fakt hodilo, (sedlo to ke všemu, cítila jsem se v tom dobře, bylo mi to akorát a bylo to pohodlné), byl to takový malý zázrak. Paralyzovaná tím, že mám tak super věc, bála jsem se ji nakonec nosit. Protože jsem se bála brzkého rozloučení. Chtěla jsem být s danou věcí spjatá nejlépe do konce života a tak místo toho abych si ji náležitě užila, nosila jsem ji minimálně a šetřila ji právě na ty "lepší příležitosti".

Diagnóza číslo tři: Skrblík s černou budoucností

Plná skříň znamená špatnou orientaci. Přináší horší rozhodování o tom, co si ráno obléct a vůbec obecný chaos v oblíkání i v životě. Každá skříň potřebuje občas protřídit. Jenomže toho nejsem už asi 12 let pořádně schopna. Co se týče mojí skříně, mám vždy ty nejčernější představy. Když se mám rozloučit s nějakou věcí, přepadne mě zlá předtucha o tom, že nečekaně zchudnu na takovou úroveň, že si podobnou věc už nikdy znovu nekoupím. A pozor, nejde zrovna o kabelku od Diora, takové věci ani nevlastním. Může jít o pěkné šaty za 2000,- a stejně tak dobře o tričko za 200,- .

Takže si pod rouškou nejčernějších představ danou věc obleču a většinou zjistím, že zas tak zlé to ještě není. A že by to s jednou jedinou možnou kombinací, kterou mezitím vytahám ze skříně, vlastně nakonec ještě šlo. Oblečení tedy uložím zpátky do skříně s tím, že ho odteď začnu nosit a zavalím ho svou neutuchající pozorností.

Samozřejmě, když pak ráno přemýšlím co na sebe, vezmu vždy věc, která je daleko snáz kombinovatelná a nad kterou nemusím přemýšlet. A hlavně, kterou jsem zvyklá nosit. Takže ta zpětně zařazená věc dále odpočívá pokojně v mé skříni a zhruba po půl roce se celá situace opakuje.

Když mám prostě dát nějaký kus oblečení pryč, jsem slaboch. Představím, si svou případnou budoucnost v těch černějších barvách a před očima mi naskočí představa plačící Radky, která nemá co na sebe a nemá ani peníze, aby si něco koupila. Ta budoucí Radka běduje té současné. Já ti to říkala! Jak by se ti to tričko teď šiklo! Ale ty ne, chtěla jsi ve skříni konečně prostor a tak ho máš. A teď nemáš pro změnu co na sebe.

Diagnóza číslo 4: Až zhubnu

Troufám si říct, že tuhle diagnózu většina z nás zná. Ani já nejsem výjimkou .Ani po těch letech jsem neopustila naivní představu toho, že jednoho krásného dne budu opět stejně štíhlá jako v šestnácti. Že budu nosit všechny ty kraťásky a šatičky a bude mi fajn. Protože těch mých pár kilo navíc je přece přechodné období.  A proto nebudu dávat pryč něco, co je tak super a jediné, co chybí k tomu, abych danou věc nosila (nebo spíš přebývá), je trocha tuku, který se mi za těch 12 let zabydlel na těle.

Já a moje skříň.

Neustále spolu válčíme a já prohrávám na všech frontách. Válka ovšem neskončila. Mám totiž pocit, že se blýská na lepší časy. Proč? V poslední době se událo několik pozitivních změn.

- v posledních měsících se mi podařilo po šílených útrapách vytřídit velkou část teenagerovských triček a dokonce i pár mikin a nepadnoucích kalhot

- pustila jsem do oběhu svoje nejoblíbenější retro šaty (došlo mi, že přes kdyby všude jinde, tak přes ramena už asi fakt nezhubnu)

- přestala jsem nakupovat v řetězcích (No dobrá, skoro přestala. Občas mi to ještě ujede na nějakých basic tričkách a tak. Ale mám z těch nákupů čím dál menší radost a říkám si, že tudy cesta fakt nevede. A nejen kvůli mě. Je to zkrátka něco, co nechci podporovat.)

-začala jsem nakupovat méně a vyměnila kvantitu za kvalitu. Když už nakupuju, tak většinou na Fleru nebo točím věci na Votoči (Vinted).

- používám zlaté skříňové pravidlo "Za jedno nové dovnitř, jedno staré ven"

- rozhodla jsem se, že budu konečně nosit častěji šaty! Protože jsem prostě holka. Protože šaty skryjou široké stehna. Protože mi zkrátka tak sluší, přece :) A protože jsem na vlastní oči viděla tu nejšatovější skříň u Marušky a ještě nestačila vyjít z úžasu. A hlavně proto, že se jedná o naprosto antidepresivní kousek oblečení. A to z toho důvodu, že odpadá starost o  nakombinování. Pořád sice zůstávají velkým dilematem boty (furt nevím, co přesně k šatům nosit, aby mi to nezničilo nohy), ale to už je jen vršek ledovce.

Tak snad se blýská na lepší časy.

Trpí někdo z Vás podobnými nemocemi své skříně?

Holčičí radosti aneb můj nový toaletní stolek

Jestli jsem to ještě neříkala, mám vážně bezva kluka :) Takového, který mi tajně postaví toaletní stolek, zaváže na něj mašli a pak mi v můj narozeninový den řekne: "V dílně máš dárek. Hledej...". Ještě lepší je, že mi jej sice postavil, ale zároveň mi nechal prostor, abych se taky trochu vyřádila. Toaletku nechal přírodní, nenatřenou a já si zbytek mohla dovymyslet. A úplně nejlepší je, že stoleček je celý recy. Kuba ho postavil z prken, které zbyly ze staré psí boudy po mém první psu, mé zlaté Loveme (jo, tak se vážně jmenovala:)

Příběh mojí Loveme 

Loveme (celým jménem Loveme Bohemia Platina) byl můj první pes. Byla to výstavní šeltie s ušlechtilým rodokmenem, vymodlený pes, po mnoha letech dětského, netrpělivého čekání. Celé dětství jsem si psala deníky o psech, sbírala psí knížky a čekala, až se konečně s rodiči dostavíme domek do kterého se přestěhujeme. Do té doby jsme bydleli u babi s dědou,kde pes nepřicházel v úvahu. Děda je velký zahradník a jeho záhonky a skleníky zabíraly celou zahradu. Psa by nepřežil!(fakt, že momentálně plení jeho záhonky velký černý pes, kterého dostala k Vánocům před lety moje malá sestřenice teď už dokážu pominout, jsem už velká holka, přece...:)

Po 4 letech stavby a přestěhování do našeho nového domova jsem další dva roky čekala, než se dá okolí domu trochu dokupy a postaví se konečně plot. A pak jsem se konečně dočkala. Na necelé 3 roky jsem byla majitekou psa. A pak, jednoho dne, se Loveme ztratila...

Je pravda, že mnohým sousedům lezla svým neustálým pronikavým štěkotem lehce na nervy. Na zahradě jsme měli vyběhané cestičky z jejího neúnavného střežení naší zahrady. A taky je pravda, že přes všechny ty psí deníky a načtené knížky jsem nebyla úplně vzorná panička. Ne že bych ji nějak trápila, ale byla mým vůbec prvním domácím zvířetem, čekala jsem na ni příliš dlouho, nikdy předtím si péči o živého tvora nezkusila, dovniř do domu moc nesměla a můj zájem o ni brzy utlumila přicházející puberta...

Možná mě potrestaly vyšší síly za můj vrtkavý, dětský zájem, nebo to možná nevydržel někdo ze sousedů, to už se asi nikdy nedovím. Ale zkrátka po Loveme se slehla zem. Dodnes říkáme, že žije spokojeně v Tibetu (mimochodem, momentálě by ji bylo asi 15 let). Proč zrovna tam? Není to nic vymyšleného, jako když rodiče řeknou svým dětem že jejich (mrtvý) pes žije kdesi na farmě. Je to opět dlouhý příběh, který se ovšem zakládá na empirických důkazech mého bratra...:)

Takže Loveme, mávám Ti do Tibetu, doufám, že se tam máš stále fajn. Vidíš, že na Tebe stále myslím a jako vzpomínku mám teď navíc tenhle super růžový a super holčičí toaletní stoleček...

Tak jo. Je šíleně růžový, tak trochu kýčovitý a vůbec. Nevím, zda se někomu dalšímu krom mě bude líbit. Ale já ho miluju:) Taky jsem se dost dlouho rozhodovala, jestli ho udělat opět v patině, nebo čistě bílý. Vlastně jsem na patinu vůbec nemyslela, ale Kuba mě opět přesvědčil. Že by prej hrozně rád viděl patinu v provedení téhle krejzy růžové. No, patina dopadla opravdu krejzy. Ještě mi ovšem chybí stolička. Koukám po té pravé, ale myslím, že nakonec to dopadne stejně tak, že si ji opět vyrobím.

Líbí se Vám můj nový koutek krásy? Máte taky ten svůj?

♥

Chtěla bych už jaro...

....z čistě holčičího důvodů, abych mohla konečně vyvenčit nový botičky. Ale nejen kvůli nim.

V lese je pořád mokro a z práce jezdím ještě pořád víc za tmy než za světla. Většinu času je pochmourno, nedá se pořádně nic vyfotit a naše nálada je podobně našedlá. Kuba má zlomenou packu a nemůže skoro nic. Myju mu vlasy, krájím chleba a stříhám nehty na nohou. Ale konečně máme zas jednou klidné nepracovní víkendy jako normální lidi. Jenže práce stojí a já se obávám, jak moc nás to zasáhne. 

A všecko je takové udyndané... 

Co nás vytrhlo z letargie je to, že se naše práce poprvé prosákla na veřejnost. A to rovnou na šest stránek nového čísla NPB. Naše nejoblíbenějšího časopisu o bydlení, mimochodem. Juchů. Takže jestli ho ještě nemáte, tento měsíc je koupě téměř povinností ;) 

Jak šero střídá mlhu a slunce pořád nepřichází, moje duše volá čím dál víc po barvách a touží po tom materiálním krásnu víc než jindy.

A tak se neustále chodím koukat jak se botkám daří v krabici, lustruju dokola Magaeliny kytky a pořad nevím kterou si vybrat. V hlavě si skládám svojí první tetovačku a poprvé se cítím opravdu rozhodnutá nechat do sebe píchnout strojkem.  Furt nevím co se životem ale mám ten dojemně ubohý pocit, že příjde jaro a všechno se najednou vyřeší...

Ale zpátky k botkám. Tímhle děkuju opět Báře, díky které jsem je objevila. Mám je už pár týdnů, ale čekají na jaro. A já jsem z toho nervózní ,protože přísahám, že to jsou nejbožejší boty co jsem kdy měla. A nikdy už nechci boty odnikud jinud než odtud.

V pondělí jsem je vezla ševci na podražení a rozplýval se nad nimi skoro stejně jako já. Taková práce se prej už dneska jen tak nevidí, což je vlastně dost škoda.

Jsou od anglické Shoeembassy a já jsem opět zaláskovaná. Do celé té jejich firmičky, od první fotky do poslední tkaničky. A už mám samozřejmě vybranou zimní, umírněnejší a univerzálnější denní variantu, i něco jen tak z marnivosti...

Je mi jasné, že tyhle barevné nejsou asi pro každého, ale já je žeru. 

A naše britská komoda se taky raduje pač tahle dvojka zkrátka ladí. A to jsem prosím nikdy neměla pro britské impérium žádnou zvláštní slabost.

 Teď už nezbývá než čekat až se příroda rozhodne probudit a rozblácená půda vysušit ať se společně hnedka neumažem...

Jo a ještě bych málem zapomněla na tohle...

Modleme se společně za jaro...

...a pac ♥

HNST.LY

Báře a jejímu projektu HNST.LY fandíme snad všichni, protože projektům jako je tenhle prostě a jednouduše nejde nefandit. Ale jen tichá podpora nestačí, kšefty se musí hejbat, že jo.

Možná jste dokonce už navštívili nebo se chystáte navštívit další pop-up shop, který HNST.LY pořádá už tento čtvrtek.

My to máme bohužel do Prahy daleko, ale balíček, ten dojde naštěstí i k nám do lesa (no dobře, až do lesa pošta nechodí ale máme na to své metody).

Byla jsem proto ráda, když se moje mamka zakoukala do dřevěných Matějových vařeček. Já nelenila a taky si do společného balíčku přihodila pár maličkostí.

Všechno nám to přišlo krásně zabalené, každý výrobek pěkně zvlášť. Díky tomu jsem si moment překvapení a rozbalování užila ještě o něco víc než jindy.  Na druhou stranu je všechen obalový materiál přírodní takže jsem s ním mohla bez obav zatopit v krbu. To se mi líbí...

A co jsme to vybalily?

Mrk, mrk.

Matějovu vařečku, šampónové mýdlo z Mýdlárny U Dvou koček a vzorky parfémů z anglické Ravenscourt Apothecary.

Vařečka z Matějovy dílny je opravdu povedená, na omak hrozně příjemná, hotový skvost. Vůbec si nechci představovat, jak krásné musí asi být ty jeho prkýnka. A třešňové dřevo je úžasné, to už my "dřeváci" ovšem moc dobře víme. Člověk by ji nechtěl ani pustit z ruky.

Někdo by řekl, že dát tolik peněz  za jednu vařečku je hříšné, ale kuchyňské náčiní z Matějovy dílny je fakt vymazlené. Vařečka je napuštěná přírodním olejem, díky kterému by neměla zachytit barvy ingrediencí jídel jako to dělají běžné neopracované vařečky a její používání je zdravotně nezávadné. 

Dostal jí můj malý brácha, který ač je mu teprve třináct, vaří často celé naší rodině. Její životnost a odolnost tak bude testovat on. Sama jsem zvědavá a doufám že se mu jí dřív nepodaří spálit. Proti tomuhle hádám není odolná asi žádná vařečka.

S mamkou jsme se rozhodly společně prubnout parfémy od Tanyi. Na její kosmetiku a obzvlášt parfémy jsem byla hrozně zvědavá.

Když si totiž přečtete její příběh a nahlédnete do jejího světa, nemůžete se nezamilovat.

Práce snů? Mám ten pocit...Alespoň pro nás holky určitě.

Olejové parfémy jsou ovšem trochu jiné kafe. Věděla jsem to a stejně mě překvapilo, že je to strukturou jednoduše opravdu olej. Vsakuje se ale hrozně rychle a nezanechává žádný mastný film. Její parfémy obsahují jen přírodní látky a žádný alkohol, jsou tudíž naprosto přírodní a absolutně nedráždivé. Moje kamarádka, která má astma a má jinak parfémování od pana doktora zakázané, mohla k těmhle lahvičkám čichat naprosto bez omezení. Takže pro astmatiky asi víc než super volba na voňavý dárek.

Ovšem nejen struktura ale i vůně olejových parfémů je úplně jiná než jak jsme zvyklí. Je to vlastně směs esenciálních olejů zamíchaná ve frakcinovaném kokosovém oleji. Díky tomuhle článku jsem začala na inernetu hledat, co znamená francinovaný a došla jsem k tomu, že frakcinace je úprava oleje, při které se mění jinak tuhé oleje jako je kokosový, do stálé tekuté podoby. Takový olej se pak ještě líp vstřebává do pokožky a jeho životnost je hrozně dlouhá, údajně nekonečná. Kdysi se prý parfémy vyráběly pouze takhle, přírodně. Takže opět návrat ke starým dobrým časům....

Vůně jsou fakt specifické a jsem ráda, že jsem si vzorky objednala, protože mi nakonec voní úplně jinak, než jsem si představovala.

Kupříkladu jsem se nejvíc těšila na Janu Eyrovou. Připadal mi složením (růže, bergamot, šalvěj) pro mě jako dělaný. Ale to jsem se spletla. Růže v téhle kombinaci mi voní prostě zatuchle, bohužel. Myslím, že za to může ta šalvěj. Mám ráda čistou a svěží vůni růží (takovou jako má třeba hauschkový Růžový olej) a tohle mi vonělo spíš jako aromaterapeutický saloosový růžový roll-on, který jsem zrovna nedávno nekompromisně poslala do věčných kosmetických lovišť.

Vůně jsou ale tak specifická záležitost že někdo jiný bude z Jany určitě nadšený, takže ji nezatracuju.

S mamkou i kamarádkou jsme se naopak nezvykle shodli na tom, že všem nám nejlépe všem třem voní Alenka. Neroli, jasmín a mandarinka tvoří moc příjemnou a svěží kombinaci. 

Elizabeth Bennetová nás opět ani jednu příliš nenadchla. Kamarádka prohlásila že voní jako Fernet a podle mě je to dost přesné. To asi ten anýz a bazalka.

Poslední, Anna ze zeleného domu, opět voněla všem. Ylang ylang, levandule a sladká mandarinka. Příjemné, sladké, ale osvěžující. Taková aromaterapeutická a hrozně bylinkově-přírodní vůně, kterou si umím představit očichávat od rána do večera.

Co do vůní se týče, bilance je v mém případě tedy 50:50. Na parfémech se mi moc líbí to, že jsou 100% přírodní a taky jejich výdrž, která je řekla bych, velmi dobrá. Nejsem sice asi úplně ten správný typ na hodnocení vůní, protože si myslím, že je to můj nejméně rozvinutý smysl. Musím čichat víc než ostatní abych věci cítila. I tak ale po několika hodinách po nanesení parfému na zápěstí vůni stále cítím. Jemnou, ale je tam. 

Olejové parfémy asi nebudou pro každého. Asi si ale umím představit, že bych si časem zvykla na jejich netradiční vůně i používání a voněla se s nimi klidně denně. Za to, abych na sebe nestříkala alkohol a jiné ne úplně tělu prospěšné látky to myslím stojí.

Poslední věcí v balíčku bylo mýdlo z Mýdlárny u Dvou koček. Jak je na tom napsáno, že je to na posilnění vlasů, automaticky po tom sahám, však mě znáte.

K mýdlu jsem byla ale dost skeptická. Neuměla jsem si představit že po něm nebudu mít hlavu jako jednu velkou rozježenou koudel nebo naopak umaštěnou už na druhý den.

No a mýdlo mě nakonec překvapilo že všeho asi nejvíc. S aplikací jsem obzvlášť napoprvé opravdu nešetřila, pění až neuvěřitelně, chvíli jsem si připadala trochu jako Petr Forman z té jeho šamponové scény z filmu U mě dobrý. 

Použila jsem pokaždé jen to mýdlo, žádný kondiš, nic, abych mohla prozkoumat plně účinky. A vlasy jsou bezvadné. Silný vlas je myslím dost výstižný název. Jediný, kdo nebyl s mýdlem až tak spokojený byl Kuba. Když jsem mu s ním umyla tu jeho kštici. Momentálně totiž mluví už asi dva měsíce o tom, že by se měl dát ostříhat. Takže jeho aktuální délka vlasů v kombinaci s tou jeho nechutnou hustotou, kterou mu tolik závidím a přirozenou kučeravostí, vytváří doslova beránčí kombinaci. A tenhle šampon tomu příliš nepřidal. Nebo teda vlastně jo, ale on narozdíl ode mě o tenhle efekt zrovna nestál.  Řekl mi, ať už mu tohle na hlavu probůh nedávám, že je to prej pro lidi jako já, kteří potřebujou ten "mamaspoňnějakévlasy" efekt a ne pro něj. Což je fakt.

Z šampono-mýdla jsem opravdu hepy a vřele doporučuju všem lidem s jemnými vlasy, kteří potřebují dohnat objem a pevnost. Dlouhodobě by měl pomáhat proti vypadávání vlasů a ten obrázek na obalu mi přijde fakt vtipný.

Zdravím Báru a doufám že se jí i nadále bude dařit nacházet tak skvělé tvůrce a produkty a už se nemůžu dočkat dalších novinek, které pro nás chystá.

Nakupujete taky v HNST.LY? 

Nebo kde vlastně nakupujete? :)

Hezký večer ♥

Magaela

Občas se do nějakého tvůrce a jeho výrobků zamiluju natolik, že se k němu pak klidně i několikrát denně chodím kochat a těšit oko... V ideálním případě tahle láska skončí opětováním a já stvořím s některým z jeho výrobků (alespoň v mých očích) ideální pár. V případě Magaely si nejsem ovšem happyendem zas až tak jistá. Nedokážu si totiž absolutně vybrat a tak moje láska bude asi ještě nějakou dobu platonická...

Uprostřed zimy jsou její rozkvetlé fotky hotovým balzámem na duši. Tudíž mi zas tolik nevadí, že budu ještě nějakou chvíli jen okounět...A pak spolu s některým z věnečku nebo sponek či gumiček (ještě fakt vůbec nevím) přivítáme jaro...

Taky už se neumíte dočkat?

Veškeré fotky patří Magaele.