sobota 21. března 2015

Když se fotí cupcakes...


Tak to vypadá rovnou na sérií blogofotorepportů:)
Když ono je venku tak krásně, že to focení se přímo nabízí. A já toho musela využít, jelikož zítra už má údajně sněžit. No, moc tomu nevěřím, ale člověk nikdy neví.

Napekla jsem cupcakes s koktejlovou třešinkou. Takovou tu nejvíc cupcake klasiku, kterou mám  na polštáři a na kterou se chystám už hrozně dlouho. Už se teda nemůžu dočkat čerstvých třešní (a pak si je ve velkém nakompotuju do zásoby!), ale než na to dojde, musím si vystačit s těmi kupovanými.

Dortíky s třešinkou jsou hrozně fotogenické. Tak mi snad prominete tu nálož fotek...No, a ti mí dva cukrouši opět nechyběli. Nějak se mi do toho focení vždycky zapletou...

Dortíky už jsou snězené, ale myslím, že další várku budu dělat hodně brzy. Naplnila jsem je totiž malinovým rozvarem, jehož ovocná nakyslost moc dobře kontrastuje se sladkým mascarponovým topingem. Je to dost žravé, což se mi ale momentálně příliš nehodí. 

Moje váha stále neklesá, naopak stoupá do astronomických výšin a do čísel, o kterých jsem si vždycky myslela, že jich dosáhnu tak jedině v těhotenství. No jo, je to blbý. Cítím se a vypadám hrozně opuchle. Sice pomalu skoro zapadám mezi mé početné těhotné kámošky, ale jinak nic moc teda. Ale teď, před všemi těmi uzávěrkami a gradujícím daňovým obdobím se zkrátka nedokážu přinutit ani k pohybu, ani k eliminaci jídla, kterým se často uklidňuju, když už mi ty čísla lezou i ušima. Už aby to bylo pryč! Jelikož jestli budu takhle mrzká každý březen, myslím že se ten můj muž rozvede dřív, než si mě stačí vůbec vzít. 
Ale jinak je to dobrý!! Konečně pracuju z domu, těžce ušetřené peníze jsem vrazila do techniky a pořídila si červeného laptop pomocníka, se kterým můžu být konečně mobilní. Nemusím jezdit denodenně do té škaredé Ostravy a piplám se s těmi čísly pěkně v klidu lesa a otravuju ty moje dva kluky svojí celodenní přítomností. A až skončí březen, tak už to bude snad úplně fajn a mě se nebude při pohledu na děsivě rychle se blížící datum posledního března chtít automaticky skákat z okna. A tak alespoň peču a fotím, abych se trošku odreagovala. No, a pak to všechno samozřejmě jím. Zkrátka začarovaný kruh!:)

A tak duben raději už teď slavnostně a hlavně veřejně vyhlašuju měsícem sportu, jógy a běhu.

A co vy, jak užíváte toho krásného počasí? Taky nevíte, kam po zimě se všemi těmi nasyslenými kily navíc?












úterý 17. března 2015

Když se fotí nábytek...


Dneska bylo tak krásně, že jakmile jsem se vrátila domů, vytáhli jsme všecko, co už pár dní potřebujeme nafotit ven a cvakalo se...

Myslím, že tyhle kousky nábytku se nám fakt povedly. 
Moje máma říká, že bych se někdy neměla tak okatě chválit. Ne že bych to dělala často, je to takový můj protipól k věčně sebenespokojené povaze. 

Ale když je něco dobré, zkrátka chválím. I když jsem předmětem chvály náhodou já sama. A vůbec. Tady nechválím sebe. Chválím svého šikovného muže, i když svoje přičinění na patině a kůži jsem taky měla...

U těhle kousků mi ani nevadí ta bílá barva, které jsme už v dílně někdy přesycení. Naopak. Příjde mi, že když koukám na fotky, i přes ten nátěr pořád cítím neodolatelnou vůni dřeva.

A ti dva se mi taky povedly. No, ne?:)












pátek 13. března 2015

DIY kožený obojek pro toulavou faunu



U nás v lese nemáme žádné ploty ani ohrady a tak se čas od času stane, že si Joey vyjde na procházku bez doprovodu. Většinou se jde pozdravit s místními psi nahoru do vsi a pak se obloukem přes louku vrací zpátky.  Už tomu říkáme Joeyho kolečko. 
Jasně, vždycky jsme strachy bez sebe a většinou se ho vydáme hledat i když víme, že to nemá cenu. Že nás obejde druhou stranou a bude čekat doma před dveřmi jakoby se nechumelilo. Snažíme se ho hlídat, ale někdy se tomu holt nevyhneme.

Kvůli těmhle neplánovaným výletům jsem se Joeyho už od začátku snažila vybavovat praktickými pomocníky. Nejdřív to byl srdceryvný vzkaz ve stylu: "Jmenuji se Joey. Jestli tohle čtete, asi jsem se ztratil. Vraťte mě prosím mamince a tatínkovi, děkuji", s přiloženým telefonním kontaktem ukrytým v maličkém kovovém boxíku. Když se odšrouboval uzávěr asi u třetího kousku, přešli jsme na psí známku ve tvaru kosti s vyrytým telefonním číslem. Když se nějakým záhadným způsobem podařilo Joeymu zratit i tu, vzdala jsem to a nechala mu na obojku alespoň známku z obecního úřadu. Ta kupodivu drží.

No ale abych to zkrátila, stejně jsem věděla, že budu klidnější, když známku ještě doplním něčím, díky čemu by nás bylo možné kontaktovat ihned. A protože Joey potřeboval už nějaký ten pátek docela nutně nový obojek (a vy už víte, že trpím úchylkou "chcisivšeckozkusitvyrobit"), vymyslela jsem to následovně.

Dole na fotce je první pokus o výrobu. Ten červený je Joeyho původní obojek. Člověk by řekl, že už jsem dost stará a uvědomělá na to, aby mi došlo, že když udělám širší obojek, budu potřebovat i širší kovové komponenty a že ty původní asi nepůjdou dost dobře použít. No, nejsem.


A tak následoval pokus číslo dvě, který už se naštěstí vyvedl.
Abych nezapomněla na postup, pokud si budete chtít stejný obojek pro svého milouše vyrobit, potřebujete zhruba následující:
  • kůži (mám ji ze stejného e-shopu jako tu na diář)
  • barvu na kůži (pokud nechcete zůstat u přírodního odstínu. Joeymu ten teplý tón kůže nejde příliš k pleti, tak jsem se rozhodla opět pro červenou klasiku).                                                       Já použila tuhle. Je voděodolná, drží, a dobře se s ní pracuje. 
  • řezací nůž
  • propriety pro ruční šití kůže, pokud na to nemáte potřebnou techniku (šidlo na propíchání dírek, označovač stehů, jehlu)
  • hrubší niť
  • kovové nýtky
  • kovové komponenty (zapínání a kroužek pro zachycení vodítka)
  • kladívko na zatlučení nýtků (v mém případě posloužila palička na maso)
No a postup, ten je asi jasný z obrázku.
Nejdřív je třeba vyřezat potřebnou délku a šířku kůže, nabarvit a následně označovačem stehů projet kolem dokola. Každou druhou vyznačenou dírku je třeba propíchnout šidlem a pak už k šití stačí i ta nejobyčejnější jehla. Samozřejmě to jde ulehčit a žádné obšití nevytvářet. Na obojku totiž neplní žádnou jinou než estetickou funkci. Závěrečné nýtkovnání se může zdát jako práce jen pro tvrdý chlapy, ale pokud do kůže předvyřežete dírky, je to otázka jedné dobře mířené rány kladívkem. Nápis můžete vypálit, vyrazit, nebo jen napsat permanentní fixkou. Já použila kombinaci půjčených razidel a fixky. Fixka se zatím osvědčila, drží i v dešti a nepouští. Uvidíme, jak vydrží časem...





Možná si říkáte, jestli se to vyplatí. Na rovinu, nevyplatí. 
Pokud si teda všechno výše uvedené musíte koupit jen kvůli jednomu obojku. Na druhou stranu obyčejné šídlo i označovač seženete klidně do 60kč, barva stojí podobně a ten kousek kůže vyjde asi na dvacku. Niť taky moc nestojí, jehlu a řezací nůž většinou najdete doma. Za jeden kovový nýtek jsem dala přesně 1 káčé a kovové komponenty seženete v galanterii rovněž za pakatel nebo recyklujte a použijete, tak jako já, to z původního obojku.

A hlavně, ta radost z vlastnoručně vyrobeného obojku bude nevyčíslitelná.

Na obojek si můžete vyrazit, vypálit nebo prostě napsat co chcete. Já uvedla telefon a jméno. 
Ať každý pocestný ví, s kým má tu čest.
Telefon jsem z fotky nemazala, ale prosím, nevolejte mi, pokud to nebude vyloženě nutné.



A tady už hrdý majitel. Někdy se Joey chová jako hotová modelka, ale zrovna dneska se mu vážně nechtělo.



Jsem na svůj výtvor fakt hrdá. Obojek mi sice vyšel až na druhý pokus, ale ve skutečnosti vypadá snad ještě líp. Jde na něm zkrátka poznat ten kus tvrdé práce :)

Máte doma taky zvířectvo, co má boty toulavý?

Pac a pusu z lesa ♥




neděle 8. března 2015

Co mě naučil rok 2014

Rok 2015 mi utíká hrozně rychle. Ani jsem nemrkla a už je tady březen. Uklidila jsem starý diář se svými loňskými předsevzetími do krabice a přitom si trochu zabilancovala. Možná už je na to na začátku března trochu pozdě, ale napadlo mě pár věcí, o které jsem díky roku 2014 chytřejší. Tady jsou:

1) Ego je na nic

Zjistila jsem, že mým největším věznitelem a trápitelem nejsou ostatní lidi, vláda nebo jakékoli vnější faktory. Je to moje vlastní ego.

Ego mě nutí kupovat si nové věci a zážitky a trápit se, pokud je nemá. Ale taky rozmýšlet co řeknu, nebo se soužit nad tím, jestli jsem obecně vůbec dost dobrá na to, abych na tomhle světě mohla zabírat trochu toho osobního prostoru.

Jen si všimněte, kolik lidí kolem Vás nebo vy sami denně vynaloží úsilí na to, aby ukojily svoje věčně hladové ego.
Kolik oblečení, času, energie a nastajlovaných fotek nás to stojí. Nemluvě o tom, kolik informací se do sebe snažíme denně nasoukat a u kolika naopak zatajit, že je víme, abych působili dostatečně inteligentně a nebyli takzvaně mimo.

Vymyslela jsem si vlastní systém. Když něco potřebuju, nejdřív zkoumám jestli to chci opravdu já, nebo ego. V 90% dojdu k tomu, že je to pouze to ego, protože já sama potřebuju jen asi zlomek z toho, co si myslím že potřebuju. A nejde jen o věci. Jde taky o knížky, které mám pocit, že bych měla dočíst (i když mě vůbec nebaví), filmy které bych měla vidět (i když mě vůbec nezajímají), nebo zážitky, které bych měla absolvovat (i když nevím jestli po nich opravdu toužím).

Čím dokážu identifikovat a rozpoznávat ego od skutečného chtění, tím jsem svobodnější a spokojenější. A taky ušetřím spoustu peněz:) Samozřejmě že někdy je fajn věci neřešit a prostě si udělat radost, ale poslední dobou mě takové spontánní nákupy dělají spíš vrásky než potěšení. Nakonec si většinou říkám, kolik peněz jsem mohla našetřit na něco daleko lepšího. Třeba na letní zážitky...

Ego je zkrátka naprd.

2) Být občas za blázna je dobré

I když už je mi tolik, kolik mi je, jsem pořád takové přerostlé dítě. Nebaví mě chodit v kostýmcích, dávat si pozor jestli si neušpiním tričko a kontrolovat v zrcátku, zdali mám make-up na svém místě.
Úplně nejlíp se cítím ve volných věcech, které mi nebrání v pohybu a u kterých moc nevadí, že si je třeba trochu zprasím. Ráda nosím rozpuštěné vlasy a rtěnku, u které je jedno, že ji nekontroluju a neupravuju během dne a ona se sama od sebe ztrácí ze rtů tak nějak rovnoměrně a přirozeně.
A ze všeho nejvíc mě baví chvíle, kdy se k tomu všemu chovám trochu bláznivě.

Kuba říká, že jsem nejspontánnější člověk, jakého zná. Jím když mám hlad, necvičím když se mi nechce, neumím se přetvařovat ani příliš kontrolovat, co říkám.
Ale zpívat si nahlas písničky (jsem úděsný zpěvák), říkat naprosto nekontrolované kraviny, které nedávají smysl nebo se spontánně (a možná i trochu trapácky) kroutit do zvuků náhodné písně, mi jde z valné většiny jen doma. Ale pracuju na tom, protože vždyckdy když dám svojí "trdlovské náladě" zelenou, cítím se šťastnější. A většinou svým štěstím nakazím taky Kubu. A to za to stojí!


3) Bojovat proti čemukoliv je zbytečné


Konečně jsem pochopila, že místo toho, abych svoji energii vkládala do něčeho co se mi nelíbí, je daleko lepší vkládat ji naopak do toho, co se mi líbí.
Mluví o tom v dokumentu Tajemství (který byl na mě ale jinak příliš amerikánský a moc se mi nelíbil) a taky v různých ezoterických knihách. A mají pravdu.
Kupříkladu se mi nelíbí všechno to halaburdí z Asie a zneužívání levní pracovní síly. Místo toho abych donekonečna nadávala a poučovala všechny kolem, je lepší podpořit místního tvůrce a říct o něm třeba někomu dalšímu.

Je prý dokázané, že veškeré pochody proti válkám nebo nemocem akorát zapříčinily jejich rozšíření. Energie se holt ukládá tam, kam ji vložíme. Něco na tom bude.



4) Dávat si předsevzetí je zbytečné


Loni jsem si dala 10 předsevzetí a přečetla knížku o tom jak je dodržet a stejně se nic nestalo.


Pořád chci všechno a 5 tibeťanů každé ráno cvičím jen v případě, že za "každé ráno" považuju asi každé třetí až čtvrté.

Vinyly si častěji nepouštíme, protože se mi podařilo omylem zalít náš zesilovač a tím ho zničit. (ooú)

Na Lysou jsem se za loňský rok vydrápala všeho všudy jednou a další tři dny si foukala a masírovala bolavé zádové svaly.

Chleba se mi častěji péct nedaří, protože to zkrátka vyžaduje disciplínu co se týče udržování kvásku při životě. A já jsem stále ve fázi, kdy jsem ráda za to, že udržím trvale při životě svých pár kytek, muže a psa.

Afro účes jsem nevyzkoušela, protože jsem měla škudlivou a kvůli jednomu pokusu se mi nechtěly pořizovat natáčky. A teď už pozdě a vlasy mám příliš dlouhé.

Jedinné co se mi povedlo, bylo přečíst více knížek. Nemám to sice spočítané, ale jen za vánoční prázdniny jsem přelouskala asi čtyři.

Co mi ale dělá vůbec největší problém, je, jak jsem zjistila, bod číslo 3.
Nedávno se autorka Šťastného blogu ptala na naše osobní bobříky odvahy. Dlouho jsem nad tím v duchu přemýšlela a nic mě nenapadalo. Ale pak, když jsem odcházela z Globusu a místo úsměvu se mi na sympatického prodavače podařilo opět hodit jen nějakou (nejspíš mírně děsivou) obličejovou křeč, došlo mi, že přesně tohle je můj bobřík odvahy. 
Stále se nedokážu jen tak bezdůvodně smát na cizí lidi. 
Přijde mi to strojené, nepřirozené a někdy až nevhodné. Na druhou stranu bych to hrozně ráda dokázala, protože bych chtěla předávat pozitivní energie a nezařadit se do kategorie věčně nasraných Čechů. Asi to chce ještě čas...

No zkrátka jsem zjistila, že seznamy předsevzetí na mě nefungují. Stejně jako jakékoliv jiné seznamy. Nikdy jsem je vlastně neměla příliš ráda. Seznamy znamenají úkoly a úkoly znamenají omezení osobní svobody. 
Obdivuju lidi, co si píšou seznamy na všecko možné (třeba i na to, co chtějí stihnou do konce života), obzvlášť když se  jimi pak ještě stíhají řídit. Zároveň je však trochu lituju, protože mi příjde, že žít podle seznamů musí být hrozná pakárna.

Seznamy zkrátka nejsou nic pro mě. Stejně jako zákony, boží desatero nebo návody k použití.

5) Když neudělám nic mimořádného, nic mimořádného se nestane

Plně jsem si to uvědomila až někdy koncem roku a považuju to za jedno z nejzásadnějších prozření loňského roku.
Nelze čekat na osudový email, nabídku práce nebo jakoukoliv záchranu či dar z nebes, pokud jsem předtím neudělala nic, co by tyhle aktivity zapříčinilo. Svět má dost svých starostí a nemá na mě jen tak zbůhdarma čas.
Taky nemá smysl stěžovat si, že nic nového nezažívám když nic nového nezkouším, nebo že nepotkávám žádné nové a zajímavé lidi, když chodím pořád na ty samá místa.

Bohužel, je to tak. Zázraky a nečekané náhody se dějou jen v amerických filmech. Ten zbytek, i když se tak třeba tváří, náhodami vůbec nejsou. Jsou jen vyústěním našeho vlastního přičinění, které se někdy dostavuje až s určitým zpožděním.


A co naučil nového naučil starý rok Vás?




středa 4. března 2015

Jarní úklid

Jsem odjakživa bordelář. Chtěla bych říct, že se to lepší, ale nevím jestli je to pravda. Pravda ale je, že se o to aspoň snažím. A jaro je k úklidu jako stvořené. Zatím dělám pořádek ve virtuálním světě, protože tam je to vždycky tak nějak lehčí. 

Odklidila a roztřídila jsem svoje soukromé fotovýlevy a fotky naší práce. Pokud nás na Instagramu sledujete, náš profil Repperfurniture bude dále sloužit jako profil převážně firemní, kde se budou objevovat fotky nových produktů, ale samozřejmě i lecos ze zákulisí výroby, protože nejsem žádná upjatá firma, žejo.

Všechny ostatní kytky, cupcaky, Elvinové, olizující se psy a poletující ptáčci se stěhují na můj nový osobní profil. Pokud chcete nadále sledovat všechno to holčičí halaburdí, následujte mě prosím tu. (a ta rýmovačka se mi povedla úplnou náhodou, fakt!)

Děkuju za pozornost a jdu se vrhnout na vytřídění děravých ponožek.

Jaro už je tu! 

Ou jé.







pondělí 2. března 2015

Šťastnosti vol. 7

Šťastná se cítím...

                                   ...když si po dlouhé zimě koupím domů první řezané květiny.


...když se jdu podívat na nové kůzle, které se narodilo vedle na statku. 
Mám hrozně ráda kozy. Zní to divně, tak dobře, že alespoň nejsem chlap. Ale vážně, kozy jsou boží.


...když apdejtuju stoličku, na kterou se chystám už děsně dlouho. 
Občas mi ke štěstí prostě stačí jen něco natřít...


...když uvařím pravý nedělní oběd Kubovi, který tvrdí, že za 8 let co jsme spolu ,jsem mu ještě obyčejné a poctivé řízky nikdy neudělala. Nechce se mi tomu věřit, ale je fakt, že si na nic podobného nevzpomínám. Někdy tak moc vymýšlím nové jídla a chutě až nakonec zapomenu na tu největší klasiku. 


...když (aniž bych to plánovala) mi květináč s novými hyacinty ladí k Florentýnině kuchařce. 
Teď jen čekat a doufat, že mi ještě nakonec vykvetou...


neděle 1. března 2015

Cupcakes etažéry


Dneska jsem konečně pořádně nafotila naše stojánky na cupcakes a když už ty fotky nahrávám všude možně na internet, řekla jsem si že s něma budu otravovat i na blogu.

Vždycky horečně přemýšlím, jak doma vykouzlit bílé neutrální pozadí, kde najít to nejlepší světlo popřípadě jak udělat fotku zajímavější a barevně ladící. A nakonec většinou zjistím, že nejlíp ty věci stejně vypadají venku v přírodě.

Když tady tak sedím, upravuju fotky a koukám na ně, dostala jsem chuť něco upéct. Nepekla jsem cupcaky...no, už ani nepamatuju. Chtělo by to ale nějaký dobrý recept. Většinou mi totiž trvá, než doladím cupcaky do fáze, kdy jsem s nimi chuťově spokojená a snad ani jednou jsem nebyla spokojená hned na první pokus. Teď bych si dala nějaké opravdu netradiční. Třeba něco s levandulí, meduňkou, matcha čajem nebo tak něco...Nemáte nějaký odzkoušený recept?

Jestli se Vám stojánky líbí, najdete je na našem webu.

Hezkou neděli vespolek!







Etažéry na cupcakes by Repper