Včera mi bylo 30.
Koukala jsem dnes ráno do zrcadla a snažila se v něm najít tu třicetiletou ženu. Ale nešlo mi to. Nejde o vrásky, které se mi zatím vyhýbají ani o zázračnou funkci mého telefonu, který dokáže vyfotit mou tvář hladší než ve skutečnosti je. Jde o to, že tam uvnitř je mi zkrátka mnohem míň...
Přiznávám, že od nového roku mám depku. Od ledna se trápím tím, co bych vzhledem ke svému věku měla. Měla, ale necítím. Tím, co mi předsouvají ostatní. Tím, že už mi bude těch dospěláckých třicet a že to fakt už přestává být sranda. Ale dnes ráno mám pocit, že ten tří měsíční tlak konečně opadl.
Uvědomuju si, že každý z nás stárne různě rychle. A čím jsme pak starší, tím jsou ty rozdíly mezi námi větší. Až nakonec se náš věk stane opravdu jen bezvýznamným číslem sloužící pouze k základní orientaci...
Tlak společnosti na to, co by člověk měl v jakém věku dělat je velký. A vím, že se bude vzhledem k mému věku vlastně už jen zvětšovat. Cítím všechny ty strachy ostatních lidí, které na mě přehazují a uvědomuju si, že z toho nejsem venku. Že budu muset nejspíš ještě nějakou dobu bojovat. S ostatními, ale hlavně sama se sebou. Ale dnes ráno jsem cítila vnitřní klid. Sebepřijetí...
A mám chuť říct všem rejpalům "No a co že je mi třicet, vypadám na dvacet tak mi polibte prdel" :)
Je to až směšné, jak se pořád něčeho obáváme a bojíme. Strach z budoucnosti nás někdy přímo paralyzuje, ale když samotná věc nastane, nikdy to není tak hrozné. Vlastně to často není hrozné vůbec. Jako ta moje třicítka.
Jenomže často stačí pár blbých poznámek, krutá převaha omiminovaných kamarádek všude kolem a člověk hned začne pochybovat, obávat se a strachovat.
Nechci (zatím) děti. Ani svatbu, manžela neboj jakékoliv jiné závazky. Prostě si to aktuálně ani trochu neumím představit. Děti jsou boží. Miluju je. Baví mě je pozorovat stejně jako mě baví pozorovat štěňata, kůzlata, jehňata nebo koťata. Jsou bezprostřední, hravé, žijou v přítomnosti. Jsou napojené... Ale připadám si stále víc jako jedna z nich než někdo, kdo by se o ně měl starat. Jsem většinou ráda, že se dokážu postarat sama o sebe.
Až to jednou přijde, vím, že to zvládnu. Nic jiného mi ani nezbyde. Ale nechci podléhat tomu strachu, že to moje "jednou" už může být pozdě. Chci si k tomu dospět. A pokud to bude později než moje tělo dovolí, budu to muset přijmout. Pořád je na světě dost dětí, které je možné milovat.
Vím, že třicet není vlastně ještě žádný věk. Že jsem ještě "mladá koza". Ale ten tlak, ten může přijít kdykoliv.
A chci jen říct, že pokud je třeba někdo, kdo se té třicítky obával stejně jako já, že se vlastně zas tolik nestane. Že to není nakonec vůbec tak hrozný :)
