....z čistě holčičího důvodů, abych mohla konečně vyvenčit nový botičky. Ale nejen kvůli nim.
V lese je pořád mokro a z práce jezdím ještě pořád víc za tmy než za světla. Většinu času je pochmourno, nedá se pořádně nic vyfotit a naše nálada je podobně našedlá. Kuba má zlomenou packu a nemůže skoro nic. Myju mu vlasy, krájím chleba a stříhám nehty na nohou. Ale konečně máme zas jednou klidné nepracovní víkendy jako normální lidi. Jenže práce stojí a já se obávám, jak moc nás to zasáhne.
A všecko je takové udyndané...
Co nás vytrhlo z letargie je to, že se naše práce poprvé prosákla na veřejnost. A to rovnou na šest stránek nového čísla NPB. Naše nejoblíbenějšího časopisu o bydlení, mimochodem. Juchů. Takže jestli ho ještě nemáte, tento měsíc je koupě téměř povinností ;)
Jak šero střídá mlhu a slunce pořád nepřichází, moje duše volá čím dál víc po barvách a touží po tom materiálním krásnu víc než jindy.
A tak se neustále chodím koukat jak se botkám daří v krabici, lustruju dokola Magaeliny kytky a pořad nevím kterou si vybrat. V hlavě si skládám svojí první tetovačku a poprvé se cítím opravdu rozhodnutá nechat do sebe píchnout strojkem. Furt nevím co se životem ale mám ten dojemně ubohý pocit, že příjde jaro a všechno se najednou vyřeší...
Ale zpátky k botkám. Tímhle děkuju opět Báře, díky které jsem je objevila. Mám je už pár týdnů, ale čekají na jaro. A já jsem z toho nervózní ,protože přísahám, že to jsou nejbožejší boty co jsem kdy měla. A nikdy už nechci boty odnikud jinud než odtud.
V pondělí jsem je vezla ševci na podražení a rozplýval se nad nimi skoro stejně jako já. Taková práce se prej už dneska jen tak nevidí, což je vlastně dost škoda.
Jsou od anglické Shoeembassy a já jsem opět zaláskovaná. Do celé té jejich firmičky, od první fotky do poslední tkaničky. A už mám samozřejmě vybranou zimní, umírněnejší a univerzálnější denní variantu, i něco jen tak z marnivosti...
Je mi jasné, že tyhle barevné nejsou asi pro každého, ale já je žeru.
A naše britská komoda se taky raduje pač tahle dvojka zkrátka ladí. A to jsem prosím nikdy neměla pro britské impérium žádnou zvláštní slabost.
Teď už nezbývá než čekat až se příroda rozhodne probudit a rozblácená půda vysušit ať se společně hnedka neumažem...
Jo a ještě bych málem zapomněla na tohle...
Modleme se společně za jaro...
...a pac ♥