úterý 23. června 2015

Setkání s poutníkem


Je pondělí jako každé jiné. Sedím doma u počítače a pracuju. Venku se prudce rozpršelo a chvilkové, hřejivé dopolední slunce je dávno pryč. Je pochmourno a leje jako z konve. Zrovna si jdu do kuchyně udělat čaj a v tom zahlídnu, jak za roh vedlejšího domu zachází tmavá postava. Zahlídla jsem jen velký tmavý pytel na zádech a hned mě napadne něco o lesních vrazích. Takovou bujarou fantazii mám ovšem pořád, a tak tomu nevěnuju pozornost.

Po chvíli zazvoní zvonek. Jsem doma sama. Nikde nikdo. Kuba je v dílně a já skrz mléčné sklo dveří vidím, že ta tmavá postava s pytlem, kterou jsem před chvíli zahlídla z okna, stojí za našimi dveřmi. Chvíli váhám, jestli mám otevřít. Opět mi naskočí spousta hororových představ, ale seberu odvahu a už s naprostou odevzdaností otevřu. Buď mě to velké černé něco za dveřmi zakope v lese, nebo budu mít protentokrát štěstí.

Za dveřmi stojí muž. Nemá ovšem na zádech pytel, ale krosnu, kterou zakývá velká vojenská pláštěnka. To mě uklidnilo. Vidím z něj ovšem jen kousek obličeje. Je velký, mokrý a celý skrytý pod tmavou kápí. Mluví polsko-slovensky, v ruce má hůlky a já si říkám, že ten bude chtít určitě peníze nebo mi začne cpát svou víru. Neudělá ovšem ani jedno. Chce u nás rovnou nocovat.
Tvrdí o sobě, že je poutník na cestě z Polska do Španělska a hledá jen kousek suchého místa na přespání uprostřed toho nečasu. Karimatku má.

Když u sebe ubytujete kupříkladu cizího couchsurfaře, víte o něm alespoň to málo z internetových recenzí. Je to Vaše svobodná volba, kterou si máte čas rozmyslet. Ale co když jste postaveni takhle náhle před hotovou věc? Máte jen pár sekund na to, abyste se rozhodli, zda toho člověka zavrhnete a pošlete ho zpátky do deště vstříc svému osudu, nebo mu budete věřit, že Vás pod rouškou noci neokrade či rovnou nezabije.

Jsem člověk, co ve všem vidí jen to dobré a chce každému pomoci, ale přece jen se mi hned vybaví varovná slova mého muže, který mi neustále klade na srdce, že musím být za všech okolností opatrná. Co ten mi na to řekne? To všechno se mi honí hlavou a já nevím, co mu na jeho prosbu odpovědět.

Říkám, že tohle nemůžu rozhodnout a vydávám se za Kubou. Ať rozhodne on, ten rozumnější a prozíravější z nás. Je však ve stejných rozpacích jako já. Tmavá zahalená postava za mými zády v něm rovněž nebudí zrovna důvěryhodný dojem. Tohle se nám nestává denně. Když bydlíte uprostřed lesů a není zrovna středověk, kolikrát za život se stane, že Vám na dveře zaklepe kolemjdoucí pocestný?

Nakonec svolí a já jsem ráda, protože ten strach z cizího člověka je menší, než zvědavost a touha pomoct někomu, kdo má před sebou dva tisíce kilometrů pěší chůze. Zajímá mě, jaký bude člověk, který se vydá v červnu na cestu, která v tom lepším případě skončí někdy v říjnu.

Jakmile cizinec shodí pláštěnku, najednou nevypadá tak strašidelně. Je mladý. Na krku se mu houpe svatojakubská mušle, ale nepůsobí dojmem vyšinutého pánbíčkáře. Vypadá čistě, na cestě je teprve třetí den.

Ubytujeme ho a já jsem celá na trní. Nikdy jsem se s žádným poutníkem nesetkala a představa toho, že jde někdo pěšky až do Španělska, je pro mě nepředstavitelná.

A věřím na znamení. Poslední rok sama sebe konfrontuju s touhou někam se vydat. Koukám na filmy a čtu příběhy o lidech, kteří sbalili batoh a vydali se na cestu. A sním o tom, jaké by to bylo. A teď mi jeden takový sám zaklepe na dveře!

Ukáže se, že je to úplně normální, mladý a rozumný člověk, se kterým je sranda. Ráno se loučíme a já mu dávám alespoň domácí pampeliškový med na cestu. A bojuju s výčitkami, že jsem mu tou skleněnou lahvičkou, která, kdo ví jestli se mu bude hodit, akorát přitížila na jeho dlouhé cestě. Mrzí mě, že jsme zrovna předevčírem dojedli domácí chleba a nemám ani nic upečeno. Raneček s buchtami na cestu by se k němu hodil víc...

Přemýšlím, jestli to celé  byla jen náhoda.

Vydat se na podobnou cestu musí být zážitek na celý život. Může to člověku celý život změnit. Takovou cestu ovšem já jako holka nemám šanci nikdy podniknout. Prostě to nejde. Jenomže nejde to doopravdy, nebo jen v mojí hlavě? 

Slibuju si, že se co nejdřív opět vydám alespoň na tu Lysou. Hlavu si je třeba čisti i uprostřed lesů.
A Piotrovi přeju, ať dojde svého cíle.

Co vy, otevřeli byste cizímu poutníkovi své dveře? A vydali byste se taky někdy na cestu?



sobota 20. června 2015

Když se fotí stolečky...

Fotila jsem nové stolečky z naší dílny. Na firemních stránkách je ještě nenajdete, přináším Vám tak úplně žhavé zboží:D

Fotila jsem u nás v ložnici a teď mám chuť nějaký stoleček si tam nechat a být nevěrná našim zebřím retrovkám po babičce. Sice nemají šuplík, ale ložnici by pěkně odlehčili. Nejsou tak těžké a dají se líp přenášet.


Jenomže stejně nevím, který bych si vybrala. Myslela jsem, že můj oblíbenec bude modrý. Barevně by k nám do ložnice ovšem nejlíp zapadal červený. Jenomže jsem zjistila, že se mi nakonec asi stejně nejvíc líbí mentolový :D A teď babo raď...
Stejně bych asi neměla to srdce dát pryč stolečky od babičky, takže je to (prozatím) vyřešené.









Který byste brali Vy?

pátek 19. června 2015

Příběh naší ložnice

O našem obýváčku, jeho spontánním bourání a proměnách už jsem Vám povídala
A dnes to bude o druhé místnosti u nás doma, kterou využíváme skoro stejně často.

Naše ložnice sice žádnou velkou rekonstrukcí a bouráním neprošla, ale i tak toho za svůj krátký život stihla poměrně dost. Když jsme se přistěhovali, byla bílá, pustoprázdná a byli jsme v ní jen my, nějaká ta skříňka a postel.


Protože mám fóbii z bílých, prázdných stěn, okamžitě jsem započala proces zútulňován. Jako první a nejsnažší krok se nabízelo malování. Z domu jsem byla zvyklá na oranžovožlutý pokojíček. To je navíc taková teplá a útulná barva, takže moc nebylo o čem přemýšlet. Ložnice se osluníčkovala a nějakou tu dobu bylo u nás v ložnici všechno, včetně peřin, žluto-oranžové. Dokonce jsem měla občas pocit, že chytáme ten žlutý nádech i my a spekulovala o možných příznacích žloutenky.


Jenomže můj vkus se pomalu měnil a já začala mít po letech té oranžové a žluté doslova plné zuby. Do ložnice nám přibývali další a další věci a ta žlutá barva mě začínala čím dál víc limitovat v mých proměnách a realizacích.

A tak se šlo zpátky do bíla. Musím přiznat, že od té doby mám ke žluté a oranžové stále dost nevrlý vztah a mnohem raději teď dávám přednost červené, modré, růžové, mentolové a tyrkysové. A vlastně všem barvám, které mají díky bílému pozadí na stěnách mnohem větší šanci vyniknout...




V době druhého zabělení jsme už naštěstí měli víc skříněk, víc obrázků a víc všeho a tak už ložnice nepůsobila tak studeným na nezabydleným dojmem jako na začátku.
Na těchto dvou fotkách můžete sami vidět, co s prostorem udělá pár obrázků a dekorací navíc...



Tenhle náš ložnicový koutek se ovšem měnil i nadále. Armádní komoda odcestovala a chvilku nám dělala společnost anglická skříňka...


Takhle to vydrželo přesně do doby, dokud nepřišel růžový toaletní stolek...


Ten ovšem v rohu taky příliš dlouho nepobyl a momentálně je zase úplně někde jinde. A kde, to Vám ale ukážu příště.

Zbytek naší ložnice jste mohli vidět v článku o našem bydlení u Vivi a kdo neviděl, tak může kouknout teď.
I tady už se pár věci změnilo a já se těším, až ty změny nafotím a vy budete hádat jako v obrázcích "Najdi 5 rozdílů"...juch!;)





Tímhle článkem bych chtěla říct hlavně to, že pokud to u Vás doma zatím vypadá spíše jako u nás na první fotce, nezoufejte. Všechno má svůj čas a dobré věci chodí pomalu. Život je příběh a ne jedna návštěva Ikei (i když i takhle se dá žít...) Ale to už nechám na Vás;)

pátek 5. června 2015

Zkus kuskus aneb rychlé letní jídlo




Zde jsou neznámá fakta o kuskusu: Druhé kus přidali až v roce devatenácet...blablabla

To je první věc, na kterou si vždycky vzpomenu když se řekne kuskus. Jo, viděla jsem ty Přátelé asi už přespříliškrát...:)

Co je venku tak krásně, pořád bych něco vymýšlela. 
Teplo a slunce ve mě probouzí kreativitu ve všech směrech a já teď dělám sirupy, míchám kosmetiku a hlavně nakupuju čerstvé ovoce a zeleninu a kuchtím. Řeknu Vám, nakupovat v těchto měsících, to je radost! Hrozně mě baví nakupovat ty čerstvé a voňavé věci. 
Baví mě že jahody jsou konečně české a voní sluníčkem, že si zas po roce můžu koupit čerstvý chřest nebo rebarboru a taky že se to všechno dá momentálně sehnat za vůbec nejlepší cenu. Kam se na tuhle slast hrabou nákupy oblečení! :)


Včera jsem zkusila udělat tenhle kuskusový salát a musím říct, že se určitě přidá pravidelně na náš letní jídelníček. Je lehký, dobrý a rychlý. Ideální letní jídlo. Baví mě na něm jeho nadýchanost, to jak nechá vyniknout jednotlivým surovinám a když si ho kousek po kousku nabírám na vidličku, cítím se jako v čajovně. A čajovnickou atmosféru já ráda vždycky. Taky se dá nandat třeba na růžičky ledového salátu a podávat jako taková lehká jednohubka při letních posezeních.

Tady je recept:
(na množství velikosti mé mísy)

- 1 menší hrnek kuskusu
- 1 lžíce přepuštěného másla (nebo olivového oleje)
- 1 červená cibule
- 1 malá sklenice černých oliv
- 5 plátků sušených rajčat naložených v oleji
- 1 balení baby špenátu
- 1 plechovka malých bílých fazolí
- balkánský sýr (feta sýr)  na posypání
- pár kapek limetkové šťávy
- sůl
- pepř

Kuskus jsem připravila podle Florentýny, která má postup jeho přípravy vychytaný. Najdete ho tu. Ve zkratce je to tak, že Flo doporučuje kuskus nejdřív nasucho opražit na pánvi. Pak přidat olej či jiný tuk (já dávala domácí ghíčko neboli přepuštěné máslo) a kuskus tukem lehce obalit. Až pak kuskus zalíváme horkou tekutinou (v poměru 1:1,6), takže na jeden hrnek kuskusu jeden a větší půl hrnku horké vody. Kuskus je lepší zalívat v širší míse a pěkně ho rozprostřít aby se zbytečně nemačkal a byl kyprý. Zakryjem talířem nebo fólií a asi za 10 minut máme kuskus hotový. To, že se kuskus nevaří ale jen zalívá je jeho velkou výhodou a řadí ho tak na opravdu super rychlou přílohu. U nás doma když nevíme co, nebo je nám líno, tak kuskus to vždycky vyhraje :)
Hotový kuskus osolíme asi lžičkou soli a lehce opepříme. Následně jsem ho dala ven vychladnout.

Mezitím jsem si nakrájela veškerou zeleninu na malé kousky a fazole scedila od nálevu. Vychladlý kuskus nakonec promíchejte se zeleninou a fazolemi, přikápněte pár kapek limetky a dosolte, dopepřete podle chuti. Podávejte ihned nebo klidně dejte ještě odležet do lednice.
Podávám posypané balkánským sýrem (nebo sýrem feta).

Salát můžete samozřejmě obměňovat podle toho co dům momentálně dá, přidat bylinky ze zahrádky (petrželku, mátu nebo různé druhy listových salátů) nebo dochucovat nejrůznějším kořením (chilli, kari, koriand, to všecko bude určitě skvěle fungovat...). Díky kuskusu, olivám a fazolím je to opravdu plnohodnotné jídlo, které zasytí, ale dá se podávat i jako příloha třeba ke grilovanému masu.

Tak dobrou chuť a hezké léto! ♥


pondělí 1. června 2015

Ona a on


Příliš se nefotí. On nerad pózuje, ona je věčně nespokojená se svým vzhledem.
Ale jednou za čas to výjde. 
Kvalita nic moc, ale aspoň něco mají. Pro ty vnoučata..

Po několika dnech ve velkoměstě potřebovali jsme zas trochu té zeleně. A romantiky. A hlavně tu louku.




Ulehli jsme neplánovaně, o to líp nám bylo. A byli tam dlouho. Dýl než bychom měli. 
I kytice už stihla povadnout...


--The End--