Moje cesta k uzdravení aneb jak se léčím bez léků

Už jsem zase na bitevním poli. Už zase bojuju bitvu ze všech nejnáročnější. Bitvu sama se sebou.

Psala jsem před časem, že bych ráda sdílela svojí cestu za uzdravením. Cestu bez klasických léků moderní západní medicíny. Tvořit cokoliv (i psát) je pro mě však stále větší námahou než jindy a tak poslouchám především svoje tělo a šetřím síly kde se dá. A snažím se spíš než na nemoc soustředit na zdraví. Přes všechnu snahu jsem se však opět ocitla na pár dní v posteli a tak to mám teď chuť trochu sepsat.

Co se stalo

Je to asi dva měsíce zpátky co jsem se ocitla na prahu totálního vyčerpání. Došlo to do stádia, kdy jsem několik dní v kuse nespala, bolela mě neuvěřitelně záda (u kterých je ta bolest v mém případě už asi chronická) a nemohla jsem vůbec nic. Nevím, jak vážné to se mnou tenkrát bylo. Ale cítila jsem, že stačí už jenom kousek a stane se ... něco. Fakt nevím, jestli jsem byla tehdy na pokraji něčeho opravdu vážného nebo bych se jenom zhroutila. Nikdy předtím jsem se do takové situace nedostala a tak dost dobře nevím, kde jsem se to vlastně ocitla.

Co vím je, že jsem byla "někde", tam ve svojí hlavě, kde jsem do té doby nikdy nebyla. Dobrá zpráva  však je, že i když jsem byla absolutně dole, cítila jsem, že jsem to jen a jen já, kdo rozhodne, jak to se mnou skončí. V tu chvíli jsem naplno uvěřila, že mám schopnost dostat se z jakékoliv své nemoci. 

Dostala jsem se z nejhoršího a postupně se začala zase učit poslouchat svoje tělo. Avšak od té doby se cítím - s přestávkami, stále oslabená. Dny, kdy jsem plná nekonečné energie, kterou bych mohla rozdávat, se střídají se dny, kdy nedokážu pomalu vylézt z postele. Nedávno jsem si myslela, že to nejhorší už mám definitivně za sebou a že teď bude už jenom líp. Jenomže před pár dny přišlo zjištění, že moje zdraví je stále křehčí, než si myslím. Stačila mi trochu větší odchylka z mého "léčebného režimu", ve kterém se vlastně pořád nacházím a jsem zpátky. Zpátky tam, kde mě bolí každý sval, nemůžu se pohnout a mým tělem bloudí temné stvůry a hledají poslední zbytky energie, ze které by se ještě mohly nasytit. Zpátky ve tmě.

A jak se tedy léčím?

Jelikož jsem ztratila víru v léky a klasické zdravotnictví, rozhodla jsem se být sama sobě pacientem i lékařem. Stále věřím, že i v našem zdravotním systému existuje spoustu dobrých doktorů. Bohužel to procento v mých očích není dost velké na to, abych měla odvahu nechat se jen tak léčit a nevědět, kterému z nich zrovna padnu "pod ruku". Odmítnout oficiální status pacienta není lehké. Nemůžu se zavřít do alibi nemoci, která  by měla své odborné pojmenování a díky které bych tak byla uznávaným marodem. Je to asi ta těžší cesta, ale pro mě jediná, která vede ke skutečnému uzdravení.

Mezi mé "léky" patří klid a spánek, pravidelný režim, teplo, vlhko, koření (především zázvor a kurkuma), bylinky, spoustu ovoce a zeleniny, ajurvédské čaje (pro mě hlavně tento), nahřívání,  masáže a automasáže teplým sezamovým olejem, procházky (a když je líp, pokoušela jsem se i o běh), jóga a voda. Spoustu vody! Ať už v těle nebo na něm.

Voda je jeden z  nejsilnějších léků, který mi z těla vyplavuje všechno špatné. 

Věřím v to, že nemoci (pokud to není zlomená noha) jsou vlastně nahromaděné negativní emoce. Ať už přijaté z okolního světa (jídlem, vodou, od ostatních lidí...) nebo naše vlastní, které jsme si sami v naší hlavě vytvořili. A všechny ty negativní emoce dokáže voda moc dobře odplavit. Cítím, že je jako vodič, na který se nalepí všechno zlé, co se v mém těle nachází. 

I když mám někdy pocit, že bych zrovna potřebovala celý oceán... 

Aktuálně mi ovšem musí stačit teplá sprcha a spousta, spousta nálevů a čajů z bylin, ovocných šťáv a když se poštěstí tak i vana, ideálně s himalájskou solí. Ta je vůbec skvělá na vytahování všeho "bordelu" z těla. A když se nedá dát do vany, pomůže i nahřátý obklad z teplé soli přiložený na těle (já nahřívám sůl v pánvi na plotně a pak ji sypu do staré velké ponožky:) A když je ještě líp, tak sauna, bazén nebo jakýkoliv jiný zdroj tepla a vlhka.

Je to trochu vtipné, když někomu řeknete, že jste nemocní a že se léčíte vodou:) Přesto mám aktuálně pocit, že i ta obyčejná voda dokáže daleko víc než ibuprofen. Nikdy neříkej nikdy a já chápu, že západní medicína není jen špatná a že už dokázala zachránit spousty životů. Ale já se rozhodla po mé poslední neblahé zkušenosti už léky zkrátka nebrat. Získala jsem k nim takový odpor, že aktuálně nevím, co by se muselo stát abych si nějaký vzala.

V těch nejhorších chvílích tak prostě jen zavírám oči, vypínám celý okolní svět a modlím se, aby to zase co nejdřív přešlo. Na tyhle nejtemnější chvíle totiž nemám lék. Ty je třeba zkrátka třeba jenom přežít...

Ze stavu, kdy jsem několik dní nemohla usnout mě nakonec zachránilo vlastně jen samotné přestěhování. Tom mě tehdy naprosto vyčerpanou dovezl do našeho nového domova. Zpátky do přírody, z mého bytu v Praze, kde jsem už prostě nedokázala usnout. A taky spousta třezalky, meduňky, přírodních tobolek Persen forte a Melatonin. A už nikdy, fakt nikdy bych znovu neudělala tu blbost a nevzala si prášky na spaní, o kterých si myslím, že mě v kombinaci se všemi těmi paraleny a brufeny, kterými jsem se tehdy naládovala abych mohla vůbec fungovat, stály největší kus mého zdraví a které mi stejně absolutně nezabraly.

Mezi ty  nejdůležitější "léky" řadím i správnou stravu. Což je trochu zapeklité označení, protože která strava je ta správná? Podle mě každá, při které naplno posloucháme svoje tělo. A tak ho poslouchám a když si o něco řekne, prostě mu to dám. Začala jsem zase jíst maso, které jsem za poslední rok téměř vypustila. A už dost dobře nedokážu nakoupit v supermarketu, protože mám pocit, že tam toho k jídlu prostě moc není. K tomuhle tématu bych se však rozepsala víc někdy jindy.

A poslední "lék", který mám je - Nikdy, ale fakt nikdy se nevzdávat. A věřit, že ta síla a moc se uzdravit tam uvnitř prostě JE, jen je bohužel momentálně třeba počkat, dokud se opět neprobudí.

Západ versus východ 

I po překonání toho nejhoršího však přišly chvíle, kdy jsem stále měla pocit, že potřebuju něčí pomoc a tak jsem se poohlížela po alternativách. Zkusila jsem čínskou celostní medicínu, se kterou svým způsobem souzním, ale  přístup (spíš oné konkrétní kliniky než přímo čínské medicíny, kterou bych tímto nerada zavrhovala) mi nepřišel až tak "celostní" a odborný.

A tak jsem se opět rozhodla, že se budu léčit sama. Začala jsem se nořit do ajurvédu, která mi byla vždycky blízká. Chvíli jsem přemýšlela že touhle cestou půjdu pod dohledem zkušenějšího ajurvédského lékaře, ale zase jsem tak dlouho přemýšlela, komu se svěřit, až se mi udělalo líp a já si řekla, že to přece jenom zvládnu sama.

Když jsem však pár dní zpátky vypadla ze svého režimu a proležela v blbých stavech několik dní, začala jsem zase hledat pomoc. Řekla jsem si, že se chci už vážně uzdravit, že tenhle stav mě nebaví a že asi potřebuju někoho, kdo na mě bude dohlížet. Chci někoho, kdo mě usměrní v mých nadšených stavech, které mám vždycky když je mi chvíli líp a pomůže mi nastolit harmonii na těle i na duši. Někoho, kdo mi pomůže vyrovnat mé návaly energie s návaly absolutního vyčerpání. Někoho, kdo neléčí, ale uzdravuje a nebude mi cpát zbytečné léky. A takového člověka znám jen jednoho.

Uzdravit se srdcem

Stejně si nakonec myslím, že jediná opravdova cesta k uzdravení je ta, ve kterou my sami věříme. Takže ať už nesnesete léky stejně jako já nebo je pro vás naopak ta racionálně založená západní medicína jedinou rozumnou volbou, důležité je vždy zvolit to, co je nám samotným blízké, s čím souzníme. I já si už konečně uvědomila, že nemá cenu lidem vnucovat to, že léky jsou svinstvo a že nemoc je jenom v jejich hlavě. Že si na všechno, všecičko v těch našich životech zkrátka musíme přijít sami.

Přeju sobě i všem marodům tohoto světa jediné. Abychom jednou provždy našli tam uvnitř sebe tu kouzelnou formulku a cestu, jak se dostat ze všech našich těžkostí. Abychom si pak už mohli po většinu svého života pomoct pokud možno sami. A abychom tu svou nemoc (ať už těla nebo duše) opět dokázali proměnit zpátky na MOC. A především, abychom sami sebe nikdy příliš nelitovali a uvědomili si, že pokud cítíme, znamená to, že ještě skutečně žijem.

Křehkost křišťálu není jeho slabostí, ale krásou.

S láskou k nemoci i k uzdravení, R. ♥

Únava materiálu aneb jak se žije lesním vílám v Praze

To jsem tak chtěla do Vánoc vymyslet nový design svých lapačů snů, spoustu jich stihnout vytvořit, vymyslet a spustit nový web a otevřít si eshop. Protože kdy taky jindy než před Vánoci? Ale zjistila jsem, že je to aktuálně nad moje síly. Upřímně, jsem už od začátku podzimu hrozně unavená. A ta únava nemizí, spíš se pořád stupňuje. Vždycky se na chvilku vyvezu nahoru, ale pak zase spadnu, ještě o kousek níž. Pořád si říkám, že teď už to bude dobrý, že už je to pryč. Ale není...  

Jsem unavená z Prahy. Z toho množství (často divných) lidí tady. Ze všech těch změn, kterými jsem si letos prošla. Z podzimu. Z místa kde teď bydlím a které mi sice ničím až tak nevadí, ale prostě mě tu nic neinspiruje a nenabíjí. A už nemůžu. Ležím aktuálně nemocná v posteli, s knedlíkem v krku a bolavými zády. To jsou asi moje citlivé části těla, které to odnesou vždycky když nejsem v pohodě. 

Nechci si tu stěžovat a fňukat. Chci být jen upřímná a sdílet všechnu svou pravdu, nejen její hezkou část. A prostě dát vědět, že všichni jsme občas down. 

Mě to sice nikdy nevydrží příliš dlouho, protože jsem ten typ, co žije v extrémech. Lítám si nahoru a dolů, což je často dost vysilující, ale naštěstí i z té depky vyskočím zase rychle vzhůru. Takže se o mě nemusíte bát, zítra budu pravděpodobně (zas na chvíli) nadšená a plná optimismu. 

Jen jsem teď z dlouhodobého hlediska už fakt hodně, hodně unavená. 

Chybí mi slunce. Chybí mi světlo. Chybí mi příroda. A hlavně mi chybí KLID. Praha mě vysává a bere mi teď víc, než dává. Možná nejsem na život ve velkém městě stavěná. Vlastně vím, že je mi líp v lese, v přírodě, na vesnici... Tam jsem nejvíc sama sebou.

Jenomže když já miluju i to město. Především pak jejich historické části (zdravím do milovaných Vinohrad), ze kterých dokážu čerpat energii stejně jako z přírody. Město mi dává svobodu pohybu a toho, že si můžu vybrat. Kde budu cvičit, s kým se budu vídat, kam půjdu... A ty možnosti jsou nekonečné. Jen tu dlouhodobě nepřežiju, pokud si pravidelně a o to víc nedobíjím baterky.

Když jsem se přestěhovala z lesa do Prahy, byla jsem vlastně taky unavená. Štval mě klid lesa, protože už ho na mě bylo moc. Štval mě můj život, který se nikam neposouval a především jsem štvala sama sebe. První týdny v Praze jsem si tak doslova užívala toho tepajícího, všudepřítomného života. Díky němu jsem se znovu zamilovala do samoty. Přestala pro mě být tíživou a naopak jsem jí začala opět vyhledávat.

Když jsem v lese, vyhledávám lidi, akce a trochu toho vzruchu. Když jsem ve městě, hledám klid a nejradši ze všeho jsem sama. K životu zkrátka potřebuju harmonii a musím neustálé vyvažovat všechny svoje já. Tu introvertku, které někdy dělá i problém promluvit na člověka s tou extrovertku, která tančí a skáče uprostřed davu nebo si vylívá srdíčko na potkání cizím lidem či na sociálních sítích:)

A přitom bych si někdy přála být prostě jenom o trochu víc normální. Jednodušší. Být ten inťouš, co si zaleze do lesa nebo extrovertní blázen, co vymetá jednu akci za druhou a nemusí řešit nějaký svůj vnitřní svět. 

Někdy jsem zkráka sama ze sebe unavená. Občas mě už nebaví hledat, kdo jsem, co potřebuju k životu a co mě dělá šťastnou. Někdy bych se s chutí jen šoupla do nějaké té škatulky a měla od sebe konečně na chvíli pokoj.

Každopádně, Praha je moje velká učitelka a já ji nechci hanit. Není dobrá ani špatná. Je velká. A je na člověku, co si z ní vybere. To ona mě učí každý den vystupovat z komfortní zóny, dává mi zkušenosti a dělá mě silnější. Nechci z ní utéct, protože to nechci vzdát. A říkám si, že čím větší učitel, tím větší lekce. Jen je můj "pražský výběr" aktuálně  trochu nešťastný a já v něm neumím najít dost klidu, abych tu džungli zvládla. Teď mě vyšťaví i jízda přeplněnou tramvají a blížící se Vánoce tomu taky nepřidávají.

Ale já to všecko zvládnu. Musím. Jen jsem se z toho potřebovala vypsat...

Tak zas čau a jestli si někdo taky potřebujete postěžovat (na Prahu, na blížící se Vánoce, na přehršel povinností, na konzumní společnost, na idioty v tramvajích..) tak jen do toho. Hejtování protentokrát povoleno:)

Jak jsem změnila svůj život

Tenhle článek bych chtěla věnovat všem, kteří mají pocit, že by ve svém životě měli něco změnit. 

Od té doby, co jsem (víc než před půl rokem) změnila radikálně svůj život, mám pořád tendenci napsat o tom na blog. Nějakým způsobem všem vysvětlit, proč jsem odešla z lesa do Prahy, proč jsem ukončila náš dlouholetý vztah s Kubou, vykašlala se na naše podnikání a změnila práci. Proč jsem změnila ve svém životě v podstatě vše, co se změnit dalo a proč je zkrátka "Madeinles" najednou "MadeinPraha" (i když určitě ne navždy).

A nepotřebuju to napsat kvůli ostatním, ale především kvůli sobě.

Pořád nám někdo omílá, že změna je život, ale my máme pocit, že je to jenom takové klišé. A když se v našem životě konečně objeví něco dobrého, máme tendenci se toho držet. Práce, partnera, místa pro život. Jenomže život je od slova živý a i ty nejlepší věci vyprchají když je nebudeme posouvat dál. A když něco neroste, začne to odumírat.

V tom mém životě toho začalo najednou odumírat hodně. Byla jsem zaseknutá ze všech stran a přesto si neuměla představit, že se někdy ještě něco změní. Cítila jsem, že nežiju tak, jak bych chtěla a necítila jsem se svobodná. Ale neviděla jsem cestu, jak z toho ven. A tak jsem v tom setrvávala, pro dobro všech. Hledala jsem vinu v sobě a snažila se najít abych už všem dala pokoj se svými vzdechy. Skoro jsem se smířila s tím, že můj život už bude vždycky vypadat nějak takhle.

Ale ta vnitřní nespokojenost tu není proto abychom ji umlčeli, ale naopak je ji třeba vyslyšet. Aneb jak ráda říkám:

Pokud se vám zdá, že byste měli ve svém životě, něco změnit, tak se vám to nezdá. 

Jednoduché jako facka:)

Kdy se nám něco nelíbí, vždycky to můžeme buď změnit nebo přijmout. Přijetí se zdá jednodušší, protože nevyžaduje žádnou vnější změnu, ten krok do neznáma, při kterém musíme překonat STRACH. Jenomže jak chceme přijmout věci, které se nám ani trochu nelíbí? Většinou je přijmeme jen tak na oko, ale uvnitř nás stejně dál sžírají a trápí. Doopravdy přijmout něco, s čím se neztotožňujeme, je těžké a vlastně si říkám, jestli bychom to vůbec měli dělat, protože tím jdeme sami proti sobě. A tak nakonec stejně nezbude, než si projít tou změnou.

Každá změna je těžká. A vždycky se zdá zpočátku téměř nemožná. Jenomže čím déle čekáme tím, těžší to pak je. Až se může stát, že si ve své hlavě vystavíme hradby s názvem "nejdeto" tak vysoko, že už je nikdy nepřelezeme.

Do Prahy jsem chtěla odejít jen já i když skvělé pracovní nabídky tady čekaly především na Kubu. Ten se nakonec rozhodl přidat jen proto, aby mě neztratil. Ale dřív než k tomu došlo, jsme se stejně rozešli a já tu zůstala sama. Bez rodiny, bez přátel, v novém bytě a v nové práci, které jsem nerozuměla.

Náš vztah neskončil jen proto, že se neposouval, ale především proto, že jsme (a vždycky byli) každý úplně jiný. A jak jsme vedle sebe dospívali, ta rozdílnost mezi námi se ještě prohloubila. 

Kdybych byla tehdy pozornější, došlo by mi, že už od samého začátku nám šlo spolu všechno těžko. Často jsme bojovali proti všemu a všem, ale nejčastěji jsme bojovali proti sobě navzájem. Museli jsme jeden pro druhého dělat fůru kompromisů a já myslela, že jsou důkazem naší velké lásky a nutností abychom spolu mohli být i přesto, že jsme tak rozdílní. A to, že se tolik lišíme, je zase důvodem, proč se máme tolik rádi. Myslela jsem, že protiklady se zkrátka přitahují a že díky tomu můžeme mít tak intenzivní vztah i po letech společného soužití. Že je to takhle zkrátka dobře. Velká láska navzdory všemu a všem. Romantická představa, která mě držela víc než 10 let.

I když nás náš vztah často vyčerpával, nakonec jsme se naučili v něm žít. A časem jsme spolu už ani tolik nebojovali, protože jsem se uzavřeli v našem malém, společném lesním světě. O to těžší bylo, když jsem se v něm začala dusit a chtěla ven.

Teď už naopak vím, že pro lásku se trpět nemusí. Že láska nezavazuje, ale naopak dává svobodu a otevírá prostor mezi dvěma lidmi. 

To strach a závislost bolí a vězní.

Rozhodla jsem se takhle žít a téměř hned potkala člověka, který mi tohle všechno potvrdil. A láska najednou přestala být drama. Je spíš jako přístav, neuvěřitelně klidná a přitom vůbec ne nudná jako jsem se vždycky obávala. 

Budhismus říká, že pokud někoho poznáš a tvé srdce začne bít rychleji, ruce se ti začnou klepat a kolena podmalovat, tak to není TO ono. Když poznáš svou spřízněnou duši, CÍTÍŠ KLID. 

Neřekla bych to líp...

Co teď prožívám, je mi odměnou za všechnu tu bolest. Za ty noci, kdy jsem se budila sama uprostřed cizího města, v pokoji s nekonečně vysokými stropy a myslela si, že si vyzvracím ven všechny vnitřnosti. Za ty dny, kdy jsem si sama dokola neustále vyčítala, co všechno ničím a kolik lidí jsem tím zklamala. Za to, že jsem se rozhodla opustit někoho i přesto, že jsem ho pořád hrozně milovala. A že to bylo ku.va těžké, protože v takové chvíli na sobě nenesete jenom svou bolest, ale i bolest toho druhého. A zároveň víte, že to vy jste původce všeho "zla". A pak ráno musela vstát a normálně fungovat. Nic jiného mi totiž nezbývalo. Protože jsem na to vůbec poprvé v životě byla úplně sama.

Změny vždycky bolí. A některé změny umí bolet opravdu hodně. Ale (chce se mi teď říct), že když jsem to zvládla já, zvládnete to taky. Vždycky. Protože nějaké změny děláme (a měli bychom dělat), celý život. 

Dobrá zpráva je, že na konci vždycky čeká sladká odměna. Přímouměrná té bolesti, kterou jsme si museli projít. 

To slibuju, a teď už i vím ♥

Štěstí

Foto: Petr Pavelek

Pamatuju si přesně ten den. Bylo to 10.7. a já šla domů z práce. Jako vždycky jsem si do metra nasadila sluchátka, kterými jsem si odfiltrovávala rušnou Prahu a poslouchala svůj "srdcovkový playlist". A najednou se stalo něco, co jsem vždycky chtěla umět a nikdy mi to nešlo. Koukám, že jdu a usmívám se na cizí lidi. S pocitem štěstí dojdu takhle až domů a je mi jedno, že mi můj úsměv cestou nikdo nevrátí. Pražáci tohle moc neumí. Když se tady na vás někdo na ulici směje, je to tak neobvyklé, že si myslíte, že dotyčný je buď blázen, směje se něčemu v mobilu a nebo se směje vám. A tak raději sklopíte oči, kouknete se jinam nebo ten úsměv jednoduše přejdete. Vlastně to chápu.

Přišla jsem ten den domů a vyfotila si svůj šťastný obličej, protože jsem si chtěla pamatovat ten pocit. Od té doby jsem takhle do práce i z práce chodila pravidelně. Hudba v uších, Praha a já se svým štěstím. Vždycky když jsem takhle šla, měla jsem pocit, že to na mě musí být hrozně vidět. Ale asi nebylo. Často jsem se držela, abych jen tak z ničeho nic nezačala tančit uprostřed chůze nebo neudělala mezi všemi těmi lidmi radostné pukrle. Vlastně by to bylo děsně super. Mým aktuálním životním cílem je zbláznit se natolik, abych to jednou dokázala a bylo mi přitom naprosto fuk, kdo se kouká a co si myslí. Upřímně, zatím to ještě neumím.

Ten den 10.7. se ve mě zkrátka něco zlomilo a já věděla, že teď už to bude dobrý. Že jsem venku ze všech těch svých sraček. Že už jsem "over". Konečně vděčná za to, kde jsem a jakým směrem jdu. Pochopila jsem, že jsem opět na cestě a že se posouvám. A že to vše je smyslem mého života. Cesta, růst, posun vpřed.

Věřím (protože to už ani jinak nejde), že všechny energie a myšlenky, které vysíláme se ukládají a pak se nám dřív či později vrací. A pokud vysíláte tolik štěstí, kolik jsem vysílala já, tak se to může vrátit hodně brzy. Takový je koneckonců zákon. Zákon přitažlivosti. A pak se začnou dít věci...

Když nepřestanete věřit.

Jsem zamilovaná do života (což je momentálně můj oblíbený hashtag na instagramu:) a nemíním s tím jen tak přestat. Nechce se mi teď příliš přispívat na blog ani sociální sítě, protože mi přijde škoda ukrajovat si skutečný čas ze svého života pro ten virtuální. Na druhou stranu mám chuť sdílet svoje myšlenky a pocity víc, než kdy předtím. Nakazit všechny lidi kolem a šířit co nejvíc tenhle "mor":) Jednoduché věci mě každý den naplnují takovou radostí, že mám pocit, že jsem se zbláznila. Koupím si Chai latté, jdu s ním po ulici a mám chuť skákat do nebe z toho, jak je dobrý. Nakupuju na trzích, procházím se, sedím v parku, dýchám a cítím neskonalou vděčnost za to všechno. Mám pocit, že jsem ho zkrátka našla. To štěstí v sobě. 

Když jsem psala poslední článek s názvem "Smutek", ani za mák bych si nepomyslela, že ten další se bude jmenovat "Štěstí". Rozhodně jsem si nepředstavovala, že přijde tak brzy a že bude tak přesvědčivé a skutečné. Myslím, že je to právě proto. Čím větším smutkem projdeme, tím větší máme šanci poznat a začít prožívat opravdové štěstí. A to je hodně pozitivní zpráva :)

Samozřejmě, že mám pořád chvíle a dny, kdy jsem unavená a smutná. Především unavená, protože Praha dokáže člověka úplně vycucnout během pár chvil. Snažím se hodně odpočívat a čím dál víc si uvědomuju, jak moc potřebuju k životu samotu a klid. Když přijdou tyhle pocity, nechávám je vyznít, neodháním je a ony pak sami o to rychleji odejdou. Vlastně si teď užívám i smutek. Jsem jednoduše #zamilovanadozivota a je to ten nejbáječnější pocit na světě, který přeju všem lidem!

PS: Pokud chcete, přidejte si mě na Instagramu a pojďte společně šířit nákazu:) #zamilovanadozivota

Nemám plán, mám mapu...

Nejsem typ, který by zastával názor, že žít ve městě je na prd. Stejně tak si nemyslím, že na vesnicích (a v lesích) žijou jenom burani a chcípl tady pes. Myslím, že všude může být dobře a je jenom na nás, jaké si to kde uděláme. Snažím se jen vybrat si všude ta správná místa a hlavně lidi, kterými se na nich obklopím.

Mám pocit, že jak se svět zrychluje, víc a víc lidí sní o tom, že se jednoho dne odstěhují někam daleko za město. Budou žít v lese, někde na pláži nebo v horách. Chápu je, ale zároveň vidím i tu druhou stranu mince. Stejně jako může být městský život vyčerpávající, lesní život se může stát časem až příliš klidným. Tak klidným, že začne člověka uspávat. Sama na sobě jsem pocítila, že jsem se dostala do fáze "lesní hibernace".

Je jasné, že každý máme jiné potřeby a ke štěstí potřebujeme rozdílné věci. Někdo žije celý život spokojeně ve městě, jiný v lese. Já jsem ten typ, který potřebuje rozmanitost. Protože právě ta mi dodává pocit, že žiju. Nedokážu si dlouho vážit klidu lesa pokud nemám ve svém životě město a naopak. 

5 let života v lese volá po změně. Ta změna už je vlastně tady, jenomže mě se o ní ještě nechce příliš mluvit. Asi proto, že vzniká tak nějak za pochodu a já sama ještě vlastně nevím, kudy povede. Rozhýbala jsem svůj život s tím, že zatím nevím, kde a jak skončí(m). Snažím se věřit v to, že pokud jde člověk za svým srdcem, ta správná cesta se před ním rozvine jako červený koberec. Že není třeba mít plán. Udržet si tu víru ale není lehké. Po většinu času bych si spíš přála všechno vědět předem. Vědět, jak to dopadne a rozmetat všechny ty nejistoty a otazníky ve své hlavě. Ale když se mi na chvíli podaří přestat se bát, je to vlastně dost vzrušující. 

Nemám sice plán, ale mám mapu. A to doslova. Takovou, jakou jsem si vždycky přála. Rolovací jako ve škole, barevnou a přehlednou, kde je konečně ten náš svět úplně celej. Asi mi připadá, že když člověk nemá v životě plány, měl by mít alespoň mapu. Mám ji z Pixers-Plakáty a vybrat si z těch milionů map byl teda pěkný oříšek. Naštěstí v Pixers nemají problém člověku vytisknout naprosto cokoliv.

Každé ráno si tak skenuju do hlavy zpátky celý svět. Svět, který se mi za poslední roky tak trochu vykouřil z hlavy. Rozpomínám se na hlavní města jednolitvých států i na to, kam všude se to chci ještě podívat. Zeměpis nebyl nikdy mojí silnou stránkou a prostorová orientace jakbysmet. S mapou nad postelí se tak zase cítím trochu víc v obraze, trochu víc součástí celé té naší zeměkoule...

30

Včera mi bylo 30. 

Koukala jsem dnes ráno do zrcadla a snažila se v něm najít tu třicetiletou ženu. Ale nešlo mi to. Nejde o vrásky, které se mi zatím vyhýbají ani o zázračnou funkci mého telefonu, který dokáže vyfotit mou tvář hladší než ve skutečnosti je. Jde o to, že tam uvnitř je mi zkrátka mnohem míň...

Přiznávám, že od nového roku mám depku. Od ledna se trápím tím, co bych vzhledem ke svému věku měla. Měla, ale necítím. Tím, co mi předsouvají ostatní. Tím, že už mi bude těch dospěláckých třicet a že to fakt už přestává být sranda. Ale dnes ráno mám pocit, že ten tří měsíční tlak konečně opadl. 

Uvědomuju si, že každý z nás stárne různě rychle. A čím jsme pak starší, tím jsou ty rozdíly mezi námi větší. Až nakonec se náš věk stane opravdu jen bezvýznamným číslem sloužící pouze k základní orientaci... 

Tlak společnosti na to, co by člověk měl v jakém věku dělat je velký. A vím, že se bude vzhledem k mému věku vlastně už jen zvětšovat. Cítím všechny ty strachy ostatních lidí, které na mě přehazují a uvědomuju si, že z toho nejsem venku. Že budu muset nejspíš ještě nějakou dobu bojovat. S ostatními, ale hlavně sama se sebou. Ale dnes ráno jsem cítila vnitřní klid. Sebepřijetí...

A mám chuť říct všem rejpalům "No a co že je mi třicet, vypadám na dvacet tak mi polibte prdel" :)

Je to až směšné, jak se pořád něčeho obáváme a bojíme. Strach z budoucnosti nás někdy přímo paralyzuje, ale když samotná věc nastane, nikdy to není tak hrozné. Vlastně to často není hrozné vůbec. Jako ta moje třicítka. 

Jenomže často stačí pár blbých poznámek, krutá převaha omiminovaných kamarádek všude kolem a člověk hned začne pochybovat, obávat se a strachovat.

Nechci (zatím) děti. Ani svatbu, manžela neboj jakékoliv jiné závazky. Prostě si to aktuálně ani trochu neumím představit. Děti jsou boží. Miluju je. Baví mě je pozorovat stejně jako mě baví pozorovat štěňata, kůzlata, jehňata nebo koťata. Jsou bezprostřední, hravé, žijou v přítomnosti. Jsou napojené... Ale připadám si stále víc jako jedna z nich než někdo, kdo by se o ně měl starat. Jsem většinou ráda, že se dokážu postarat sama o sebe.

Až to jednou přijde, vím, že to zvládnu. Nic jiného mi ani nezbyde. Ale nechci podléhat tomu strachu, že to moje "jednou" už může být pozdě. Chci si k tomu dospět. A pokud to bude později než moje tělo dovolí, budu to muset přijmout. Pořád je na světě dost dětí, které je možné milovat. 

Vím, že třicet není vlastně ještě žádný věk. Že jsem ještě "mladá koza". Ale ten tlak, ten může přijít kdykoliv. 

A chci jen říct, že pokud je třeba někdo, kdo se té třicítky obával stejně jako já, že se vlastně zas tolik nestane. Že to není nakonec vůbec tak hrozný :)

O mém muži

O mém Kubovi jsem toho ještě moc nenapsala. Možná je to tím, že jsem mu doteď nevymyslela žádnou blogovací přezdívku. Není to Pan Božský, Sir ani Holanďan. A ani nevím, jak bych mu měla říkat. Jediná přezdívka, která mě napadá je Autista. To mu ale neudělám.

Nebo je to možná můj pud sebezáchovy, který mi v tom brání. Kdyby se dozvěděl, že o něm píšu, nejspíš by mě nepochválil.

Žít s mým mužem totiž není vůbec jednoduché.

My dva jsme jako slunce a měsíc. Noc a den. Bob Marley a Marylin Monroe. Prostě černá a bílá.

JÁ jsem ta co pořád něco ztrácí, chodí pozdě, mění každou chvíli svoje plány, práci nebo koníčky. Jsem věčný narušitel systému a moje nepředvídatelnost někdy děsí i mě samotnou.

ON je ten spolehlivý, na minutu přesný, závislák na systému. Jeho nejoblíbenější činnosti, místa a lidé jsou takový, které už zná. Někdy mi připadá, že se u něj objevují až autistické sklony.

Teď to vypadá, že z nás dvou jsem vlastně ten kazisvět já. Ale není to pravda. To já jsem se musela přizpůsobit. Protože mě se zkrátka přizpůsobit nedá.

Tak třeba:

• V našem vztahu neexistuje místo pro změnu plánu. Když mě má vyzvednout v práci a mě mezitím napadne, že bychom mohli zajít ještě někam na jídlo, je už pozdě. Plán zněl jasně. Vyzvednout a pak domů. Pokud se mi přece jen podaří ho nakonec přemluvit, je třeba vytvořit ČASOVOU MEZERU, ve které to může vstřebat. 

• Pokud spolu chceme sdílet jednu kostku másla, krabičku sýra nebo pomazánky, vždy se musí nabírat z jedné strany a postupovat pravidelně. Nůž se NIKDY nesmí do másla zapíchnout!

• Když se řekne, že se z domu odchází v 5 tak je to prostě v 5. Ne v 5:05 nebo 5:10! A zkuste to dodržovat, když jste ženská.

• Když mu nachystám jídlo ve kterém se knedlíky dotýkají z více než 30% omáčky, tak to prostě NESEŽERE. To už jsem se naštěstí naučila, takže tyhle faux-pax už u nás doma nehrozí.

• Nikdy (opravdu NIKDY) se nemůžu přibližovat k jeho talíři, pokud je mi život milý. Po mě by totiž údajně dokázali jíst jenom neandrtálci. Nebo můj bratr.

• Nerad cestuje. Pokud to není chata, na které už byl milionkrát. Cestování totiž přináší spoustu nepředvídatelných situací. Takže se po éře "stále tě opouštím" a éře "prostě nikam nejezdíme" teď učím cestovat sama.

• Nerad chodí na jídlo do cizích podniků a restaurací. Nikdy totiž neví co přesně mu přinesou a jestli se náhodou nedejbože TY KNEDLÍKY NEBUDOU DOTÝKAT OMÁČKY ve větší než povolené míře.

• Díky jeho posedlosti ohledně dělení jídla u nás zašpiníme dvojnásobné množství nádobí než je tomu v běžných domácnostech. Ideální kuchyně je pro něj pak ta japonská. Na MILIMETR přesná, precizní a oddělená do spousty mističek a talířků. Ale sushi si musím namáčet zvlášť ve své vlastní misce.

• Jo, a úplně nejvíc nesnáší, když o něm píšu. Takže mám o něm ZAKÁZÁNO PSÁT.

Abych nebyla zlá, z těchto vlastností vyplývá taky spoustu dobrého. Nechtěli byste snad truhláře, který Vám vyrobí na milimetr přesný nábytek? Taky mi dokáže perfektně sbalit kufr na výlet nebo auto na dovolenou. Nikdy se neopozdí a co slíbí, to dodrží. Je na něj zkrátka spoleh. Taky mi většinou přenechá svoje jídlo (než aby se dělil). Já jsem tudíž za tu tlustou. A on je čím dál hubenější. Jo a je to on, kdo se o nás doma stará o ledničku. A taky o psa. A vlastně i o mě.

Jestli nechápete, jak spolu můžou dva lidi jako my existovat, tak ano. Je to sakra těžké. Za těch 10 společných let jsme se však navzájem naučili jeden na druhém respektovat spoustu věcí.

On si pomalu zvyká na mou nedochvilnost a na to, že mu ten nůž do másla občas zapíchnu. Rovněž se smiřuje s tím, že mě asi nikdy nebude schopen předvídat. I když je to údajně to jediné, po čem ještě touží.

Já se zase naučila připravovat společné jídlo tak, aby ho byl schopný konzumovat. A být připravena vypadnout z domu do pár minut. A hlavně NEVRAŽDIT.

Deset let

Včera tomu bylo 10 let co jsme spolu. Pár dní zpátky jsem napsala článek o našem prvním rande, včera jsem náhodou narazila na naši starou konverzaci na internetu (jaká náhoda :) a tak si posledních pár hodin jedu furt na takové trapné nostalgické vlně...

Víte, my nepatříme mezi ty páry, co slaví svoje výročí, prožívají své narozeniny, každý svátek atd...Nás to upřímně spíš otravuje. Ani jeden nemáme rádi, když máme ten pocit, že MUSÍME tomu druhému něco dát, protože se to čeká. Dáváme si raději dárky jen tak a ty "významné milníky" tak trochu přehlížíme. A tak jsme vlastně ani jedno naše výročí pořádně neslavili. Jenomže ta jubilejní desítka je přece jen trochu jiná. Ač se člověk brání jak chce, stejně to nedokáže jen tak přejít...

Včera jsem se vrátila z práce a doma na mě čekala kytice se vzkazem. Byly to jen obyčejné gerbery, navíc oranžové (oranžovou nesnáším) a někdo by dokonce možná řekl, že k desátému výročí je to teda "nic moc kytka". Ale já byla překvapená a dojatá (protože to prostě nikdy neslavíme, fakt!). Na oplátku jsem svému muži dovezla z města dvě balení nesmažených krevetových letních závitků z vietnamského fastfoodu (protože on je tak rád!). Doma jsem pak pod paží sbalila ve spíži zašitou Becherovku, dva panáky a vyrazila za ním do dílny. Lehce jsem se spolu přiopili a oslavili jsme to naše výročí při natírání našeho nového jídelního stolu (protože ten starý už mě jako správnou, marnivou ženu nebaví). To jen abyste věděli, jak se po 10 letech slaví výročí. Alespoň u nás v lese :) Ale víte co, bylo to boží...

Deset let je fakt už celkem dlouhá doba. Navíc když Vám ještě není ani třicet...Jsme spolu od mých 19 let a mě to přijde jako věčnost a zároveň nechápu, kam ty roky utekly. Koukám zpětně, kam až jsme se za tu dobu posunuli, jak jsme se oba vyvíjeli a kam až jsme spolu došli. A vidím, že bych se ani náhodou nechtěla vrátit zpět. Prožili jsme si společně i každý zvlášť spoustu karambolů. Rozjeli jsme podnikání úplně od nuly a hned ze startu spadli do dluhů. Několikrát jsme se bolavě rozešli a pak se k sobě srdceryvně vraceli...Bylo to všecko krásné, ale taky těžké a bolavé. Jsem za to však ráda, protože to náš vztah neskutečně posílilo. Jsme jako dva propletené stromy, které až spolu získali pevný základ. Promiňte mi tu nostalgii, ale po 10 letech si na ní dělám na pár minut právo :)

Chtěla bych jen říct, že ať je Váš vztah s partnerem jakkoliv nedokonalý (a ony tam vždycky prostě nějaké problémy budou a jsou), když to překonáte, můžete se společně dostat na úplně jinou úroveň. Přijde mi totiž, že v dnešní době se lidi hrozně brzy opouští. Neustále hledají tu správnou lásku a honí se za něčím, co ve skutečnosti neexistuje. Sama jsem ve skrytu duše hrozný romantik, který vždycky věřil na osudovost, "toho pravého", spojení duší a já nevím co ještě. Přece jenom jsem už trochu vyrostla a teď už vím, že pravá láska se nedá prostě najít. Pravá láska se musí především vytvořit. A jako ve všem v životě, co za něco stojí, i za opravdovou láskou stojí kus tvrdé práce. Jde jen o to, najít toho správného člověka, který Vám bude za všechnu tu námahu stát...

Tak nám všem přeju do dalších let spoustu lásky a tolerance:)

Jak jsem ho poznala

Vystupuju z vlaku a nechávám se davem unášet pryč z nástupiště. Před nádražím se rozhlížím kolem sebe, jestli ho uvidím. Ihned ho poznávám. Frajersky dřepí na protějším chodníku, potáhne z cigarety a projede si mě zkoumavým pohledem od hlavy až k patě. Taky mě poznal...

Přichází ke mě. Představí se mi, já jemu a on prohodí něco o tom že jsem fakt maličká. Hmm...

Jdeme společně dál, směr centrum. Když projdu trochu obloukem kolem většího cizího psa prohodí něco ve smyslu, že psi asi nebudou moji oblíbenci. Ale né, vždyť já psi miluju! Jsem z něho nějak rozhozená a tak moc nemluvím. Po chvíli prohodí něco ve stylu, že asi nejsem příliš ukecaná, což mě rozhodí ještě víc. Ksakru, co to se mnou je?

Dojdeme až k čajovně. Scházíme po malých schůdcích směrem ke sklepnímu vchodu a já si přišlápnu nohavici a málem zakopnu. Jdu za ním, takže to naštěstí neviděl. Cítím se jako nějaké malé trdlo. Mám pocit, že v jeho očích musím působit jako malá, tichá a plachá holčička...

A přitom mě nijak zvlášť nebere! Na můj vkus mluví až moc o sobě. Povídá mi o tom, proč má tak nepřirozeně dlouhé vlasy. Jde prý o sázku, kterou prohrál a proto se teď nemůže několik měsíců stříhat. Ty delší vlasy vykukující zpoza jeho šiltovky, se mi náhodou líbí, ale jinak mi přijde jako typický frajer, co si o sobě asi dost myslí. Na druhou stranu musím přiznat, že se cítím docela dobře, že jsem na rande s takovým klukem. Přijde mi jako nedostupný typ, co si holky dost vybírá.

Během večera se z čajovny přesuneme do baru a já za nás emancipovaně platím mojita. Ani nevím, jestli jsem ráda, že se moc nebrání a nehádá se se mnou o placení. I když si nakonec docela pokecáme, celý večer nevím, co si o něm myslet. A hlavně netuším, co si on myslí o mě. Nevypadá na to, že by o mě jevil extra zájem a já ani nevím, zda o to vlastně stojím.

Nejvíc mě překvapí, když na konci večera trvá na tom, aby mě doprovodil domů. Domů to mám totiž asi dvacet minut vlakem a navíc odjíždím posledním večerním. Další jede až ráno. Trvá na tom, že holky zásadně nikdy nenechává jít domů samotné a nasedá do vlaku se mnou. Vidím za tím stále jen slušnost, ale jeho galantnost mě ohromuje. Zpátky se prý vždycky nějak dostane, protože má na telefonu spoustu známých co o víkendu rozvážejí autem...

Z nádraží je to ke mě domů ještě asi dalších 20 minut. Nevím, zda chci aby pro mě naprosto cizí kluk hned první večer viděl, kde přesně bydlím, ale on je v tomhle ohledu neodbytný a tak to nakonec hážu za hlavu. Než dojdeme až k nám, je něco málo po jedenácté a my si sedáme před našim domem na chodník a dál si povídáme. Asi po dalších 2 hodinách, když už začne být trochu chladno, nahodím, že bychom se už asi měli rozloučit. Konečně začne shánět po telefonu nějaký odvoz. Mírně pochybuju o tom, že někoho opravdu tak pozdě sežene, ale nic neříkám. Samozřejmě, že nakonec nikdo nemůže a tak se loučíme s tím, že půjde zpátky pěšky. Pěšky? Vždyť je to minimálně přes 10 kilometrů! Říká, že to není problém a že je zvyklý. Moc se mi to nelíbí a tak teď pro změnu nechci nechat jít já jeho.

Konečně tedy přiznám, že jsem sama doma a že naši jsou celý víkend na chatě. Protože si už přeci jen získal trochu mé důvěry, navrhnu mu, jestli nechce jít dál a jet domů prvním ranním vlakem. Stejně je to už jen za nějaké 3 hodinky...

Trochu nesměle souhlasí a tak jdeme. Nemám žádné vedlejší úmysly a vypadá to, že ani on ne. Vlastně pořád netuším, jestli se mu alespoň trochu líbím, nebo je se mnou už jen ze slušnosti.

Smějeme se nakonec cestou dovnitř společně mému přiznání a faktu, že jsme skoro 3 hodiny prokecali venku na chodníku když mám sama pro sebe celý dům:)

U dveří vezmu do ruky svůj svazek klíčů, ale v tom ztuhnu. Ihned poznám, že na nich chybí ten největší a nejdůležitější klíč. Vzpomenu si na včerejší akcičku a na svůj "geniální" nápad netahat se s celým svazkem a vzít si jen klíč od hlavních dveří do malé párty kabelky. Kabelka samozřejmě leží u mě v pokoji a já si v duchu i nahlas sama na sebe pěkně zanadávám. To jsem celá já!

Nu což, pro tyto případy máme klíče u mojí babičky, která bydlí asi jen 5 minut daleko. Sice je trochu divné na ni zvonit v 1 ráno, ale co se dá dělat. Ukáže se, že ani tam ovšem klíče nejsou, jelikož jsme je od posledního zapůjčení dosud nevrátili.

Začínám být trochu zoufalá, protože naši se mají vrátit až v neděli večer a ze mě je rázem bezdomovec. Vracíme se pomalu zpátky. Najednou začnou z pole na konci naší ulice vyjíždět obří traktory a orací stroje. Svítí, blikají, dělají neuvěřitelný rachot a já si připadám jako v nějakém nepovedeném filmu. Co je tohleto proboha za šílenou noc??

Obcházíme s rozsvícenými telefony náš dům a společně přemýšlíme, jak se dostat dovnitř. Do tohoto léta, než jsme vyměnili okna, to obvykle šlo přes věčně pootevřené záchodové okýnko. Jenomže nové, bezpečnostní okna to už nedovolují. Chvíli to vypadá, že budeme asi společně nocovat venku. Nakonec vymyslíme dost šílený způsob, jak se dostat dovnitř. V rámci zachování bezpečnosti domu svých rodičů ho raději nebudu popisovat. Trvalo to asi další hodinu než jsme se dostali dovniř a kdyby nás u toho někdo viděl, myslím, že by natuty volal poldy. Jsem však maximálně nadšená, že nebudu nocovat venku. A taky mírně nesvá z toho, že jsem právě klukovi, kterého vidím poprvé v životě, dala ukázkový návod na to, jak se vloupat k nám domů. V duchu si pomyslím, že v rámci bezpečnostních důvodu bych s ním měla zůstat už navždy a sama pro sebe se tomu pousměju. Když se s jeho pomocí konečně dostanu dovnitř, ještě na mě zvenku houkne, že za takový výkon by si zasloužil pusu. Zrudnu, protože je to první projev zájmu z jeho strany za celý večer. Jdu mu slavnostně otevřít vchodové dveře aby se za mnou dovnitř mohl dostat schůdnější cestou než já a mezitím přemýšlím, co udělat. U dveří se na chvíli zarazím, ale jsem srab na to, abych mu tu teď jen tak vlepila pusu. Tak ho jen pozvu dál. Ano... Žádný romantický závěr ve společném objetí a vášnivá pusa se nekoná! :)

Další tři hodiny strávíme v mém pokoji, povídáme si, každý sedíme na opačné straně postele a on se ani náznakem o nic nepokouší. Zase nevím, co si myslet, protože nevypadá zrovna na nesmělého kluka, kterému by tyhle věci dělali problém. A mě se přitom začíná dost líbit. Už nepůsobí tak namachrovaně, ale spíš mile. A navíc, taková dobrodružná vloupačka do vlastního domu holt dva lidi sblíží. Jsem už dost uvolněná na to, abych si začala v hlavě přehrávat scénu toho, jak by měla vypadat naše první pusa...Ale on NIC.

K ránu ho i přes jeho námitky nakonec vezu autem až domů. Dvanáctihodinové rande je u konce a já vlastně vůbec nevím na čem jsem a jestli ho ještě někdy uvidím. Jedu se domů vyspat po té šílené noci, ale už v 9 ráno mě budí kamarádka, která se právě vrátila ze svého letního pobytu v zahraničí a nenapadlo jí nic lepšího, než mě jít okamžitě přivítat. Mám za sebou asi dvě hodiny spánku a jsem docela mimo, neschopná cokoliv dělat. Odpoledne mi přijde sms: "Myslím, že bychom se měli znovu vidět. Nedostal jsem totiž tu PUSU." Srdce mi z té zprávy poskočí do nekonečných výšin a jestli jsem doteď nevěděla, co vlastně cítím, teď už můžu mít spolehlivě jasno. Pěkně v tom lítám a je jasné, že druhé rande na sebe nenechá dlouho čekat. Najednou je mi jedno, že za pouhých 14 dní odjíždím na půl roku do Londýna...

Dneska je to přesně 10 let od toho trochu bláznivého prvního rande a my jsme stále spolu. Možná je to má vnitřní zodpovědnost, která mi nedovolila opustit toho kluka, co hned první večer zjistil, jak se vloupat k nám domů. A možná je to prostě LÁSKA...:)

Beze strachu aneb jak hledám své štěstí

Je neděle večer a já nervózně bubnuju prsty do svého červeného notebooku a netrpělivě čekám až naskočí. Zavírám se do klidu ložnice abych zachytila tu vzácnou chvíli, kdy se mi chce tak hrozně moc psát, že mám pocit, že když hned nezačnu, tak asi prasknu. A bojím se, že ta chvíle vymizí stejně rychle jako přišla a zůstanu tu zase jenom já a spoustu nepopsaných řádků. Jako vždycky...

Prsty pravé ruky, které se mi dnes podařilo si opařit, vyprošťuju z mokrého šátky a bolest je najednou vedlejší. 

Víc se bojím, že tu chvíli zase nestihnu zachytit. A přitom je tak silná! Bojím se. A strach je přesně to, co mi neustále v něčem brání.

Naše neděle - kofola a špekáčky

Miluju zapisování. Už jako malá jsem si vedla deníky snad o všem. Měla jsem svůj deník o psech, oblíbené kapele, psala si svůj dětský časopis a samozřejmě soukromý tajný deník. A když mi najednou moderní doba dává možnost psát naprosto svobodně o čemkoliv a sdílet to úplně s kýmkoliv, mrhám ji. Mám možnost, o které se mému dětskému já nikdy ani nesnilo. A je úplně jedno jestli to bude číst pět nebo pětset lidí.

Jde o to, že ten pocit sama sobě nedopřávám. O to, že místo abych psala kvůli sobě, častěji nepíšu kvůli ostatních. 

Zanedbávám blog, protože mi žádný článek není dost dobrý. Místo abych sdílela a psala kvůli sobě, až moc často si kladu otázku, zda to má smysl. Co na to řeknou ostatní , zda to co napíšu, může být ještě pro někoho dalšího nějakým přínosem. Zda to má přínos pro mě a třeba i to, zda-li tím článkem můžu něčeho "dosáhnout". Přebírám zodpovědnost za všechny své potencionální čtenáře. Za jejích myšlenky, za to, co si o tom co napíšu budou myslet a co jim to může dát. Vytvářím si nesmyslnou odpovědnost, která ve skutečnosti neexistuje. Protože za myšlenky ve Vaši hlavě opravdu zodpovědnost mít nemůžu.

Dnes jsem si zase uvědomila, jak mi moje vlastní hlava brání v tom, abych dělala jednu z věcí, která mě naplňuje a baví a tou je psaní a sdílení. I když může být virtuální svět někdy ošemetný, dává nám velkou příležitost. Myslím si, že pro všechny z nás je sdílení obecně neskutečným přínosem. Je to to vlastně taková naše esence života. Životodárný, inspirativní a hlavně tvořivý přenos energie mezi námi, ať už ve virtuální nebo skutečné rovině. A protože se ráda (a asi i lépe) vyjadřuju písemem než slovem, je pro mě psaní o to důležitější.

Přeju si v sobě uchovat tento pocit, se kterým chci tvořit (nejen blog). Je to úžasný pocit plný svobody. Chci tvořit bez omezení a beze strachu a přestat přijímat odpovědnost za to, co si o tom myslíte nebo si z toho vezmete vy. Může to znít až trochu sobecky, ale sobeckost v tom není. Jen svoboda. A ta je opravdu opojná. Jestli jste ji někdy zažili, asi víte o čem mluvím.

U mě to kupříkladu začalo na parketu. Zkusili jste někdy (střízlivý:) tančit v místnosti plné lidí a přitom se nestarat o to, jak u toho vypadáte? Jako by jste v tu chvíli byli jen vy a ta písnička? Mě tohle kupodivu problém nedělá a tak vím jak je to skvělé. Ale každý to máme jinde. Někdo může zpívat tak, jako by nikdo neposlouchal nebo jen říct něco odvážného z plných plic tak, jako by jeho slova nikdo nesoudil. 

Pamatuju si, jak za mnou po takové jedné "akci" na parketě přišel jeden úplně neznámý kluk a řekl mi, jak jsem super. Přesněji to řekl nějak takhle: "Hele já po tobě nic nechci, mám tady vedle holku a hned zase jdu, ale jen jsem ti chtěl říct že, jsi fakt skvělá!" A já v tu chvíli věděla, že vážně nejde o to, že by mě chtěl sbalit, nebo o to, že bych byla tak dobrá tanečnice. Zkrátka jen uviděl tu svobodu a nespoutanost, kterou jsem v sobě měla a dokázal ocenit to, jak jsem jí veřejně a beze strachu pustila ven. A byl natolik zlatý, aby mi to řekl. Tenkrát jsem si uvědomila, že přes všechny pochyby je dobré nechat tomu "pocitu" volný průběh. I když samozřejmě na spoustu jiných lidí to tenkrát mohlo působit úplně jinak a mohli si o mě v tu chvíli říct "to své" :)

                                   

Začala jsem tenhle svobodný přístup pomalu aplikovat na některé aspekty mého života a nestačím se divit, kolik pozitiv mi přináší. Naposledy na svého Kubu. Přestala jsem s těmi nekonečnými strachy o tom, jestli mě má dostatečně rád a jestli třeba občas nemyslí nebo nekouká na jiné holky. Přestala jsem se bát, jestli žije dost zdravě na to, aby tu byl se mnou mohl být "navěky". Přestala jsem se sama sebe ptát zdali je to opravdu "ten pravý" pro moji budoucnosti. Nechala jsem jeho polovinu odpovědnosti za náš vztah opravdu jen na něm a starám se jen o tu svou. A cítím se najednou daleko štastnější. 

Učím se nahrazovat strach vírou i když je to někdy dost těžké. Vírou v inteligentní prostor a samu sebe.

Když se méně bojím, můžu víc tvořit. A to je přesně to, o co mi jde. 

Ne nadarmo se  říká, že blázni se radujou. Nedávno jsem se prodírala staršími články a překvapilo mě, jak smutně na mě celý blog působil. Dělila jsem se tu spíš o negativní pocity, protože jsem se z nich potřebovala vypsat. Ale já nejsem zase tak smutný člověk, i když mě taky trápí spousta věcí. Smutek i radost tu s námi budou pořád a nejde o to se smutku nadobro zbavit. Ale záleží jen na nás na co zaměříme svoji pozornost. A já se rozhodla začíst si častěji vybírat tu radost. A to je vlastně celé to tajemství toho, jak momentálně nacházím své štěstí :)

O tom ,jak někdy stačí podržet si jehně

Před malou chvilku jsme se vrátili z procházky po lese, Kuba se zase na chvíli někam ztratil a já tu sedím se sklenicí vína a po dlouhé době mám zas chuť něco sepsat. 

Uvnitř cítím takový ten příjemný klid a neustále mi to přepíná mezi touhou rozjímat a zůstat v příjemném okamžiku a touhou zas jednou něco sdílet, sdělit, vytvořit, napsat...

Ráda bych míň filozofovala a víc jen mapovala dění okolo, ale zjišťuju, že jsem na to po většinu času dost líná a tak to tady na blogu vždycky skončí tak nějak jen u těch keců.

Přestal jsem ve svém životě sedět celé dny u počítače a tím pádem i u sociálních sítí a je pro mě teď daleko těžší psát blog. I když často pořád klikám a občas se nechám strhnout do virtuálního světa, trávím v něm celkově daleko míň času a cítím, že mi to prospívá. Na druhou stranu mi sdílení skrz blog občas chybí. Snažím se to nějak vykompenzovat a tak daleko častěji sahám po pohodlnějších možnostech, které mi ze života neukradnou tolik času jako je Facebook a Instagram.

Přestala jsem sedět u počítače a začala pracovat rukama. Snažím se hodit za hlavu neustálé pochyby, že bych teď měla být ve svém věku "úplně někde jinde", být zodpovědná, budovat kariéru či já nevím co. A když se to zrovna povede (a někdy to jde stále dost těžko), užívám si tu volnost a to, že si konečně ze svým životem dělám to co chci. 

A konečně si uvědomuju (opět s přestávkami), že šťastnou mě neudělá lepší práce, lidi kolem mě nebo cokoliv jiného. Že můžu opravdu cokoliv ve svém životě změnit, ale to samo o sobě mi klid nepřinese... Fakt jsem si to totiž ještě nedávno myslela. Myslela jsem si, že změním práci a prostě to bude. Už nebudu dělat to (pro mě) nechutné účetnictví a budu prostě a jednoduše hepy, nejlépe ze dne na den. 

Jenomže takhle to fakt nefunguje.

Nedávno se ke mě dostala (pro někoho možná dost nepříjemná) myšlenka, že nic na světě nás vlastně nemůže učinit šťastnějšími. Žádná vysněná práce, žádný (byť sebelepší) partner, žádné daleké cesty nebo vysněné bydlení či místo k životu. V ničem z toho nelze ve skutečnosti najít dlouhodobé štěstí.

Možná to zní hrozně, ale mě ta myšlenka nesmírně uklidňuje. 

Vždycky, když teď mám ty své chvíle plné obav a starostí s tím, co bude, řeknu si, že je to vlastně jedno. Protože ať nakonec budu žít kdekoliv, budu mít cokoliv nebo budu dělat cokoliv, nic z toho mi nepřinese větší štěstí, než jaké mám teď. Tak nějak si po té myšlence oddychnu, uklidním a pak se mi rozleje v duši hluboký klid.

Cítím v tom hlubokou pravdu, protože štěstí a spokojenost přichází vždycky pouze tady a teď (kolikrát jsme to už slyšeli? :)a může být tím pádem v čemkoliv. Fakt. Ale vždycky musí být v prvé řadě v nás. A pak už je vlastně všechno, co se děje okolo nás tak nějak jedno. 

Mnoho lidí už muselo vystřídat mnoho partnerů, získat mnoho peněz, mnoho vlivných postavení a funkcí nebo procestovat mnoho zemí než si to uvědomilo. 

Já cítím momentálně štěstí v procházce voňavým zeleným lesem, ruku v ruce s Kubou a šťastně pobíhajícím Joeym okolo. A díky městu, ve kterém teď trávím dost času, si tyhle chvilku užívám o to víc.

A nemyslete si, že jsem furt tak chytrá, taky se v tom většinu času pěkně plácám :)

A když se potřebuju tak nějak vzchopit, ráda v poslední době poslouchám Adélu. Možná Vám její projev sedne stejně jako mě. Já s jejími slovy dost souzním a vždycky když mi není nejlíp, dokáže mě až zázračně hodit do klidu.

Věřím, že ten klid a mír se dá nakonec najít i ve městě, jen v té přírodě je to tak nějak snažší. V náruči s nově narozenými jehňátky mi to jde nejlíp. A já slavnostně slibuju, že už si nikdy nedám jehněčí. Amen.

A jak se máte vy?:)

Pojistka proti radosti

Mám v sobě velký kus vnitřního dítěte a i když si to často neuvědomuju, tuhle věc o sobě už zkrátka vím. Přesto mě vždycky překvapí, když zjistím, že některé věci, které já pokládám za normální, vlastně zas tak normální nejsou. A že spousta lidí je má jinak. Tak nějak víc dospěleji.

Došlo mi to opět dnes při poslechu krátké přednášky Barbory Šťastné. Zrovna tohle jsme totiž před pár dny řešili s mým Kubou.

O Velikonocích jsme se společně vydali na  výlet do Olomouce. Navštívili jsme tam mimo jiné Pevnost poznání, kde jsme si mohli užít spoustu interaktivní zábavy, hádanek, hraček a hlavolamů. Zatímco já jsem tam poletovala a byla nadšená z každé rovnoramenné váhy nebo rébusu, který se mi podařilo vyluštit, Kuba jen tak obcházel okolo a šlo vidět že je myšlenkami úplně někde jinde. Nechtěl si se mnou povídat přes zvukovod ani hrát trojrozměrné piškvorky.

Věděla jsem, že je mimo, protože už se vidí zpátky v dílně, že toho teď má hodně a v hlavě už pravděpodobně pracuje na další zakázce a tak jsem ho nechala. Jenomže já jsem zrovna chtěla blbnout. A neměla jsme s kým...! Při odchodu  jsme si o tom povídali a já jsem mu vytýkala, že se málo raduje.

Byste nevěřili, jak těžké bylo složit tohle vajíčko

Když jsem se o pár hodin později rozbrečela v autě, řekl mi na oplátku ,že já jsem zase k radosti až příliš vstřícná. Že bych se neměla tolik radovat, protože pak i ten následný smutek, který zákonitě vždycky nakonec přijde, je pro mě mnohem větší a bolestnější. Že bych zkrátka měla zůstávat víc v tom neutrálním středu svých emocí a tolik jim nepropadat.

A přesně o tomhle mluví Bára. Že my dospělí totiž už dopředu víme, že nedílnou součástí radosti z létajícího balónku je i případný smutek, když se nám v nestřežené chvíli odmotá z rukou a uletí. Že po vymodleném pátku přijde opět zachmuřené pondělí a po vydařeném večírku nás čeká kocovina.

A proto si říkáme "Tolik se neraduj, stejně je to jen na chvilku". Už dopředu se pojišťujeme proti následnému smutku. To aby ta propast mezi radostí a smutkem nebyla tak velká.

Dneska mi došlo, že tuhle pojistku nemám vůbec vybudovanou. Ne že bych neznala "nedělní depku" o které Bára taky mluví, nebo že by mi uvědomění něčeho nepříjemného co mě zanedlouho čeká, někdy nezkazilo přítomnost. Ale když se raduju, nikdy si neříkám, že bych měla svou radost krotit, protože prostě zase brzo přejde.

K radosti vždycky přistupuju tak, jako by neměla vůbec odejít. Nepřemýšlím nad tím, že je tu vlastně jen na chvilku. Že to nadšení, které mám z nové věci nebo zážitku stejně za chvíli opadne. Zkrátka mě radost a nadšení pokaždé naprosto pohltí.

Sice jsem pak často za předčasně zapáleného hlupáka, kterému ostatní vzápětí řeknou "Ale vždyt mi ti to všichni říkali, tak co jsi čekala", ale na to si už pomalu zvykám. Holt je to daň za ten momentální nezkrotný optimismus.

Jsem vlastně nakonec opravdu ráda, že jsem si tuhle pojistku během svého života tak nějak nestihla vytvořit. Asi proto, že si stejně jako Bára myslím, že žít tou radostí (i když chvilku) a zároveň přijmout to, že k ní patří i stav jejího pominutí a někdy i smutku, je jediný způsob jak tu radost vlastně mít.

A tak se těším. Zrovna teď na novou práci, která mě už za pár dní čeká i když to možná nebude vůbec tak fajn, jak si představuju. A hlavně se pořád těším na tu budoucnost, která je v mých očích vždycky o dost zářivější než si představují všichni okolo. Jsem v tomhle asi nezlomný optimista. A taky přesný opak mého realistického muže, který mě z těch mých výšin kolikrát musí tahat zpátky na zem.

A co Vy, máte svoji pojistku proti radosti?

PS: Děkuju všem, kdo mi napsali jak slaví své narozeniny a děkuju za přání. Rozhodla jsem se (zcela neobjektivně:) jako výherce lapače snů vybrat Andrejku páč ten její popis narozeninového dne na mě zkrátka zapůsobil úplně nejvíc. Dík Andrej a napiš mi adresu, kam ti můžu lapač poslat ;)