Deset let

Včera tomu bylo 10 let co jsme spolu. Pár dní zpátky jsem napsala článek o našem prvním rande, včera jsem náhodou narazila na naši starou konverzaci na internetu (jaká náhoda :) a tak si posledních pár hodin jedu furt na takové trapné nostalgické vlně...

Víte, my nepatříme mezi ty páry, co slaví svoje výročí, prožívají své narozeniny, každý svátek atd...Nás to upřímně spíš otravuje. Ani jeden nemáme rádi, když máme ten pocit, že MUSÍME tomu druhému něco dát, protože se to čeká. Dáváme si raději dárky jen tak a ty "významné milníky" tak trochu přehlížíme. A tak jsme vlastně ani jedno naše výročí pořádně neslavili. Jenomže ta jubilejní desítka je přece jen trochu jiná. Ač se člověk brání jak chce, stejně to nedokáže jen tak přejít...

Včera jsem se vrátila z práce a doma na mě čekala kytice se vzkazem. Byly to jen obyčejné gerbery, navíc oranžové (oranžovou nesnáším) a někdo by dokonce možná řekl, že k desátému výročí je to teda "nic moc kytka". Ale já byla překvapená a dojatá (protože to prostě nikdy neslavíme, fakt!). Na oplátku jsem svému muži dovezla z města dvě balení nesmažených krevetových letních závitků z vietnamského fastfoodu (protože on je tak rád!). Doma jsem pak pod paží sbalila ve spíži zašitou Becherovku, dva panáky a vyrazila za ním do dílny. Lehce jsem se spolu přiopili a oslavili jsme to naše výročí při natírání našeho nového jídelního stolu (protože ten starý už mě jako správnou, marnivou ženu nebaví). To jen abyste věděli, jak se po 10 letech slaví výročí. Alespoň u nás v lese :) Ale víte co, bylo to boží...

Deset let je fakt už celkem dlouhá doba. Navíc když Vám ještě není ani třicet...Jsme spolu od mých 19 let a mě to přijde jako věčnost a zároveň nechápu, kam ty roky utekly. Koukám zpětně, kam až jsme se za tu dobu posunuli, jak jsme se oba vyvíjeli a kam až jsme spolu došli. A vidím, že bych se ani náhodou nechtěla vrátit zpět. Prožili jsme si společně i každý zvlášť spoustu karambolů. Rozjeli jsme podnikání úplně od nuly a hned ze startu spadli do dluhů. Několikrát jsme se bolavě rozešli a pak se k sobě srdceryvně vraceli...Bylo to všecko krásné, ale taky těžké a bolavé. Jsem za to však ráda, protože to náš vztah neskutečně posílilo. Jsme jako dva propletené stromy, které až spolu získali pevný základ. Promiňte mi tu nostalgii, ale po 10 letech si na ní dělám na pár minut právo :)

Chtěla bych jen říct, že ať je Váš vztah s partnerem jakkoliv nedokonalý (a ony tam vždycky prostě nějaké problémy budou a jsou), když to překonáte, můžete se společně dostat na úplně jinou úroveň. Přijde mi totiž, že v dnešní době se lidi hrozně brzy opouští. Neustále hledají tu správnou lásku a honí se za něčím, co ve skutečnosti neexistuje. Sama jsem ve skrytu duše hrozný romantik, který vždycky věřil na osudovost, "toho pravého", spojení duší a já nevím co ještě. Přece jenom jsem už trochu vyrostla a teď už vím, že pravá láska se nedá prostě najít. Pravá láska se musí především vytvořit. A jako ve všem v životě, co za něco stojí, i za opravdovou láskou stojí kus tvrdé práce. Jde jen o to, najít toho správného člověka, který Vám bude za všechnu tu námahu stát...

Tak nám všem přeju do dalších let spoustu lásky a tolerance:)