čtvrtek 26. února 2015

Chtěla bych už jaro...


....z čistě holčičího důvodů, abych mohla konečně vyvenčit nový botičky. Ale nejen kvůli nim.
V lese je pořád mokro a z práce jezdím ještě pořád víc za tmy než za světla. Většinu času je pochmourno, nedá se pořádně nic vyfotit a naše nálada je podobně našedlá. Kuba má zlomenou packu a nemůže skoro nic. Myju mu vlasy, krájím chleba a stříhám nehty na nohou. Ale konečně máme zas jednou klidné nepracovní víkendy jako normální lidi. Jenže práce stojí a já se obávám, jak moc nás to zasáhne. 
A všecko je takové udyndané... 

Co nás vytrhlo z letargie je to, že se naše práce poprvé prosákla na veřejnost. A to rovnou na šest stránek nového čísla NPB. Naše nejoblíbenějšího časopisu o bydlení, mimochodem. Juchů. Takže jestli ho ještě nemáte, tento měsíc je koupě téměř povinností ;) 

Jak šero střídá mlhu a slunce pořád nepřichází, moje duše volá čím dál víc po barvách a touží po tom materiálním krásnu víc než jindy.

A tak se neustále chodím koukat jak se botkám daří v krabici, lustruju dokola Magaeliny kytky a pořad nevím kterou si vybrat. V hlavě si skládám svojí první tetovačku a poprvé se cítím opravdu rozhodnutá nechat do sebe píchnout strojkem.  Furt nevím co se životem ale mám ten dojemně ubohý pocit, že příjde jaro a všechno se najednou vyřeší...


Ale zpátky k botkám. Tímhle děkuju opět Báře, díky které jsem je objevila. Mám je už pár týdnů, ale čekají na jaro. A já jsem z toho nervózní ,protože přísahám, že to jsou nejbožejší boty co jsem kdy měla. A nikdy už nechci boty odnikud jinud než odtud.

V pondělí jsem je vezla ševci na podražení a rozplýval se nad nimi skoro stejně jako já. Taková práce se prej už dneska jen tak nevidí, což je vlastně dost škoda.

Jsou od anglické Shoeembassy a já jsem opět zaláskovaná. Do celé té jejich firmičky, od první fotky do poslední tkaničky. A už mám samozřejmě vybranou zimní, umírněnejší a univerzálnější denní variantu, i něco jen tak z marnivosti...


Je mi jasné, že tyhle barevné nejsou asi pro každého, ale já je žeru. 

A naše britská komoda se taky raduje pač tahle dvojka zkrátka ladí. A to jsem prosím nikdy neměla pro britské impérium žádnou zvláštní slabost.


 Teď už nezbývá než čekat až se příroda rozhodne probudit a rozblácená půda vysušit ať se společně hnedka neumažem...

Jo a ještě bych málem zapomněla na tohle...




Modleme se společně za jaro...
...a pac ♥

neděle 22. února 2015

Tetování

Že prej ho dostanu letos k nározkám. Mluvím o tom už nějaký ten čas, ale jsem v těhle věcech celkem posera. 

Můj vztah k tetování se za ty roky dost změnil. Takže jsem vlastně ráda, že jsem se nenechala tetovat někdy v šestnácti, protože bych teď pravděpodobně pobíhala s delfínkama na lopatce. 
Vždycky jsem si myslela, že v tetování by se měla odrážet nějaká symbolika, prostě něco osudového, když už to je na celý život že jo...
Teď si naopak myslím, že je to blbost. Tetování by mělo být především krásné. Protože o to přece jde, o to zkrášlování...Beru ho zkrátka jako kousek umění na těle.

Místo je víceméně jasné, ale konkrétní motiv se neustále mění. Ujíždím si především na tom vodovkovém, které mě nepřestává fascinovat. Teď se jen konečně rozhodnout a hlavně najít člověka,co by opravdu uměl a čekací lhůta se u něj nepočítá na roky...Mhmm,..takže možná zase nic...












Co vy a kérky, líbí?



pondělí 16. února 2015

HNST.LY


Báře a jejímu projektu HNST.LY fandíme snad všichni, protože projektům jako je tenhle prostě a jednouduše nejde nefandit. Ale jen tichá podpora nestačí, kšefty se musí hejbat, že jo.

Možná jste dokonce už navštívili nebo se chystáte navštívit další pop-up shop, který HNST.LY pořádá už tento čtvrtek.
My to máme bohužel do Prahy daleko, ale balíček, ten dojde naštěstí i k nám do lesa (no dobře, až do lesa pošta nechodí ale máme na to své metody).

Byla jsem proto ráda, když se moje mamka zakoukala do dřevěných Matějových vařeček. Já nelenila a taky si do společného balíčku přihodila pár maličkostí.

Všechno nám to přišlo krásně zabalené, každý výrobek pěkně zvlášť. Díky tomu jsem si moment překvapení a rozbalování užila ještě o něco víc než jindy.  Na druhou stranu je všechen obalový materiál přírodní takže jsem s ním mohla bez obav zatopit v krbu. To se mi líbí...

A co jsme to vybalily?
Mrk, mrk.

Matějovu vařečku, šampónové mýdlo z Mýdlárny U Dvou koček a vzorky parfémů z anglické Ravenscourt Apothecary.


Vařečka z Matějovy dílny je opravdu povedená, na omak hrozně příjemná, hotový skvost. Vůbec si nechci představovat, jak krásné musí asi být ty jeho prkýnka. A třešňové dřevo je úžasné, to už my "dřeváci" ovšem moc dobře víme. Člověk by ji nechtěl ani pustit z ruky.
Někdo by řekl, že dát tolik peněz  za jednu vařečku je hříšné, ale kuchyňské náčiní z Matějovy dílny je fakt vymazlené. Vařečka je napuštěná přírodním olejem, díky kterému by neměla zachytit barvy ingrediencí jídel jako to dělají běžné neopracované vařečky a její používání je zdravotně nezávadné. 

Dostal jí můj malý brácha, který ač je mu teprve třináct, vaří často celé naší rodině. Její životnost a odolnost tak bude testovat on. Sama jsem zvědavá a doufám že se mu jí dřív nepodaří spálit. Proti tomuhle hádám není odolná asi žádná vařečka.


S mamkou jsme se rozhodly společně prubnout parfémy od Tanyi. Na její kosmetiku a obzvlášt parfémy jsem byla hrozně zvědavá.
Když si totiž přečtete její příběh a nahlédnete do jejího světa, nemůžete se nezamilovat.
Práce snů? Mám ten pocit...Alespoň pro nás holky určitě.

Olejové parfémy jsou ovšem trochu jiné kafe. Věděla jsem to a stejně mě překvapilo, že je to strukturou jednoduše opravdu olej. Vsakuje se ale hrozně rychle a nezanechává žádný mastný film. Její parfémy obsahují jen přírodní látky a žádný alkohol, jsou tudíž naprosto přírodní a absolutně nedráždivé. Moje kamarádka, která má astma a má jinak parfémování od pana doktora zakázané, mohla k těmhle lahvičkám čichat naprosto bez omezení. Takže pro astmatiky asi víc než super volba na voňavý dárek.

Ovšem nejen struktura ale i vůně olejových parfémů je úplně jiná než jak jsme zvyklí. Je to vlastně směs esenciálních olejů zamíchaná ve frakcinovaném kokosovém oleji. Díky tomuhle článku jsem začala na inernetu hledat, co znamená francinovaný a došla jsem k tomu, že frakcinace je úprava oleje, při které se mění jinak tuhé oleje jako je kokosový, do stálé tekuté podoby. Takový olej se pak ještě líp vstřebává do pokožky a jeho životnost je hrozně dlouhá, údajně nekonečná. Kdysi se prý parfémy vyráběly pouze takhle, přírodně. Takže opět návrat ke starým dobrým časům....

Vůně jsou fakt specifické a jsem ráda, že jsem si vzorky objednala, protože mi nakonec voní úplně jinak, než jsem si představovala.

Kupříkladu jsem se nejvíc těšila na Janu Eyrovou. Připadal mi složením (růže, bergamot, šalvěj) pro mě jako dělaný. Ale to jsem se spletla. Růže v téhle kombinaci mi voní prostě zatuchle, bohužel. Myslím, že za to může ta šalvěj. Mám ráda čistou a svěží vůni růží (takovou jako má třeba hauschkový Růžový olej) a tohle mi vonělo spíš jako aromaterapeutický saloosový růžový roll-on, který jsem zrovna nedávno nekompromisně poslala do věčných kosmetických lovišť.
Vůně jsou ale tak specifická záležitost že někdo jiný bude z Jany určitě nadšený, takže ji nezatracuju.

S mamkou i kamarádkou jsme se naopak nezvykle shodli na tom, že všem nám nejlépe všem třem voní Alenka. Neroli, jasmín a mandarinka tvoří moc příjemnou a svěží kombinaci. 

Elizabeth Bennetová nás opět ani jednu příliš nenadchla. Kamarádka prohlásila že voní jako Fernet a podle mě je to dost přesné. To asi ten anýz a bazalka.

Poslední, Anna ze zeleného domu, opět voněla všem. Ylang ylang, levandule a sladká mandarinka. Příjemné, sladké, ale osvěžující. Taková aromaterapeutická a hrozně bylinkově-přírodní vůně, kterou si umím představit očichávat od rána do večera.

Co do vůní se týče, bilance je v mém případě tedy 50:50. Na parfémech se mi moc líbí to, že jsou 100% přírodní a taky jejich výdrž, která je řekla bych, velmi dobrá. Nejsem sice asi úplně ten správný typ na hodnocení vůní, protože si myslím, že je to můj nejméně rozvinutý smysl. Musím čichat víc než ostatní abych věci cítila. I tak ale po několika hodinách po nanesení parfému na zápěstí vůni stále cítím. Jemnou, ale je tam. 

Olejové parfémy asi nebudou pro každého. Asi si ale umím představit, že bych si časem zvykla na jejich netradiční vůně i používání a voněla se s nimi klidně denně. Za to, abych na sebe nestříkala alkohol a jiné ne úplně tělu prospěšné látky to myslím stojí.



Poslední věcí v balíčku bylo mýdlo z Mýdlárny u Dvou koček. Jak je na tom napsáno, že je to na posilnění vlasů, automaticky po tom sahám, však mě znáte.

K mýdlu jsem byla ale dost skeptická. Neuměla jsem si představit že po něm nebudu mít hlavu jako jednu velkou rozježenou koudel nebo naopak umaštěnou už na druhý den.
No a mýdlo mě nakonec překvapilo že všeho asi nejvíc. S aplikací jsem obzvlášť napoprvé opravdu nešetřila, pění až neuvěřitelně, chvíli jsem si připadala trochu jako Petr Forman z té jeho šamponové scény z filmu U mě dobrý. 

Použila jsem pokaždé jen to mýdlo, žádný kondiš, nic, abych mohla prozkoumat plně účinky. A vlasy jsou bezvadné. Silný vlas je myslím dost výstižný název. Jediný, kdo nebyl s mýdlem až tak spokojený byl Kuba. Když jsem mu s ním umyla tu jeho kštici. Momentálně totiž mluví už asi dva měsíce o tom, že by se měl dát ostříhat. Takže jeho aktuální délka vlasů v kombinaci s tou jeho nechutnou hustotou, kterou mu tolik závidím a přirozenou kučeravostí, vytváří doslova beránčí kombinaci. A tenhle šampon tomu příliš nepřidal. Nebo teda vlastně jo, ale on narozdíl ode mě o tenhle efekt zrovna nestál.  Řekl mi, ať už mu tohle na hlavu probůh nedávám, že je to prej pro lidi jako já, kteří potřebujou ten "mamaspoňnějakévlasy" efekt a ne pro něj. Což je fakt.

Z šampono-mýdla jsem opravdu hepy a vřele doporučuju všem lidem s jemnými vlasy, kteří potřebují dohnat objem a pevnost. Dlouhodobě by měl pomáhat proti vypadávání vlasů a ten obrázek na obalu mi přijde fakt vtipný.



Zdravím Báru a doufám že se jí i nadále bude dařit nacházet tak skvělé tvůrce a produkty a už se nemůžu dočkat dalších novinek, které pro nás chystá.

Nakupujete taky v HNST.LY? 
Nebo kde vlastně nakupujete? :)

Hezký večer ♥

úterý 10. února 2015

Co bych tak asi řekla

...kdyby nikdo neposlouchal.

Člověk prý čím víc ví, tím má pocit, že vlastně nemá co povědět.

Kéž by to byla pravda protože zrovna teď mám pocit, že nedokážu říct vůbec nic.

Můžu tu ukázat svoje supr trupr nové boty, novinky z naší dílny nebo psát o tom jak je zima letos dlouhá a bílá a jak je u nás v lese všechno skryto pod nánosem krásného bílého poprašku, který se pomalu avšak s jistotou vytrácí.

Ale nic z toho mi momentálně nepřipadá důležité. Vlastně mi přijdou zbytečná jakákoliv slova.
Asi to tak má někdy být.

Je mi hezky...
Mám svého Kubu, který je tak svůj, tak neohrožený a přitom tak zranitelný až je mi z toho úzko. Někdy se bojím, že se mi rozpadne před očima. Mám sebe, mám život a mám vlastně všechno, co momentálně potřebuju. Jídlo, teplo, domov.

Je to fajn,...

Občas je potřeba být spokojený jen tak. Zastavit se a dýchat život. Vlastně bych se chtěla zastavovat a dýchat život pořád. Co mi v tom brání?

Všechny ty zdi, hradby, to dělení, které jsme si sami vytvořili.

Máme práci. V té pracujeme. Máme víkendy, v těch odpočíváme. Máme dovolenou, v té si užíváme. A pak šup zpátky do práce. Máme noc kdy spíme den kdy jsme vzhůru. Máme nákupní centra ve kterých nakupujeme a cesty po kterých do nich jezdíme.

 Už mě to unavuje.

Chtěla bych jen tohle všechno sloučit do jednoho celku.

Spojit život a smrt.

Jen mě prosím moc neposlouchejte, protože si budete myslet že jsem úplný blázen. A posuzovat druhého je tak lidské.

Už nevím co bych řekla.




No jo no, sjíždíme to teďka furt. A koncert byl hustej.

pátek 6. února 2015

Rok 2015 šitý na míru aneb můj nový diář


Dnes budu tomu svému blogu trochu nevěrná s blokem. Snad mi to promine. Doufám totiž, že je rozumný a je mu jasné, že v mém životě nemůže existovat pouze on. Že vedle sebe potřebuju na každý den někoho více skutečného, někoho koho si budu moct ošahat a někoho, kdo může usínat schovaný pod mou hlavou na společném polštáři...

Celý loňský rok jsem prožila po boku pana Moleskinského. Určitě ho znáte. Je skladný, je pěkný, má příběh a především každý týden celou pravou stránku volnou. Ovšem zjistila jsem, že i přesto není otevřený mým nápadům tak, jak bych si představovala. 
Vím že tuhle absenci místa v diáři většina lidí řeší externím deníčkem ale to není nic pro někoho, kdo ztrácí věci dnes a denně (včera naposledy třeba tašku, ups...) A tak se mi představa dalšího deníčku příliš nezamlouvá. Chci mít zkrátka vše na jednom místě a neustále při sobě.

Takže jsem se letos, inspirovaná tímhle videem a unavená neúspěšným pátráním po panu dokonalém, rozhodla pro vlastní výrobu. Však to znáte, jaké si to uděláte takové to máte.

Začal jsem obalem. Protože se poslední dobou čím dál víc zamilovávám do kůže, byla pro mě jasnou volbou. Kůže je vděčná a krásná. Vydrží roky a s časem neztrácí na kráse, ba naopak.

Poslední dobou kupuju kůži hlavně tady a jsem moc spokojená. Je opravdu hrubá, kvalitní a za dobrou cenu.

Rozhodla jsem se kůži si sama i nabarvit (Kubovými mořidly na dřevo) a musím uznat, že to vůbec není nic jednoduchého. Můžu ale říkat, že obal je o to více autentický a flekatá místa jsou odrazem mojí s láskou provedené ruční práce...však víte :)

Původně jsem chtěla deníček ještě celý po okrajích obšít ale nakonec jsem uznala že by to bylo zbytečné a užívám si jeho minimalistický vzhled.


A teď už se pojďme podívat konečně dovnitř, jak jsem si to tam letos zařídila.

Pokud jste se nepodívali na výše uvedené video a o diářích v "bullet journal" stylu slyšíte poprvé, rychle Vám vysvětlím onen systém. 

Na začátku každého měsíce daný měsíc rozepíšete na levou stranu diáře. Tady si pak můžete zapisovat veškeré své činnosti, schůzky, zkrátka časové body na které nechcete zapomenout.
Vlevo si pak uděláte takový malý měsíční "to do" list a můžete si tu psát vše, co potřebujete daný měsíc stihnout a další úkoly či přání, které nejsou konkrétně vázané na čas a místo.


Pokud víte, že toho máte daný měsíc hodně, může se Váš "to do" list protáhnout klidně na několik dalších stránek, místa máte k dispozic dost a dost. Ke každému bodu pak uděláte kostičku a odfajfkováváte či rovnou škrtáte. A co potřebujete zapsat do časového kalendáře vlevo, to si tam klidně poznačíte.

Pak si můžete tvořit další "to do"listy na jednotlivé dny. Zkrátka si napíšte co ten den chcete stihnout,  máte to pěkně před očima a co nestihnete, přepíšete do dalšího dne. Nebo to tam necháte a na konci měsíce projedete všechny strany a nepoškrtané body sepíšete  opět do měsíčního "to do" listu.

Tenhle systém neklade žádné omezení, v závětří stránek nečeká další měsíc, takže můžete popsat kolik stránek chcete.

Můžete přidávat další seznamy, jako třeba nákupní, seznam hostů na párty, rozpis domácích úkolů, zkrátka cokoliv co ten měsíc potřebujete zaznamenat.

Geniální ne? :)


Možná Vás už stihlo napadnout, že až tak geniální to zase není. Co když totiž potřebujeme zaznačit časový údaj, který se týká až některého z dalších měsíců? Co když potřebujete jednoduše plánovat a značit schůzky po celý rok?

Tenhle nedostatek řeší bloček číslo dvě.
Stáhla a vytiskla jsem si měsíční kalendářky tady a na každou stranu deníku nalepila jeden.
Zapisuju si do nich všechny časové body, narozeniny, akce atd. Když nastane daný měsíc, všechny tyhle body jen přepíšu do kostičkovaného bločku číslo 1 a jsem připravená....

V druhém diáři takto zaplníte pouze prvních 12 stránek a tak zůstává navíc spousta místa pro poznámky. Píšu si tady třeba otevírací dobu úřadů, knihoven, důležité poznámky které potřebuju mít po ruce celý rok nebo takové ty obecné seznamy, které přetrvávají déle než měsíc (co bych se chtěla letos naučit, co bych si chtěla koupit, přečíst, seznam filmů které chci vidět, zkrátka cokoliv mě napadne....)


Poslední, třetí sešitek je můj nejoblíbenější.
A je paradoxně prázdný jelikož jsem ho ještě nestihla začít používat.
Říkám mu "sešit kreativity", je nelinkovaný a čeká na to, až si do něj začnu kreslit (nebo spíš čmárat), psát a zaznamenávat své nápady. Zkrátka tvořit co mi síly a hlava stačí!


Tak, tohle je teď můj nový tlustý diář 2015, můj svatý grál, můj každodenní kámoš, můj nejvěrnější společník. Celkem nám to spolu sluší, ne?



Jednotlivé sešity jsem přichytila ke koženém pouzdru pomocí barevných gumiček. Nejlepší na tom celém je, že se už nemusím v psaní ani trochu omezovat a pokud stihnu popsat klidně i celý sešit, jen ho jednoduše vygumičkuju a vyměním za nový. 

Gumičky jsem ovšem zvolila trochu nešikovně, jsou příliš tlusté a já nevychytala jsem ještě příliš jejich uvazování.

Nelíbí se Vám ty uzlíky na modrém provázku? Mě taky ne. Kazí deníku ten minimalistický vzhled, který jsem si na něm tak oblíbila. Budu to muset ještě nějak vykoumat a uzlíky převázat tak, aby byly raději vevnitř a přitom nezavázely.

Jinak jsem (alespoň prozatím) nadmíru spokojená.

Tak novému roku zdar!



Co vy? Do čeho píšete? Moleskinujete, papelotujete, stačí Vám obyčejný diář ze supermarketu, jedete v nekonečném množství nejrůznějších bločku a nebo jste tak svobodní a neuspoutaní že diář vůbec nepotřebujete? :)

Mám pro Vás totiž nakonec jeden bojový úkol. Do toho svého vyvoleného si dnes nezapomeňte poznačit důležitý bod: Mít bájo víkend!

A co je psáno to je dáno, takže se mějte...bááječně! ♥

úterý 3. února 2015

Magaela



Občas se do nějakého tvůrce a jeho výrobků zamiluju natolik, že se k němu pak klidně i několikrát denně chodím kochat a těšit oko... V ideálním případě tahle láska skončí opětováním a já stvořím s některým z jeho výrobků (alespoň v mých očích) ideální pár. V případě Magaely si nejsem ovšem happyendem zas až tak jistá. Nedokážu si totiž absolutně vybrat a tak moje láska bude asi ještě nějakou dobu platonická...

Uprostřed zimy jsou její rozkvetlé fotky hotovým balzámem na duši. Tudíž mi zas tolik nevadí, že budu ještě nějakou chvíli jen okounět...A pak spolu s některým z věnečku nebo sponek či gumiček (ještě fakt vůbec nevím) přivítáme jaro...

Taky už se neumíte dočkat?
















Veškeré fotky patří Magaele.

neděle 1. února 2015

Pocukrováno










Ve dnech jako jsou tyhle cítím, že jsem blíž tomu porozumět sama sobě a zjistit, co vlastně chci.  A mám čím dál víc pocit, že toho zase tolik není. Že to slunce, klid, mí dva tahači saní a buchty mi vlastně stačí...