Rok 2015 mi utíká hrozně rychle. Ani jsem nemrkla a už je tady březen. Uklidila jsem starý diář se svými loňskými předsevzetími do krabice a přitom si trochu zabilancovala. Možná už je na to na začátku března trochu pozdě, ale napadlo mě pár věcí, o které jsem díky roku 2014 chytřejší. Tady jsou:
1) Ego je na nic
Zjistila jsem, že mým největším věznitelem a trápitelem nejsou ostatní lidi, vláda nebo jakékoli vnější faktory. Je to moje vlastní ego.
Ego mě nutí kupovat si nové věci a zážitky a trápit se, pokud je nemá. Ale taky rozmýšlet co řeknu, nebo se soužit nad tím, jestli jsem obecně vůbec dost dobrá na to, abych na tomhle světě mohla zabírat trochu toho osobního prostoru.
Jen si všimněte, kolik lidí kolem Vás nebo vy sami denně vynaloží úsilí na to, aby ukojily svoje věčně hladové ego.
Kolik oblečení, času, energie a nastajlovaných fotek nás to stojí. Nemluvě o tom, kolik informací se do sebe snažíme denně nasoukat a u kolika naopak zatajit, že je víme, abych působili dostatečně inteligentně a nebyli takzvaně mimo.
Vymyslela jsem si vlastní systém. Když něco potřebuju, nejdřív zkoumám jestli to chci opravdu já, nebo ego. V 90% dojdu k tomu, že je to pouze to ego, protože já sama potřebuju jen asi zlomek z toho, co si myslím že potřebuju. A nejde jen o věci. Jde taky o knížky, které mám pocit, že bych měla dočíst (i když mě vůbec nebaví), filmy které bych měla vidět (i když mě vůbec nezajímají), nebo zážitky, které bych měla absolvovat (i když nevím jestli po nich opravdu toužím).
Čím dokážu identifikovat a rozpoznávat ego od skutečného chtění, tím jsem svobodnější a spokojenější. A taky ušetřím spoustu peněz:) Samozřejmě že někdy je fajn věci neřešit a prostě si udělat radost, ale poslední dobou mě takové spontánní nákupy dělají spíš vrásky než potěšení. Nakonec si většinou říkám, kolik peněz jsem mohla našetřit na něco daleko lepšího. Třeba na letní zážitky...
Ego je zkrátka naprd.
2) Být občas za blázna je dobré
I když už je mi tolik, kolik mi je, jsem pořád takové přerostlé dítě. Nebaví mě chodit v kostýmcích, dávat si pozor jestli si neušpiním tričko a kontrolovat v zrcátku, zdali mám make-up na svém místě.
Úplně nejlíp se cítím ve volných věcech, které mi nebrání v pohybu a u kterých moc nevadí, že si je třeba trochu zprasím. Ráda nosím rozpuštěné vlasy a rtěnku, u které je jedno, že ji nekontroluju a neupravuju během dne a ona se sama od sebe ztrácí ze rtů tak nějak rovnoměrně a přirozeně.
A ze všeho nejvíc mě baví chvíle, kdy se k tomu všemu chovám trochu bláznivě.
Kuba říká, že jsem nejspontánnější člověk, jakého zná. Jím když mám hlad, necvičím když se mi nechce, neumím se přetvařovat ani příliš kontrolovat, co říkám.
Ale zpívat si nahlas písničky (jsem úděsný zpěvák), říkat naprosto nekontrolované kraviny, které nedávají smysl nebo se spontánně (a možná i trochu trapácky) kroutit do zvuků náhodné písně, mi jde z valné většiny jen doma. Ale pracuju na tom, protože vždyckdy když dám svojí "trdlovské náladě" zelenou, cítím se šťastnější. A většinou svým štěstím nakazím taky Kubu. A to za to stojí!
3) Bojovat proti čemukoliv je zbytečné
Konečně jsem pochopila, že místo toho, abych svoji energii vkládala do něčeho co se mi nelíbí, je daleko lepší vkládat ji naopak do toho, co se mi líbí.
Mluví o tom v dokumentu Tajemství (který byl na mě ale jinak příliš amerikánský a moc se mi nelíbil) a taky v různých ezoterických knihách. A mají pravdu.
Kupříkladu se mi nelíbí všechno to halaburdí z Asie a zneužívání levní pracovní síly. Místo toho abych donekonečna nadávala a poučovala všechny kolem, je lepší podpořit místního tvůrce a říct o něm třeba někomu dalšímu.
Je prý dokázané, že veškeré pochody proti válkám nebo nemocem akorát zapříčinily jejich rozšíření. Energie se holt ukládá tam, kam ji vložíme. Něco na tom bude.
4) Dávat si předsevzetí je zbytečné
Loni jsem si dala 10 předsevzetí a přečetla knížku o tom jak je dodržet a stejně se nic nestalo.
Pořád chci všechno a 5 tibeťanů každé ráno cvičím jen v případě, že za "každé ráno" považuju asi každé třetí až čtvrté.
Vinyly si častěji nepouštíme, protože se mi podařilo omylem zalít náš zesilovač a tím ho zničit. (ooú)
Na Lysou jsem se za loňský rok vydrápala všeho všudy jednou a další tři dny si foukala a masírovala bolavé zádové svaly.
Chleba se mi častěji péct nedaří, protože to zkrátka vyžaduje disciplínu co se týče udržování kvásku při životě. A já jsem stále ve fázi, kdy jsem ráda za to, že udržím trvale při životě svých pár kytek, muže a psa.
Afro účes jsem nevyzkoušela, protože jsem měla škudlivou a kvůli jednomu pokusu se mi nechtěly pořizovat natáčky. A teď už pozdě a vlasy mám příliš dlouhé.
Jedinné co se mi povedlo, bylo přečíst více knížek. Nemám to sice spočítané, ale jen za vánoční prázdniny jsem přelouskala asi čtyři.
Co mi ale dělá vůbec největší problém, je, jak jsem zjistila, bod číslo 3.
Nedávno se autorka Šťastného blogu ptala na naše osobní bobříky odvahy. Dlouho jsem nad tím v duchu přemýšlela a nic mě nenapadalo. Ale pak, když jsem odcházela z Globusu a místo úsměvu se mi na sympatického prodavače podařilo opět hodit jen nějakou (nejspíš mírně děsivou) obličejovou křeč, došlo mi, že přesně tohle je můj bobřík odvahy.
Stále se nedokážu jen tak bezdůvodně smát na cizí lidi.
Přijde mi to strojené, nepřirozené a někdy až nevhodné. Na druhou stranu bych to hrozně ráda dokázala, protože bych chtěla předávat pozitivní energie a nezařadit se do kategorie věčně nasraných Čechů. Asi to chce ještě čas...
No zkrátka jsem zjistila, že seznamy předsevzetí na mě nefungují. Stejně jako jakékoliv jiné seznamy. Nikdy jsem je vlastně neměla příliš ráda. Seznamy znamenají úkoly a úkoly znamenají omezení osobní svobody.
Obdivuju lidi, co si píšou seznamy na všecko možné (třeba i na to, co chtějí stihnou do konce života), obzvlášť když se jimi pak ještě stíhají řídit. Zároveň je však trochu lituju, protože mi příjde, že žít podle seznamů musí být hrozná pakárna.
Seznamy zkrátka nejsou nic pro mě. Stejně jako zákony, boží desatero nebo návody k použití.
5) Když neudělám nic mimořádného, nic mimořádného se nestane
Plně jsem si to uvědomila až někdy koncem roku a považuju to za jedno z nejzásadnějších prozření loňského roku.
Nelze čekat na osudový email, nabídku práce nebo jakoukoliv záchranu či dar z nebes, pokud jsem předtím neudělala nic, co by tyhle aktivity zapříčinilo. Svět má dost svých starostí a nemá na mě jen tak zbůhdarma čas.
Taky nemá smysl stěžovat si, že nic nového nezažívám když nic nového nezkouším, nebo že nepotkávám žádné nové a zajímavé lidi, když chodím pořád na ty samá místa.
Bohužel, je to tak. Zázraky a nečekané náhody se dějou jen v amerických filmech. Ten zbytek, i když se tak třeba tváří, náhodami vůbec nejsou. Jsou jen vyústěním našeho vlastního přičinění, které se někdy dostavuje až s určitým zpožděním.
A co naučil nového naučil starý rok Vás?
