pondělí 24. srpna 2015

Vymalováno


Chtěla jsem, aby se náš obývák co nejvíc prosvětlil. A opravdu. Člověk by neřekl, kolik světla ty tmavé zdi pohlcují. Měla jsem tu naší zelenou ráda, ale bílá je holt praktičtější. A taky to chtělo změnu. Ještě nejsem úplně spokojená a chce to pár dodělávek. Lesní poličku dám nejspíš jinam. Tam kde je, je jen díky stávajícím hmoždinkám ve zdi, ale je to prostě moc vysoko. A taky jde dost poznat, která poslední skříňka je ještě původní a která  není z naší dílny. Ovšem úložného prostoru je třeba. A tak ladím a dělám dál a dál kompromisy mezi hezkým a praktickým. Ono je pořád co vylepšovat. Ale to mi neva.
 Už jako malá jsem neustále stěhovala a předělávala svůj dětský pokojíček. Změny mi nalívají energii do žil a tak nějak mám pocit, že díky nim nestojím na místě. Nemohla bych žít celý život ve stejném bytě a když cítím potřebu se posunout, tak jednoduše stěhuju.


.


Pokud se někdy budete chystat zamalovávat výraznou barvu, vřele doporučuju tuhle bílou. Natírala jsem na jeden zátah a původní zelenou překryla fakt dobře. A ta vysoká bělost, jak píšou na kyblíku, jde opravdu znát. Až tak, že budu muset přemalovat asi i stropy a zbytek obýváku, jelikož teď všechno ostatní oproti té svítivě bíle vypadá lehce zašedle. Nu co už..



Cílem mojí proměny bylo taky zredukovat množství věcí v obýváku a celý prostor trochu odlehčit. Poslední dobou mě to čím dál víc vnitřně tíhne k minimalismu. Ale ne k tomu programovému, kdy přepočítáváte množství věcí, které vlastníte, děláte si seznamy a vše co je nadplán jde z domu. Mám asi jen potřebu tak nějak se očistit a zjednodušit svůj život.Vrcholem úlevy je pro mě momentálně vytříděná skříňka. Nechce se mi už ani moc utrácet za věci a obchody mě nechávají čím dál víc chladnou. Když vidím všechny ty věci v supermarketech a obchodních centrech, připadá mi, že jsou to prostě jen krámy. Občas mě něco zasáhne, ale opravdově se zamilovávám spíš už jen na webech s hand made produkty. Asi stárnu nebo co :) Snažím se minimalizovat i v jídle. Ale tam mi to zatím dost nejde teda.

Nejspíš ze mě nikdy nebude vyznavač stále tolik populárního nordic black/white bydlení. V tom bych se ukousala nudou. K životu potřebuju barvy a kontrasty. Ale tu bílou na stěnách vítám vřele. Myslím, že k barevným stěnám se hned tak nevrátím. Jsem ráda především za to světlo a taky za lavičku, která a pořádně vynikla. Mám z toho zkrátka radost! 

Kubovi tomu je to srdečně jedno, alespoň to tvrdí. Říká že je mu fuk jak bydlí, ale já vím svoje. Protože vždycky když mě popadne nějaký nápad, vrtá mi poličky klidně i o půlnoci. Říká, že mu jde jen o mojí spokojenost, ale já myslím, že jeho estetickému cítění prostě nemůže být fuk, co je kolem něj.

A já se cítím lehčeji, světleji, spokojeněji...Zase na chvilku :)







A co vy, raději zelenou nebo bílou?

pondělí 17. srpna 2015

Restaurant day

   Konečně jsme si udělali čas a opět se zúčasnili ostravského Restaurant Day.
Pro ty, co akci neznají jen krátké přiblížení. RD se koná 4x ročně vždy ve stejnou dobu po celém světě. Je to den, kdy si může kdokoliv zapálený do domácího vaření otevřít svojí "restauraci" a nabídnout své výtvory světu aniž by musel řešit hygienu nebo živnostenské oprávnění...


   Zažila jsem účast na RD jak ze strany kuchtíka tak návštěvníka a obojí je super. Každá z těch rolí je úplně jiná a fakt doporučuju zkusit si obě možnosti:)

Jako kuchtík samozřejmě nemáte čas moc ochutnávat, nesednete si na deku s domácí limoškou a nevychutnáte si v klidu zdejší atmosféru. Já navíc po těch propečených dnech většinou nemám naprosto vůbec hlad, což je při všech těch dobrotách vážně škoda. Na druhou stranu můžete nakoupit sebou do krabiček a další dva dny se třeba vůbec nestarat o vaření, což je taky super varianta.

Jako návštěvník zase máte čas nasbírat spoustu inspirace, tvořivé energie a samozřejmě vybraného jídla do svého žaludku. Všechno je tady domácí, neošizené a opravdu si pochutnáte. A že tolik jídla chystaného s láskou pokupě jen tak nepotkáte, nemusím asi dodávat.  


 A jaké to bylo tentokrát z pozice kuchtíka?

Především to byl fičák a dva dny jsem pomalu nevylezla od trouby. Vždycky si toho navymýšlím, čímž si na sebe upletu pěkný bič. Nejsem žádný profík a čím víc se tomu věnuju, tím víc mám navíc pocit, že vlastně nic neumím a jsem naprostý amatér:) Ale asi je to normální. Taktéž organizace práce a výkonnost mojí kuchyně není stále nic moc. Co mě baví asi stejně jako samotné vaření a pečení je navíc ještě ta vizuální stránka a tak si hraju s tím, aby náš stánek pěkně vypadal, což stojí další úsilí. Taky musím přiznat, že v neděli o půl 9 večer když jsem jela pro druhou várku mascarpone do obchodu (poté co se mi celou první várku krému podařilo zkazit) jsem si v duchu říkala, že příští RD už zase jen jako ochutnávač teda:) V den konání akce se mi ještě podařilo uklouznout na vodě vykapané z ledničky a spadnout přímo do čokoládových dortíků, což se může zdát jako ideální přistání, ale není tomu zcela tak (naštěstí jsem trefila asi jen čtyři kousky). Tím byly díkybohu všechny pohromy vyčerpány a dál už šlo všechno dobře.

Určitá dávka stresu a nezorganizovanosti nespíš čeká každého začátečníka a řekla bych, že je dobré a přínosné si tím projít:) Na RD ovšem o nic nejde a měla by to být především zábava  Snažím se proto potlačit svoje perfekcionalistické sklony a touhu mít všecko dokonalé a prostě si to celé jen užít. Jak proces nakupování surovin (což je moje nejmíň oblíbená část), tak celé tvoření, vaření a pečení až po konečný prodej. Ale stejně si nakonec říkám, že rozmarýnové grissini mohly být měkčí, batáty v lososovém dortu dopečenější a našlo by se určitě spoustu dalších nedostatků. Dokonalé to nebude asi nikdy, ale že příště už budeme snad zas o kousek větší profíci! :)



   Restaurant day je zkrátka perfektní příležitost, jak si ozkoušet svoje vlastní dovednosti, jak se zas o kousek posunout a zdokonalit a především otestovat sílu touhy svého potencionálního snu uživit se třeba jednou jídlem...
A asi nemusím říkat, že takovéto vaření a pečení pro veřejnost je úplně něco jiného, než si vařit v klídečku doma pro tu svoji rodinnou smečku. A právě tady máte naprosto zdarma a bez jakýchkoliv závazků jedinečnou možnost tohle všechno zkusit.


   Děkuju všem co k nám včera přišli a nadějným kuchtíkům co třeba ještě váhají, zda se příště zúčastnit posílám jednoznačný vzkaz: Jděte do toho! Taktéž nadějným jedlíkům doporučuju RD navštívit:) Koná se skoro v každém větším městě a i my, přestože máme to ostravské moc rádi, už střádáme v hlavě plány, jak si jednou zorganizujeme vlastní i v té naší milované Opavě.

Jo a v dohledné době se můžete těšit tady na blogu na pár včerejších receptů, které se budu snažit přidat co nejdříve.

Tak dobrému jídlu zdar!

(fotky jsou převzaté z facebooku Restaurant Day Ostrava, jelikož už tradičně vždy nestíhám sama nic nafotit:)




neděle 9. srpna 2015

Na návštěvě u nás v ložnici - detailní průzkum

Už nějaký čas Vás chci vzít k nám do ložnice. Ovšem jen s těmi nejlepšími úmysly. Se ví :)
Dnes ráno jsem se probudila s obzvlášť dobrou náladou jako už dlouho ne a ještě s polozapelenými očky tu naši ložnici nafotila. 
Ani mě to nestálo příliš úsilí a času, jelikož spíme celé léto v obýváku u balkónu a tak jsme nemusela stlát a uklízet. V ložnici tak momentálně vegetí hlavně Joey, který se sem chodí uložit když si od nás potřebuje odpočinout. Vždycky když už ho moc mačkám a ňuňám hodí na mě takový ten pohled jako "no jo ti zas přeskočilo" a odšourá se do ložnice kde se nerušeně natáhne a má celou naší postel jen pro sebe. Jó má se jako král to naše zvíře...

Ale teď už zpátky k ložnici. Vyvíjela se docela dlouho a vlastně se vyvíjí neustále. Dlouhou dobu jsme v ním měli jen postel a nic víc. To už jste však mohli vidět tady. Nikdy jsem ji vlastně nedávali nijak dokupy ani neplánovali, jak by měla vypadat. A tak se nám dala dohromady tak nějak sama. Je plná nábytku z naší dílny, nočních stolků po prababičce, našich fotek, starých talismanů a oblíbených obrázků. Je to takový náš typický barevný mišmaš já se v ní cítím moc dobře. Obzvlášť od té doby, co v ní přibyl toaletní stoleček, tady trávím dost času.


Každé ráno se u něj dávám do pucu, maluju si tady řasy a kreslím linky, jen co vylezu z koupelny. Ale usedám k ní taky s tužkou a blokem v ruce, když maluju, vystřihuju, lepím nebo píšu. Je to takový můj stoleček kreativity. Bez počítače a jiných rušivých elementů. Někdy se díky němu přenáším tak trochu v čase a občas si připadám jako dívka ze starých románů. A když si kartáčuju vlasy, většinou si vzpomenu i na Kate a v duchu se přenáším na Titanic (a jsem tam v době, kdy ještě plul teda:), představuju si že mám taky tak krásné rudé vlasy (vždycky jsem toužila býti zrzkou) a zasněně kartáčuju a kartáčuju. Jen pořád čekám, kdy přijde někdo zezadu a připne mi na krk to srdce oceánu... 
Toaletní stolek je jedna z těch věcí, která mi pomáhá denně zpomalit a užít si přítomný okamžik. Je to zkrátka přesně ten nepotřebný kus nábytku, který nepotřebujete dokud jej nemáte.


Další věcí, která je u nás v ložnici docela nová, jsou polštářky na posteli. 

Ještě před nedávnem jsem totiž prohlašovala, že nikdy, nikdy, nikdy nepodlehnu tomu trendu titěrně malého polštáře a tlaku trhu na velikost mého povlečení. A že se nikdy nikdy nikdy nevzdám svého velkého polštáře. No jak vidíte, lidé i časy se mění. Zjistila jsem, že menší polštář kupodivu neznamená menší pohodlí. Navíc ty malé polštářky vypadají na posteli prostě líp, co si budeme povídat. A v neposlední řadě mi to dalo prostor k tomu, abych mohla tu naši postel trochu víc opolštářkovat. Kuba sice vždycky všechny ostatní polštáře protestansky vyháže všude kolem když jde spát, ale já si je užívám. Ani mi tolik nevadí, když je každé ráno sbírám a skládám zpátky. Jen tak nějak vím, že 5 poštářů je v našem případě polštářové maximu, které jsme schopni oba snášet aniž by to mělo hlubší dopad na náš vztah. Když si vzpomenu na interiérové fotky postelí, kde je postel většinou zapolštářovaná snad tuctem malých či větších polštářů říkám si, že v takové posteli zaručeně nemůže přespávat žádný chlap! 



A jak říkám, neuklízela jsem. A tak jsem fotil tak, jak to leželo. I s mými novými letními šaty, které určitě někdy nafotím pořádně, jelikož jsou mojí novou letní láskou. Šila je jedna šikovná švadlenka, která si říká De Luz a inspiraci na ně jsem našla na Maruščiném Instagramu. Snad se na mě Maruška nebude zlobit, že máme stejné, ale když jsem je uviděla, věděla jsem, že je zkrátka musím mít. Zamilovávám se takhle sice často, avšak v tomto případě ani trochu nelituju podlehnátí svých citů, jelikož jsem si opět potvrdila, že investovat do krásných, ručně šitých šatů na míru, se jednoduše vyplatí. A to i kdybych měla mít ve skříni jen tyhle jediné.


Jsem malíř-patlal a obdivuju všechny umělce. Asi proto nemám příliš odvahu více prezentovat má skromná díla, jež jedno z nich obývá i naší ložnici. O co míň umím malovat,o to víc mě to však baví. Je to taková moje terapie a nemám v tomhle směru žádné ambice. Zkrátka vezmu plátno a barvy a vyblbnu se. Obraz je většinou hotový ještě v ten den. Nedělám nic složitého a nejraději maluju rukama, občas to vypadá, že i celým tělem. To u hlavy mi odpočívá opravdové dílo umělce. Abych na něj mohla koukat kdykoliv, když si zrovna nevidím na ruku...:)




A jsme zpátky u Joeyho. Je to totiž pes mnoha tváří a podob. Takhle jsem si Joeyho jednou přivezla domů, poté co se vyřádil na rozblácené zahradě s babiččiným psem Arturem. Fotky jsou vůbec důležitou součástí naší ložnice a jelikož se na sebe moc ráda nekoukám a Kuba se zas nerad fotí, jejich obsahem je většinou právě to naše mimino.

Ahoj jsem Joey. Můžu dovnitř?




Ložnice je vlastně takovým mým pokračovatelem dětského pokojíčku. Na polici odpočívá má dětská plyšová elita nebo dárky od kamarádů a vedle DIY květináče s polepem z ubrousků mám položenou svoji dřevěnou panenku z dětství, která je pro mě velkým kusem nostalgie. Puntíkaté šaty na věšáku už pomalu celé léto a čekají na to, až je konečně přešiju. Když to tak dnes vidím, dávám si to dnešním dnem za úkol číslo jedna.


Jelikož nemaluju zas tak příliš často, můj malířský stojan, který mi Kuba postavil k 25. narozeninám většinu času spíše podepírá obrázky a fotky. Ve své volnočasové aktivitě je za elegána a překřtila jsem ho na Dolfiho. Yoga dogs plakát je další taková moje srdcovka, protože musíte uznat, že ti jógoví hafani jsou zkrátka k sežrání. Vždycky mi vyloudí úsměv na tváři a to na ně koukám už pěkně dlouho.



Tak já budu doufat, že se Vám u nás v ložnici líbilo a naladila jsem Vás na sladké a klidné sny. Loučím se a zas příště ... 


neděle 2. srpna 2015

Nemoci mojí skříně

S mým oblečením, a hlavně mou šatní skříni, vedu takovou malou tajnou bitvu už léta. Myslím si ale, že moje skříň je zkrátka jen nemocná nemocemi, které jsem na ní za ty dlouhé roky přenesla. Takže jsem vlastně nemocná jen já. Moje skříň toho nebývale využívá a stále dokola mě chytá do svých spárů.

Tady je moje diagnóza.

Diagnóza číslo jedna : Nemám styl

Nejspíš to začalo tím, že jsem o svém stylu nikdy dopředu nepřemýšlela a jednou za čas se prostě vydala do toho jednoho z mála obchodů, co jsme tady u nás měli, doplnit zásoby. Neprohlížela jsem si outfity na internetu, nehledala svůj styl a nezbožňovala žádnou celebritu, která by mě mohla inspirovat (krom Lunetiků, ale v těch jsem svůj módní vzor naštěstí nenašla).
Kupovala jsem si věci, jen podle toho, jak se mi v tu chvíli zalíbily a příliš nepřemýšlela o možných kombinacích. Měla jsem do jisté míry asi nějaký ten svůj styl (alespoň se vždy jednou za čas našel někdo, kdo mi moje oblečení pochválil), ale nakombinovat věci dohromady pro mě bylo vždy peklo.
Většinou se mi líbilo stylů hned několik a přišlo mi hrozně líto upínat se jen na jeden. Pořád jsem ráda když můžu být jednou za něžnou holku v šatech, podruhé za otrhanou hipísačku, v minulosti to někdy byla i inteligentní šprtka (zkouškové holt), jindy prahnu po nedbalém pánském stylu a pak zase po tom klasickém retru. Koupila jsem si kupříkladu dvě krásné vestičky, ale neřešila, že je nemám k čemu nosit. Koupila jsem si kalhoty, které byly tak nepraktické, že jsem je vytáhla jednou za uherský rok. Nebo krásné sako, které jsem nebyl schopná s ničím nakombinovat. A tak čím plnější byla moje skříň, tím zoufalejší byly moje ranní pokusy "prostě se obléct". S přibývajícím věcmi jsem byla stále zoufalejší (to si fakt z tolika věcí nedokážu vybrat něco na sebe?), čímž vzrůstala moje frustrace. Přesto všechno mi stále chyběly v šatníku základní kousky, jako jsou třeba jednobarevná "basic" trička.

Diagnóza číslo dvě: Co když si to zničím

Co se týká oblečení, mám jednu (jednu?!:) blbou vlastnost a to tu, že si ho šetřím. Jsem schopná na sebe lít denně svůj Coco Chanel, vařit ve středu sváteční oběd nebo používat krásné washi pásky na každou pitominku a pětkrát s ní omotat dárek. Zkrátka mi nedělá problém užívat si takových těch věcí, které si lidé často šetří na "lepší příležitost". Ale jenom do té doby, než dojde na moje oblečení. Když jsem si totiž mezi svými nepromyšlenými nákupy náhodou koupila něco, co se mi fakt hodilo, (sedlo to ke všemu, cítila jsem se v tom dobře, bylo mi to akorát a bylo to pohodlné), byl to takový malý zázrak. Paralyzovaná tím, že mám tak super věc, bála jsem se ji nakonec nosit. Protože jsem se bála brzkého rozloučení. Chtěla jsem být s danou věcí spjatá nejlépe do konce života a tak místo toho abych si ji náležitě užila, nosila jsem ji minimálně a šetřila ji právě na ty "lepší příležitosti".

Diagnóza číslo tři: Skrblík s černou budoucností

Plná skříň znamená špatnou orientaci. Přináší horší rozhodování o tom, co si ráno obléct a vůbec obecný chaos v oblíkání i v životě. Každá skříň potřebuje občas protřídit. Jenomže toho nejsem už asi 12 let pořádně schopna. Co se týče mojí skříně, mám vždy ty nejčernější představy. Když se mám rozloučit s nějakou věcí, přepadne mě zlá předtucha o tom, že nečekaně zchudnu na takovou úroveň, že si podobnou věc už nikdy znovu nekoupím. A pozor, nejde zrovna o kabelku od Diora, takové věci ani nevlastním. Může jít o pěkné šaty za 2000,- a stejně tak dobře o tričko za 200,- .
Takže si pod rouškou nejčernějších představ danou věc obleču a většinou zjistím, že zas tak zlé to ještě není. A že by to s jednou jedinou možnou kombinací, kterou mezitím vytahám ze skříně, vlastně nakonec ještě šlo. Oblečení tedy uložím zpátky do skříně s tím, že ho odteď začnu nosit a zavalím ho svou neutuchající pozorností.

Samozřejmě, když pak ráno přemýšlím co na sebe, vezmu vždy věc, která je daleko snáz kombinovatelná a nad kterou nemusím přemýšlet. A hlavně, kterou jsem zvyklá nosit. Takže ta zpětně zařazená věc dále odpočívá pokojně v mé skříni a zhruba po půl roce se celá situace opakuje.

Když mám prostě dát nějaký kus oblečení pryč, jsem slaboch. Představím, si svou případnou budoucnost v těch černějších barvách a před očima mi naskočí představa plačící Radky, která nemá co na sebe a nemá ani peníze, aby si něco koupila. Ta budoucí Radka běduje té současné. Já ti to říkala! Jak by se ti to tričko teď šiklo! Ale ty ne, chtěla jsi ve skříni konečně prostor a tak ho máš. A teď nemáš pro změnu co na sebe.

Diagnóza číslo 4: Až zhubnu

Troufám si říct, že tuhle diagnózu většina z nás zná. Ani já nejsem výjimkou .Ani po těch letech jsem neopustila naivní představu toho, že jednoho krásného dne budu opět stejně štíhlá jako v šestnácti. Že budu nosit všechny ty kraťásky a šatičky a bude mi fajn. Protože těch mých pár kilo navíc je přece přechodné období.  A proto nebudu dávat pryč něco, co je tak super a jediné, co chybí k tomu, abych danou věc nosila (nebo spíš přebývá), je trocha tuku, který se mi za těch 12 let zabydlel na těle.


Já a moje skříň.
Neustále spolu válčíme a já prohrávám na všech frontách. Válka ovšem neskončila. Mám totiž pocit, že se blýská na lepší časy. Proč? V poslední době se událo několik pozitivních změn.

- v posledních měsících se mi podařilo po šílených útrapách vytřídit velkou část teenagerovských triček a dokonce i pár mikin a nepadnoucích kalhot




- pustila jsem do oběhu svoje nejoblíbenější retro šaty (došlo mi, že přes kdyby všude jinde, tak přes ramena už asi fakt nezhubnu)


- přestala jsem nakupovat v řetězcích (No dobrá, skoro přestala. Občas mi to ještě ujede na nějakých basic tričkách a tak. Ale mám z těch nákupů čím dál menší radost a říkám si, že tudy cesta fakt nevede. A nejen kvůli mě. Je to zkrátka něco, co nechci podporovat.)

-začala jsem nakupovat méně a vyměnila kvantitu za kvalitu. Když už nakupuju, tak většinou na Fleru nebo točím věci na Votoči (Vinted).

- používám zlaté skříňové pravidlo "Za jedno nové dovnitř, jedno staré ven"

- rozhodla jsem se, že budu konečně nosit častěji šaty! Protože jsem prostě holka. Protože šaty skryjou široké stehna. Protože mi zkrátka tak sluší, přece :) A protože jsem na vlastní oči viděla tu nejšatovější skříň u Marušky a ještě nestačila vyjít z úžasu. A hlavně proto, že se jedná o naprosto antidepresivní kousek oblečení. A to z toho důvodu, že odpadá starost o  nakombinování. Pořád sice zůstávají velkým dilematem boty (furt nevím, co přesně k šatům nosit, aby mi to nezničilo nohy), ale to už je jen vršek ledovce.

Tak snad se blýská na lepší časy.

Trpí někdo z Vás podobnými nemocemi své skříně?