pondělí 28. září 2015

Krvavý měsíc



Měsíc je v těchto dnech neblíže zemi a dnes v noci se dostal do krvavého úplňku. Ve 4 ráno nám zazvonil budík a my se oba lekli toho nelidského tónu, u kterého jsme už dávno zapomněli, jak nepřjemně vlastně zní. Avšak měsíc byl schován za stromy a já příliš unavená na to, abych vzala bundu, vyšla ven a ty stromy obešla. Ale stejně jsem ho cítila. Cítila jsem jak hoří a hořela taky. Dlouho jsem pak nemohla znovu usnout a když se mi to konečně podařilo, měla jsem hodně zvláštní sny. Bylo v nich spousta krve v nejrůznějších podobách, ale neřekla bych, že to byl horor. Přesto to bylo to nejděsivější, co se mi kdy zdálo. Jako bych se ve snech dostala do těch nejhlubších zákoutí vlastní duše.

Probudila jsem se a cítila jsem se, jako bych spala sto let. Mám pocit, jako bych byla tím měsícem. Jsem nejblíž sama sobě za velmi dlouhou dobu, avšak uvnitř jsem rozdrásaná a krvácím. Chtěla bych toho tolik co říct, ale mám pocit, že vlastně nemám co povědět. Uvědomuju si, že vůbec nic nevím i nicotnost svojí existence.

Cítím blízkost sama sebe a je mi hrozně těžko. Okolní klid lesa, který mě vždycky zachraňoval mi najednou ubližuje. Přebytek času a prostoru, které mi bydlení mimo město poskytuje, mě začíná tížit. Pokaždé, když teď jedu do města, zdejší ruch už mě neotravuje jako tomu bývalo dříve, ale naopak nabíjí. Vstřebávám tu městskou energii, ten pulzující život, který se do mě vsakuje každým pórem. Asi jsem přesycená klidem, tou jednou stranou mince a potřebuju jí doplnit trochou divokosti a bezstarostnosti. Zase toužím po harmonii. Je to stav, který mi stále uniká. Jsem dítě extrémů. Skáču z jednoho na druhý a přitom prahnu právě po tom zlatém středu. Možná, že se ho dá dosáhnou i vzájemnými extrémy. Ale to ještě nevím.

Září bylo náročné a končí s krvavým měsícem. Nebeské úkazy, které teď přicházejí jsou zcela výjimečné a uvidím je zase až za mnoho let. Moje měsíční impulzivní znamení Berana se střetává s opozitním znamením váhajích Vah. A přesně tak se teď cítím. Jako bych váhala jestli vybuchnout.

Minulým článkem jsem si uvědomila samu sebe a vyklidnila se tak, jako už dlouho ne. Cítím potřebu tyhle věci sdílet, protože vím, že je nás víc. Nás stále tápajících, nejistých, měnících neustále své názory a zájmy.

Srandovní je na tom to, že když se čas od času dostanu na tu správnou vlnu, nebo bych spíš měla říct do středu sebe samé, pokaždé se stane něco zvláštního. A to ve velmi pozitivním slova smyslu. Z ničeho nic přijde zajímavá zpráva, někdo neočekávaně zavolá. Můžou to být jen nepodstatné drobnosti, nebo taky věci, které mění život. To v danou chvíli obvykle nelze poznat, ale ani na tom příliš nezáleží. Důležité je, že cítím ten příliv čehosi, cítím tu pozitivní energii která se mi vrací. Je to opravdu nepopsatelný pocit a nikdy bych tomu nevěřila, kdyby to sama nezažila. Škoda je, že tenhle stav uvědomění si zatím dokážu udržet jen tak krátkou chvíli. Mrzí mě, že ho neumím pozastavit a chytit se těch nitek štěstí, které se mi třepotají přímo před mým obličejem.

Ale teď už vím, že tam jsou. Vše je to skryté někde hluboko uvnitř a čeká to na příští probuzení. A teď už vím, že to probouzím já. Probouzím to nastavením té správné úrovně svojí existence. A to je hodně důležité vědět. I když o tom neustále někde čteme, to čiré uvědomění opravdu nastává, až tehdy, když to sami prožijeme.

Možná je tak těžké zažívat tento stav kvůli naší ukvapené době, ve které žijeme. Možná, že kdybych neměla tu možnost být tak často sama a možnost odprostit se od všeho kolem, nezažila bych to. Za to poznání jsem super vděčná, to ano. A přeju si, aby ho alespoň občas zažíval každý, jelikož svět by pak byl nádherným místem. I proto se o to všechno dělím.

Ale teď je potřeba doplnit i tu druhou stranu mince, jinak hrozí, že mě to pohltí. Potřebuju na chvíli zase více žít a méně o tom žití přemýšlet. Zkrátka doplnit jin jangem (nebo naopak?)

Chtěla bych toho ještě tolik napsat. Ale ne teď. Teď se cítím malá. A měsíc je stále tu. Příliš blízko, příliš nebezpečný.

Taky s Vámi krvavý měsíc tak zamával?

pondělí 14. září 2015

Jak jsem našla samu sebe v 257. copytriku

Protože vím, že existujou lidé, kteří se taky neustále hledají, chci se podělit o svůj objev. Možná jste jen mladí a ještě jste se nerozhodli. Nebo jste stejní jako já a v tom případě nemá cenu se dál trápit.

Ta myšlenka přilítla jako blesk z čistého nebe po přečtení copytriku číslo 257 na blogu 365copytriků.

Necestuju už tak často, jelikož s naším podnikáním na to prostě nezbývá čas ani peníze. Jinak jsem to ale přesná já. Mám plno zájmů, ale ničemu se nevěnuju pořádně. Rychle se začnu nudit a jakmile něčemu přijdu na kloub, obvykle mě to přestává zajímat. Nejde mi teď o to, že bych teoreticky mohla být dobrým copywriterem. Jde o to, že jsem díky tomu úryvku najednou pochopila sama sebe.

Vždycky mě fascinovali lidé, kteří měli od malička jasný cíl. "Už v mládí jsem věděl, že chci být doktorem. Nikdy mě ani nenapadlo dělat něco jiného. Je to mé poslání."
Jednoduše fascinující.
Po tomhle jsem vždycky toužila. Být k něčemu předurčena, vynikat a hlavně, být si tím jistá, být si jistá sama sebou. Ale byla jsem vždycky přesným opakem těchto slov.

Skupinu jedinců stejných jako já bych nazvala hledači. Nebo možná snílky či věčnými dětmi. Nevím, vlastně ani jeden název tomu příliš neodpovídá, ale to teď není důležité.

Pro okolí jsme často těmi, kteří nevědí co chtějí. Vnímají nás jako nerozhodné, někdy zase jako lehkovážné. S dětinskou radostí a naivitou se vrháme do věcí aniž bychom je pořádně promysleli.

Nedávno mi jedna kamarádka řekla. "Mě se naopak líbí že všechno tak zkoušíš a nemáš z ničeho strach. Nás ostatní díky tomu můžeš inspirovat a ukazovat nám nové věci".
Tohle dodala po tom, co jsem si stěžovala na to, jak se zase nedokážu rozhodnout. Jak nestálá jsem a jak neuvědomělé činy někdy provádím. Jak pořád nevím, co od života chci. 
To v čem já vidím svou nedokonalost, ona vidí ctnost. V tom v čem já vidím neuváženost ona vidí odvahu.

Naše povaha se totiž dá popsat různými slovy. 

Nespoustanost, odvaha, svoboda.
Nebo taky naivita, nerozhodnost, lehkovážnost.

Doma jsem často slýchávala, že musím vědět, co chci dělat. A podle toho si pak vybrat Školu i všechno ostatní. Návod na život jasný jak facka. 
Háček byl jen v tom, že já to nevěděla. Nevěděla jsem to v 15-ti po základce, v 19-ti na konci střední a nevím to ani dnes.

Jenomže člověk se musí na něco konkrétního soustředit jinak ničeho nedosáhne. Nedá se sedět zadkem na několika židlích. Devatero řemesel, desátá bída. Všechny tyhle moudra mě vedly jen k dalšímu vnitřnímu zmatku s jasným cílem. 

Musím se už konečně rozhodnou něčím být!

To mě mimo jiné dovedlo k přesvědčení, že dokud se nerozhodnu, ničím nejsem. 
Ani nemusím dodávat jaký pocit frustrace přináší pocit,že jste nic.

A čím víc se musíme rozhodnout, tím zoufalejší my hledači, snílci (věčné děti)... jsme. Rozhodnout se pro jediné povolání na celý život? Pro jediné místo kde budeme bydlet? Jak po nás můžete chtít tyhle věci, když si pokaždé nejsme jistí ani výběrem té správné příchutě zmrzliny? Celoživotní volby jsou pro nás malým peklem.

Kuba na to až se rozhodnu čeká už několik let. Trpělivě snáší mé nápady a jen si říká, co to bude tentokrát. Myslí si, že se jen pořád hledám. Že jednoho dne se konečně najdu a on bude mít klid. Dneska mi došlo, že se chudák chlapec nejspíš pěkně mýlil.

Zjistila jsem totiž, že taková prostě jsem a vždycky budu. Že to není jen přechodná fáze a znak nezralosti. Že je to povahový rys.

Že stejně jako existují ti předurčení, uvědomělí a hluboce nadaní lidé pro konkrétní činnosti, existujeme vedle nich i my. Nadaní tak nějak pro všechno a pro nic, vrtkavý, nestálý, nerozhodní. My co si potřebujeme všechno zkusit, u ničeho dlouho nevydržíme a naše nejoblíbenější jídlo je to, které jsme ještě neochutnali.

A je zbytečné se tomu bránit. Jsme stejně plnohodnotnými lidmi. Jen je to s náma o fous těžší.

Prosím, přijměte nás takový jací jsme a až Vás zase budeme příště přesvědčovat o tom, že tohle musíte zkusit, jelikož je to ta nejlepší věc na světě (i když minule jsme to tvrdili o úplně něčem jiném a vy si to moc dobře pamatujete), věnujte nám svůj shovívavý úsměv a případné připomínky si nechejte pro sebe. My Vás za to třeba na oplátku něco nového naučíme. Nebo na Vás alespoň přeneseme trochu toho svého prchlivého, ale nakažlivého nadšení.

V případě, že oplýváte nedostatkem pudu sebezáchovy a přebytkem odvahy, je možné že si nás dokonce vyberete za své životní partnery. Nudit se s námi nejspíš nebudete. To je vlastně taky to jediné, co Vám můžeme slíbit. Partnery jsme však opravdu oddanými. Jako bychom v tom svém životě bez záchytných bodů o to víc potřebovali ten jeden nejdůležitější.

Taky je dost možné, že se budeme chtít často stěhovat nebo být alespoň hodně na cestách. A pokud nás zavřete na delší dobu třeba do lesa, je možné že z toho budeme po čase mírně šílet (ověřeno). Po celý život budeme rovněž potřebovat neustálý přísun nových podnětů a pokud budeme neuvážení, budeme Vás stát i dost peněz.

Asi si nikdy nevybereme vhodné povolání, protože nás pravděpodobně nebude bavit nic po celý život. A je pravděpodobné, že jakmile konečně nějaké povolání ovládneme, stejně časem utečemu někam jinam (ale není to dobré říkat u pracovního pohovoru, to už taky vím).

Třeba z nás budou jednou ti skvěli copywriteři jak tvrdí pan Sugarman. Nevím, jestli je to skutečně tak a jestli je to jediná věc, na kterou se opravdu hodíme. Ale už vím, že je třeba to zkoušet. Možná z nás nikdy nebudou velcí odborníci na cokoliv, ale zato toho pravděpodobně za svůj život zakusíme více než ostatní. A možná jednou dospějeme nebo se tak unavíme (což je asi pravděpodobnější) že už toho hledání necháme. A pak najdeme to své srdce, něco u čeho už zůstaneme. A celé okolí si poprvé oddychne. Třeba. A třeba taky ne. Vlastně na tom tolik nezáleží. 

Dneska jsem si tohle všechno uvědomila a jako by mi spadl obří kámen ze srdce. Konečně se můžu přestat hledat. Už nemusím čekat až ze mě něco bude. Jednoduše už jsem.

Obrázek zcela nesouvislý, náhodný a starý. Ale dráhu zdravotní sestřičky už jsem taky zakusila :)

pátek 11. září 2015

Jak jsem fotila s La Vie, co všechno jsem si chtěla nechat a jak jsem si to užila

Trochu dlouhý nadpis dnes vykompenzuju stručnou odpovědí. 
Nechat jsem si chtěla všechno a užila jsem si to moc:)

Když jsem se zas jednou objevila na skok v obchůdku s interiérovými doplňky La Vie, do kterého momentálně dodáváme nábytek, měla jsem jen pár chvil k tomu, abych si vybrala doplňky na focení našeho konferáku. Nerada lidi zdržuju před zavírací dobou a tak jsem se snažila být fakt rychlá. Vzala jsem v podstatě to, co mi jako první padlo do oka a neměla moc času přemýšlet a ladit.

Doma jsem zjistila, že jsem si podvědomě vybrala přesně to, co by se mě samotné líbilo k nám domů. Červenou samozřejmě. A trochu té modré, jak jinak. Díky tomu jsem jen neochotně vracela doplňky zpět a málem se nechala zlákat červenou konvičkou. Jednu už doma ale mám. A krásnou. Nemůžu být přece holka marnivá.

Tak jsem si to všechno alespoň pořádně pofotila a pak zas poslušně vrátila zpátky. Kdyby mi chtěl někdo nabídnou práci, ve které bych jen vybírala, dekorovala a fotila, vůbec bych se nezlobila. Tohle mě baví. Ale myslím, že nejsem jediná a takovou práci by asi brala skoro každá z nás.

Sice poslední dobou tíhnu k minimalismu, vyhazuju co se dá a snažím se provzdušnit celý byt, ale pokaždé když jsem v podobném obchodě s interiérovými doplňky, mám problémy se udržet a nejraději bych si domů odnesla všechno. Ach ta ženská duše marnivá...

Červená a modrá, trochu toho retra, pastelové barvy, ždibec romantiky a kontrasty. Myslím, že můj styl je vlastně docela jednoduchý.

Jo a pořádné dřevo :) 

To mě naučil ON...









Medvěda i Joeyho to mé focení značně unavilo. Mě ale naopak nabíjí. Nejsem žádný velký fotograf, ale kdo nic nedělá, nic nezkazí. 

Dle tohoto hesla fotím, co se dá. A protože mi muž nerad stojí modelem, pes pro změnu nepostojí vůbec a další objekty jsou často daleko, zbývá mi jen ta naše domácnost. Jo a jídlo. To je asi úchylka dnešní doby a podle mého Instagramu rychle poznáte, že nejsem jiná. Budiž mi k dobru alespoň fakt, že fotím (až na výjimky) jen to, co si sama uvařím.

 

Mějte pěkný víkend...♥

Všechny dekorace z fotek najdete v opavském obchodě La Vie

středa 9. září 2015

Ostružinové muffiny podle Cataliny


   Věšina lidí mi říká, "Jó, ty pečeš ty muffinky, že?" Načež nejčastěji odpovídám prostě jen že jo. Někdy dodám, že peču vlastně cupcaky a na následnou otázku v čem je rozdíl, odpovídám, že jsou to vlastně muffiny dozdobené krémem. Není to však tak úplně pravda a vy co pečení trochu rozumíte to určitě víte.

Rozdíl mezi muffinem a cupcakem je totiž i v samotném těstě. Muffiny jsou považované za snídaňové pečivo a tak bývají nadýchanější a těsto většinou obsahuje kousky něčeho. Čokolády, ovoce, oříšků... Naproti tomu cupcakové těsto bývá spíše homogenní, je o něco tužší a zkrátka spíš takové dortové. U cupcaků honit těsto do přílišné jemnosti a kyprosti nemá moc smysl, jelikož na něj stejně naplácáte krém, který příliš kypré těsto ani neunese. Navíc krém celý cupcake ve výsledku ještě zvlhčí a tak se stane stejně vláčným.

Takže si to sesumírujme. Jaká je teda výhoda muffinů, které jsou pro většinou lidí vlastně takovými ořezanými cupcaky? Muffiny jsou lehčí, nadýchanější, hodí se na snídani spíše než těžký krémový cupcake a hlavně, jsou super rychlé! To jsou důvody, díky kterým si myslím, že bychom neměli zapomínat ani na tyhle "škaredší brášky cupcaků".


   Já pekla muffiny po docela dlouhé době a tím, jak jsem zvyklá dortíkovat mi najednou přišli až směšně jednoduché a rychlé. Nepotřebujete na ně vytáhnout ani šlehač a vlastně si vystačíte jen se dvěma miskami, lžící a případným kastrůlkem na rozpuštění másla. Takže když jsme si večer přinesli z procházky v lese náruč ostružin a Kuba mě přesvědčoval ať něco upeču, hned jsem si vzpomněla na ostružinové muffiny od Cataliny. Kuba říkal, ať udělám raději něco rychlejšího, protože si hned představil tu práci jakou mívám s dortíkama, ale já ho přesvědčila, že se nemusí obávat a že muffiny budou v cukuletu. A taky že byly!

Jak říkám, recept mám od Cataliny, ale nakonec jsem si ho trochu upravila. Do muffinů jsem dala dvojnásobnou nálož ostružin (páč víc ostružin je prostě víc ostružin!), místo zákysu dala mlíko a půlku hladké mouky jsem nahradila polohrubou pro ještě větší nadýchanost. Pepř jsem do muffinů po vzoru Cataliny dala taky. Vůbec se ho nemusíte bát, skoro jej neucítíte. Muffiny rozhodně nepálí, spíš jim to dodává takový jemný říz.


Recept:
(na 12 košíčků)


  • 100g hladké mouky
  • 100g polohrubé mouky
  • 1/2 lžičky pepře
  • 2 lžičky prášku do pečiva
  • 1/4 lžičky soli
  • 1/2 lžičky jedlé sody
  • 115 g třtinového cukru
  • 1 vejce
  • 125g mléka
  • 1 lžička vanilkového extraktu
  • 60 g másla
  • 240 g ostružin


Postup:

Vajíčko a mléko by mělo být v pokojové teplotě, tak je zavčas vyndejte z lednice.

Prosejte mouku (u cupcaků to nedělám, ale tady pro efekt maximální nadýchanosti opravdu tenhle krok nevynechávejte) a smíchejte se suchými ingrediencemi. Dejte si bokem trochu sypké směsi a obalte v ní ostružiny.

V kastrůlku si rozpusťte máslo a nechte lehce vychladnout. Následně ho smíchejte s mlékem, vajíčkem a extraktem.

Nakonec spojte všechny tři části (obalené ostružiny, sypkou směs a tekutou směs) a jen opravdu lehce a tak nějak flákačsky promíchejte. Těsto na muffiny se míchá ručně a jen krátkou dobu aby bylo nadýchané. Vážně nemusíte mít všechny ingredience dokonale spojené, spíš naopak. Těsto je žádoucí míchat co nejméně.

Těstem naplňte papírové košíčky (tentokrát klidně až skoro nahoru, muffinům sluší pořádná čepice) a dejte péct na 15-20 minut na 175 stupňů.

Lehké že? Vždyť jsem Vám to říkala ;)