Jak jsem našla samu sebe v 257. copytriku

Protože vím, že existujou lidé, kteří se taky neustále hledají, chci se podělit o svůj objev. Možná jste jen mladí a ještě jste se nerozhodli. Nebo jste stejní jako já a v tom případě nemá cenu se dál trápit.

Ta myšlenka přilítla jako blesk z čistého nebe po přečtení copytriku číslo 257 na blogu 365copytriků.

Necestuju už tak často, jelikož s naším podnikáním na to prostě nezbývá čas ani peníze. Jinak jsem to ale přesná já. Mám plno zájmů, ale ničemu se nevěnuju pořádně. Rychle se začnu nudit a jakmile něčemu přijdu na kloub, obvykle mě to přestává zajímat. Nejde mi teď o to, že bych teoreticky mohla být dobrým copywriterem. Jde o to, že jsem díky tomu úryvku najednou pochopila sama sebe.

Vždycky mě fascinovali lidé, kteří měli od malička jasný cíl. "Už v mládí jsem věděl, že chci být doktorem. Nikdy mě ani nenapadlo dělat něco jiného. Je to mé poslání."

Jednoduše fascinující.

Po tomhle jsem vždycky toužila. Být k něčemu předurčena, vynikat a hlavně, být si tím jistá, být si jistá sama sebou. Ale byla jsem vždycky přesným opakem těchto slov.

Skupinu jedinců stejných jako já bych nazvala hledači. Nebo možná snílky či věčnými dětmi. Nevím, vlastně ani jeden název tomu příliš neodpovídá, ale to teď není důležité.

Pro okolí jsme často těmi, kteří nevědí co chtějí. Vnímají nás jako nerozhodné, někdy zase jako lehkovážné. S dětinskou radostí a naivitou se vrháme do věcí aniž bychom je pořádně promysleli.

Nedávno mi jedna kamarádka řekla. "Mě se naopak líbí že všechno tak zkoušíš a nemáš z ničeho strach. Nás ostatní díky tomu můžeš inspirovat a ukazovat nám nové věci".

Tohle dodala po tom, co jsem si stěžovala na to, jak se zase nedokážu rozhodnout. Jak nestálá jsem a jak neuvědomělé činy někdy provádím. Jak pořád nevím, co od života chci. 

To v čem já vidím svou nedokonalost, ona vidí ctnost. V tom v čem já vidím neuváženost ona vidí odvahu.

Naše povaha se totiž dá popsat různými slovy. 

Nespoustanost, odvaha, svoboda.

Nebo taky naivita, nerozhodnost, lehkovážnost.

Doma jsem často slýchávala, že musím vědět, co chci dělat. A podle toho si pak vybrat Školu i všechno ostatní. Návod na život jasný jak facka. 

Háček byl jen v tom, že já to nevěděla. Nevěděla jsem to v 15-ti po základce, v 19-ti na konci střední a nevím to ani dnes.

Jenomže člověk se musí na něco konkrétního soustředit jinak ničeho nedosáhne. Nedá se sedět zadkem na několika židlích. Devatero řemesel, desátá bída. Všechny tyhle moudra mě vedly jen k dalšímu vnitřnímu zmatku s jasným cílem. 

Musím se už konečně rozhodnou něčím být!

To mě mimo jiné dovedlo k přesvědčení, že dokud se nerozhodnu, ničím nejsem. 

Ani nemusím dodávat jaký pocit frustrace přináší pocit,že jste nic.

A čím víc se musíme rozhodnout, tím zoufalejší my hledači, snílci (věčné děti)... jsme. Rozhodnout se pro jediné povolání na celý život? Pro jediné místo kde budeme bydlet? Jak po nás můžete chtít tyhle věci, když si pokaždé nejsme jistí ani výběrem té správné příchutě zmrzliny? Celoživotní volby jsou pro nás malým peklem.

Kuba na to až se rozhodnu čeká už několik let. Trpělivě snáší mé nápady a jen si říká, co to bude tentokrát. Myslí si, že se jen pořád hledám. Že jednoho dne se konečně najdu a on bude mít klid. Dneska mi došlo, že se chudák chlapec nejspíš pěkně mýlil.

Zjistila jsem totiž, že taková prostě jsem a vždycky budu. Že to není jen přechodná fáze a znak nezralosti. Že je to povahový rys.

Že stejně jako existují ti předurčení, uvědomělí a hluboce nadaní lidé pro konkrétní činnosti, existujeme vedle nich i my. Nadaní tak nějak pro všechno a pro nic, vrtkavý, nestálý, nerozhodní. My co si potřebujeme všechno zkusit, u ničeho dlouho nevydržíme a naše nejoblíbenější jídlo je to, které jsme ještě neochutnali.

A je zbytečné se tomu bránit. Jsme stejně plnohodnotnými lidmi. Jen je to s náma o fous těžší.

Prosím, přijměte nás takový jací jsme a až Vás zase budeme příště přesvědčovat o tom, že tohle musíte zkusit, jelikož je to ta nejlepší věc na světě (i když minule jsme to tvrdili o úplně něčem jiném a vy si to moc dobře pamatujete), věnujte nám svůj shovívavý úsměv a případné připomínky si nechejte pro sebe. My Vás za to třeba na oplátku něco nového naučíme. Nebo na Vás alespoň přeneseme trochu toho svého prchlivého, ale nakažlivého nadšení.

V případě, že oplýváte nedostatkem pudu sebezáchovy a přebytkem odvahy, je možné že si nás dokonce vyberete za své životní partnery. Nudit se s námi nejspíš nebudete. To je vlastně taky to jediné, co Vám můžeme slíbit. Partnery jsme však opravdu oddanými. Jako bychom v tom svém životě bez záchytných bodů o to víc potřebovali ten jeden nejdůležitější.

Taky je dost možné, že se budeme chtít často stěhovat nebo být alespoň hodně na cestách. A pokud nás zavřete na delší dobu třeba do lesa, je možné že z toho budeme po čase mírně šílet (ověřeno). Po celý život budeme rovněž potřebovat neustálý přísun nových podnětů a pokud budeme neuvážení, budeme Vás stát i dost peněz.

Asi si nikdy nevybereme vhodné povolání, protože nás pravděpodobně nebude bavit nic po celý život. A je pravděpodobné, že jakmile konečně nějaké povolání ovládneme, stejně časem utečemu někam jinam (ale není to dobré říkat u pracovního pohovoru, to už taky vím).

Třeba z nás budou jednou ti skvěli copywriteři jak tvrdí pan Sugarman. Nevím, jestli je to skutečně tak a jestli je to jediná věc, na kterou se opravdu hodíme. Ale už vím, že je třeba to zkoušet. Možná z nás nikdy nebudou velcí odborníci na cokoliv, ale zato toho pravděpodobně za svůj život zakusíme více než ostatní. A možná jednou dospějeme nebo se tak unavíme (což je asi pravděpodobnější) že už toho hledání necháme. A pak najdeme to své srdce, něco u čeho už zůstaneme. A celé okolí si poprvé oddychne. Třeba. A třeba taky ne. Vlastně na tom tolik nezáleží. 

Dneska jsem si tohle všechno uvědomila a jako by mi spadl obří kámen ze srdce. Konečně se můžu přestat hledat. Už nemusím čekat až ze mě něco bude. Jednoduše už jsem.

Obrázek zcela nesouvislý, náhodný a starý. Ale dráhu zdravotní sestřičky už jsem taky zakusila :)