Krvavý měsíc

Měsíc je v těchto dnech neblíže zemi a dnes v noci se dostal do krvavého úplňku. Ve 4 ráno nám zazvonil budík a my se oba lekli toho nelidského tónu, u kterého jsme už dávno zapomněli, jak nepřjemně vlastně zní. Avšak měsíc byl schován za stromy a já příliš unavená na to, abych vzala bundu, vyšla ven a ty stromy obešla. Ale stejně jsem ho cítila. Cítila jsem jak hoří a hořela taky. Dlouho jsem pak nemohla znovu usnout a když se mi to konečně podařilo, měla jsem hodně zvláštní sny. Bylo v nich spousta krve v nejrůznějších podobách, ale neřekla bych, že to byl horor. Přesto to bylo to nejděsivější, co se mi kdy zdálo. Jako bych se ve snech dostala do těch nejhlubších zákoutí vlastní duše.

Probudila jsem se a cítila jsem se, jako bych spala sto let. Mám pocit, jako bych byla tím měsícem. Jsem nejblíž sama sobě za velmi dlouhou dobu, avšak uvnitř jsem rozdrásaná a krvácím. Chtěla bych toho tolik co říct, ale mám pocit, že vlastně nemám co povědět. Uvědomuju si, že vůbec nic nevím i nicotnost svojí existence.

Cítím blízkost sama sebe a je mi hrozně těžko. Okolní klid lesa, který mě vždycky zachraňoval mi najednou ubližuje. Přebytek času a prostoru, které mi bydlení mimo město poskytuje, mě začíná tížit. Pokaždé, když teď jedu do města, zdejší ruch už mě neotravuje jako tomu bývalo dříve, ale naopak nabíjí. Vstřebávám tu městskou energii, ten pulzující život, který se do mě vsakuje každým pórem. Asi jsem přesycená klidem, tou jednou stranou mince a potřebuju jí doplnit trochou divokosti a bezstarostnosti. Zase toužím po harmonii. Je to stav, který mi stále uniká. Jsem dítě extrémů. Skáču z jednoho na druhý a přitom prahnu právě po tom zlatém středu. Možná, že se ho dá dosáhnou i vzájemnými extrémy. Ale to ještě nevím.

Září bylo náročné a končí s krvavým měsícem. Nebeské úkazy, které teď přicházejí jsou zcela výjimečné a uvidím je zase až za mnoho let. Moje měsíční impulzivní znamení Berana se střetává s opozitním znamením váhajích Vah. A přesně tak se teď cítím. Jako bych váhala jestli vybuchnout.

Minulým článkem jsem si uvědomila samu sebe a vyklidnila se tak, jako už dlouho ne. Cítím potřebu tyhle věci sdílet, protože vím, že je nás víc. Nás stále tápajících, nejistých, měnících neustále své názory a zájmy.

Srandovní je na tom to, že když se čas od času dostanu na tu správnou vlnu, nebo bych spíš měla říct do středu sebe samé, pokaždé se stane něco zvláštního. A to ve velmi pozitivním slova smyslu. Z ničeho nic přijde zajímavá zpráva, někdo neočekávaně zavolá. Můžou to být jen nepodstatné drobnosti, nebo taky věci, které mění život. To v danou chvíli obvykle nelze poznat, ale ani na tom příliš nezáleží. Důležité je, že cítím ten příliv čehosi, cítím tu pozitivní energii která se mi vrací. Je to opravdu nepopsatelný pocit a nikdy bych tomu nevěřila, kdyby to sama nezažila. Škoda je, že tenhle stav uvědomění si zatím dokážu udržet jen tak krátkou chvíli. Mrzí mě, že ho neumím pozastavit a chytit se těch nitek štěstí, které se mi třepotají přímo před mým obličejem.

Ale teď už vím, že tam jsou. Vše je to skryté někde hluboko uvnitř a čeká to na příští probuzení. A teď už vím, že to probouzím já. Probouzím to nastavením té správné úrovně svojí existence. A to je hodně důležité vědět. I když o tom neustále někde čteme, to čiré uvědomění opravdu nastává, až tehdy, když to sami prožijeme.

Možná je tak těžké zažívat tento stav kvůli naší ukvapené době, ve které žijeme. Možná, že kdybych neměla tu možnost být tak často sama a možnost odprostit se od všeho kolem, nezažila bych to. Za to poznání jsem super vděčná, to ano. A přeju si, aby ho alespoň občas zažíval každý, jelikož svět by pak byl nádherným místem. I proto se o to všechno dělím.

Ale teď je potřeba doplnit i tu druhou stranu mince, jinak hrozí, že mě to pohltí. Potřebuju na chvíli zase více žít a méně o tom žití přemýšlet. Zkrátka doplnit jin jangem (nebo naopak?)

Chtěla bych toho ještě tolik napsat. Ale ne teď. Teď se cítím malá. A měsíc je stále tu. Příliš blízko, příliš nebezpečný.

Taky s Vámi krvavý měsíc tak zamával?