Nemám plán, mám mapu...

Nejsem typ, který by zastával názor, že žít ve městě je na prd. Stejně tak si nemyslím, že na vesnicích (a v lesích) žijou jenom burani a chcípl tady pes. Myslím, že všude může být dobře a je jenom na nás, jaké si to kde uděláme. Snažím se jen vybrat si všude ta správná místa a hlavně lidi, kterými se na nich obklopím.

Mám pocit, že jak se svět zrychluje, víc a víc lidí sní o tom, že se jednoho dne odstěhují někam daleko za město. Budou žít v lese, někde na pláži nebo v horách. Chápu je, ale zároveň vidím i tu druhou stranu mince. Stejně jako může být městský život vyčerpávající, lesní život se může stát časem až příliš klidným. Tak klidným, že začne člověka uspávat. Sama na sobě jsem pocítila, že jsem se dostala do fáze "lesní hibernace".

Je jasné, že každý máme jiné potřeby a ke štěstí potřebujeme rozdílné věci. Někdo žije celý život spokojeně ve městě, jiný v lese. Já jsem ten typ, který potřebuje rozmanitost. Protože právě ta mi dodává pocit, že žiju. Nedokážu si dlouho vážit klidu lesa pokud nemám ve svém životě město a naopak. 

5 let života v lese volá po změně. Ta změna už je vlastně tady, jenomže mě se o ní ještě nechce příliš mluvit. Asi proto, že vzniká tak nějak za pochodu a já sama ještě vlastně nevím, kudy povede. Rozhýbala jsem svůj život s tím, že zatím nevím, kde a jak skončí(m). Snažím se věřit v to, že pokud jde člověk za svým srdcem, ta správná cesta se před ním rozvine jako červený koberec. Že není třeba mít plán. Udržet si tu víru ale není lehké. Po většinu času bych si spíš přála všechno vědět předem. Vědět, jak to dopadne a rozmetat všechny ty nejistoty a otazníky ve své hlavě. Ale když se mi na chvíli podaří přestat se bát, je to vlastně dost vzrušující. 

Nemám sice plán, ale mám mapu. A to doslova. Takovou, jakou jsem si vždycky přála. Rolovací jako ve škole, barevnou a přehlednou, kde je konečně ten náš svět úplně celej. Asi mi připadá, že když člověk nemá v životě plány, měl by mít alespoň mapu. Mám ji z Pixers-Plakáty a vybrat si z těch milionů map byl teda pěkný oříšek. Naštěstí v Pixers nemají problém člověku vytisknout naprosto cokoliv.

Každé ráno si tak skenuju do hlavy zpátky celý svět. Svět, který se mi za poslední roky tak trochu vykouřil z hlavy. Rozpomínám se na hlavní města jednolitvých států i na to, kam všude se to chci ještě podívat. Zeměpis nebyl nikdy mojí silnou stránkou a prostorová orientace jakbysmet. S mapou nad postelí se tak zase cítím trochu víc v obraze, trochu víc součástí celé té naší zeměkoule...

Deset let

Včera tomu bylo 10 let co jsme spolu. Pár dní zpátky jsem napsala článek o našem prvním rande, včera jsem náhodou narazila na naši starou konverzaci na internetu (jaká náhoda :) a tak si posledních pár hodin jedu furt na takové trapné nostalgické vlně...

Víte, my nepatříme mezi ty páry, co slaví svoje výročí, prožívají své narozeniny, každý svátek atd...Nás to upřímně spíš otravuje. Ani jeden nemáme rádi, když máme ten pocit, že MUSÍME tomu druhému něco dát, protože se to čeká. Dáváme si raději dárky jen tak a ty "významné milníky" tak trochu přehlížíme. A tak jsme vlastně ani jedno naše výročí pořádně neslavili. Jenomže ta jubilejní desítka je přece jen trochu jiná. Ač se člověk brání jak chce, stejně to nedokáže jen tak přejít...

Včera jsem se vrátila z práce a doma na mě čekala kytice se vzkazem. Byly to jen obyčejné gerbery, navíc oranžové (oranžovou nesnáším) a někdo by dokonce možná řekl, že k desátému výročí je to teda "nic moc kytka". Ale já byla překvapená a dojatá (protože to prostě nikdy neslavíme, fakt!). Na oplátku jsem svému muži dovezla z města dvě balení nesmažených krevetových letních závitků z vietnamského fastfoodu (protože on je tak rád!). Doma jsem pak pod paží sbalila ve spíži zašitou Becherovku, dva panáky a vyrazila za ním do dílny. Lehce jsem se spolu přiopili a oslavili jsme to naše výročí při natírání našeho nového jídelního stolu (protože ten starý už mě jako správnou, marnivou ženu nebaví). To jen abyste věděli, jak se po 10 letech slaví výročí. Alespoň u nás v lese :) Ale víte co, bylo to boží...

Deset let je fakt už celkem dlouhá doba. Navíc když Vám ještě není ani třicet...Jsme spolu od mých 19 let a mě to přijde jako věčnost a zároveň nechápu, kam ty roky utekly. Koukám zpětně, kam až jsme se za tu dobu posunuli, jak jsme se oba vyvíjeli a kam až jsme spolu došli. A vidím, že bych se ani náhodou nechtěla vrátit zpět. Prožili jsme si společně i každý zvlášť spoustu karambolů. Rozjeli jsme podnikání úplně od nuly a hned ze startu spadli do dluhů. Několikrát jsme se bolavě rozešli a pak se k sobě srdceryvně vraceli...Bylo to všecko krásné, ale taky těžké a bolavé. Jsem za to však ráda, protože to náš vztah neskutečně posílilo. Jsme jako dva propletené stromy, které až spolu získali pevný základ. Promiňte mi tu nostalgii, ale po 10 letech si na ní dělám na pár minut právo :)

Chtěla bych jen říct, že ať je Váš vztah s partnerem jakkoliv nedokonalý (a ony tam vždycky prostě nějaké problémy budou a jsou), když to překonáte, můžete se společně dostat na úplně jinou úroveň. Přijde mi totiž, že v dnešní době se lidi hrozně brzy opouští. Neustále hledají tu správnou lásku a honí se za něčím, co ve skutečnosti neexistuje. Sama jsem ve skrytu duše hrozný romantik, který vždycky věřil na osudovost, "toho pravého", spojení duší a já nevím co ještě. Přece jenom jsem už trochu vyrostla a teď už vím, že pravá láska se nedá prostě najít. Pravá láska se musí především vytvořit. A jako ve všem v životě, co za něco stojí, i za opravdovou láskou stojí kus tvrdé práce. Jde jen o to, najít toho správného člověka, který Vám bude za všechnu tu námahu stát...

Tak nám všem přeju do dalších let spoustu lásky a tolerance:)

If you love something allow space for that

 Miluju snídaně v trávě, ale dlouho jsem si myslela, že se bohužel dějou jen jednou za čas. Tehdy, když se všecko nachystá, když se nakoupí, když je dost času...

A pak jsem si jedno ráno vyběhla se svým talířkem, hrnkem a Joeym ven před dům a sedla si jen pár metru od vchodových dveří do trávy. Bylo teplo a nepotřebovali jsme ani deku. Pravda, trochu mě z mého klidu vytrhlo typické blogerské postižení, které spočívá v tom, chtít si to zároveň nafotit. Po pár záběrech jsem však nakonec i foťák odhodila v dáli (obrazně řečeno) a užila si plně ten moment. Jen tak, bez piknikového koše, bez spousty jídla, neučesná, v pyžamu a jen na malou chvilku.

Existuje hodně věcí, které bych chtěla dělat, ale kvůli své touze po perfekcionismu je dělat ani nezačínám. Čekám totiž, až na ně budou ideální podmínky. A tak mě napadlo, že by mohly být nakonec možná stejně příjemné, jako ta snídaně. I když nebudou tak dokonalé nebo fotogenické jak bych chtěla. Asi to začnu zkoušet.

♥

Motám (se)

Výroba lapačů snů mě docela pohltila a tak teď motám, navlíkám a zase motám každou volnou chvíli. A připadám si zase jako když mi bylo 13. Tenkrát jsme propadli pletení náramků přátelství. Zicherka a džíny patřily do základní výbavy ať se šlo kamkoliv.

Lapač jsem si oblíbila pro jejich romantický hippie vzhled, který souzní s mojí duší, ale taky pro jejich magický, indiánský původ a význam. Věřím, že každý amulet a vlastně každá věc, do které vložíme kus energie, nám to vrátí. Proto věřím, že umějí nejen odehnat zlé sny, ale dokáží zklidňovat a harmonizovat lidskou mysl kdykoliv během dne. Vyzkoušeno na vlastní kůži.

A kdyby nic z výše uvedeného, jako interiérový doplněk vypadají prostě dobře:) U nás doma máme lapač zavěšený nad postelí, ale i v oknech a nad mým cvičícím a relaxačním koutem. Myslím, že ještě chvíli a budeme mít doma úplné lapačové království. I když...znáte to s tou kovářovic kobylou...

Otevřela jsem obchod na Fleru, protože co taky s tolika lapači, že jo. A svůj fléří obchod jsem chtěla snad už od chvíle, co jsem Fler poprvé objevila. 

Každý lapač je takový malý originál, takže ty aktuálně dostupné najdete tam. A pro mé čtenáře samozřejmě bez fler provize ;)

♥

Nový soused

Přistěhoval se do chaty ke studánce. Je to cestovatel a dobrodruh a ze všeho nejvíc miluje Japonsko. Každé ráno vstává před čtvrtou, zacvičí si Pět tiběťanů, vypije svůj šálek zeleného čaje a jde pěšky na autobus do práce nebo jede na kole. Dělá co miluje a miluje to, co dělá. Doma má kočky za sklem a teď už i stolek a knihovnu od nás. A je v našem věku. Je v našem věku!

Looking for a happiness

Dnes to bude opět jeden ze série spontánních příspěvků. Je až vtipné, že píšu články buď hrozně dlouho anebo naopak naprosto spontánně. A jsem zase u toho svého paradoxu extrémisty.

Poslední dobou mi čím dál víc uniká ten zásadní pocit štěstí. Ten, který Vás večer zaplaví když obejmete milovanou osobu a ráno Vám dává důvod vstát z postele.  Jako bych už byla příliš stará. Mám pocit, že už jsem všechno zažila, snad jen krom těch dětí, ale do těch se mi zase ještě nechce.

Vím, že se rouhám, ale neumím si pomoci. Protože se cítím jako stará babka, kterou už v tom životě nemůže nic překvapit. Pořád se snažím uchovat si ty pocity dětské radosti z každé blbiny, ale jde mi to čím dál hůř a hlavně ten pocit je čím dál slabší a povrchnější. Jako bych už dočerpávala všechnu radost, kterou jsem v sobě na tenhle život měla. Já vím, hrozná představa.

Říká se, že radovat se člověk může s celým světem, ale na smutek je vždycky sám. Nechci přilívat a šířit smutek prostorem. Na druhou stranu blog je život a ten není vždycky jen hepy. A kdybych psala jen sluníčkově, měla bych pocit, že prostě lžu. A tak nepřetrhávám autenticitu blogu a života i za cenu...kdo ví vlastně jakou. A prostě píšu...

Vlastně vůbec nevím, kde začít. Chci říct jen to, že poslední dobou nejsem schopná probudit v sobě pocity štěstí a jsem častěji smutná než veselá. Myslela jsem, že podzim snáším dobře, ale asi mi v tom všem příliš nepomáhá. Ale není to podzimem. Je to ve mě. 

Původně jsem si myslela, že když dosáhnu toho, že budu moct pracovat konečně z domu, všechno bude skvělé a úžasné, budu mít na všechno víc času, budu si užívat toho našeho lesa (konečně!) a krásného prostředí ve kterém bydlím a budu svým pánem. Opak je ovšem pravdou. Dostal mě pocit odcizení a samoty. A všechny moje obavy, problémy a chmury zvětšil do strašidelných rozměrů. 

Když jsme se přistěhovali, vznikla nám tady v lese totiž moc príma parta. Nebylo nás moc, věkem jsme si taky nebyli nejbližší, ale přesto jsme si báječně rozuměli a zažívali jsme spoustu srandy. Slavili jsme spolu Vánoce v červenci (prostě jen proto, že jsme zrovna dotáhli ideální "vánoční strom" z lesa), pořádali jsme spanilé jízdy ve starém kabrioletu po okolí, dělali neplánované ohýnkové dýchánky dlouho do noci a opékali všechno, co se jen v danou chvíli zrovna opéct dalo, ochutnávali jsme si přes plot navzájem ukuchtěné domácí likéry a vždycky se našel čas na rychlý večerní svařák v místním altánku. Zkrátka jsme žili v takové minikomunitě, která vytvářela spoustu nevšedních a hlavně spontánních momentů. 

A to je prosím pěkně pryč. Z mnoha důvodů, které nechci publikovat, se naše lesní parta roztrhla jako kus hadru a zůstali jen vzpomínky a sentimentalita. A když bydlíte v lese, taková nová parta se hledá sakra těžko.

 Až zpětně jsem zjistila, že tohle všechno každodenní a samozřejmé bylo právě to, co mi vzalo velký kus pocitu štěstí. Říká se, že největší vliv na naše štěstí mají přátelé, kteří bydlí do 10 minut od našeho bydliště. A to je fakt.

S tím jak se pomalu naši vrstevníci rozmnožují a párují, mají víc dospěláckých starostí a méně času a jak se rozpadla i naše lesní parta, spontánní večírky a setkání ustrnuly. Pořád se scházíme, ale je to hrozně organizované. A to mi vadí. Vlastně mě to někdy skoro až nebaví. Říkám si, kam až tohle dojde a kam až se dostaneme s přibývajícími roky, dětmi a starostmi.

A proto přátelé chci říct dnes jen jediné. 

Neodmítejte, ba naopak vytvářejte spontánní akce a setkání a važte si svých nejbližších, kteří jsou Vám tak blízko, že se s nimi nemusíte domlouvat dva týdny na kafe. To je totiž to, co dělá život krásným a dokud to máte, nevíte, že je to právě ONO.  

A za všech okolností si snažte uchovat alespoň střípek spontánnosti v té dnešní uspěchané a přeplánované době.

Protože to je ten opravdový život, to je ta skutečná energie, která když dojde, je to pěkně blbý.

Ono to nevyžehlené prádlo počká, stejně tak i ten prach na poličkách. Jen ten život nečeká.

PS: Kdybyste někdo plánovali stěhovat se do lesa, dejte vědět. Místa tu máme stále dost. (PS2: Stojíme jen o opravdové srdcaře!)

Krvavý měsíc

Měsíc je v těchto dnech neblíže zemi a dnes v noci se dostal do krvavého úplňku. Ve 4 ráno nám zazvonil budík a my se oba lekli toho nelidského tónu, u kterého jsme už dávno zapomněli, jak nepřjemně vlastně zní. Avšak měsíc byl schován za stromy a já příliš unavená na to, abych vzala bundu, vyšla ven a ty stromy obešla. Ale stejně jsem ho cítila. Cítila jsem jak hoří a hořela taky. Dlouho jsem pak nemohla znovu usnout a když se mi to konečně podařilo, měla jsem hodně zvláštní sny. Bylo v nich spousta krve v nejrůznějších podobách, ale neřekla bych, že to byl horor. Přesto to bylo to nejděsivější, co se mi kdy zdálo. Jako bych se ve snech dostala do těch nejhlubších zákoutí vlastní duše.

Probudila jsem se a cítila jsem se, jako bych spala sto let. Mám pocit, jako bych byla tím měsícem. Jsem nejblíž sama sobě za velmi dlouhou dobu, avšak uvnitř jsem rozdrásaná a krvácím. Chtěla bych toho tolik co říct, ale mám pocit, že vlastně nemám co povědět. Uvědomuju si, že vůbec nic nevím i nicotnost svojí existence.

Cítím blízkost sama sebe a je mi hrozně těžko. Okolní klid lesa, který mě vždycky zachraňoval mi najednou ubližuje. Přebytek času a prostoru, které mi bydlení mimo město poskytuje, mě začíná tížit. Pokaždé, když teď jedu do města, zdejší ruch už mě neotravuje jako tomu bývalo dříve, ale naopak nabíjí. Vstřebávám tu městskou energii, ten pulzující život, který se do mě vsakuje každým pórem. Asi jsem přesycená klidem, tou jednou stranou mince a potřebuju jí doplnit trochou divokosti a bezstarostnosti. Zase toužím po harmonii. Je to stav, který mi stále uniká. Jsem dítě extrémů. Skáču z jednoho na druhý a přitom prahnu právě po tom zlatém středu. Možná, že se ho dá dosáhnou i vzájemnými extrémy. Ale to ještě nevím.

Září bylo náročné a končí s krvavým měsícem. Nebeské úkazy, které teď přicházejí jsou zcela výjimečné a uvidím je zase až za mnoho let. Moje měsíční impulzivní znamení Berana se střetává s opozitním znamením váhajích Vah. A přesně tak se teď cítím. Jako bych váhala jestli vybuchnout.

Minulým článkem jsem si uvědomila samu sebe a vyklidnila se tak, jako už dlouho ne. Cítím potřebu tyhle věci sdílet, protože vím, že je nás víc. Nás stále tápajících, nejistých, měnících neustále své názory a zájmy.

Srandovní je na tom to, že když se čas od času dostanu na tu správnou vlnu, nebo bych spíš měla říct do středu sebe samé, pokaždé se stane něco zvláštního. A to ve velmi pozitivním slova smyslu. Z ničeho nic přijde zajímavá zpráva, někdo neočekávaně zavolá. Můžou to být jen nepodstatné drobnosti, nebo taky věci, které mění život. To v danou chvíli obvykle nelze poznat, ale ani na tom příliš nezáleží. Důležité je, že cítím ten příliv čehosi, cítím tu pozitivní energii která se mi vrací. Je to opravdu nepopsatelný pocit a nikdy bych tomu nevěřila, kdyby to sama nezažila. Škoda je, že tenhle stav uvědomění si zatím dokážu udržet jen tak krátkou chvíli. Mrzí mě, že ho neumím pozastavit a chytit se těch nitek štěstí, které se mi třepotají přímo před mým obličejem.

Ale teď už vím, že tam jsou. Vše je to skryté někde hluboko uvnitř a čeká to na příští probuzení. A teď už vím, že to probouzím já. Probouzím to nastavením té správné úrovně svojí existence. A to je hodně důležité vědět. I když o tom neustále někde čteme, to čiré uvědomění opravdu nastává, až tehdy, když to sami prožijeme.

Možná je tak těžké zažívat tento stav kvůli naší ukvapené době, ve které žijeme. Možná, že kdybych neměla tu možnost být tak často sama a možnost odprostit se od všeho kolem, nezažila bych to. Za to poznání jsem super vděčná, to ano. A přeju si, aby ho alespoň občas zažíval každý, jelikož svět by pak byl nádherným místem. I proto se o to všechno dělím.

Ale teď je potřeba doplnit i tu druhou stranu mince, jinak hrozí, že mě to pohltí. Potřebuju na chvíli zase více žít a méně o tom žití přemýšlet. Zkrátka doplnit jin jangem (nebo naopak?)

Chtěla bych toho ještě tolik napsat. Ale ne teď. Teď se cítím malá. A měsíc je stále tu. Příliš blízko, příliš nebezpečný.

Taky s Vámi krvavý měsíc tak zamával?

Ona a on

Příliš se nefotí. On nerad pózuje, ona je věčně nespokojená se svým vzhledem.

Ale jednou za čas to výjde. 

Kvalita nic moc, ale aspoň něco mají. Pro ty vnoučata..

Po několika dnech ve velkoměstě potřebovali jsme zas trochu té zeleně. A romantiky. A hlavně tu louku.

Ulehli jsme neplánovaně, o to líp nám bylo. A byli tam dlouho. Dýl než bychom měli. 

I kytice už stihla povadnout...

--The End--

Když se fotí cupcakes...

Tak to vypadá rovnou na sérií blogofotorepportů:)

Když ono je venku tak krásně, že to focení se přímo nabízí. A já toho musela využít, jelikož zítra už má údajně sněžit. No, moc tomu nevěřím, ale člověk nikdy neví.

Napekla jsem cupcakes s koktejlovou třešinkou. Takovou tu nejvíc cupcake klasiku, kterou mám  na polštáři a na kterou se chystám už hrozně dlouho. Už se teda nemůžu dočkat čerstvých třešní (a pak si je ve velkém nakompotuju do zásoby!), ale než na to dojde, musím si vystačit s těmi kupovanými.

Dortíky s třešinkou jsou hrozně fotogenické. Tak mi snad prominete tu nálož fotek...No, a ti mí dva cukrouši opět nechyběli. Nějak se mi do toho focení vždycky zapletou...

Dortíky už jsou snězené, ale myslím, že další várku budu dělat hodně brzy. Naplnila jsem je totiž malinovým rozvarem, jehož ovocná nakyslost moc dobře kontrastuje se sladkým mascarponovým topingem. Je to dost žravé, což se mi ale momentálně příliš nehodí. 

Moje váha stále neklesá, naopak stoupá do astronomických výšin a do čísel, o kterých jsem si vždycky myslela, že jich dosáhnu tak jedině v těhotenství. No jo, je to blbý. Cítím se a vypadám hrozně opuchle. Sice pomalu skoro zapadám mezi mé početné těhotné kámošky, ale jinak nic moc teda. Ale teď, před všemi těmi uzávěrkami a gradujícím daňovým obdobím se zkrátka nedokážu přinutit ani k pohybu, ani k eliminaci jídla, kterým se často uklidňuju, když už mi ty čísla lezou i ušima. Už aby to bylo pryč! Jelikož jestli budu takhle mrzká každý březen, myslím že se ten můj muž rozvede dřív, než si mě stačí vůbec vzít. 

Ale jinak je to dobrý!! Konečně pracuju z domu, těžce ušetřené peníze jsem vrazila do techniky a pořídila si červeného laptop pomocníka, se kterým můžu být konečně mobilní. Nemusím jezdit denodenně do té škaredé Ostravy a piplám se s těmi čísly pěkně v klidu lesa a otravuju ty moje dva kluky svojí celodenní přítomností. A až skončí březen, tak už to bude snad úplně fajn a mě se nebude při pohledu na děsivě rychle se blížící datum posledního března chtít automaticky skákat z okna. A tak alespoň peču a fotím, abych se trošku odreagovala. No, a pak to všechno samozřejmě jím. Zkrátka začarovaný kruh!:)

A tak duben raději už teď slavnostně a hlavně veřejně vyhlašuju měsícem sportu, jógy a běhu.

A co vy, jak užíváte toho krásného počasí? Taky nevíte, kam po zimě se všemi těmi nasyslenými kily navíc?

♥

Když se fotí nábytek...

Dneska bylo tak krásně, že jakmile jsem se vrátila domů, vytáhli jsme všecko, co už pár dní potřebujeme nafotit ven a cvakalo se...

Myslím, že tyhle kousky nábytku se nám fakt povedly. 

Moje máma říká, že bych se někdy neměla tak okatě chválit. Ne že bych to dělala často, je to takový můj protipól k věčně sebenespokojené povaze. 

Ale když je něco dobré, zkrátka chválím. I když jsem předmětem chvály náhodou já sama. A vůbec. Tady nechválím sebe. Chválím svého šikovného muže, i když svoje přičinění na patině a kůži jsem taky měla...

U těhle kousků mi ani nevadí ta bílá barva, které jsme už v dílně někdy přesycení. Naopak. Příjde mi, že když koukám na fotky, i přes ten nátěr pořád cítím neodolatelnou vůni dřeva.

A ti dva se mi taky povedly. No, ne?:)

♥