pátek 30. října 2015

Looking for a happiness

Dnes to bude opět jeden ze série spontánních příspěvků. Je až vtipné, že píšu články buď hrozně dlouho anebo naopak naprosto spontánně. A jsem zase u toho svého paradoxu extrémisty.

Poslední dobou mi čím dál víc uniká ten zásadní pocit štěstí. Ten, který Vás večer zaplaví když obejmete milovanou osobu a ráno Vám dává důvod vstát z postele.  Jako bych už byla příliš stará. Mám pocit, že už jsem všechno zažila, snad jen krom těch dětí, ale do těch se mi zase ještě nechce.

Vím, že se rouhám, ale neumím si pomoci. Protože se cítím jako stará babka, kterou už v tom životě nemůže nic překvapit. Pořád se snažím uchovat si ty pocity dětské radosti z každé blbiny, ale jde mi to čím dál hůř a hlavně ten pocit je čím dál slabší a povrchnější. Jako bych už dočerpávala všechnu radost, kterou jsem v sobě na tenhle život měla. Já vím, hrozná představa.

Říká se, že radovat se člověk může s celým světem, ale na smutek je vždycky sám. Nechci přilívat a šířit smutek prostorem. Na druhou stranu blog je život a ten není vždycky jen hepy. A kdybych psala jen sluníčkově, měla bych pocit, že prostě lžu. A tak nepřetrhávám autenticitu blogu a života i za cenu...kdo ví vlastně jakou. A prostě píšu...


Vlastně vůbec nevím, kde začít. Chci říct jen to, že poslední dobou nejsem schopná probudit v sobě pocity štěstí a jsem častěji smutná než veselá. Myslela jsem, že podzim snáším dobře, ale asi mi v tom všem příliš nepomáhá. Ale není to podzimem. Je to ve mě. 

Původně jsem si myslela, že když dosáhnu toho, že budu moct pracovat konečně z domu, všechno bude skvělé a úžasné, budu mít na všechno víc času, budu si užívat toho našeho lesa (konečně!) a krásného prostředí ve kterém bydlím a budu svým pánem. Opak je ovšem pravdou. Dostal mě pocit odcizení a samoty. A všechny moje obavy, problémy a chmury zvětšil do strašidelných rozměrů. 


Když jsme se přistěhovali, vznikla nám tady v lese totiž moc príma parta. Nebylo nás moc, věkem jsme si taky nebyli nejbližší, ale přesto jsme si báječně rozuměli a zažívali jsme spoustu srandy. Slavili jsme spolu Vánoce v červenci (prostě jen proto, že jsme zrovna dotáhli ideální "vánoční strom" z lesa), pořádali jsme spanilé jízdy ve starém kabrioletu po okolí, dělali neplánované ohýnkové dýchánky dlouho do noci a opékali všechno, co se jen v danou chvíli zrovna opéct dalo, ochutnávali jsme si přes plot navzájem ukuchtěné domácí likéry a vždycky se našel čas na rychlý večerní svařák v místním altánku. Zkrátka jsme žili v takové minikomunitě, která vytvářela spoustu nevšedních a hlavně spontánních momentů. 



A to je prosím pěkně pryč. Z mnoha důvodů, které nechci publikovat, se naše lesní parta roztrhla jako kus hadru a zůstali jen vzpomínky a sentimentalita. A když bydlíte v lese, taková nová parta se hledá sakra těžko.








 Až zpětně jsem zjistila, že tohle všechno každodenní a samozřejmé bylo právě to, co mi vzalo velký kus pocitu štěstí. Říká se, že největší vliv na naše štěstí mají přátelé, kteří bydlí do 10 minut od našeho bydliště. A to je fakt.

S tím jak se pomalu naši vrstevníci rozmnožují a párují, mají víc dospěláckých starostí a méně času a jak se rozpadla i naše lesní parta, spontánní večírky a setkání ustrnuly. Pořád se scházíme, ale je to hrozně organizované. A to mi vadí. Vlastně mě to někdy skoro až nebaví. Říkám si, kam až tohle dojde a kam až se dostaneme s přibývajícími roky, dětmi a starostmi.

A proto přátelé chci říct dnes jen jediné. 


Neodmítejte, ba naopak vytvářejte spontánní akce a setkání a važte si svých nejbližších, kteří jsou Vám tak blízko, že se s nimi nemusíte domlouvat dva týdny na kafe. To je totiž to, co dělá život krásným a dokud to máte, nevíte, že je to právě ONO.  
A za všech okolností si snažte uchovat alespoň střípek spontánnosti v té dnešní uspěchané a přeplánované době.
Protože to je ten opravdový život, to je ta skutečná energie, která když dojde, je to pěkně blbý.

Ono to nevyžehlené prádlo počká, stejně tak i ten prach na poličkách. Jen ten život nečeká.

PS: Kdybyste někdo plánovali stěhovat se do lesa, dejte vědět. Místa tu máme stále dost. (PS2: Stojíme jen o opravdové srdcaře!)

8 komentářů:

  1. Ja to už niekedy nechápem ako mi môžeš tak čítať z duše a nehovorím ani o tom, že práve dnes som uronila pár sĺz nad tým, ako mi chýbajú strašne priatelia...spontánnosť, sranda, zábava, vyvádzanie.. Aj rozhovory pri káve, smiech. Je to strašné, že takto musíme všetci dospieť. A my duchom večné deti zostávame smutne stáť a hľadáme spātne chvíle, kedy sme si len tak oplašene žili a užívali..
    Chcela by som s tebou strašne kamarátiť, myslím, že by to bolo skvelé :-) len tých milión km :-\

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. No...je to zkrátka boj. Taky mi připadá, že lidi,které bych chtěl mít nejblíž jsou naopak nejdál. Škoda, určitě bychom si rozumněly;) A já myslím, že dospět nemusíme, alespoň ne tak úplně a že kus toho dítěte si lze uchovat celý život. Jen to jde těžko když jsou kolem nás samí "dospělí"a není to s kým moc sdílet...

      Vymazat
  2. Úžasně napsané a prožité. Hned bychom šli do lesa. My zase bydlíme ve starém rozbořeném hradě a pocity mám obdobné. A co hůř...do 10 minut nikoho nemám. To je opravdu pech a dost mi chybí sousedské vztahy, rodina, přátelé...jsem vlastně odkázána jen na svého muže a to je někdy dost a dost těžké:) Takže, kdyby jste chtěli vy přenést kousek lesa k hradu, tak my se zlobit nebudem!:D

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Vy bydlíte na hradě? Tak t je mazec, to bych se asi bála:) I když, bála jsem se i v lese a pak jsem si zvykla. Já zjišťuju, že kolem sebe potřebuju právě tu komunitu. A blízko. Ty sousedské vztahy jak píšeš. Buď si jí vybudujeme tady, nebo se holt přestěhujeme. No ale v dnešní době, kdy ty komunity už nejsou kolikrát ani na těch vesnicích a lidi se tam pomalu kolikrát vůbec neznají...tak moc nevím kam se vlastně stěhovat:)

      Vymazat
  3. Milá Ráďo. Vlastně nevím, co k tomu napsat. I když objektivně babka nejsi, naprosto chápu, že můžeš mít pocit, že už máš vyčerpáno. Doporučuje se, jít každému pocitu naproti a užít si ho. Trochu se v něm porochnit a neodhánět ho. Když si ho totiž "dovolíme", přestane nás bavit. Zní to divně, vím :). Já to tak třeba dělám s bolestí hlavy. Pěkně jí přivítám a neodháním.... Ona pak sama odejde, protože ví, že svého cíle - potrápit mě - nedosáhne.
    Musím se přiznat, že i mě občas popadají chmury. A i když mám dvě nádherné děti, skvělého manžela, zkrátka neměnila bych...., občas mi chybí ta svoboda, ten rozlet, moci otáčet jen "svým světem" bez limitů....Udělat bláznivou věc, sednout do letadla a někde chvíli žít...., zkusit to a to... Nestydím se to říct nahlas. A nemyslím si, že jsem o to horší matka nebo manželka.
    Jo, dělej věci spontánně, buď teď a tady a hlavně se nepřestaň divit.....a to štěstí zase přijde. Na životě je nádherné právě to, že člověk neví, co bude zítra. A když se na to těší, znovu to probouzí ty dětské oči plné úžasu. Se štěstím jde prý ruku v ruce právě to, jak moc se umíme divit.... Když nám všechno přijde známé a nic nás nepřekvapí, je to nuda, šeď.....deprese....
    Držím palce, ať co nejdřív na svět zase otevřeš to veselé "okno"... :)
    Drž se... Kat.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Kat díky za Tvůj komentář. Taky si nemyslím, že bys byla horší matka. Problém je, že ani já i když nemám ještě žádné děti ani manžela už nemám ten pocit, že můžu dělat bláznivé věci. Asi jsme do toho dospělého života vtrhly moc prudce a já bych si potřebovala odžít ještě pár bezstarostných let. Podnikání je totiž skoro jako takové dítě a bere svobodu úplně stejně. Musím zkoušet dělat víc nových věcí, je to opravdu to, co pomáhá. Nejvíc mi ale momentálně chybí ten život v komunitě a lidi blízko kolem mě. A proto asi to všechno. Přeju i Tobě ať je chmur co nejméně...pá

      Vymazat
  4. Bože, já bych se k Vám stěhovala okamžitě lidi, zvlášť před rekonstrukcí!! škoda že nemůžu mít měsíc dovolené, chjo.
    Ježiš, jak já chápu, jak se cítíš, ale smutný je, když se tak cítí děvče o nějakých více než deset let mladší než já :-/, ale věk je strašně relativní věc právě a možná si proto právě tak rozumíme.
    Je fajn, že jsi to napsala, já taky neumím psát jen sluníčkově, i když spíš tohle mě teď nakopává, psát, že hledám ty pozitiva -asi proto, že mi to jde tak ztěžka.....a musím je hledat, nepřicházejí ke mě často a lehce - jako když se sejdu se skvělými lidmi...a ten okamžik je za chvíli v trapu a já se zas brodím v tom svým... CHjééé, moji přátelé 10 min od bydliště??? Nemám tu žádné! A máš pravdu, chci to svádět na podzim - ten může možná za větší únavu, ale ne za absenci štěstí. Jak jsem napsala v odpověď na tvůj komentář u mě - díky knížce (musím o tom pak více napsat až více zjistím) jsem zjistila, že jsem velký expert na to něco pořád dělat, ale neumím jen tak být. Tohle se mi asi učí nejhůř. A je to těžký, když spousta lidí, s kterýma chci bejt, jsou jinde..a tak se učím krůček po krůčku být šťastná s tím co teď mám, spíš než řešit to co nemám - abych až to budu mít si to fakt uměla užít, každý ten okamžik....Držím nám palce Raduš!!!! Věřím stále, že kdo hledá najde...., a že to dokážem! Opatruj se! A prostě se zkus nesnažit bejt šťastná a jenom buď - já to zkouším taky !-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Emko myslím že poslední větou jsi to vystihla. Ona ta snaha ve finále spíš škodí. Já myslím, že by ti taky určitě prospěla změna a držím palce ať se povede (a já tě pak do té Prahy budu jezdit navštěvovat;) Celé je to zkrátka o tom mít kolem sebe fajn lidi a nezamrznout na jednom bodě. Tak ať se to daří i Tobě!

      Vymazat

Děkuju za každý Váš komentář ♥