Můj životní příběh v 10 větách

Vyrostla jsem na vesnici, kde jsem bydlela dohromady s našima, babi a dědou, mamčiným mladším bráchou a dědovou úžasnou zahradou plnou domácího ovoce a zeleniny, na jejímž konci byla malá branka do zahrady mojí tety (babiččina dvojčete), kde bydlela i moje skvělá prababička. Ta mě jako malou často hlídala, jelikož moje mamka tehdy ještě studovala a babička chodila do práce a já tam prožila fakt bezva dětství. Když jsem byla malá, hrávala jsem si na kadeřnici, na bankéřku, na princeznu, na zpěvačku, chvíli jsem vydávala se sestřenicí svůj vlastní časopis jménem Brouček (pár "výtisků" bych možná ještě našla někde schovaných), taky jsem si párkrát u sebe v pokoji otevřela knihkupectví nebo prodávala s holkama po vesnici pomalované kamínky. Když nad tím tak přemýšlím, vlastně jsem měla už odmala podnikatelského ducha :), teď je mi 28 a stále přemýšlím, jestli prodávat "kamínky", psát nebo raději vařit. 

Pak jsme se přestěhovali s našima o pár kilometrů dál do nového domku, kteří mí rodiče s pomocí celé rodiny postavili, vystudovala hotelovku, jelikož jsem v té době začala trávit hodně času v kuchyni a pak, protože jsem moc nevěděla kam dál a lákalo mě cestování, odjela jsem v 19ti do Anglie dělat au-pairku.
Přesně 14 dní před odjezdem jsem ovšem poznala svého Kubu a čas strávený v Anglii se tak nakonec stal napůl dobrodružstvím a napůl mým malým soukromým utrpením a velkou zkouškou, jelikož jsem se prostě zamilovala jako blázen, lítala v tom až po uši a neskutečně se mi stýskalo.

Když jsem se vrátila, začala jsem studovat na nejbližší VŠ, protože jsem se od toho svého Kuby už nechtěla hnout ani na krok. Mezitím jsme se párkrát rozešli/sešli, já mu ještě stihla jednou frnknout za oceán a i když to bylo všecko dost těžké, vlastně nás to všechno stmelilo a dalo dohromady tak, jak teď jenom stmelení jsme :)

Po mém příjezdu z USA jsme se přestěhovali k lesu a Kuba tu začal stavět nábytek, já si našla práci v ajťácké firmě, kde mám kolem sebe jen samé kluky (z čehož Kuba úplně nadšený není), ale taky velkou svobodu v práci a pohodovou atmosféru (z čehož jsem ovšem nadšená zase já). Od té doby se společně učíme žít v lese tak trochu mimo civilizaci, společně podnikat (přitom se často hádat, dělat spoustu chyb a ty pak napravovat), nacházet tady to své životní štěstí (a pak ho zase ztrácet :)

Tohle je můj příběh v 10 větách.

A proč to tu celé vlastně píšu?

Protože jedna milá Terka má dneska narozeniny a na svém blogu vyhlásila tuto výzvu a soutěž zároveň. Obvykle se do soutěží příliš nezapojuju, ale myslím, že sami uznáte, že tahle je prostě skvělá. A kdo by se nechtěl podívat do předvánočního Osla a poznat Terku osobně? 

Já bych teda chtěla.

A vy jste se možná alespoň dozvěděli zas něco nového o nás.

Jestli chcete, zapojte se taky, nebo prostě jen tak sepište svůj příběh do pár vět. Moc ráda se o Vás taky něco nového dozvím. A jelikož momentálně ležím zahrabaná v posteli, je mi nemocno (fakt bídně) a nemůžu toho moc dělat, tak tím větší radost mi uděláte!

Mějte se... lépe a zdravěji než já ♥