Pohodový víkend

Klid, slunečno, procházky, nula povinností, dobré jídlo a jen my tři. Výstava úrody zahradkářů pořádaný místním spolkem důchodců aneb komu se letos na zahrádce urodily nejhezčí jablka, rozčarování nad rybími hody v místní restauraci (když jdete na rybí hody do restaurace, která má pod okny velkou přehradu obklopenou nejméně třemi tucty rybářů a na speciálním rybím lístku je mořský vlk, dary moře a servírka neví, zda je některá z uvedených ryb vlastně čerstvá a nemražená, je to dost smutné). 

A taky maraton Návratu do budoucnosti. Ještě nás čeká 3.díl tak já zase jdu...

hezký večer i Vám

♥

O životních posláních aneb open your heart bejby

Článek o tom, jak jsem našla samu sebe v 257.copytriku měl spoustu ohlasů, za což Vám moc děkuju. Je vidět, že v tom hledání sebe sama nejsem sama, což mě uklidňuje i znepokojuje zároveň. A že i ti z Vás, kteří si jdou pevně za tím svým snem, se alespoň jednou za život dostanou do fáze, kdy najednou pochybují. Občas zkrátka pochybujeme všichni.

Myslím, že problém je v tom, že toužíme po tom, mít to své životní poslání. A když už ho máme i tak potřebujeme často ujištění, že je pro nás tím pravým. Často chceme být v něčem dobří proto, abychom si mohli víc vážit sami sebe nebo udělat lepší dojem na ostatní. Zkrátka toužíme necítit se jen jako prachsprostí břídilové z mnoha více či méně hloupých důvodů. A taky možná proto, že občas slýcháváme tu prokletou větu o tom, "že bychom měli v tom životě něco dokázat".

Někteří z nás si to své poslání nesou už odmalička na svých bedrech. Aby byly dobří v tom, v čem chtějí, jsou někdy schopni obětovat mnohé. Kamarády, partnery, volný čas, své koníčky, děti a především svou vnitřní svobodu. Pak je tu ta druhá část nás, která se zase to své poslání snaží (někdy i celý život) najít. Neustále pochybujeme, trápíme se a připadá nám, že nemáme směr. Která skupina to má těžší, to lze nakonec jen těžko říct. Natuty však víme, že své životní poslání musíme mít pevně ve svých rukou, jinak hrozí dříve či později uvědomění, že jsme na tomto světě docela zbytečně. A nikdo z nás nechce býti zbytečným. Všichni chceme být užiteční ba přímo nepostradatelní. A nejlépe ještě výjimeční. Jo!

A já Vám teď něco řeknu. Něco, co možná všechny ty balvany pochybností či naopak přepracovanosti odplaví jednou provždy z našich beder.

Poslání je blbost.

Jsem si tím víceméně naprosto jistá. Je to pouze něco, po čem prahne naše ego, jelikož ono chce být nepostradatelné. Už jednou jsem psala o tom, jak si myslím, že je lidské ego zbytečné v tomhle článku a jsem o tom stále více přesvědčená.

Takže základním pravidlem spokojeného života by mělo být uvědomění, že jsme naprosto postradatelní, což může znít trochu děsivě. Záleží však, jak se na to díváme.

Pro tento svět jsme postradatelní všichni. Svět je místo, které je stvořené pro nás a ne my pro něj. To jen my lidi si někdy myslíme, že musíme spasit svět. A on přitom spasit vůbec nepotřebuje. Spásu potřebujeme možná tak my lidé a to jen díky tomu, co tu na té své zemi někdy provádíme.

Avšak každý z nás je jedinečným tvorem, pro své okolí (díky bohu!) naprosto nepostradatelným. To je ale úplně jiná věc. Lidé, pro které jsme skutečně nepostradatelní nás potřebují, protože nás milují. Ne proto, že abychom je zachraňovali nebo jim platili účty. A pokud ano, je něco špatně. Nemáme žádnou povinnost vůči světu. Taktéž vůči společnosti, lidem okolo nás, vůči svým rodičům, dětem a dokonce ani vůči sobě.

A pak je tu sebeposlání. Možná bych mohla říct spíše sebenaplnění. A právě proto, že tyhle dva druhy poslání se často zaměňují a slévají do jednoho, je v tom takový nepořádek.

Sebeposlání je něco jiného bež poslání. A je to právě to, co dává našemu životu skutečný smysl. Posíláme ho na sebe ovšem my sami, jak už je zřejmé ze spojení těch dvou slov a v tom je ten rozdíl. Takže je naprosto zbytečné hledat ho mimo sebe a ptát se ostatních, co bychom měli dělat.

Až tedy opět budete hledat to své poslání, uvědomte si, že ho nikdy nemůžete najít, protože prostě neexistuje. Existuje jen sebeposlání či sebenaplnění, které si ovšem určuje každý z nás sám. Až přestaneme hledat k čemu jsme to vlastně dobří a místo toho si řekneme, čím my sami chceme přispět tomuto světu a co nás samotné naplňuje radostí, pak ho najdeme.

A možná není nutné ani cokoliv hledat. Což je konec konců to, o čem byl můj předešlý článek a z čeho jsem byla tak nadšená. Pochopila jsem, že nemusím nic hledat Stačí když budu věci dělat s potěšením. A to i kdybych měla každou chvíli dělat něco jiného, střídat, přeskakovat z jednoho odvětví do druhého atakdále.

Věřím totiž, že skutečným (sebe)posláním každého z nás je tvorba pozitivní energie. Napsala bych, že je to láska, ale nechci znít příliš pateticky.

Tak to je ten důvod, proč si myslím, že je lepší být spokojeným zametačem chodníků, který se denně usměje na pár kolemjdoucích a zlepší jim tak den, než uznávaným, ale vystresovaným odborníkem na cokoliv.

Aneb open your heart bejby a nic víc potřebovat nebudeš. Oni ti bítlsáci to stejně věděli nejlíp. Tak proč na to pořád všichni zapomínáme?

Měla bych ovšem říct, že ani já sama se tím, co tady píšu neřídím. A je dost možné, že kdybych se tím už dávno řídila, nic z toho bych nepsala. Tyhle články jsou vlastně tak trochu ode mě pro mě a jejich vytvářením si uvědomuju všechno to, co potřebuju vědět. Přesto doufám, že i někomu dalšímu třeba pomohou v tom, aby se cítil líp. Ego a jeho nejlepší kámoš strach jsou totiž dva pěkní parchanti, kteří náš často v naší snaze o cokoliv doslova převálcují.

A tak přeju Vám všem (i sobě:) hodně štěstí ať máme ve většině případů větší moc než ti dva! 

A budu ráda, když mi dáte vědět, jak jste na tom s životními posláními Vy! ;)

Můj životní příběh v 10 větách

Vyrostla jsem na vesnici, kde jsem bydlela dohromady s našima, babi a dědou, mamčiným mladším bráchou a dědovou úžasnou zahradou plnou domácího ovoce a zeleniny, na jejímž konci byla malá branka do zahrady mojí tety (babiččina dvojčete), kde bydlela i moje skvělá prababička. Ta mě jako malou často hlídala, jelikož moje mamka tehdy ještě studovala a babička chodila do práce a já tam prožila fakt bezva dětství. Když jsem byla malá, hrávala jsem si na kadeřnici, na bankéřku, na princeznu, na zpěvačku, chvíli jsem vydávala se sestřenicí svůj vlastní časopis jménem Brouček (pár "výtisků" bych možná ještě našla někde schovaných), taky jsem si párkrát u sebe v pokoji otevřela knihkupectví nebo prodávala s holkama po vesnici pomalované kamínky. Když nad tím tak přemýšlím, vlastně jsem měla už odmala podnikatelského ducha :), teď je mi 28 a stále přemýšlím, jestli prodávat "kamínky", psát nebo raději vařit. 

Pak jsme se přestěhovali s našima o pár kilometrů dál do nového domku, kteří mí rodiče s pomocí celé rodiny postavili, vystudovala hotelovku, jelikož jsem v té době začala trávit hodně času v kuchyni a pak, protože jsem moc nevěděla kam dál a lákalo mě cestování, odjela jsem v 19ti do Anglie dělat au-pairku.
Přesně 14 dní před odjezdem jsem ovšem poznala svého Kubu a čas strávený v Anglii se tak nakonec stal napůl dobrodružstvím a napůl mým malým soukromým utrpením a velkou zkouškou, jelikož jsem se prostě zamilovala jako blázen, lítala v tom až po uši a neskutečně se mi stýskalo.

Když jsem se vrátila, začala jsem studovat na nejbližší VŠ, protože jsem se od toho svého Kuby už nechtěla hnout ani na krok. Mezitím jsme se párkrát rozešli/sešli, já mu ještě stihla jednou frnknout za oceán a i když to bylo všecko dost těžké, vlastně nás to všechno stmelilo a dalo dohromady tak, jak teď jenom stmelení jsme :)

Po mém příjezdu z USA jsme se přestěhovali k lesu a Kuba tu začal stavět nábytek, já si našla práci v ajťácké firmě, kde mám kolem sebe jen samé kluky (z čehož Kuba úplně nadšený není), ale taky velkou svobodu v práci a pohodovou atmosféru (z čehož jsem ovšem nadšená zase já). Od té doby se společně učíme žít v lese tak trochu mimo civilizaci, společně podnikat (přitom se často hádat, dělat spoustu chyb a ty pak napravovat), nacházet tady to své životní štěstí (a pak ho zase ztrácet :)

Tohle je můj příběh v 10 větách.

A proč to tu celé vlastně píšu?

Protože jedna milá Terka má dneska narozeniny a na svém blogu vyhlásila tuto výzvu a soutěž zároveň. Obvykle se do soutěží příliš nezapojuju, ale myslím, že sami uznáte, že tahle je prostě skvělá. A kdo by se nechtěl podívat do předvánočního Osla a poznat Terku osobně? 

Já bych teda chtěla.

A vy jste se možná alespoň dozvěděli zas něco nového o nás.

Jestli chcete, zapojte se taky, nebo prostě jen tak sepište svůj příběh do pár vět. Moc ráda se o Vás taky něco nového dozvím. A jelikož momentálně ležím zahrabaná v posteli, je mi nemocno (fakt bídně) a nemůžu toho moc dělat, tak tím větší radost mi uděláte!

Mějte se... lépe a zdravěji než já ♥

Snídaně na cesty aneb můj start dne

Moje snídaně byly vždycky různorodé. Jsem ten typ člověka, co dokáže snídat mussli (jak se prosím Vás píše na klávesnici to přehlasované "u"?) stejně dobře jako tlačenku.

Po ránu jsem do sebe zkrátka schopná natlačit cokoliv. 

Hlavně rychle a co nejdříve po probuzení, prosím. Jinak jsem nepříjemná.

Poslední dobou se však snažím jíst uváženěji, jak už jsem psala. Takže snídám většinou vajíčka na tisíc způsobů se zeleninou. A když ne vajíčka, tak žitný chleba s něčím. 

Ale teď jsem do svého snídaňového repertoáru přidala ještě tuhle super rychlou snídaňovou verzi. Je to zdravé, je to rychlé a zasytí mě to naprosto spolehlivě až do oběda. Navíc se to dá dost dobře přenášet a konzumovat v podstatě kdekoliv když nemám čas ráno snídat doma. 

Semínek chia i těchle kaší je teď všude plný internet a i já propadla tomuhle trendu. Ale teda myslím, že to není trend vůbec špatný. Navíc je tahle kaše vegan, paleo a tak všecko...Zkrátka cool :o)

A takhle to teda dělám já:

CHIA + MLÍKO + OVOCE + DOMÁCÍ GRANOLA = moje ♥ snídaně. 

Kamkoliv, kdykoliv.

Ale aby to byla snídaně rychlá i mobilní, je k tomu však třeba udělat pár věcí.

• chia semínka namočit nejlépe už večer do mlíka a dát do uzavíratelné skleničky
• vyrobit si domácí granolu (recept přidávám na konci článku)

Můj recept na chia kaši "Kamkoliv, kdykoliv"

Ingredience

- 2 lžíce chia semínek

- 2 dcl mléka (kokosového, mandlového, ovesného, zkrátka jakéhokoliv) a klidně i obyčejného            kravského pokud Vám nevadí a netrváte na veg, paleo verzi

- ovoce podle sezóny a stavu ledničky nebo ovocné pyré (například rozmixované mango)

- 2 lžíce domácí granoly

- uzavíratelnou skleničku

Postup

Večer mléko nalijeme do skleničky a přisypeme dvě lžíce chia semíne. Zavřeme, protřepema a dáme do ledničky. Ráno jen přidáme nakrájené ovoce (nebo ovocné pyré).  Můžete si přidat lžičku marmelády nebo třeba agávového sirupu či medu, ale kaše, ovoce i granola jsou sladké sami o sobě, takže to není vůbec třeba.

Zavíčkuju a cestuju spolu s kaší kamkoliv když nemám čas na snídani doma. Granolu si beru zvlášť a sypu jí na kaši až přímo před konzumací. To ať ty oříšky příliš nezměknou (já to teda nerada). 

Lehké jak facka, rychlé, dobré, zdravé, mobilní. Zkrátka zn. ideál.

Domácí granolu si připravíte dopředu hezky do zásoby klidně na pár měsíců dopředu. Ve vzduchotěsné nádobě vydrží dlouho. Je to lehké a můžete si do ní dát co chcete, podle toho, co máte rádi. Navíc je to zdravá (i když tučná!) laskomina, na kterou možná budete chodit do spíže častěji, než byste chtěli.

Domácí granoly by me

- ořechy (dejte, co máte rádi. Já dala pekanové, lískové, vlašské, kešu a mandle). Od každého asi půl      hrnku.

- kokosové lupínky (taky půl hrnku)

- 3 lžíce kokosového oleje

- 3 lžíce medu (nebo agáve či javorového sirupu)

Oříšky si nejdřív lehce rozsekejte (jen trochu, ať nemáte úplnou drť). Já na to zapomněla a tak mám momentálně granolu z celých ořechů, ale nijak mi to neva. 

Rozpusťe v kastrůlku kokosový olej s medem. Na plech s pečícím papírem nahodíme ořechy, kokosové lupínky a polijeme kokosovým olejem s medem. Promícháme a dáme péct na 140 stupňů na max. 45 minut. Alespoň dvakrát během tohoto času promícháme. 

Granola bude možná vypadat nedodělaně a ořechy nekřupavě, ale všechno ztvrdne, jakmile to vychladne. Ke konci je to fakt potřeba hlídat, ať se Vám to nepřepálí. Během chladnutí můžete taky občas zamíchat. 

Po vychladnutí zavíčkujem do sklenice a máme tak trochu nebezpečnou křupavou chuťovku, kterou v tom ideálním případě budeme sypat jen do té snídaně (ale nezaručuju to).

Do granoly se dává často i různé sušené ovoce. Já to nerada, ale klidně ho tam přihoďte.

A takhle nějak pak vypadá cestovní verze téhle snídaně. Akorát je to fotka z doby, kdy jsem ještě neměla granolu a sypala tam oříšky.

Máte rádi chia kaše? Nebo si děláváte raději ty teplé ovesné? Popřípadě, co vlastně snídáte? :)

Šťastnosti vol. 9

Abyste po dvou předešlých přílišně myšlenkových příspěvcích neměli pocit, že už začínám dočista bláznit, mám tu po dlouhé době zase moje (Vaše) oblíbené Šťastnosti. Osobně bych o šťastnostech psala ráda častěji (ty poslední jsou někdy z května :O!), ale zjistila, jsem, že jsou to příspěvky, které mi dávají nejvíc zabrat. Najít zpětně ty správné fotky, vzpomenout si, dát to dokupy...

To zkrátka není žádné leháro a pro člověka od přírody lenivého to znamená zapojit najednou velké množství mozkových buněk. To ovšem neznamená, že se nic šťastného neděje ani, že bych tyhle články nepsala ráda. Jen se k tomu musím vždycky nejdříve tak trochu dokopnout.

1. Na dně

Nadpis zní pesimisticky, ale je tomu přesně naopak. Bude tomu asi už 14 dní, co jsem se dostala na dno našeho prádelního koše. Tím myslím, že se mi podařilo vyprat všechno prádlo. Byla jsem tak v ráží, že jsem vyprala i ten látkový pytel co tam slouží jako taková ta vložka. Připadala jsem si jak super hrdina, jelikož tohle už se mi pěkně dlouho nepovedlo (zda-li vůbec někdy). 

Kuba to taky ocenil. Řekl, že je moc rád za ty kraťasy, co se k němu na konci léta dostaly. Jeho hlas zněl u toho sice trochu ironicky, ale určitě to myslel jen dobře. Fotku nemám. Až si budu fotit prázdný prádelní koš, bude to nejspíš první známka přicházející senility.

2. Bio bedýnky

Poslední týdny dostáváme domů pravidelně takovéhle "Bio bedýnky". Tahle poslední byla vůbec nejlepší a krom domácí zeleniny obsahovala i domácí paštiku, zavařené zelené lusky a nakládanou červenou řepu. A víte co je nejlepší? Že za tyhle bedýnky neplatím a vlastně vůbec nepočítám s jejich doručením! Takže jsem z každé o to víc vyplesklá a rozradostněná když je objevím přede dveřmi.

A pokaždé kroutím hlavou a stále nechápu, jak může někdo něco vypěstovat když mě umře i kaktus! (zrovna minulý měsíc další...) A už vůbec nechápu, jak dokáže někdo něco takového vypěstovat v té neúrodné kamenité půdě, co tu u nás máme. A kdybych pochopila vše předešlé, tak stejně nepochopím, jak toho lze dosáhnout jen během prázdninových víkendů.

Někteří naší lesní chataři-sousedé jsou zkrátka kouzelníci. A já jsem vděčná a peču chleby a dortíky abych jim to dobrodiní alespoň částečně vrátila.

3. Sladká dieta

Poslední dobu jím fakt zdravě. Snažím se jíst velké množství zeleniny, téměř nejím mouku (občas to ujede) a už vůbec nejím žádné polotovary, chipsy, sladké tyčinky, bonbóny, uzeniny (opět skoro), ani žádné přílohy jako těstoviny, rýži nebo dokonce hranolky. Jím zkrátka tak trochu paleo doplněné o luštěniny a mléčné výrobky (takže vlastně vůbec paleo:), protože se pak vždycky cítím o dost lehčí. Snažím se jíst hodně zdravých tuků a díky tomu mě ani nehoní přílišná mlsná.

Ale když přijde, nebráním se ji. Avšak raději si počíhám na něco, co za to opravdu stojí. Na domácí makronky, nebo třeba tyhle karamelky, které jsem dostala. Jsou ručně dělané a možná je znáte třeba z Apetit pikniku. Já je neznala a ani jsem se nijak zvlášť netěšila až je ochutnám. Nikdy jsem totiž nebyla karamelková. Ale tohle dámy a pánové, je teda něco. Dostala jsem banán s kešu oříšky. Vůbec to nechutná jako klasická karamelka a vůbec se to nelepí na zuby. Zkrátka když karamelky tak odteď jedině od Four Duet ! :)

4. Podzimní barvy

Jasně že ty podzimní barvy lesa jsou nejlepší. Ale furt jsem taky holka, že. V drogériích už moc často nenakupuju, jelikož je to vždycky taková krátkodobá radost. Místo abych se radovala, mám většinou nakonec doma spíš výčitky, co jsem to do toho košíku zase naházela. Proto se tam snažím chodit jen s tou největší obezřetností a ut(u)(a)ženou vůlí, která se nedá zlákat cedulkami typu -50%. 

Pro fialový podzimní lak od Maybelline jsem tam šla vyloženě najisto. Avšak u rtěnek jsem zase strávila mládí a nedokázala se rozhodnout, která z nich ukojí mé podzimní choutky po lehce nafialovělé puse (ale jen do té míry, abych nevypadala jako mrtvolnice nebo pojídačka ostružin). Zároveň nebude obsahovat třpytky, nebude příliš výrazná, abych se jí nakonec bála nosit, nebude vysušovat a nebude ani příliš lesklá a mastná. Já vím, moc nároků na jednu chudinku rtěnku.

Nakonec to vyhrálo tohle máslo na rty od Astoru v odstínu Plump It. Plumí dobře, ale když jí rty poťupkám jen malinko a obtisku do kapesníčku, dokáže vykouzlit i efekt malinové pusy. A tu já ráda vždycky, podzim nepodzim. Navíc vydrží hrozně dlouho (až podezřele) a pusu nevysušuje a dokonce lehce hydratuje. Po dlouhé době jsem zas na rty ulovila něco, co mi jen nebude ležet v šuplíku. A to je radost velká. 

5. Procházky

Nedávno jsem měla možnost procházet se sama (jen s Joeym) večerní Opavou. Všechno to tam krásně svítilo, byla myslím neděle, takže nikde nebyla skoro ani noha a já se kochala. Zašla jsem si na místo a sedla na lavičku, kde jsme si dali s Kubou úplně první pusu, prošla se mojí oblíbenou Ostrožnou ulicí a fotila si všechny ty krásně nasvícené domy. Cítila jsem se úplně jak na dovolené (a kdo v Opavě už byl, ví že to není tak těžké, protože Opava je zkrátka takové lázeňské město:). 

Cítila jsem se až trochu nepatřičně, protože stejnou euforii z té jedinečné večerní atmosféry evidentně nikdo z potkávživších neprožíval. A tak mě napadlo, kdy se to stane. Kdy přijde ten okamžik, kdy místo, ve kterém žijeme začneme vnímat úplně obyčejně. Kdy se stalo mě to samé s naším lesem, kterého už si nevážím tolik, jako na začátku. 

Začala jsem dumat nad tím, jak ze sebe zase v místě svého bydliště udělat turistu. Jedno z řešení by bylo neustále se stěhovat (osobně bych neměla nic proti), ale je to trochu nepraktické. Jednodušší asi bude začít na tom zkrátka pracovat. Nadechnout se, zavřít oči, pak je hned zase otevřít a vnímat. U nás v lese to sice není večer tak pěkně nasvícené, ale oheň z táboráku dokáže taky zařídit pěknou světelnou šou. Musím, prostě musím se neustále učit být víc v tom přítomném okamžiku. 

Protože jen v něm se konec konců ději všechny ty Šťastnosti.

A jaké jsou momentálně ty Vaše? 

♥