úterý 10. listopadu 2015

Jak blogovat a nezblbnout

Poslední dobou na sobě cítím velký blogovací útlum. Asi to jde poznat a články, které se chystám napsat by se už daly spočítat na prstech několika ruk. Celé to vyústilo minulý týden, kdy jsem měla odevzdat článek. Vůbec poprvé jsem měla nějaký deadline. Byl to navíc článek, na jehož sepsání jsem se sama dobrovolně přihlásila. Nakonec jsem ovšem psaní stále odkládala s tím, že je dost času až najednou bylo ráno 31.10. V ten den jsem šla místo psaní článku na tůru. Vrátili jsme se samozřejmě daleko později, než se plánovalo a výsledný článek jsem tak naťukala do počítače asi hodinu před půlnocí. Nakonec to nějak dopadlo, ale pocit z toho nemám teda moc dobrý. Celý článek si budete moct přečíst už v pátek a já i tak přece jen doufám, že se Vám bude alespoň trochu líbit, protože se věnuje tématu, o kterém bych chtěla mluvit častěji a o kterém si myslím, že je dobré psát.


Psaní je pro mě poslední dobou zkrátka obtížné. Na chvíli se kupříkladu nadchnu a chci psát, ale moje motivace je po několika řádcích pryč. Nakonec třeba něco napíšu, ale pak si řeknu, že to stejně není dost zajímavé nebo Vás tím jednoduše nechci otravovat. Na internetu je denně tolik věcí ke čtení a já Vás nechci zahlcovat dalšími zbytečnostmi.

Často to dopadne tak, že nakonec přemýšlím nad tím, jestli tím blogováním světu i sobě spíš neškodím než prospívám. Říkám si, jestli vůbec někdo může mít něco z toho, že čte nějaký blog. Neměli bychom raději všichni víc žít a míň sedět na internetu? A nepřispívám jen svým psaní k další prokrastinaci a proplýtvanému času na sítí?



Taky hodně rozmýšlím, o co se vlastně dělit a o čem psát. Přemýšlím, co ještě může být pro ostatní zajímavé a co už ne. Mám se dělit o každodenní zážitky? O recepty, kterých je plný internet? Celé to zkrátka dospělo k tomu, že píšu čím dál míň pro sebe a víc než o radost z psaní se starám o celkový přínos a o to, zda je to vůbec k něčemu dobré. Můj blog navíc nemá žádný pevný koncept, není to blog třeba o jídle nebo o kosmetice a střídají se v něm psané články s fotopříspěvky a tak je pro mě někdy dost těžké celé to ukočírovat a uchopit. Mám přidat jen fotky, když se mi zrovna nechce psát? A jaké fotky dát ke článku, který jsem napsala jen tak?

Od začátku jsem chtěla naším blogem především zachycovat skutečnost. Věděla jsem, že se chci dělit nejen o to hezké a nastajlované, ale i o to špinavé, každodenní a skutečné. Zkrátka být autentická. Nebo spíš, autenticky přenášet skutečnost. A přitom všem jsem si neuvědomovala, že skutečnost se vlastně dost dobře zachytit nedá.

A pak přišel takový ten náhlý vhled, který je nad všechny myšlenky a mě došlo, že žádný blog, tudíž ani ten můj, nebude nikdy pravdivý. I kdybych se rozkrájela na maličkaté nudličky a veškerou svou snahu vydala na to, abych na internet pravdivě vyobrazila svůj svět, nikdy se to nepovede.

Jednak nejsem schopná dělit se o vše. Život plyne mnohem rychleji než ho stíhám zachytávat. Blogem tak předávám jen malé střípky svého bytí a ke všemu vybírám jen ty, které sama chci.

A za druhé, i kdyby se mi to náhodou povedlo a já stihla psát úplně o všem, stejně bude konečný dojem z blogu zkreslený osobní interpretací každého jednotlivého čtenáře. Chci tím říct, že každý, kdo čte nějaký blog si z něj bere něco jiného. Každý ty slova nebo fotky vnímá po svím a často v něm vidí to, co zrovna sám potřebuje nebo chce vidět. Stejně tak si o mě každý z Vás může myslet a pravděpodobně myslí něco jiného. Ale žádná z těch představ není skutečná. Nemůže být, protože ani to, co si o sobě myslím já sama není pravda. Je to jen představa v mojí hlavě, která se navíc neustále mění.

Tak jak se teda můžu zabývat tím, jestli můj blog dostatečně odráží skutečnost?

Proč se tím neustále tak zabývám sama nevím, ale asi jsem jen hrozně moc nechtěla být vyumělkovaným blogem. Možná to znáte. Občas někde něco čtete a hned Vám na tom něco nesedí. Koukáte na ty virtuální světy kolem sebe a sami sebe se ptáte, kde je ta skutečná pravda. Někdy Vás někdo možná i trochu naštve, protože je prostě jasné, že s Váma hraje tak trochu virtuální habaďůru. Ale můžete mu to mít vlastně za zlé? Na internetu si zkrátka může každý dělat co chce a je spíš Váš problém, jestli to (ne)berete vážně.


Naštěstí jsem si nakonec uvědomila, že blogování nebude nikdy skutečné, protože skutečnost se zkrátka odehrává úplně jinde než na internetu. Je tam venku, tam kde se zaklapne noťas a jde se žít.

Nemyslím si ani, že psaní blogů je špatné nebo škodlivé i když mě to už párkrát napadlo. Je to jako se vším, záleží jen na tom, jak to uchopíme. Jako bloger, ale i jako čtenář. Blogujme, ale nemysleme si, že je to skutečné. Čtěme, ale mějme na paměti to samé. Je to jen taková pěkná hra. Hra, který má smysl, dokud nás baví.

A já jsem zase klidnější a hned mám větší chuť psát.

A prosím, čtěte mě jen když Vám to opravdu bude připadat důležitější, než to, co zrovna děláte. Protože ten skutečný život nenahradí žádný blog.

PS: Fotky jsou z víkendu.




6 komentářů:

  1. Hřebíček na hlavičku... Až budeš v Praze, ozvi se, zvu tě na kafe. ;)

    OdpovědětVymazat
  2. Já to v poslední době vidím úplně stejně. A kolikrát mám chuť s tím seknout, těch informací na internetu už je tolik, že napsat něco smysluplného se mi zdá někdy až nereálné.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Já myslím, že každý bloger by měl umět i mlčet když si myslí že zrovna nemá co říct

      Vymazat
  3. Nelámat to přes koleno.
    Dělám to, protože chci. Ne z povinnosti.
    O tom to je, ne? :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Přesně! Gratuluju, že to tak máš. Já nad tím zkrátka někdy moc přemýšlím. Jsem lenivý perfekcionalista, což je příšerná kombinace pro blogování :)

      Vymazat

Děkuju za každý Váš komentář ♥