neděle 28. května 2017

Z lesa do velkoměsta


Přestěhovala jsem se do Prahy. Jsem tady už víc než měsíc a přináší mi to spoustu nejrůznějších pocitů.

Hlavní z nich je asi ten, že stále nevím. Nevím, co bude dál. Docela zásadně jsem totiž tímhle krokem narušila náš život. Život, který se zdál až příliš nalinkovaný a jasný. Život, který jsme si sami vlastně tak úplně nevybrali. 

Jsem tu momentálně sama, bez Kuby. To, jestli se za mnou přestěhuje je stále tak trochu ve hvězdách, protože cítíme, že každý momentálně možná chceme něco jiného. Ale možná taky ne.

Náš vztah si v posledních letech prošel vším možným. I když jsme se oba hodně snažili, nakonec jsme zjistili, že žijeme jako dva unavení manželé po 30 letech. Spolu, ale častěji spíš jen vedle sebe. Že jsme přeskočili určité životní fáze a nejspíš proto se neumíme posunout dál. Tak nějak jsme se zkrátka v tom všem zamotali a zasekli. A protože jsem si potřebovala především vyčistit hlavu a Kuba zase dokončit práci, dostala jsem prostor, čas a šanci odpovědět si na to, co bude dál. Nebo se v tom taky úplně ztratit. A ztrácím se poměrně často, obzlváš't v pražských uličkách. 

Bydlím na Vinohradech, ve starém bytě s vysokými stropy, v pokoji s oknem do zahrady. Pracuju v Tróji, ve vile obklopenou zahradou a zelení. Na férkovku přiznávám, že žít v Praze na sídlišti a pracovat v nějakém openspace proskleném akváriu bych momentálně asi nezvládla. Ale tak jako jsem psala v minulém článku, snažím se vybírat ty správná místa i lidi, kterými se chci obklopovat. A ve velkém městě to jde lehce.

Tady v centru, uprostřed všeho dění, se navíc každý den cítím trochu jako malé dítě o Vánocích. Všechny ty nejskvělejší krámky a kavárničky, které jsem roky sledovala z lesa mám totiž najednou doslova za zadkem. Jdu se projít a narazím na krámek s božskými Lazy Eye šaty, na snovou La Boheme kavárnu, na fairtradovou Nilu nebo na Sklizeno. To je pocit, který se asi nedá jen tak popsat. Ten se dá takhle intenzivně zažít v případě, pokud jste žili několik let u lesa, kde nebylo vůbec nic.

Možná vás napadá, jaké to je, přestěhovat se po téměř 6 letech klidného života v lese rovnou do centra velkoměsta. Nebudu lhát, je to trošku hardcore. Ta změna je větší a náročnější, než jsem si myslela. Navíc vím, že je kolem spousta lidí, kteří to vůbec nechápou a přesto hodnotí a soudí. Naštěstí ti nejbližší chápou a ví naopak až moc dobře. Občas mám dny, kdy nadávám, jak jsou tu lidi povrchní a zkažení. Jindy zase obdivuju jejich sebevědomí a nezávislost. Když jsem v minulosti pobývala v zahraničních velkoměstech, byla jsem zvyklá na to, že lidi se tam na ulici usmívají a jsou na sebe milí. A i když to možná bylo někdy trochu strojené, dobře to kompenzovalo anonymitu velkoměsta. Tohle mi v Praze trochu chybí. Přesto všechno to tady miluju každým dnem víc a víc.

Někdy si zase připadám jako malé dítě nebo vesnická trubka, když se raduju z toho nově objeveného krámu nebo jiných, pro ostatní úplně běžných věcí. Vím, že je to vlastně štěstí a tak je mi docela fuk, jak maloměšťácky to třeba působí. Jenomže správný pražák už všude byl, všechno zná a ničemu se nediví :)

Takže asi nikdy nebudu správným pražákem. Nechci být ani přistěhovalcem, co tohle město kritizuje. Asi tu úplně nezapadnu, protože vlastně ani nechci. Některé věci, které jsem se naučila v klidu lesa, si už zkrátka vzít nenechám. A začínám chápat, proč nejvíc ze všech  natahujou a "zpívají" při mluvení právě přistěhovalci. Ten tlak na to se přizpůsobit a prorazit je tu zkrátka velký. 

A tak si tady místo práce na změně mluvy nebo pěstování osobní nepřístupnosti raději tvořím svoje vlastní oázy klidu. Jednu mám v kavárně, další v parku, tu nejdůležitější u mě doma a poslední na lekcích jógy. A největší oázou je pro mě samota, která až tady nabyla na opravdové hodnotě. Protože najednou není obtěžující, ale naopak vzácná a vítaná. A kterou naopak můžu kdykoliv rozbít jen tím, že vyrazím do ulic. 

Cítím se svobodná.

No, jsem prostě v Praze, kdybyste mě hledali...A ráda se tu s někým novým třeba potkám.
To je tak vše, co jsem chtěla dneska říct.

PS: Myslíte, že bych měla přejmenovat blog??


17 komentářů:

  1. Obdivuji odvahu zmenit zajete koleje, to se dela velmi tezko. Urcite se to nejak vykrystalizuje a s odstupem budou veci jasnejsi. Nazev blogu nemem byla by to skoda. Treba Praha neni konecna a z tveho psani cisi stejne porad klid lesa. Rada ti poradim kam v Praze na jogu nebo te vezmu na kavu.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Máš pravdu Ivet. A čím jsme starší, tím těžší to je. Pokud pořád cítíš lesa, tak to jsem moc ráda. Ok, nechám to tak, je fakt, že kdo ví, kde ještě skončím:) Kam na jógu nebo na kávu si nechám poradit a třeba i vzít ráda:)

      Vymazat
    2. Ohledne jogy a kavy jsem ti napsala zpravu na instagram ;)

      Vymazat
    3. Na který? 😀 mě nic nepřišlo😕

      Vymazat
  2. Vím, že závist je škaredá vlastnost, ale přesto závidím...
    Ta ztracená na samotě v lukách.

    OdpovědětVymazat
  3. Ahoj Radusko, zdravim Te z Prahy. Jak tak koukam, kazda tohle mesto vnimame jinak asi taky proto ze me uz je vice let a uz jsem tady zila....Vim, uz co chci a Praha mi v tom pomaha, neurcuje mi, kdo mam byt, myslim ze to neni v moci zadneho mesta ani lesa. A mezi nami - pravi Prazaci tohle vubec neresi�� Neresi, kdo jsi ale respektuji to, pokud to sama vis. Ztracim se v ulickach taky ale uz vim, ze spis hledam jen tu svou originalni cesticku a vim, ze vede timhle mestem. Mozna bude pro Tebe Praha jen zastavka ochutnavka toho, co bys chtela ci nechtela. Je fajn si to doprat a uzit Troja a Vinohrady jsou luxusni ctvrti.....ne kazdy ma to stesti zde bydlet a pracovat, uzivej si, ze Tebe si to stesti naslo. Ja treba vim, ze to je mesto, kde jsem konecne doma-je tu svoboda a uzasna diversita, energie - a za to obcas clovek proste plati divocejsim zivotem-jenze svoboda nikdy neni zadarmo. Preju Tobe i Kubovi, at najdete to svoje mistecko na Zemi. S laskou Em.❤️

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuju Em. Já Prahu miluju, jen jsem se chtěla podělit i o ty opačné emoce, protože jsem v nich byla zrovna ponořená. Moc díky a doufám, že zas někdy na kafíčku ;)

      Vymazat
  4. Ahoj Radko, užívej si Prahy a neřeš nic (ani sebe ani ostatní). Nech všechno plynout a užívej všeho co ti Praha dává. Hlavně svobodu, kterou ti město naleje do žil. A Vinohrady a Troja jsou nejkrásnější části Prahy, věř mi, bydlela jsem tam i tam :) Teď jsme se odstěhovali za Prahu, za klidem a přírodou, ale stejně se ráda do Prahy každé ráno vracím a užívám si anonymity, kdy na mě nikdo nekouká jak na zjevení (jsem pro naše pidi město trochu jiná :D) A kdybys byla v Praze ztracená, tak se ozvi ;)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Díky, napsala jsi to moc hezky. Snažím se o to, co píšeš, jen je to pro mě místy složitější, než kdy předtím. Je to škola..a možnost zase kousek vyrůst...:)

      Vymazat
  5. Radko,tak tomu se říká radikální životní změna!Také myslím,že není konečná,třeba tě ještě cesta zavede úplně jinam ;-)Hlavně,ať jsi v životě šťastná!A Prahu znám jen z výletu,vždy se do ní ráda vracím,ale já bych se tam asi ztratila,kdo ví!Vinohrady,Troja to jsou úžasná místa,tak ať ti nikdy nezevsedni!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Změna je to velká. Děkuju, taky si myslím, že jsem ještě neskončila:) Spíš jsem přemýšlela dát blogu nějaký obecný název, aby to nebylo matoucí.

      Vymazat
  6. Tvým pocitům rozumím, sama jen se svým psem jsem se stěhovala 2x do neznáma, do měst kde jsem nikoho neznala a kam jsem vlastně ani nechtěla a odvála mě tam práce. Samota začne být časem tíživá a ticho začne řvát na poplach. Nemůžu však souhlasit s tipm, jací Pražáci jsou, každý je jiný a nelze je házet do jednoho pytle, jsou trotlové, kteří jak píšeš zpívají, tohle si myslím, ze je taková žabomyší válka Pražáci vs Moraváci a je to zbytečný. :))
    Užívej si svých malých i velkých objevů a kašli na okolí. Protože na rovinu - pravého prazaka si v davu většinou ani nevšimneš. To ta náplava ze sebe dělá šlechtu. :))

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Marti já vím a neříkám ani náhodou, že takoví pražáci jsou. Taky hrozně nesnáším házení do jednoho pytle. Byly to jen mé aktuální pocity, které jsem chtěla ukázat. Občas spadnu asi jako každý do myšlenek, se kterými pak bojuju. A tady jsem ze začátku bojovala opravdu těžce:)

      Vymazat
  7. Raduško, vítej v Praze! Za měsíc to bude rok, co jsem se taky stala přistěhovalcem a ještě docela živě si pamatuju své pocity po prvním měsíci. Jsou dosti podobně jako ty tvoje. Někdy se stane, že i teď, po tom skoro roce, se tak nějak zaseknu a řeknu si "tyjo, co tu vlastně dělám a jak se to stalo?" :D moje srdce zůstává modré a bijící pro Ostravu, takže soužití s Prahou je pro mě složitý proces, ale je to zkušenost k nezaplacení :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Taky si myslím,že si to sedne. A vlastně už sedá... Jsem tu spokojená, ale občas přijdou věci, na které člověk zkrátka není zvyklý a vlastně si asi ani zvykat nechce. Asi je to normální...Já to takhle silně nikde jinde než v Praze ale necítila. To ti trochu závidím, já sice pocházím se stejného kraje, ale protože jsem z vesnice a několikrát jsem se za život přestěhovala, cítím se spíš jako takový nomád a nevěrník, co nemá pořádně žádné město v srdci:)

      Vymazat

Děkuju za každý Váš komentář ♥