A pak jsem si jedno ráno vyběhla se svým talířkem, hrnkem a Joeym ven před dům a sedla si jen pár metru od vchodových dveří do trávy. Bylo teplo a nepotřebovali jsme ani deku. Pravda, trochu mě z mého klidu vytrhlo typické blogerské postižení, které spočívá v tom, chtít si to zároveň nafotit. Po pár záběrech jsem však nakonec i foťák odhodila v dáli (obrazně řečeno) a užila si plně ten moment. Jen tak, bez piknikového koše, bez spousty jídla, neučesná, v pyžamu a jen na malou chvilku.
Existuje hodně věcí, které bych chtěla dělat, ale kvůli své touze po perfekcionismu je dělat ani nezačínám. Čekám totiž, až na ně budou ideální podmínky. A tak mě napadlo, že by mohly být nakonec možná stejně příjemné, jako ta snídaně. I když nebudou tak dokonalé nebo fotogenické jak bych chtěla. Asi to začnu zkoušet.
♥
to je nádherný nápad!!! a náhodou Ty umíš všecko udělat fotogenické! Jak to děláš? :-D Máš pravdu, i já si často uvědomuju, že moje touha mít všecko dokonalé v ten pravý čas mě spíš omezuje a pak nejsem schopna dělat věci už spontánně. Tvůj příklad je pro mě zase inspirací, ještě více se uvolnit a kašlat na okolnosti a prostě dát si piknik někde jen tak nebo i jen kafíčko na lodžii tady a teď, nejen v plánech někdy a potom...Více takových nefotogenických věcí :-D :-*
OdpovědětVymazatVenku na trávě je všecko fotogenické, to se člověk nesnaží, ale jen cvaká:) Nejlepší je neplánovat. Poslední dobou mi ty dny spíš jen tak plynou, o nic moc neusiluju a někdy mám pocit, že se až moc flákám a je mi nejkrásněji :)
Vymazat