úterý 29. března 2016

Pojistka proti radosti

Mám v sobě velký kus vnitřního dítěte a i když si to často neuvědomuju, tuhle věc o sobě už zkrátka vím. Přesto mě vždycky překvapí, když zjistím, že některé věci, které já pokládám za normální, vlastně zas tak normální nejsou. A že spousta lidí je má jinak. Tak nějak víc dospěleji.

Došlo mi to opět dnes při poslechu krátké přednášky Barbory Šťastné. Zrovna tohle jsme totiž před pár dny řešili s mým Kubou.

O Velikonocích jsme se společně vydali na  výlet do Olomouce. Navštívili jsme tam mimo jiné Pevnost poznání, kde jsme si mohli užít spoustu interaktivní zábavy, hádanek, hraček a hlavolamů. Zatímco já jsem tam poletovala a byla nadšená z každé rovnoramenné váhy nebo rébusu, který se mi podařilo vyluštit, Kuba jen tak obcházel okolo a šlo vidět že je myšlenkami úplně někde jinde. Nechtěl si se mnou povídat přes zvukovod ani hrát trojrozměrné piškvorky.

Věděla jsem, že je mimo, protože už se vidí zpátky v dílně, že toho teď má hodně a v hlavě už pravděpodobně pracuje na další zakázce a tak jsem ho nechala. Jenomže já jsem zrovna chtěla blbnout. A neměla jsme s kým...! Při odchodu  jsme si o tom povídali a já jsem mu vytýkala, že se málo raduje.

Byste nevěřili, jak těžké bylo složit tohle vajíčko

Když jsem se o pár hodin později rozbrečela v autě, řekl mi na oplátku ,že já jsem zase k radosti až příliš vstřícná. Že bych se neměla tolik radovat, protože pak i ten následný smutek, který zákonitě vždycky nakonec přijde, je pro mě mnohem větší a bolestnější. Že bych zkrátka měla zůstávat víc v tom neutrálním středu svých emocí a tolik jim nepropadat.

A přesně o tomhle mluví Bára. Že my dospělí totiž už dopředu víme, že nedílnou součástí radosti z létajícího balónku je i případný smutek, když se nám v nestřežené chvíli odmotá z rukou a uletí. Že po vymodleném pátku přijde opět zachmuřené pondělí a po vydařeném večírku nás čeká kocovina.

A proto si říkáme "Tolik se neraduj, stejně je to jen na chvilku". Už dopředu se pojišťujeme proti následnému smutku. To aby ta propast mezi radostí a smutkem nebyla tak velká.


Dneska mi došlo, že tuhle pojistku nemám vůbec vybudovanou. Ne že bych neznala "nedělní depku" o které Bára taky mluví, nebo že by mi uvědomění něčeho nepříjemného co mě zanedlouho čeká, někdy nezkazilo přítomnost. Ale když se raduju, nikdy si neříkám, že bych měla svou radost krotit, protože prostě zase brzo přejde.

K radosti vždycky přistupuju tak, jako by neměla vůbec odejít. Nepřemýšlím nad tím, že je tu vlastně jen na chvilku. Že to nadšení, které mám z nové věci nebo zážitku stejně za chvíli opadne. Zkrátka mě radost a nadšení pokaždé naprosto pohltí.

Sice jsem pak často za předčasně zapáleného hlupáka, kterému ostatní vzápětí řeknou "Ale vždyt mi ti to všichni říkali, tak co jsi čekala", ale na to si už pomalu zvykám. Holt je to daň za ten momentální nezkrotný optimismus.

Jsem vlastně nakonec opravdu ráda, že jsem si tuhle pojistku během svého života tak nějak nestihla vytvořit. Asi proto, že si stejně jako Bára myslím, že žít tou radostí (i když chvilku) a zároveň přijmout to, že k ní patří i stav jejího pominutí a někdy i smutku, je jediný způsob jak tu radost vlastně mít.


A tak se těším. Zrovna teď na novou práci, která mě už za pár dní čeká i když to možná nebude vůbec tak fajn, jak si představuju. A hlavně se pořád těším na tu budoucnost, která je v mých očích vždycky o dost zářivější než si představují všichni okolo. Jsem v tomhle asi nezlomný optimista. A taky přesný opak mého realistického muže, který mě z těch mých výšin kolikrát musí tahat zpátky na zem.


A co Vy, máte svoji pojistku proti radosti?


PS: Děkuju všem, kdo mi napsali jak slaví své narozeniny a děkuju za přání. Rozhodla jsem se (zcela neobjektivně:) jako výherce lapače snů vybrat Andrejku páč ten její popis narozeninového dne na mě zkrátka zapůsobil úplně nejvíc. Dík Andrej a napiš mi adresu, kam ti můžu lapač poslat ;)

10 komentářů:

  1. Zajímavý a moc pěkný článek! :-)

    Já osobně asi pojistku taky nemám. Když mám radost, tak mám prostě radost, nehledě na to, co bylo nebo bude. Stejně jako žijeme právě teď a ne v minulosti nebo budoucnosti se prostě raduju teď, protože kdy jindy?

    Lucie. :-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Moc hezky jsi to napsala, teď protože kdy jindy, to je vono:)

      Vymazat
  2. Jé, to je super článek, jsem ráda, že nejsem sama, kdo nad tím takhle uvažuje :)
    Já tuhle pojistku měla, ale můj život mi pak přišel nudnější a tak nějak smutnější, prostě si ubíhal ve svých kolejích a já ne že bych neměla do čeho píchnout, ale nudila jsem se při těch věcech, co jsem dělala.
    A pak přišel rozchod po dlouholetém vztahu a já si uvědomila, že jestli se z toho chci co nejrychleji oklepat, musím se naučit radovat, tak jsem hodila za hlavu tu pomyslnou pojistku a od té doby se fakt mám mnohem líp, nedělám nic moc nového, ale k těm věcem, co dělám, přistupuju jinak a raduju se z nich. A když se mám dobře, tak si o tom napíšu do "deníčku" a když pak přijde ta depka, stačí si to přečíst a vzpomenout si, proč se vlastně mám hrozně dobře :)
    Tak díky za skvělý pohled na věc a za tenhle článelk!
    Verča

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. To je fajn, že jí taky nemáš. Resp. že jsi ji odstranila. Já tuhle pojistku neodsuzuju, ale taky si myslím, že bez ní je ten život prostě barevnější. A zrovna dnes jsem se rozhodla, že si takový "deník vděčnosti" začnu taky psát. Tak jsem ráda, že nebudu jediná!

      Vymazat
  3. Čím víc článků od tebe čtu, tím víc tě chci poznat. :) Když budeš mít někdy cestu do matičky Prahy, zvu tě na oběd. :) Monika

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. To neříkej dvakrát, já jsem v Praze docela často. Se tu z Tebe úplně červenám:) Já zas naživo tak skvělá nejsem ony ty blogy vždycky dost zkreslujou:)

      Vymazat
    2. V pohodě, budeme dvě zkreslený. :)

      Vymazat
  4. Tak u mna je to podobne,ale vzdy som si to vysvetlila tym, ze ja ako zena som emotivne stvorenie,na nicom viac nezalezi ako na pocitoch a to vo vsetkych odtienoch,ako len sa da prezivat :),za to ta muzska strana je ta racio,ta co sa sice tak lahko nenadchne,lebo ku kazdemu A vidi aj B..ale to aj my :D ale co ked to A je take vesele a farebne a cele to vieme precitit.. je to asi naozaj o tom doplnani, nech sa najde rovnovaha :)

    OdpovědětVymazat
  5. Tak u mna je to podobne,ale vzdy som si to vysvetlila tym, ze ja ako zena som emotivne stvorenie,na nicom viac nezalezi ako na pocitoch a to vo vsetkych odtienoch,ako len sa da prezivat :),za to ta muzska strana je ta racio,ta co sa sice tak lahko nenadchne,lebo ku kazdemu A vidi aj B..ale to aj my :D ale co ked to A je take vesele a farebne a cele to vieme precitit.. je to asi naozaj o tom doplnani, nech sa najde rovnovaha :)

    OdpovědětVymazat

Děkuju za každý Váš komentář ♥