pátek 26. února 2016

Můj rok 2016 aneb jak se s tím peru a proč jsem tak dlouho nic nenapsala

Dlouho jsem nic nenapsala...

Dostala jsem se do fáze, kdy to prostě nešlo. Do fáze, kdy jsem cítila, že už konečně musím ve svém životě něco změnit. 

Můj stupeň kreativity byl na nule. 


Začalo to už o Vánocích. 
Ne že by nebyly fajn, ale všechno to krásné, co k Vánocům patří jsem si díky své hlavě užila asi jen z deseti procent. Celou tu dobu se přemýšlela, co ze sebou už konečně udělám.

A pokračovalo to dál v ještě větší míře s Novým rokem. Poprvé v životě jsem cítila takovou tu tíži a zároveň šanci na nový začátek. Nikdy předtím jsem si Nový rok nespojovala s nějakým předělem. Byl to pro mě vždycky jen den v kalendáři, navíc ne moc oblíbený, protože povinná silvestrovská zábava mě moc nebere.

Ale letos to bylo jiné.

Celé to mé dlouhé vánoční volno (asi 3 týdny) jsem přemýšlela o tom, co budu dělat. O tom, že jsem se dostala do fáze, kdy je mi sice pohodlně, mám stabilní práci ve kterém mě už nic nového nepotká, ale taky nepřekvapí. A cítila jsem se, jakoby mi bylo alespoň padesát.




Myslím, že jsem se ocitla přesně v tom momentě, ve kterém spoustu lidí přestává žít. Kdy se z života stává rutina a vytrácí se jiskra v oku.

Cítila jsem každou buňkou svého těla, jak stagnuju a že jestli nic neudělám, je dost možné že takhle už to bude furt.

Něco udělat. Jenomže co??


Jít jinam na podobné místo s vidinou kariérního postupu by byla možnost, která by měla smysl v případě, že bych tuhle práci chtěla dělat dál. Jenomže já nechtěla. A měla jsem pocit, že nechci dělat ani žádnou jinou kancelářskou práci. Že chci tvořit. Nejlépe rukama a každý den. Hýbat se a ne sedět celý den na zadku. Být součást týmu. A hlavně se učit. Učit se něčemu, co mě opravdu zajímá a baví. Že chci svou práci milovat stejně jako ji miluje můj muž.

Spousta žen tuhle fázi řeší útěkem na mateřskou, ale to jsem nechtěla.

Měla jsem navíc dost racionálních výmluv, proč i nadále setrvat. Mám práci, do které vlastně nemusím. Je jen na mě, jestli budu celý den pracovat z domu nebo dojedu pracovat za klukama do kanceláře, omrknu jak hrají pin pong, pohladím místní psí smečku a zajezdím si na koloběžce. Zkrátka z určitého pohledu práce snů. Taky mám muže, psa a jeho podnikání, které si žádá určité oběti a nejlépe jistou práci alespoň u jednoho z nás.

Jenomže život není cíl, ale cesta jak říkají všechny ty chytré motivační plakáty. Cítila jsem, jaká je to pravda a že já už nekráčím, ale jen stojím na místě.




Celé ty  dlouhé Vánoce jsem teda přemýšlela o tom, co jiného bych vlastně chtěla dělat. Mám tak nějak trochu talent na všechno a na nic. Baví mě objevovat neustále nové věci, ale nikdy jsem nebyla extra zaměřená jedním směrem. Možná právě proto, že jsem nikdy u ničeho nevydržela. Snad jen to jídlo mě baví tak nějak celoživotně.

Přemýšlela jsem nad vším. V hlavě jsem si představovala samu sebe snad ve všech povoláních, které existují. Od učitelky až po zdravotní sestřičku. No vážně.

A pak jsem se čtvrtého ledna ráno probudila a šla do své tehdejší brigády v místní "restauraci" (je to spíš prodejna, kde se tak trochu vaří) a najednou mi to bliklo. Bože, vždyť já hledám něco, co mám přímo před sebou, říkala jsem sama sobě udivená tím pocitem, který mě přepadl v 7 ráno. S nožem a v zástěře jsem se po těch "ix" protrápených dnech opět cítila zase svá. Doma. Zkrátka tam, kde bych měla být.

A tak, přesvědčená tím silným pocitem, to zkouším dál. 


Momentálně v jedné restauraci, která je zas tak profesionální až mě z toho mrazí. Učím se od španělského šéfkuchaře, který pracoval v těch nejlepších restauracích po světě a dal mi šanci být v jeho kuchyni. Musela jsem překonat asi tak stopadesát svých komfortních zón abych neutekla hned po prvním dnu zpátky do bezpečí a klidu kanceláře. V tom šrumci a realitě opravdové kuchyně se cítím jak Alenka v říši divů.

Několikrát za den mám takový ten pocit, kdy se sama na sebe koukám a říkám si "holka co ty tady proboha děláš" ...:o)

Mé tělo zvyklé na celodenní sezení a stále nedoléčená bolavá záda se navíc dost brání. Mám velký respekt ze všech těch ostrých nožů, těžkých hrnců a horkých plamenů, které mě stále trochu děsí, ale zároveň nutí být každou vteřinu neustále tady a teď. 
A to je dobře. 

Zkrátka pořád nevím, jestli to ze dne na den nezabalím. Zvlášť když vidím krutou realitu toho, jak těžká a nedoceněná je u nás ještě stále práce v gastronomii. Ne že bych to nevěděla, kdysi dávno jsem to sama studovala. Na(ne)štěstí je to už víc než 10 let a za tu dobu se mnohé změnilo a já pořád možná trochu naivně doufám, že se toho ještě hodně změní. Že pomalu, ale jistě kráčíme po cestě k dobrému jídlu. Jsem v těchto věcech tak trochu nezlomný optimista...

Vím, že teď budu v očích mnoha lidí hloupá a nerozumná. Že mě čeká velká dřina. Že jsem mohla raději dál z pohodlí domova cvakat ty čísla, realizovat se ve volném čase a tvořit nebo vařit po práci. Nebo jsem mohla nastoupit do velké účetní či auditorské kanceláře, zatnout zuby, vybudovat kariéru a těšit se z toho, že mezitím našetřím třeba na cestu kolem světa. Všechno to vím. Jenomže nic z toho už nešlo. Byla jsem tak bez energie, že jsem stejně všechen svůj volný čas tak nějak prolelkovala a nechtělo se mi dělat už vůbec NIC. 

A taky jsem na vlastní kůži poznala jednu prostou, ale zásadní věc.

Že žebříček hodnot se obalamutit nedá. Že spokojenost s tím, co děláme a ztotožnění se sám se sebou je to úplně nejvíc nejdůležitější v našem životě. A že tenhle pocit se nedá uplatit cestováním, novým oblečením, roztomilostmi do bytu ani večeřemi v restauracích. 


To všechno jsou jen náplasti, které se dříve či později odlepí. A já se se sebou jako s účetní ztotožnit zkrátka neuměla.



Ráda bych napsala, že tímto je vše slavnostně vyřešeno, do mého života naběhli jednorožci a nad hlavou se mi rozsvítila duha. A že teď už bude všechno jen dobrý. Jenomže takhle to nefunguje.

Pravda je, že vůbec nevím, co bude. 
V práci už za mě hledají náhradu a já přitom zatím nemám jistotu žádného pevného fleku. Začínám dělat něco, co vlastně neumím (myslet si, že když umíte vařit doma u sporáku, půjde Vám to stejně dobře i v profi kuchyni, je velký omyl) a moje kuchařská hodnota je zatím téměř na nule. Většinou jen krájím, loupu, škrábu v jednom kuse myju nádobí a v pauzách mezi tím vším koukám kuchařům pod ruce a zapisuju recepty.

Přes to všechno musím přiznat, jsem už teď jsem na sebe tak trochu hrdá. I kdybych to třeba zítra měla zabalit, říkám si, že jsem to alespoň zkusila. 

Protože už vím, že ze všeho nejhorší není neúspěch, ale pocit, že jsme to nikdy ani nezkusili.


Vlastně jsem o tom všem nechtěla dopředu ani nikam psát pro případ, že by to nedopadlo nebo bych to vzdala. Pak jsem si ale uvědomila, že je to vlastně úplně jedno. 

Jdu sice někam, kde si můžu dost dobře nabít pusu a vůbec nevím co mě čeká. Ale přesně to je ten skutečný život. Můj život.


 A můj blog.

Jestli chcete sledovat moje další pokusy a gastrozážitky, můžete nejlépe na mém Instagramu. Už teď cítím, že se mi přes všechnu tu únavu vrací ta správná energie, jenomže při dvou momentálních zaměstnáních je zas možné, že na psaní nebude v nejbližší době zrovna dvakrát čas.


A co Vy a Vaše sny?

27 komentářů:

  1. Raduš, hezky napsáno. Věřím, a držím ti palce, že ti to půjde a bude tě to bavit i nadále. A kdyby ne, tak možnost vrátit se do světa čísel je tady pořád. A pak je tady spoustu dalších možnosti, že kterých se dá vybrat :-))

    Já jsem momentálně spokojená tam, kde jsem. A až to bude špatně, mám pořád v hlavě několik únikových plánů ;-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Pravda, dveře se nezavírají. Jen asi takové pracovní podmínky a pohodovou, svobodomyslnou firmu hned tak nenajdu. I proto je tak těžké odejít. To je dobře , že jsi spokojená. A náhradní plán v záloze dává člověku svobodu ;) tak ať se ti taky daří i nadále!

      Vymazat
  2. Amen. Držím všechny palce, co mám!

    OdpovědětVymazat
  3. Držím palce, klobouk dolů...

    OdpovědětVymazat
  4. Smekám a držím palce! Na tenhle článek jsem natrefila náhodou a musím říct že ani mě to v současné práci nenaplňuje ale vlastně vůbec nevím co jiného bych mohla dělat - nebo spíš co jiného by mě natolik bavilo že bych riskla z práce odejít. Mám na krku hypotéku a to člověka svazuje když si nemůže dovolit být bez stálého příjmu a nebo menšího než dosud. Každopádně tvé odvaze tleskám! D.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Vím, že to není jednoduché. Každý máme větší či menší bloky a závazky proč neodejít a neriskovat. Ale kde se holt nic nezkusí, tam se nemůže ani nic zlepšit. Držím Ti palce!

      Vymazat
  5. Máš můj obdiv, já jsem přesně v tom samém místě jako ty před Vánoci, stojím a chtěla bych to utnout dětmi, ale ony to takhle nechtějí a nepřichází. A tak začínám uvažovat, jestli to neutnout jinak, změnit práci, dělat něco jiného. Díky za článek, vidím že to opravdu jde rozseknout :)
    Gratuluji a držím palce, jistě to zvládneš :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Já si myslím, že když člověk sám není spokojený, neměl by na svět přinášet další život. Ale je to samozřejmě jen můj názor a jak sama píšeš, ony to vědí a nepřicházejí. Držím palce ať to taky rozsekneš. Věřím, že na konci každého těžkého rozhodnutí či situace čeká sladká odměna!

      Vymazat
  6. Úžasný krok. Myslím, že každý musí někdy udělat tak důležitý a občas i těžký a nejistý krok, jen aby jeho cesta pokračovala dál. Já měla něco obdobného. Vlastně jsem měla celý život jako koníčka psaní, ale vystudovala jsem obchodku a pracovala v bance, pak v advokátní kanceláři, pak ve financích a najednou mi to došlo...nemohla jsem dělat už nic z toho, nemohla jsem dělat nic, jen stála nebo tedy spíš seděla, ležela a přemýšlela, co dělat dál. A začala jsem psát. Všichni si klepali na hlavu a říkali, že tím se živit nedá. Já to měla chuť každý den vzdát, ale jakmile jsem vždy začala psát tak mi najednou bylo skvěle. I když jsem rok hledala jistou práci a plácala se v tom, protože jsem samozřejmě neměla praxi, tak jsem nakonec našla skvělou firmu a momentálně mám práci, která mě naplňuje a jsem spokojená. Ale to úsilí, sebezapření a cesta k tomu byla opravdu náročná, rozhodně za to však stála! A já se těším až kromě čtení tvých "mně chutnajících" příspěvků ochutnám i nějakou tvou dobrotu, a třeba už i ve tvé restauraci:)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Michelle, děkuju Ti za komentář. Je hrozně fajn slyšet, že se to někomu jinému povedlo a že to jde! Věřím, že ta cesta není jednoduchá ani pohodlná, ale konec konců kdyby byla, za co by to potom stálo že. Já mám psaní taky moc ráda i když k tomu taky nemám žádné vzdělání a je to po vaření hned další věc, kterou bych si uměla představit se živit. Co přesně teď děláš pokud to není tajemství?

      Vymazat
    2. Určitě to není tajemství:) Pracuji jako redaktorka a píšu články na internetový portál pro ženy. Mimo to píšu knížky:)

      Vymazat
  7. Jezis tak tohle je tak neuveritelny clanek.. Sama jsem vcera odesla z malo placene prace po trech mesicich abych zvladla dodelat skolu protoze prace byla casove narocna. Obrecela jsem to kdyz mi 15 kolegu prineslo dve darkove tasky a kytku.. Vedouci mo rekla ze mam dvere otevrene.. Jsem zvedava zda se tam po skole vratim a nebo me zivot vrtne jinam- zrovna vcera jsem se dozvedela o pracovni pozici kam bych chtela kvuli oboru-beru to jako znamebi.. Takjsem zvedava co mi cas prinese a tobe klobouk dolu!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ahoj, díky i když zatím není moc za co. Možná za odvahu:) Loučení je těžká věc a taky se ho teprve učím zvládat. Určitě je fajn že jdeš dál. Bez loučení není nových začátků a Ty tvé určitě budou skvělé, přeju Ti to ;)

      Vymazat
  8. Radu, myslím, že po té blogopauze je tohle článek, který vydá za tisíc jiných! Máš můj obdiv! Jednoznačně! A držím ti palec! A doufám, že budu mít jednou taky ty "koule" k podobnému kroku... Řekla bych, že už je něco na spadnutí, ale zatím to nechávám času - co přinese. Jsem ráda, že se poslední dobou objevuje čím dál víc lidí, kteří si plní své sny, i když kvůli tomu musí překopat všechny zavedené zvyky... A myslím, že je to i dobře. Dodává mi to důvěru a i trochu odvahy, že se mi snad brzy podaří změnit můj život k lepšímu obrazu. I za cenu nějakých ústupků. Protože právě změna je život! A život je cesta... Držím palce :o*

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Denčo ani nevíš kolik takových příběhů jsem přečetla a dodávala si jimi odvahu. Možná jsem díky nim až moc snila a trochu se odpoutala od racionality. Na druhou stranu, kdybych na to koukala jen racionálně , nikdy to neudělám. Ano je to dobře, musíme ty svoje energie pouštět dál a ony zas pomůžou dalším lidem v jejich těžké volbě. Všichni jsem konec konců spojení a čím šťastnějších lidí tím líp na světě. Doufám, že dáš taky vědět, až Ti to "spadne", jsem zvědavá ;)

      Vymazat
  9. Fajn zamyšlení a super jídlo fotky na insta:) Já to mám tak, že můj cíl není nakonec cesta, ale fakt ten cíl. Cesta k tomu vede:).

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuju, vaříme tam fakt super jídla, jsem z nich nadšená:) Držím Ti palce a jen bacha ať si nezapomínáš užívat i tu cestu, která vede k Tvému vysněnému cíli ;)

      Vymazat
  10. Já to utla dítětem, přiznám se, naprosto racionálně naplánovaným z čistě praktických důvodů...žádné mateřské pudy nebo tikání... A jsem za to moc ráda a život na mateřské mi konečně přináší tu obrovskou svobodu, která mi chyběla. A do toho tu mám malého parťáka, který mi někdy pomáhá, někdo mi to komplikuje, ale vždycky je tu pro mě :) Taky držím pěsti!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Však proč ne, důležité je, že si šťastná. Přes všechny ty "kariéry" a "dreamjoby" věřím, že děti jsou stejně to úplně nejvíc. Já vím, že bych ale momentálně takhle šťastná nebyla tak jsem musela udělat tohle. A nevadí mi to, protože moje mateřské pudy jsou momentálně zatím taky na bodu mrazu:) Pozdravuj parťáka! ;)

      Vymazat
  11. Držím palce, ať všechno zvládneš a ať to vyjde!! Moc ráda bych chodila jíst do tvé restaurace.. přeji na tvé cestě hodně sil, věřím, že se ti sny splní!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Já začala krájet a umývat nádobí a Vy mi holky už přejete vlastní restauraci, no nejste Vy boží? :) Vlastně ani nevím, jestli je to můj sen. Restaurace to je spousta povinností a menežování a já se chci momentálně věnovat hlavně tomu jídlu, učit se a zkrátka vařit a vařit až se ze mě bude kouřit :) Ale děkuju za důvěru, možná bych mohla udělat alespoň nějakou lesní bytovu restauraci a navařit Vám, co? :)

      Vymazat
  12. Udělala jsi to nejlepší.
    Respektuj své instinkty, zachycuj vzácné okamžiky, vytyč si své cíle a nepřestávej věřit...
    Já myslím, že štěstí je u tebe velmi blízko.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. ♥ přesně tohle jsem teď potřebovala slyšet, díky!

      Vymazat
  13. Při čtení vašeho článku jsem měla pocit, že mi někdo nakoukl do hlavy a popsal přesně všechny myšlenky, které se mi v ní honí. Až se musím smát tomu, jak stejné pocity mám i já. Jen s tím rozdílem, že kariéra v kuchyni není zrovna můj směr. Držím palce ať se vám daří následovat své sny a volání duše.

    OdpovědětVymazat

Děkuju za každý Váš komentář ♥