Tak nějak nevím, co k těm letošním Vánocům vlastně napsat. Opět jsme vytáhli náš dřevěný strom a já letos chvíli bojovala s tím, že už mi možná docela chybí jehličí a všechna ta zeleň a vůně kolem. Nakonec jsem natrhala pár větviček do vázy a celkem si tu jehličnatou absenci vykompenzovala. Za ten ušetřený vánoční stromek to myslím pořád stojí. Pekla jsem opět vánočku a docela se povedla (i když jsem měla vážné pochyby). Po tisící letech jsem si nalakovala nehty (na fotce jsou těsně před), všechno se nakonec stihlo a co se nestihlo, to jsme neřešili.
Miluju ty naše Vánoce ve dvou a už si ani nedovedu představit, že by to bylo jinak. Rodinu objíždíme na první i druhý svátek, ale Štědrý den, ten je jen náš. Užíváme si ten klid a pohodu a jeden druhého. Ráno se děsně dlouho válíme, snídáme někdy před jedenáctou, koukáme spolu na pohádky, dobalujeme dárky nebo dolaďujeme jiné drobnosti. Odpoledne jsme šli nasbírat jmelí, provětrali Joeyho i sebe a večer dostali takový hlad, že jsme tentokrát nestihli ani slavnostně nazdobit štědrovečerní tabuli. Ale bylo to všecko takové fajn, spontánní a prostě naše. Nejsme příliš dárkoví. Nepřijde nám to úplně důležité a překvapujeme se spíš drobnostmi. Ale já letos dostala opravdu krásný japonský servis a Bůh ví, že jsem takový chtěla už pěkně dlouho.
Mám pocit, že každé společné Vánoce si užíváme o kousek víc než ty předchozí. Chvíli nám trvalo, než jsme se vánočně sžili. Než jsem já přestala trvat na své vnitřní představě toho, jak by měly věci vypadat a než se Kuba naučil mít Vánoce alespoň trochu rád. Podařilo se mi z toho "nesnášímvánoce" Grinche udělat docela snesitelnou verzi muže, který se už dokonce nechá vyfotit i před vánočním stromečkem. Jsem na sebe něj docela pyšná :)
A jaké byly letos ty Vaše? ♥
