Beze strachu aneb jak hledám své štěstí

Je neděle večer a já nervózně bubnuju prsty do svého červeného notebooku a netrpělivě čekám až naskočí. Zavírám se do klidu ložnice abych zachytila tu vzácnou chvíli, kdy se mi chce tak hrozně moc psát, že mám pocit, že když hned nezačnu, tak asi prasknu. A bojím se, že ta chvíle vymizí stejně rychle jako přišla a zůstanu tu zase jenom já a spoustu nepopsaných řádků. Jako vždycky...

Prsty pravé ruky, které se mi dnes podařilo si opařit, vyprošťuju z mokrého šátky a bolest je najednou vedlejší. 

Víc se bojím, že tu chvíli zase nestihnu zachytit. A přitom je tak silná! Bojím se. A strach je přesně to, co mi neustále v něčem brání.

Naše neděle - kofola a špekáčky

Miluju zapisování. Už jako malá jsem si vedla deníky snad o všem. Měla jsem svůj deník o psech, oblíbené kapele, psala si svůj dětský časopis a samozřejmě soukromý tajný deník. A když mi najednou moderní doba dává možnost psát naprosto svobodně o čemkoliv a sdílet to úplně s kýmkoliv, mrhám ji. Mám možnost, o které se mému dětskému já nikdy ani nesnilo. A je úplně jedno jestli to bude číst pět nebo pětset lidí.

Jde o to, že ten pocit sama sobě nedopřávám. O to, že místo abych psala kvůli sobě, častěji nepíšu kvůli ostatních. 

Zanedbávám blog, protože mi žádný článek není dost dobrý. Místo abych sdílela a psala kvůli sobě, až moc často si kladu otázku, zda to má smysl. Co na to řeknou ostatní , zda to co napíšu, může být ještě pro někoho dalšího nějakým přínosem. Zda to má přínos pro mě a třeba i to, zda-li tím článkem můžu něčeho "dosáhnout". Přebírám zodpovědnost za všechny své potencionální čtenáře. Za jejích myšlenky, za to, co si o tom co napíšu budou myslet a co jim to může dát. Vytvářím si nesmyslnou odpovědnost, která ve skutečnosti neexistuje. Protože za myšlenky ve Vaši hlavě opravdu zodpovědnost mít nemůžu.

Dnes jsem si zase uvědomila, jak mi moje vlastní hlava brání v tom, abych dělala jednu z věcí, která mě naplňuje a baví a tou je psaní a sdílení. I když může být virtuální svět někdy ošemetný, dává nám velkou příležitost. Myslím si, že pro všechny z nás je sdílení obecně neskutečným přínosem. Je to to vlastně taková naše esence života. Životodárný, inspirativní a hlavně tvořivý přenos energie mezi námi, ať už ve virtuální nebo skutečné rovině. A protože se ráda (a asi i lépe) vyjadřuju písemem než slovem, je pro mě psaní o to důležitější.

Přeju si v sobě uchovat tento pocit, se kterým chci tvořit (nejen blog). Je to úžasný pocit plný svobody. Chci tvořit bez omezení a beze strachu a přestat přijímat odpovědnost za to, co si o tom myslíte nebo si z toho vezmete vy. Může to znít až trochu sobecky, ale sobeckost v tom není. Jen svoboda. A ta je opravdu opojná. Jestli jste ji někdy zažili, asi víte o čem mluvím.

U mě to kupříkladu začalo na parketu. Zkusili jste někdy (střízlivý:) tančit v místnosti plné lidí a přitom se nestarat o to, jak u toho vypadáte? Jako by jste v tu chvíli byli jen vy a ta písnička? Mě tohle kupodivu problém nedělá a tak vím jak je to skvělé. Ale každý to máme jinde. Někdo může zpívat tak, jako by nikdo neposlouchal nebo jen říct něco odvážného z plných plic tak, jako by jeho slova nikdo nesoudil. 

Pamatuju si, jak za mnou po takové jedné "akci" na parketě přišel jeden úplně neznámý kluk a řekl mi, jak jsem super. Přesněji to řekl nějak takhle: "Hele já po tobě nic nechci, mám tady vedle holku a hned zase jdu, ale jen jsem ti chtěl říct že, jsi fakt skvělá!" A já v tu chvíli věděla, že vážně nejde o to, že by mě chtěl sbalit, nebo o to, že bych byla tak dobrá tanečnice. Zkrátka jen uviděl tu svobodu a nespoutanost, kterou jsem v sobě měla a dokázal ocenit to, jak jsem jí veřejně a beze strachu pustila ven. A byl natolik zlatý, aby mi to řekl. Tenkrát jsem si uvědomila, že přes všechny pochyby je dobré nechat tomu "pocitu" volný průběh. I když samozřejmě na spoustu jiných lidí to tenkrát mohlo působit úplně jinak a mohli si o mě v tu chvíli říct "to své" :)

                                   

Začala jsem tenhle svobodný přístup pomalu aplikovat na některé aspekty mého života a nestačím se divit, kolik pozitiv mi přináší. Naposledy na svého Kubu. Přestala jsem s těmi nekonečnými strachy o tom, jestli mě má dostatečně rád a jestli třeba občas nemyslí nebo nekouká na jiné holky. Přestala jsem se bát, jestli žije dost zdravě na to, aby tu byl se mnou mohl být "navěky". Přestala jsem se sama sebe ptát zdali je to opravdu "ten pravý" pro moji budoucnosti. Nechala jsem jeho polovinu odpovědnosti za náš vztah opravdu jen na něm a starám se jen o tu svou. A cítím se najednou daleko štastnější. 

Učím se nahrazovat strach vírou i když je to někdy dost těžké. Vírou v inteligentní prostor a samu sebe.

Když se méně bojím, můžu víc tvořit. A to je přesně to, o co mi jde. 

Ne nadarmo se  říká, že blázni se radujou. Nedávno jsem se prodírala staršími články a překvapilo mě, jak smutně na mě celý blog působil. Dělila jsem se tu spíš o negativní pocity, protože jsem se z nich potřebovala vypsat. Ale já nejsem zase tak smutný člověk, i když mě taky trápí spousta věcí. Smutek i radost tu s námi budou pořád a nejde o to se smutku nadobro zbavit. Ale záleží jen na nás na co zaměříme svoji pozornost. A já se rozhodla začíst si častěji vybírat tu radost. A to je vlastně celé to tajemství toho, jak momentálně nacházím své štěstí :)

O červených vlasech

Bude tomu sice už nějaký ten rok, ale stále se mi občas zasteskne po mé červené vlasové éře. Vždycky mě fascinovaly zrzky. Zrzavé vlasy jsou kouzelné, nepřehlédnutelné a zkrátka nevšední. 

Jedno ráno, po shlédnutí Moulen Rouge se zrzavou Nicole Kidman, jsem si spontánně řekla, že to zkusím. I přesto, že jsem věděla, že jako studený letní typ zdaleka nejsem na zrzavou ideální adept. Naskočila jsem do drogérie a vzata tu nejzrzavější zrzavou.Nevím co jsem tenkrát čekala, že provede na mých tmavých vlasech obyčejná drogérková barva. První pokus tak skončil jemným zrzavým nádechem. Líbíla se mi ta změna, ale chtěla jsem víc! :)

Udělala jsem další spontánní chybu a jen po pár dnech barvila znovu. Dnes už ani nevím čím, snad jen tmavší zrzavou drogérkovou.

Od původního zrzavého záměru jsem se tak nějak dostala k červené. Konečně jsem se trochu uklidnila a řekla si, že ta červená (a pokud možno co nejstudenější), bude pro mě přece jen lepší volba. A že když už červenou, tak teda pořádně. No a bylo jasné, že bez návštěvy kadeřnictví to nepůjde.

Bohužel s kadeřníkem jsme se nějak nesešli a i když jsem mu ukázala přesné obrázky toho co chci, skončila jsem s nudnou tmavě červenou jakou u nás nosí ženy v letech. Rozhodla jsem se to vzít do vlastních rukou, protože kadeřníkům nevěřím a tahle zkušenost mě opět jen utvrdila.

Naštěstí mi došlo, že bych si taky mohla docela lehce zničit vlasy a odbarvovat se na blond se mi zrovna dvakrát nechtělo. Po prohledání internetu, jsem si v kadeřnických potřebách koupila profi barvu Majicontrast, která odbarvuje i barví v jednom kroku. To byl takový ten krok, který jsem měla udělat hned na začátku a ušetřit si všechno to barvení. Barvy Majicontrast je třeba míchat v požadovaném poměru s peroxidem a tak jsem se konečně svěřila do rukou kamarádky, bývalé kadeřnice, které ještě jako jedinné věřím. A začala ta pravá červená jíízda:) Nemám z té doby moc dobrých fotek, ale vězte že na denním světle a obzvlášť na sluníčku, jsem svítila na sto honů!

Jenomže červená se z vlasů samozřejmě smývá rychlostí blesku. Je třeba vlasy mít co nejméně, co nejšetrněji a vymytou barvu dobarvovat bezperoxidovými barvami. Odstín červené se mi tak měnil doslova s každým umytím. Přípravků a způsobů, jak pečovat a udržovat si červené vlasy je opravdu hodně. Každopádně tak či tak to vždycky vyžaduje dost času a péče a taky to začne lézt hezky do peněz. Profi barvou z kadeřnictví jsem si dobarvovala jen odrosty a na zbytek vlasů používala bezperoxidové barvy nebo šampóny. Patlala jsem si na vlasy spoustu arganového oleje a pečovala o ně, abych jim to počáteční barvící běsnění co nejvíc vynahradila. Bohužel jak je známo, jednou narušené vlasy už nic jen tak nezacelí a je jen otázkou času, kdy přijdou na řadu nůžky.

Nakonec mě to přece jen přestalo bavit a taky jsem nechtěla skončit jednoho dne plešatá. Zakotvila jsem u méně náročné tmavší zrzavé a když se na to tak koukám, zpětně se mi tahle fáze líbí asi nejvíc.

Postupně  jak jsem přicházela k přírodnějšímu způsobu života a začala koketovat s přírodní kosmetikou, přestalo se mi obecně chtít si dál ničit vlasy chemickými barvami. I když se to nedoporučuje, přešla jsem na přírodní hennu a lyšáckou zrzavou. Nutno ovšem říct, že typický hennový odstín jde k mému barevnému typu asi ze všech nejmíň. Postupně jsem přesedlala na hnědou hennu a vracela se tak zpátky zase ke své původní barvě vlasů.

Dneska bych se už barvila s větším rozmyslem, protože vím, že moje vlasy mohly trpět daleko míň. Ono to odrůstání a čekání na nové vlasy není zrovna krátké. Pokud o červených vlasech snad budete někdy uvažovat, třeba se z mých chyb poučíte a půjdete na to chytřeji než já.

Ať už byly následky mého zběsilého barvení jakékoliv, to bylo fajn vlasové období,které jsem si náramně užila. V červené jsem se cítila tak nějak víc živá, nespoustaná...svobodná.
Jsem ráda, že jsem se stihla ještě tak nějak vlasově vyblbnout, když mi na to puberta evidentně nestačila :)

Teď už si svoje vlasy hýčkám a už nějaký ten rok si je nebarvím vůbec. Člověk stejně zjistí, že i přes všechny ty zábavné změny, je nakonec přirozenost vždycky ta nejlepší volba.

Která fáze mých červených vlasů Vám připadá nejlepší?

♥

Co jsem používala:
Červená profi barva na tmavé vlasy Majicontrast (odstín Rouge)
Bezperoxidová barva na dobarvení Manic Panic (odstín Vampire Red)

Šampóny pro udržení barvy
Arganový olej (tenhle olejíček byl fakt lahoda)

Moje nové kosmetické lásky aneb Havlík a Ponio v akci

Aby bylo hned na úvod jasno, chtěla bych říct, dvě věci. Nejsem kosmetická blogerka. Moje znalosti kosmetiky na to zkrátka nejsou dostatečné, takže všechny mé úvahy jsou velmi subjektivní. Budiž toho důkazem i to, že poslední článek o kosmetice je asi dva roky starý. Pak bych chtěla ještě dodat, že za poslední roky můj vztah ke kosmetice prošel dost zásadními změnami. Od od klasického "mám doma šampon z drogérie a stačí mi to", jsem se díky kosmetickým blogům dostala až k lehkému pobláznění přírodní kosmetikou a tendencí chtít vše, co vidím na internetu. Tohle období nakonec přešlo a dnes jsem ve stavu, který bych nazvala "miluju přírodní kosmetiku, ale vystačím si se šamponem a krémem".

Přírodní kosmetika je boží. Když narazíte na tu správnou značku, je to prostě rozmazlovadlo a hotový balzám na duši. Krásně voní a člověk má s její aplikace úplně jiný pocit než s běžnou kosmetikou z drogérie. To se prostě nedá vůbec srovnat.

Pořád se moc ráda přírodní kosmetikou rozmazluju. Na druhou stranu si čím dál víc uvědomuju, že pár návštěv internetových eshopů dokáže semlít velmi rychle podstatnou část mého měsíčního rozpočtu a já ty peníze zkrátka investuju ráda převážně jinam. 

Uvědomila jsem si, že krom dobrého šampónu a krému na obličej se dokážu bez zbytku dost dobře obejít aniž bych nějak strádala. Samozřejmě používám ještě zubní pasty, kokosák a nějaké té řasenky, ale to už je jiná...

Avšak občas si tu radost stejně udělám a rozmazlím se i něčím dalším. Od mé asi největší přírodní lásky, pana Hauschky, jsem se tak dostala k láskám novým. Ta první se jmenuje Havlíkova přírodní apotéka, je té původní lásce dost podobná, ale narozdíl od lásky minulé je česká a taky o dost levnější. No kdo by se nezamiloval?

Momentálně používám šampón, ranní 3-minutovou masku, vlasové tonikum a BIO český krém.

Šampon pro růst vlasů 13 rostlin je hodně jemný, ale vlasy umyje bezvadně. Obávám se však, že na hustší a těžší vlasy už by možná nestačil. Já mám po nich vlasy nadýchané a takové jednoduše boží. Mastí se mi ovšem malinko rychleji než běžně a musím umývat asi o den dřív. Toť jeho malé minus. Je to typický jemný, přírodní šampon a jeho používání vyžaduje trochu větší dávku trpělivosti a a času aby byly vlasy umyté opravdu všude. Ranní maska je fajn nakopávač a příjemný ranní rituál. Obličej hezky rozjasní a opečuje, ale nějaké velké změny nečekejte. Co je ale moje NO.1 je BIO český krém na obličej. Je totiž krásně lehoučký (tak akorát pro mě), je z českých ingrediencí a POZOR! voní stejně jako meduňkový krém od Hauschy. Takže láska láska láska. Nápis "pro vytížené ženy" navíc způsobí, že se vždycky při jeho nanášení cítím velmi důležitě. Vyživuje dostatečně, ale neucpává mi póry. Ideální papaníčko pro můj ksichtík!

Můj druhý objev je přírodní slovenská kosmetika Ponio. Já ji neznala, přiznávám se. Narazila jsem na ni úplnou náhodou. A jakmile moje oko spatřilo slova Cukrová pivoňka, bylo jasné, že se bude objednávat. Navíc, když jde o kombinaci s kopřivou! Prostě šampuk dělaný jak pro mě.

A jaká je realita? Nebudu to protahovat, musím říct, že lepší šampuk-šampon, jsem už dlouho neměla! Myje naprosto bezvadně, pění jako blázen a vlasy jsou po něm skvělé. Ani přemaštěné, ani přesušené. Zkrátka tak akorát. To sice nezní až tak hvězdně, ale pro mě je to něco, co není zas tak běžné. A vlastně už od šampónu ani víc nečekám. Vím, že vlasy mi žádný šampón zázračně nespraví a hladkost a lesk jako blesk je většinou jen krátkodobý efekt silikónů a jiných "zlepšovadel". 

Na to že je přírodní a nemá v sobě údajně žádné sulfáty myje možná až podezřele dobře. Ovšem hlava mě po něm nesvědí (což mi dělají šampuky od Lushe, které sulfáty mají) a tak to víc neřeším. Pokud někdo rozumíte složení kosmetiky líp než já, můžete to zkontrolovat tu.

Nezkamal mě ani tuhý deodorant v roztomilém a ekologickém papírovém obalu, který jsem k šampuku přihodila. Jeho nevýhodou je, že je opravdu hodně tuhý, trochu se v podpaží "drolí" a při nanesení většího množství není úplně transparentní. Ovšem oblečení mi nebarví a HLAVNĚ! jako jeden z mála přírodních antiperspirantů opravdu funguje. Chemickou Rexonu Vám asi nenahradí, ale účinek má a to nemalý. A pazúch je naprosto geniální slovo. Už máte svůj pazúch? :)

Musím teda říct, že ani z šampuku ani z antiperspirantu necítím onu "cukrovou pivoňku" na kterou jsem se tak těšila, ale vůně obou výrobků je tak příjemná a účinky tak pozitivní, že mi vlastně vůbec nevadí.

Havlíkova apotéka a Ponio jsou značky, kterým (jak to tak vypadá) budu asi zase nějakou dobu věrná.

♥

Máte s některou z mých lásek zkušenost?

If you love something allow space for that

 Miluju snídaně v trávě, ale dlouho jsem si myslela, že se bohužel dějou jen jednou za čas. Tehdy, když se všecko nachystá, když se nakoupí, když je dost času...

A pak jsem si jedno ráno vyběhla se svým talířkem, hrnkem a Joeym ven před dům a sedla si jen pár metru od vchodových dveří do trávy. Bylo teplo a nepotřebovali jsme ani deku. Pravda, trochu mě z mého klidu vytrhlo typické blogerské postižení, které spočívá v tom, chtít si to zároveň nafotit. Po pár záběrech jsem však nakonec i foťák odhodila v dáli (obrazně řečeno) a užila si plně ten moment. Jen tak, bez piknikového koše, bez spousty jídla, neučesná, v pyžamu a jen na malou chvilku.

Existuje hodně věcí, které bych chtěla dělat, ale kvůli své touze po perfekcionismu je dělat ani nezačínám. Čekám totiž, až na ně budou ideální podmínky. A tak mě napadlo, že by mohly být nakonec možná stejně příjemné, jako ta snídaně. I když nebudou tak dokonalé nebo fotogenické jak bych chtěla. Asi to začnu zkoušet.

♥

Banánový cheesecake

Už jsem upekla hodně cheesecaků, ale tento banánový u nás doma prozatím jasně vede. Dnešní recept uvádím speciálně pro Natálku:)

Doma jsem upekla čistou banánovou variantu, kterou jste mohli vidět na Instagramu. Na tomto, nutelou a oříšky dozdobeném cheesecaků, se prozměnu vyřádila moje kolegyňka Janka.

Jen pár slov předem. Jeden recept na cheesecake už jsem tu dávala. Tento je trochu jiný, myslím, že ještě o něco lepší a dá se kombinovat s nejrůznějšími druhy ovoce úplně stejně.

Pořád si stojím za tím, že nejlepší cheesecake je z Lotos sušenek a odleželý alespoň do druhého dne. Takže se do něj pusťte hezky s předstihem. Oblíbila jsem si dělat u cheesecaku i ten sušenkový okraj, nejen spodek. Je to sice maličko pracnější, ale víc sušenek pro mě znamená víc lahodnosti.

Cheesecake se dá upéct ze všeličeho. Z tvarhohu, z pomazánkového másla, z mascarpone nebo z žervé. Ten pravý newyorský cheesecake by měl být z amerického sýru Philadelphie, který ovšem v našich podmínkách stojí poněkud víc než v USA. Já nejraději peču cheesecake z tvarohu a mascarpone, z mascarpone a z žervé a nebo v kombinaci všeho uvedeného zhruba ve stejném poměru. Můžete udělat cheesecake klidně jednosložkový celý z tvarohu nebo mascarpone, ale mě prostě nejvíc chutná kombinace hutnějšího (tvaroh, žervé) s jemnějším (mascarpone). A nějaký sýr by podle mě měl být v cheesecaků vždycky, když je to ten cheese ,že jo.

Doma jsem pekla cheesecake bez banánové spodní vrstvy a v práci pak zkusila vylepšení s banánem. Banán vespod sice není příliš estetický, ale zase přidává na chuti. Takže případnou absenci banánové vrstvy nechám na Vás.

Na korpus:

- 350g sušenek (nejlépe karamelové Lotusky)
- 130g másla

Na banánovou vrstvu:

- 3 banány
- 3 lžíce třtinového cukru

Na krém:

- 500g sýrové složky (Philadelphie, žervé, tvaroh, mascarpone)
- 120g cukr moučky
- 2 banány
- 3 lžičky vanilkového extraktu nebo 1 vanilkový lusk (nenahrazovat vanilkovým aroma, prosím)

Na případné dozdobení:
- hrst lískových oříšků
- 4 lžíce nutelly


Postup:

1)Sušenky hodíme do mixéru a umixujeme na zcela jemný prášek. Máslo si rozpustíme v kastrůlku na mírném ohni. V míse smícháme umleté sušenky s rozpuštěným máslem.

2)Formu si vysteleme pečícím papírem (spodek i boky). Boky vyložíme pečícím papírem tak, že je pomažeme máslem a z pečícího papíru vystřihneme pruh, který pak zevniř hezky "nalepíme".

3)Sušenkový základ nasypeme do formy a uplácáme spodek i boky tak, aby nám vznikl pěkný korpus. Formu se základem dáme zatím chladit do lednice.

4)Tři banány nakrájíme na kolečka a nahodíme na pánvičku spolu s třtinovým cukrem. Asi 5 minut opékáme na středním plameni až banán hezky zkaramelizuje.

5)Na sýrovou složku smícháme všechny uvedené ingredience. Jestli máme vanilkový lusk, tak ho rozřízneme a vyškrábnem semínka.  Na mírné(!) otáčky vyšleháme do jemného krému bez jakýchkoliv hrudek.

6)Krém nalijeme na banánový základ. S formou několikrát lehce udeříme o linku abychom se zbavili případných bublinek v těstě.



7)Naspod trouby dáme rendlík nebo plech s vodou (to aby se cheesecake nevysušil a nepopraskal) a pečeme na 150 stupňů 1 hodinu.

8) Po hodině troubu vypneme, pootevřeme dvířka a necháme v troubě cheesecake dojít. Nakonec cheesecake necháme vychladnout při pokojové teplotě. Vychladlý cheesecake přesuneme do lednice a počkáme si na něj do druhého dne. Ale až ten třetí bude opravdu nej:)

9)Vychladlý cheesecake můžem potřít nutelou a posypat oříšky.