Banánový cheesecake

Už jsem upekla hodně cheesecaků, ale tento banánový u nás doma prozatím jasně vede. Dnešní recept uvádím speciálně pro Natálku:)

Doma jsem upekla čistou banánovou variantu, kterou jste mohli vidět na Instagramu. Na tomto, nutelou a oříšky dozdobeném cheesecaků, se prozměnu vyřádila moje kolegyňka Janka.

Jen pár slov předem. Jeden recept na cheesecake už jsem tu dávala. Tento je trochu jiný, myslím, že ještě o něco lepší a dá se kombinovat s nejrůznějšími druhy ovoce úplně stejně.

Pořád si stojím za tím, že nejlepší cheesecake je z Lotos sušenek a odleželý alespoň do druhého dne. Takže se do něj pusťte hezky s předstihem. Oblíbila jsem si dělat u cheesecaku i ten sušenkový okraj, nejen spodek. Je to sice maličko pracnější, ale víc sušenek pro mě znamená víc lahodnosti.

Cheesecake se dá upéct ze všeličeho. Z tvarhohu, z pomazánkového másla, z mascarpone nebo z žervé. Ten pravý newyorský cheesecake by měl být z amerického sýru Philadelphie, který ovšem v našich podmínkách stojí poněkud víc než v USA. Já nejraději peču cheesecake z tvarohu a mascarpone, z mascarpone a z žervé a nebo v kombinaci všeho uvedeného zhruba ve stejném poměru. Můžete udělat cheesecake klidně jednosložkový celý z tvarohu nebo mascarpone, ale mě prostě nejvíc chutná kombinace hutnějšího (tvaroh, žervé) s jemnějším (mascarpone). A nějaký sýr by podle mě měl být v cheesecaků vždycky, když je to ten cheese ,že jo.

Doma jsem pekla cheesecake bez banánové spodní vrstvy a v práci pak zkusila vylepšení s banánem. Banán vespod sice není příliš estetický, ale zase přidává na chuti. Takže případnou absenci banánové vrstvy nechám na Vás.

Na korpus:

- 350g sušenek (nejlépe karamelové Lotusky)
- 130g másla

Na banánovou vrstvu:

- 3 banány
- 3 lžíce třtinového cukru

Na krém:

- 500g sýrové složky (Philadelphie, žervé, tvaroh, mascarpone)
- 120g cukr moučky
- 2 banány
- 3 lžičky vanilkového extraktu nebo 1 vanilkový lusk (nenahrazovat vanilkovým aroma, prosím)

Na případné dozdobení:
- hrst lískových oříšků
- 4 lžíce nutelly


Postup:

1)Sušenky hodíme do mixéru a umixujeme na zcela jemný prášek. Máslo si rozpustíme v kastrůlku na mírném ohni. V míse smícháme umleté sušenky s rozpuštěným máslem.

2)Formu si vysteleme pečícím papírem (spodek i boky). Boky vyložíme pečícím papírem tak, že je pomažeme máslem a z pečícího papíru vystřihneme pruh, který pak zevniř hezky "nalepíme".

3)Sušenkový základ nasypeme do formy a uplácáme spodek i boky tak, aby nám vznikl pěkný korpus. Formu se základem dáme zatím chladit do lednice.

4)Tři banány nakrájíme na kolečka a nahodíme na pánvičku spolu s třtinovým cukrem. Asi 5 minut opékáme na středním plameni až banán hezky zkaramelizuje.

5)Na sýrovou složku smícháme všechny uvedené ingredience. Jestli máme vanilkový lusk, tak ho rozřízneme a vyškrábnem semínka.  Na mírné(!) otáčky vyšleháme do jemného krému bez jakýchkoliv hrudek.

6)Krém nalijeme na banánový základ. S formou několikrát lehce udeříme o linku abychom se zbavili případných bublinek v těstě.



7)Naspod trouby dáme rendlík nebo plech s vodou (to aby se cheesecake nevysušil a nepopraskal) a pečeme na 150 stupňů 1 hodinu.

8) Po hodině troubu vypneme, pootevřeme dvířka a necháme v troubě cheesecake dojít. Nakonec cheesecake necháme vychladnout při pokojové teplotě. Vychladlý cheesecake přesuneme do lednice a počkáme si na něj do druhého dne. Ale až ten třetí bude opravdu nej:)

9)Vychladlý cheesecake můžem potřít nutelou a posypat oříšky.

O tom ,jak někdy stačí podržet si jehně

Před malou chvilku jsme se vrátili z procházky po lese, Kuba se zase na chvíli někam ztratil a já tu sedím se sklenicí vína a po dlouhé době mám zas chuť něco sepsat. 

Uvnitř cítím takový ten příjemný klid a neustále mi to přepíná mezi touhou rozjímat a zůstat v příjemném okamžiku a touhou zas jednou něco sdílet, sdělit, vytvořit, napsat...

Ráda bych míň filozofovala a víc jen mapovala dění okolo, ale zjišťuju, že jsem na to po většinu času dost líná a tak to tady na blogu vždycky skončí tak nějak jen u těch keců.

Přestal jsem ve svém životě sedět celé dny u počítače a tím pádem i u sociálních sítí a je pro mě teď daleko těžší psát blog. I když často pořád klikám a občas se nechám strhnout do virtuálního světa, trávím v něm celkově daleko míň času a cítím, že mi to prospívá. Na druhou stranu mi sdílení skrz blog občas chybí. Snažím se to nějak vykompenzovat a tak daleko častěji sahám po pohodlnějších možnostech, které mi ze života neukradnou tolik času jako je Facebook a Instagram.

Přestala jsem sedět u počítače a začala pracovat rukama. Snažím se hodit za hlavu neustálé pochyby, že bych teď měla být ve svém věku "úplně někde jinde", být zodpovědná, budovat kariéru či já nevím co. A když se to zrovna povede (a někdy to jde stále dost těžko), užívám si tu volnost a to, že si konečně ze svým životem dělám to co chci. 

A konečně si uvědomuju (opět s přestávkami), že šťastnou mě neudělá lepší práce, lidi kolem mě nebo cokoliv jiného. Že můžu opravdu cokoliv ve svém životě změnit, ale to samo o sobě mi klid nepřinese... Fakt jsem si to totiž ještě nedávno myslela. Myslela jsem si, že změním práci a prostě to bude. Už nebudu dělat to (pro mě) nechutné účetnictví a budu prostě a jednoduše hepy, nejlépe ze dne na den. 

Jenomže takhle to fakt nefunguje.

Nedávno se ke mě dostala (pro někoho možná dost nepříjemná) myšlenka, že nic na světě nás vlastně nemůže učinit šťastnějšími. Žádná vysněná práce, žádný (byť sebelepší) partner, žádné daleké cesty nebo vysněné bydlení či místo k životu. V ničem z toho nelze ve skutečnosti najít dlouhodobé štěstí.

Možná to zní hrozně, ale mě ta myšlenka nesmírně uklidňuje. 

Vždycky, když teď mám ty své chvíle plné obav a starostí s tím, co bude, řeknu si, že je to vlastně jedno. Protože ať nakonec budu žít kdekoliv, budu mít cokoliv nebo budu dělat cokoliv, nic z toho mi nepřinese větší štěstí, než jaké mám teď. Tak nějak si po té myšlence oddychnu, uklidním a pak se mi rozleje v duši hluboký klid.

Cítím v tom hlubokou pravdu, protože štěstí a spokojenost přichází vždycky pouze tady a teď (kolikrát jsme to už slyšeli? :)a může být tím pádem v čemkoliv. Fakt. Ale vždycky musí být v prvé řadě v nás. A pak už je vlastně všechno, co se děje okolo nás tak nějak jedno. 

Mnoho lidí už muselo vystřídat mnoho partnerů, získat mnoho peněz, mnoho vlivných postavení a funkcí nebo procestovat mnoho zemí než si to uvědomilo. 

Já cítím momentálně štěstí v procházce voňavým zeleným lesem, ruku v ruce s Kubou a šťastně pobíhajícím Joeym okolo. A díky městu, ve kterém teď trávím dost času, si tyhle chvilku užívám o to víc.

A nemyslete si, že jsem furt tak chytrá, taky se v tom většinu času pěkně plácám :)

A když se potřebuju tak nějak vzchopit, ráda v poslední době poslouchám Adélu. Možná Vám její projev sedne stejně jako mě. Já s jejími slovy dost souzním a vždycky když mi není nejlíp, dokáže mě až zázračně hodit do klidu.

Věřím, že ten klid a mír se dá nakonec najít i ve městě, jen v té přírodě je to tak nějak snažší. V náruči s nově narozenými jehňátky mi to jde nejlíp. A já slavnostně slibuju, že už si nikdy nedám jehněčí. Amen.

A jak se máte vy?:)

Kinotip: Rodinka Belierových

Napsal mi, že mě dnes vezme do kina. A že to nebude jen tak nějaké kino. Žádný multiplex, ale historické kino zrekonstruovaného do původního stavu z roku 1927. Vůbec jsem netušila, kde to pojedem a už vůbec ne, že se mi tak bude líbit kino a hlavně promítaný film. Máme tohle kouzelné místo, kde se zastavil čas a na zdi pořád visí Havel hned za humny a vůbec jsme o tom netušili.

Od filmu jsem podle letmo shlídnutých obrázků a popisu na ČSFD moc nečekala. Oddychová teenagerovská komedie mi po celodenní únavě přišla jako fajn volba. A taky že jo. Už dlouho jsem neviděla nic tak oddychového a zároveň nehloupého a vtipného. Tenhle film mě chytl za srdce a nevadil mi ani klišovitý příběh. Z filmu zkrátka dýchá ta správná energie a do šáhlé rodiny Belierových bych se nechala adoptovat bez dlouhého přemýšlení. Při scéně u gynekologa brečelo smíchem celé kino. Pokud jste ještě neviděli, vřele doporučuju jako milou pohodovku na víkendový večer.

Mějte prima víkend ♥

Motám (se)

Výroba lapačů snů mě docela pohltila a tak teď motám, navlíkám a zase motám každou volnou chvíli. A připadám si zase jako když mi bylo 13. Tenkrát jsme propadli pletení náramků přátelství. Zicherka a džíny patřily do základní výbavy ať se šlo kamkoliv.

Lapač jsem si oblíbila pro jejich romantický hippie vzhled, který souzní s mojí duší, ale taky pro jejich magický, indiánský původ a význam. Věřím, že každý amulet a vlastně každá věc, do které vložíme kus energie, nám to vrátí. Proto věřím, že umějí nejen odehnat zlé sny, ale dokáží zklidňovat a harmonizovat lidskou mysl kdykoliv během dne. Vyzkoušeno na vlastní kůži.

A kdyby nic z výše uvedeného, jako interiérový doplněk vypadají prostě dobře:) U nás doma máme lapač zavěšený nad postelí, ale i v oknech a nad mým cvičícím a relaxačním koutem. Myslím, že ještě chvíli a budeme mít doma úplné lapačové království. I když...znáte to s tou kovářovic kobylou...

Otevřela jsem obchod na Fleru, protože co taky s tolika lapači, že jo. A svůj fléří obchod jsem chtěla snad už od chvíle, co jsem Fler poprvé objevila. 

Každý lapač je takový malý originál, takže ty aktuálně dostupné najdete tam. A pro mé čtenáře samozřejmě bez fler provize ;)

♥

Pojistka proti radosti

Mám v sobě velký kus vnitřního dítěte a i když si to často neuvědomuju, tuhle věc o sobě už zkrátka vím. Přesto mě vždycky překvapí, když zjistím, že některé věci, které já pokládám za normální, vlastně zas tak normální nejsou. A že spousta lidí je má jinak. Tak nějak víc dospěleji.

Došlo mi to opět dnes při poslechu krátké přednášky Barbory Šťastné. Zrovna tohle jsme totiž před pár dny řešili s mým Kubou.

O Velikonocích jsme se společně vydali na  výlet do Olomouce. Navštívili jsme tam mimo jiné Pevnost poznání, kde jsme si mohli užít spoustu interaktivní zábavy, hádanek, hraček a hlavolamů. Zatímco já jsem tam poletovala a byla nadšená z každé rovnoramenné váhy nebo rébusu, který se mi podařilo vyluštit, Kuba jen tak obcházel okolo a šlo vidět že je myšlenkami úplně někde jinde. Nechtěl si se mnou povídat přes zvukovod ani hrát trojrozměrné piškvorky.

Věděla jsem, že je mimo, protože už se vidí zpátky v dílně, že toho teď má hodně a v hlavě už pravděpodobně pracuje na další zakázce a tak jsem ho nechala. Jenomže já jsem zrovna chtěla blbnout. A neměla jsme s kým...! Při odchodu  jsme si o tom povídali a já jsem mu vytýkala, že se málo raduje.

Byste nevěřili, jak těžké bylo složit tohle vajíčko

Když jsem se o pár hodin později rozbrečela v autě, řekl mi na oplátku ,že já jsem zase k radosti až příliš vstřícná. Že bych se neměla tolik radovat, protože pak i ten následný smutek, který zákonitě vždycky nakonec přijde, je pro mě mnohem větší a bolestnější. Že bych zkrátka měla zůstávat víc v tom neutrálním středu svých emocí a tolik jim nepropadat.

A přesně o tomhle mluví Bára. Že my dospělí totiž už dopředu víme, že nedílnou součástí radosti z létajícího balónku je i případný smutek, když se nám v nestřežené chvíli odmotá z rukou a uletí. Že po vymodleném pátku přijde opět zachmuřené pondělí a po vydařeném večírku nás čeká kocovina.

A proto si říkáme "Tolik se neraduj, stejně je to jen na chvilku". Už dopředu se pojišťujeme proti následnému smutku. To aby ta propast mezi radostí a smutkem nebyla tak velká.

Dneska mi došlo, že tuhle pojistku nemám vůbec vybudovanou. Ne že bych neznala "nedělní depku" o které Bára taky mluví, nebo že by mi uvědomění něčeho nepříjemného co mě zanedlouho čeká, někdy nezkazilo přítomnost. Ale když se raduju, nikdy si neříkám, že bych měla svou radost krotit, protože prostě zase brzo přejde.

K radosti vždycky přistupuju tak, jako by neměla vůbec odejít. Nepřemýšlím nad tím, že je tu vlastně jen na chvilku. Že to nadšení, které mám z nové věci nebo zážitku stejně za chvíli opadne. Zkrátka mě radost a nadšení pokaždé naprosto pohltí.

Sice jsem pak často za předčasně zapáleného hlupáka, kterému ostatní vzápětí řeknou "Ale vždyt mi ti to všichni říkali, tak co jsi čekala", ale na to si už pomalu zvykám. Holt je to daň za ten momentální nezkrotný optimismus.

Jsem vlastně nakonec opravdu ráda, že jsem si tuhle pojistku během svého života tak nějak nestihla vytvořit. Asi proto, že si stejně jako Bára myslím, že žít tou radostí (i když chvilku) a zároveň přijmout to, že k ní patří i stav jejího pominutí a někdy i smutku, je jediný způsob jak tu radost vlastně mít.

A tak se těším. Zrovna teď na novou práci, která mě už za pár dní čeká i když to možná nebude vůbec tak fajn, jak si představuju. A hlavně se pořád těším na tu budoucnost, která je v mých očích vždycky o dost zářivější než si představují všichni okolo. Jsem v tomhle asi nezlomný optimista. A taky přesný opak mého realistického muže, který mě z těch mých výšin kolikrát musí tahat zpátky na zem.

A co Vy, máte svoji pojistku proti radosti?

PS: Děkuju všem, kdo mi napsali jak slaví své narozeniny a děkuju za přání. Rozhodla jsem se (zcela neobjektivně:) jako výherce lapače snů vybrat Andrejku páč ten její popis narozeninového dne na mě zkrátka zapůsobil úplně nejvíc. Dík Andrej a napiš mi adresu, kam ti můžu lapač poslat ;)