Mám v sobě velký kus vnitřního dítěte a i když si to často neuvědomuju, tuhle věc o sobě už zkrátka vím. Přesto mě vždycky překvapí, když zjistím, že některé věci, které já pokládám za normální, vlastně zas tak normální nejsou. A že spousta lidí je má jinak. Tak nějak víc dospěleji.
O Velikonocích jsme se společně vydali na výlet do Olomouce. Navštívili jsme tam mimo jiné Pevnost poznání, kde jsme si mohli užít spoustu interaktivní zábavy, hádanek, hraček a hlavolamů. Zatímco já jsem tam poletovala a byla nadšená z každé rovnoramenné váhy nebo rébusu, který se mi podařilo vyluštit, Kuba jen tak obcházel okolo a šlo vidět že je myšlenkami úplně někde jinde. Nechtěl si se mnou povídat přes zvukovod ani hrát trojrozměrné piškvorky.
Věděla jsem, že je mimo, protože už se vidí zpátky v dílně, že toho teď má hodně a v hlavě už pravděpodobně pracuje na další zakázce a tak jsem ho nechala. Jenomže já jsem zrovna chtěla blbnout. A neměla jsme s kým...! Při odchodu jsme si o tom povídali a já jsem mu vytýkala, že se málo raduje.
 |
| Byste nevěřili, jak těžké bylo složit tohle vajíčko |
Když jsem se o pár hodin později rozbrečela v autě, řekl mi na oplátku ,že já jsem zase k radosti až příliš vstřícná. Že bych se neměla tolik radovat, protože pak i ten následný smutek, který zákonitě vždycky nakonec přijde, je pro mě mnohem větší a bolestnější. Že bych zkrátka měla zůstávat víc v tom neutrálním středu svých emocí a tolik jim nepropadat.
A přesně o tomhle mluví Bára. Že my dospělí totiž už dopředu víme, že nedílnou součástí radosti z létajícího balónku je i případný smutek, když se nám v nestřežené chvíli odmotá z rukou a uletí. Že po vymodleném pátku přijde opět zachmuřené pondělí a po vydařeném večírku nás čeká kocovina.
A proto si říkáme "Tolik se neraduj, stejně je to jen na chvilku". Už dopředu se pojišťujeme proti následnému smutku. To aby ta propast mezi radostí a smutkem nebyla tak velká.
Dneska mi došlo, že tuhle pojistku nemám vůbec vybudovanou. Ne že bych neznala "nedělní depku" o které Bára taky mluví, nebo že by mi uvědomění něčeho nepříjemného co mě zanedlouho čeká, někdy nezkazilo přítomnost. Ale když se raduju, nikdy si neříkám, že bych měla svou radost krotit, protože prostě zase brzo přejde.
K radosti vždycky přistupuju tak, jako by neměla vůbec odejít. Nepřemýšlím nad tím, že je tu vlastně jen na chvilku. Že to nadšení, které mám z nové věci nebo zážitku stejně za chvíli opadne. Zkrátka mě radost a nadšení pokaždé naprosto pohltí.
Sice jsem pak často za předčasně zapáleného hlupáka, kterému ostatní vzápětí řeknou "Ale vždyt mi ti to všichni říkali, tak co jsi čekala", ale na to si už pomalu zvykám. Holt je to daň za ten momentální nezkrotný optimismus.
Jsem vlastně nakonec opravdu ráda, že jsem si tuhle pojistku během svého života tak nějak nestihla vytvořit. Asi proto, že si stejně jako Bára myslím, že žít tou radostí (i když chvilku) a zároveň přijmout to, že k ní patří i stav jejího pominutí a někdy i smutku, je jediný způsob jak tu radost vlastně mít.
A tak se těším. Zrovna teď na novou práci, která mě už za pár dní čeká i když to možná nebude vůbec tak fajn, jak si představuju. A hlavně se pořád těším na tu budoucnost, která je v mých očích vždycky o dost zářivější než si představují všichni okolo. Jsem v tomhle asi nezlomný optimista. A taky přesný opak mého realistického muže, který mě z těch mých výšin kolikrát musí tahat zpátky na zem.
A co Vy, máte svoji pojistku proti radosti?
PS: Děkuju všem, kdo mi napsali jak slaví své narozeniny a děkuju za přání. Rozhodla jsem se (zcela neobjektivně:) jako výherce lapače snů vybrat Andrejku páč ten její popis narozeninového dne na mě zkrátka zapůsobil úplně nejvíc. Dík Andrej a napiš mi adresu, kam ti můžu lapač poslat ;)
