Motám (se)

Výroba lapačů snů mě docela pohltila a tak teď motám, navlíkám a zase motám každou volnou chvíli. A připadám si zase jako když mi bylo 13. Tenkrát jsme propadli pletení náramků přátelství. Zicherka a džíny patřily do základní výbavy ať se šlo kamkoliv.

Lapač jsem si oblíbila pro jejich romantický hippie vzhled, který souzní s mojí duší, ale taky pro jejich magický, indiánský původ a význam. Věřím, že každý amulet a vlastně každá věc, do které vložíme kus energie, nám to vrátí. Proto věřím, že umějí nejen odehnat zlé sny, ale dokáží zklidňovat a harmonizovat lidskou mysl kdykoliv během dne. Vyzkoušeno na vlastní kůži.

A kdyby nic z výše uvedeného, jako interiérový doplněk vypadají prostě dobře:) U nás doma máme lapač zavěšený nad postelí, ale i v oknech a nad mým cvičícím a relaxačním koutem. Myslím, že ještě chvíli a budeme mít doma úplné lapačové království. I když...znáte to s tou kovářovic kobylou...

Otevřela jsem obchod na Fleru, protože co taky s tolika lapači, že jo. A svůj fléří obchod jsem chtěla snad už od chvíle, co jsem Fler poprvé objevila. 

Každý lapač je takový malý originál, takže ty aktuálně dostupné najdete tam. A pro mé čtenáře samozřejmě bez fler provize ;)

♥

Pojistka proti radosti

Mám v sobě velký kus vnitřního dítěte a i když si to často neuvědomuju, tuhle věc o sobě už zkrátka vím. Přesto mě vždycky překvapí, když zjistím, že některé věci, které já pokládám za normální, vlastně zas tak normální nejsou. A že spousta lidí je má jinak. Tak nějak víc dospěleji.

Došlo mi to opět dnes při poslechu krátké přednášky Barbory Šťastné. Zrovna tohle jsme totiž před pár dny řešili s mým Kubou.

O Velikonocích jsme se společně vydali na  výlet do Olomouce. Navštívili jsme tam mimo jiné Pevnost poznání, kde jsme si mohli užít spoustu interaktivní zábavy, hádanek, hraček a hlavolamů. Zatímco já jsem tam poletovala a byla nadšená z každé rovnoramenné váhy nebo rébusu, který se mi podařilo vyluštit, Kuba jen tak obcházel okolo a šlo vidět že je myšlenkami úplně někde jinde. Nechtěl si se mnou povídat přes zvukovod ani hrát trojrozměrné piškvorky.

Věděla jsem, že je mimo, protože už se vidí zpátky v dílně, že toho teď má hodně a v hlavě už pravděpodobně pracuje na další zakázce a tak jsem ho nechala. Jenomže já jsem zrovna chtěla blbnout. A neměla jsme s kým...! Při odchodu  jsme si o tom povídali a já jsem mu vytýkala, že se málo raduje.

Byste nevěřili, jak těžké bylo složit tohle vajíčko

Když jsem se o pár hodin později rozbrečela v autě, řekl mi na oplátku ,že já jsem zase k radosti až příliš vstřícná. Že bych se neměla tolik radovat, protože pak i ten následný smutek, který zákonitě vždycky nakonec přijde, je pro mě mnohem větší a bolestnější. Že bych zkrátka měla zůstávat víc v tom neutrálním středu svých emocí a tolik jim nepropadat.

A přesně o tomhle mluví Bára. Že my dospělí totiž už dopředu víme, že nedílnou součástí radosti z létajícího balónku je i případný smutek, když se nám v nestřežené chvíli odmotá z rukou a uletí. Že po vymodleném pátku přijde opět zachmuřené pondělí a po vydařeném večírku nás čeká kocovina.

A proto si říkáme "Tolik se neraduj, stejně je to jen na chvilku". Už dopředu se pojišťujeme proti následnému smutku. To aby ta propast mezi radostí a smutkem nebyla tak velká.

Dneska mi došlo, že tuhle pojistku nemám vůbec vybudovanou. Ne že bych neznala "nedělní depku" o které Bára taky mluví, nebo že by mi uvědomění něčeho nepříjemného co mě zanedlouho čeká, někdy nezkazilo přítomnost. Ale když se raduju, nikdy si neříkám, že bych měla svou radost krotit, protože prostě zase brzo přejde.

K radosti vždycky přistupuju tak, jako by neměla vůbec odejít. Nepřemýšlím nad tím, že je tu vlastně jen na chvilku. Že to nadšení, které mám z nové věci nebo zážitku stejně za chvíli opadne. Zkrátka mě radost a nadšení pokaždé naprosto pohltí.

Sice jsem pak často za předčasně zapáleného hlupáka, kterému ostatní vzápětí řeknou "Ale vždyt mi ti to všichni říkali, tak co jsi čekala", ale na to si už pomalu zvykám. Holt je to daň za ten momentální nezkrotný optimismus.

Jsem vlastně nakonec opravdu ráda, že jsem si tuhle pojistku během svého života tak nějak nestihla vytvořit. Asi proto, že si stejně jako Bára myslím, že žít tou radostí (i když chvilku) a zároveň přijmout to, že k ní patří i stav jejího pominutí a někdy i smutku, je jediný způsob jak tu radost vlastně mít.

A tak se těším. Zrovna teď na novou práci, která mě už za pár dní čeká i když to možná nebude vůbec tak fajn, jak si představuju. A hlavně se pořád těším na tu budoucnost, která je v mých očích vždycky o dost zářivější než si představují všichni okolo. Jsem v tomhle asi nezlomný optimista. A taky přesný opak mého realistického muže, který mě z těch mých výšin kolikrát musí tahat zpátky na zem.

A co Vy, máte svoji pojistku proti radosti?

PS: Děkuju všem, kdo mi napsali jak slaví své narozeniny a děkuju za přání. Rozhodla jsem se (zcela neobjektivně:) jako výherce lapače snů vybrat Andrejku páč ten její popis narozeninového dne na mě zkrátka zapůsobil úplně nejvíc. Dík Andrej a napiš mi adresu, kam ti můžu lapač poslat ;)

Protože mám dnes narozeniny...

Dneska mám narozeniny.

Od rána mi chodí přání (vždycky žasnu kolik lidí si na mě ještě vzpomene:), dostala jsem tu nejbarevnější kytici, dřevěný prstýnek a spoustu mňamek. 

A teď bych na oplátku chtěla obdarovat někoho z Vás.

Už dlouho jsem tu chtěla hodit do placu nějaký dáreček, snad jen takovou radost za to, že mě pořád čtete. Nechtěla jsem však rozdávat něco kupovaného, chtěla jsem Vám dát něco víc ze mě. A protože mě momentálně chytilo tvoření lapačů snů, mám tu dneska konečně jeden pro Vás. Vyrobila jsem ho dnes, nafotila jsem ho dnes a chtěla bych ho darovat tady dnes...

Dneska mám zkrátka svůj den. Dovoluju si v něm dělat jen to, co se mi dělat opravdu chce. A tak běhám, vařím, tvořím, fotím, koukám u toho na pohádky a teď mezi psaním zadělávám na buchty na zítřejší "lesní sousedskou velikonoční snídani". A všechno to dělám děsně pomalu a hrozně si to užívám!

Přeju Vám ať si užíváte zbytek dnešního dne (i celých Velikonoc) stejně pohodově a v síle plného prožitku. Když ne kvůli tomu Velkému pátku, ve kterém by se mělo prý hlavně rozjímat, tak kvůli mě:)

Jestli se Vám tenhle můj lapač snů líbí, napište mi, co Vy nejraději děláte když máte narozeniny a já pak jednoho z Vás vyberu. Ještě nevím jak, ale můžete mi věřit, že to bude děsně objektivní :o)

Pusu z  lesa ... ♥

I can live there

Miluju to město. Domky jsou tam nízké (tak akorát pro mě) a náměstí široké. Takových měst je jistojistě spousta, ale tam se zkrátka cítím nevysvětlitelně dobře.

Občas si Kubovi postesknu, jak mi přes všechnu tu zaneprázdněnost chybí cestování. Já vím, že nemůžeme mít všechno. Ale jednou za čas se prostě musím někam pohnout abych nestála na místě. 

Sním si o dalekých cestách a přitom zapomínám na to, že nemusím jezdit daleko, abych zažila ten skvělý pocit, že jsem na cestě. Že i výlet do nedalekého města a jedna noc mimo domov může naplnit moji potřebu přespávání na cizích místech a nalézání něčeho nového. Stačí si to jen dovolit.

Líbí se mi v Trnavě a to nejen proto, že tam mají krásnou prvorepublikovou kavárnu s domácím pečivem, štěkajícího Joeyho a moje milované Bumpkin Tattoo.

PS: Jestli se u nich necháte někdy potetovat, určitě dbejte na to, abyste ulehli hlavou směrem ke galerii z Lucyiných obrázků. Nejen že Vás zabaví po celý čas tetování, ale vyvolají možná tolik pocitů, že na to ještě dlouho nezapomenete.

Můj rok 2016 aneb jak se s tím peru a proč jsem tak dlouho nic nenapsala

Dlouho jsem nic nenapsala...

Dostala jsem se do fáze, kdy to prostě nešlo. Do fáze, kdy jsem cítila, že už konečně musím ve svém životě něco změnit. 

Můj stupeň kreativity byl na nule. 

Začalo to už o Vánocích. 

Ne že by nebyly fajn, ale všechno to krásné, co k Vánocům patří jsem si díky své hlavě užila asi jen z deseti procent. Celou tu dobu se přemýšlela, co ze sebou už konečně udělám.

A pokračovalo to dál v ještě větší míře s Novým rokem. Poprvé v životě jsem cítila takovou tu tíži a zároveň šanci na nový začátek. Nikdy předtím jsem si Nový rok nespojovala s nějakým předělem. Byl to pro mě vždycky jen den v kalendáři, navíc ne moc oblíbený, protože povinná silvestrovská zábava mě moc nebere.

Ale letos to bylo jiné.

Celé to mé dlouhé vánoční volno (asi 3 týdny) jsem přemýšlela o tom, co budu dělat. O tom, že jsem se dostala do fáze, kdy je mi sice pohodlně, mám stabilní práci ve kterém mě už nic nového nepotká, ale taky nepřekvapí. A cítila jsem se, jakoby mi bylo alespoň padesát.

Myslím, že jsem se ocitla přesně v tom momentě, ve kterém spoustu lidí přestává žít. Kdy se z života stává rutina a vytrácí se jiskra v oku.

Cítila jsem každou buňkou svého těla, jak stagnuju a že jestli nic neudělám, je dost možné že takhle už to bude furt.

Něco udělat. Jenomže co??

Jít jinam na podobné místo s vidinou kariérního postupu by byla možnost, která by měla smysl v případě, že bych tuhle práci chtěla dělat dál. Jenomže já nechtěla. A měla jsem pocit, že nechci dělat ani žádnou jinou kancelářskou práci. Že chci tvořit. Nejlépe rukama a každý den. Hýbat se a ne sedět celý den na zadku. Být součást týmu. A hlavně se učit. Učit se něčemu, co mě opravdu zajímá a baví. Že chci svou práci milovat stejně jako ji miluje můj muž.

Spousta žen tuhle fázi řeší útěkem na mateřskou, ale to jsem nechtěla.

Měla jsem navíc dost racionálních výmluv, proč i nadále setrvat. Mám práci, do které vlastně nemusím. Je jen na mě, jestli budu celý den pracovat z domu nebo dojedu pracovat za klukama do kanceláře, omrknu jak hrají pin pong, pohladím místní psí smečku a zajezdím si na koloběžce. Zkrátka z určitého pohledu práce snů. Taky mám muže, psa a jeho podnikání, které si žádá určité oběti a nejlépe jistou práci alespoň u jednoho z nás.

Jenomže život není cíl, ale cesta jak říkají všechny ty chytré motivační plakáty. Cítila jsem, jaká je to pravda a že já už nekráčím, ale jen stojím na místě.

Celé ty  dlouhé Vánoce jsem teda přemýšlela o tom, co jiného bych vlastně chtěla dělat. Mám tak nějak trochu talent na všechno a na nic. Baví mě objevovat neustále nové věci, ale nikdy jsem nebyla extra zaměřená jedním směrem. Možná právě proto, že jsem nikdy u ničeho nevydržela. Snad jen to jídlo mě baví tak nějak celoživotně.

Přemýšlela jsem nad vším. V hlavě jsem si představovala samu sebe snad ve všech povoláních, které existují. Od učitelky až po zdravotní sestřičku. No vážně.

A pak jsem se čtvrtého ledna ráno probudila a šla do své tehdejší brigády v místní "restauraci" (je to spíš prodejna, kde se tak trochu vaří) a najednou mi to bliklo. Bože, vždyť já hledám něco, co mám přímo před sebou, říkala jsem sama sobě udivená tím pocitem, který mě přepadl v 7 ráno. S nožem a v zástěře jsem se po těch "ix" protrápených dnech opět cítila zase svá. Doma. Zkrátka tam, kde bych měla být.

A tak, přesvědčená tím silným pocitem, to zkouším dál. 

Momentálně v jedné restauraci, která je zas tak profesionální až mě z toho mrazí. Učím se od španělského šéfkuchaře, který pracoval v těch nejlepších restauracích po světě a dal mi šanci být v jeho kuchyni. Musela jsem překonat asi tak stopadesát svých komfortních zón abych neutekla hned po prvním dnu zpátky do bezpečí a klidu kanceláře. V tom šrumci a realitě opravdové kuchyně se cítím jak Alenka v říši divů.

Několikrát za den mám takový ten pocit, kdy se sama na sebe koukám a říkám si "holka co ty tady proboha děláš" ...:o)

Mé tělo zvyklé na celodenní sezení a stále nedoléčená bolavá záda se navíc dost brání. Mám velký respekt ze všech těch ostrých nožů, těžkých hrnců a horkých plamenů, které mě stále trochu děsí, ale zároveň nutí být každou vteřinu neustále tady a teď. 

A to je dobře. 

Zkrátka pořád nevím, jestli to ze dne na den nezabalím. Zvlášť když vidím krutou realitu toho, jak těžká a nedoceněná je u nás ještě stále práce v gastronomii. Ne že bych to nevěděla, kdysi dávno jsem to sama studovala. Na(ne)štěstí je to už víc než 10 let a za tu dobu se mnohé změnilo a já pořád možná trochu naivně doufám, že se toho ještě hodně změní. Že pomalu, ale jistě kráčíme po cestě k dobrému jídlu. Jsem v těchto věcech tak trochu nezlomný optimista...

Vím, že teď budu v očích mnoha lidí hloupá a nerozumná. Že mě čeká velká dřina. Že jsem mohla raději dál z pohodlí domova cvakat ty čísla, realizovat se ve volném čase a tvořit nebo vařit po práci. Nebo jsem mohla nastoupit do velké účetní či auditorské kanceláře, zatnout zuby, vybudovat kariéru a těšit se z toho, že mezitím našetřím třeba na cestu kolem světa. Všechno to vím. Jenomže nic z toho už nešlo. Byla jsem tak bez energie, že jsem stejně všechen svůj volný čas tak nějak prolelkovala a nechtělo se mi dělat už vůbec NIC. 

A taky jsem na vlastní kůži poznala jednu prostou, ale zásadní věc.

Že žebříček hodnot se obalamutit nedá. Že spokojenost s tím, co děláme a ztotožnění se sám se sebou je to úplně nejvíc nejdůležitější v našem životě. A že tenhle pocit se nedá uplatit cestováním, novým oblečením, roztomilostmi do bytu ani večeřemi v restauracích. 

To všechno jsou jen náplasti, které se dříve či později odlepí. A já se se sebou jako s účetní ztotožnit zkrátka neuměla.

Ráda bych napsala, že tímto je vše slavnostně vyřešeno, do mého života naběhli jednorožci a nad hlavou se mi rozsvítila duha. A že teď už bude všechno jen dobrý. Jenomže takhle to nefunguje.

Pravda je, že vůbec nevím, co bude. 

V práci už za mě hledají náhradu a já přitom zatím nemám jistotu žádného pevného fleku. Začínám dělat něco, co vlastně neumím (myslet si, že když umíte vařit doma u sporáku, půjde Vám to stejně dobře i v profi kuchyni, je velký omyl) a moje kuchařská hodnota je zatím téměř na nule. Většinou jen krájím, loupu, škrábu v jednom kuse myju nádobí a v pauzách mezi tím vším koukám kuchařům pod ruce a zapisuju recepty.

Přes to všechno musím přiznat, jsem už teď jsem na sebe tak trochu hrdá. I kdybych to třeba zítra měla zabalit, říkám si, že jsem to alespoň zkusila. 

Protože už vím, že ze všeho nejhorší není neúspěch, ale pocit, že jsme to nikdy ani nezkusili.

Vlastně jsem o tom všem nechtěla dopředu ani nikam psát pro případ, že by to nedopadlo nebo bych to vzdala. Pak jsem si ale uvědomila, že je to vlastně úplně jedno. 

Jdu sice někam, kde si můžu dost dobře nabít pusu a vůbec nevím co mě čeká. Ale přesně to je ten skutečný život. Můj život.

 A můj blog.

Jestli chcete sledovat moje další pokusy a gastrozážitky, můžete nejlépe na mém Instagramu. Už teď cítím, že se mi přes všechnu tu únavu vrací ta správná energie, jenomže při dvou momentálních zaměstnáních je zas možné, že na psaní nebude v nejbližší době zrovna dvakrát čas.

A co Vy a Vaše sny?