Moje nové kosmetické lásky aneb Havlík a Ponio v akci

Aby bylo hned na úvod jasno, chtěla bych říct, dvě věci. Nejsem kosmetická blogerka. Moje znalosti kosmetiky na to zkrátka nejsou dostatečné, takže všechny mé úvahy jsou velmi subjektivní. Budiž toho důkazem i to, že poslední článek o kosmetice je asi dva roky starý. Pak bych chtěla ještě dodat, že za poslední roky můj vztah ke kosmetice prošel dost zásadními změnami. Od od klasického "mám doma šampon z drogérie a stačí mi to", jsem se díky kosmetickým blogům dostala až k lehkému pobláznění přírodní kosmetikou a tendencí chtít vše, co vidím na internetu. Tohle období nakonec přešlo a dnes jsem ve stavu, který bych nazvala "miluju přírodní kosmetiku, ale vystačím si se šamponem a krémem".

Přírodní kosmetika je boží. Když narazíte na tu správnou značku, je to prostě rozmazlovadlo a hotový balzám na duši. Krásně voní a člověk má s její aplikace úplně jiný pocit než s běžnou kosmetikou z drogérie. To se prostě nedá vůbec srovnat.

Pořád se moc ráda přírodní kosmetikou rozmazluju. Na druhou stranu si čím dál víc uvědomuju, že pár návštěv internetových eshopů dokáže semlít velmi rychle podstatnou část mého měsíčního rozpočtu a já ty peníze zkrátka investuju ráda převážně jinam. 

Uvědomila jsem si, že krom dobrého šampónu a krému na obličej se dokážu bez zbytku dost dobře obejít aniž bych nějak strádala. Samozřejmě používám ještě zubní pasty, kokosák a nějaké té řasenky, ale to už je jiná...

Avšak občas si tu radost stejně udělám a rozmazlím se i něčím dalším. Od mé asi největší přírodní lásky, pana Hauschky, jsem se tak dostala k láskám novým. Ta první se jmenuje Havlíkova přírodní apotéka, je té původní lásce dost podobná, ale narozdíl od lásky minulé je česká a taky o dost levnější. No kdo by se nezamiloval?

Momentálně používám šampón, ranní 3-minutovou masku, vlasové tonikum a BIO český krém.

Šampon pro růst vlasů 13 rostlin je hodně jemný, ale vlasy umyje bezvadně. Obávám se však, že na hustší a těžší vlasy už by možná nestačil. Já mám po nich vlasy nadýchané a takové jednoduše boží. Mastí se mi ovšem malinko rychleji než běžně a musím umývat asi o den dřív. Toť jeho malé minus. Je to typický jemný, přírodní šampon a jeho používání vyžaduje trochu větší dávku trpělivosti a a času aby byly vlasy umyté opravdu všude. Ranní maska je fajn nakopávač a příjemný ranní rituál. Obličej hezky rozjasní a opečuje, ale nějaké velké změny nečekejte. Co je ale moje NO.1 je BIO český krém na obličej. Je totiž krásně lehoučký (tak akorát pro mě), je z českých ingrediencí a POZOR! voní stejně jako meduňkový krém od Hauschy. Takže láska láska láska. Nápis "pro vytížené ženy" navíc způsobí, že se vždycky při jeho nanášení cítím velmi důležitě. Vyživuje dostatečně, ale neucpává mi póry. Ideální papaníčko pro můj ksichtík!

Můj druhý objev je přírodní slovenská kosmetika Ponio. Já ji neznala, přiznávám se. Narazila jsem na ni úplnou náhodou. A jakmile moje oko spatřilo slova Cukrová pivoňka, bylo jasné, že se bude objednávat. Navíc, když jde o kombinaci s kopřivou! Prostě šampuk dělaný jak pro mě.

A jaká je realita? Nebudu to protahovat, musím říct, že lepší šampuk-šampon, jsem už dlouho neměla! Myje naprosto bezvadně, pění jako blázen a vlasy jsou po něm skvělé. Ani přemaštěné, ani přesušené. Zkrátka tak akorát. To sice nezní až tak hvězdně, ale pro mě je to něco, co není zas tak běžné. A vlastně už od šampónu ani víc nečekám. Vím, že vlasy mi žádný šampón zázračně nespraví a hladkost a lesk jako blesk je většinou jen krátkodobý efekt silikónů a jiných "zlepšovadel". 

Na to že je přírodní a nemá v sobě údajně žádné sulfáty myje možná až podezřele dobře. Ovšem hlava mě po něm nesvědí (což mi dělají šampuky od Lushe, které sulfáty mají) a tak to víc neřeším. Pokud někdo rozumíte složení kosmetiky líp než já, můžete to zkontrolovat tu.

Nezkamal mě ani tuhý deodorant v roztomilém a ekologickém papírovém obalu, který jsem k šampuku přihodila. Jeho nevýhodou je, že je opravdu hodně tuhý, trochu se v podpaží "drolí" a při nanesení většího množství není úplně transparentní. Ovšem oblečení mi nebarví a HLAVNĚ! jako jeden z mála přírodních antiperspirantů opravdu funguje. Chemickou Rexonu Vám asi nenahradí, ale účinek má a to nemalý. A pazúch je naprosto geniální slovo. Už máte svůj pazúch? :)

Musím teda říct, že ani z šampuku ani z antiperspirantu necítím onu "cukrovou pivoňku" na kterou jsem se tak těšila, ale vůně obou výrobků je tak příjemná a účinky tak pozitivní, že mi vlastně vůbec nevadí.

Havlíkova apotéka a Ponio jsou značky, kterým (jak to tak vypadá) budu asi zase nějakou dobu věrná.

♥

Máte s některou z mých lásek zkušenost?

If you love something allow space for that

 Miluju snídaně v trávě, ale dlouho jsem si myslela, že se bohužel dějou jen jednou za čas. Tehdy, když se všecko nachystá, když se nakoupí, když je dost času...

A pak jsem si jedno ráno vyběhla se svým talířkem, hrnkem a Joeym ven před dům a sedla si jen pár metru od vchodových dveří do trávy. Bylo teplo a nepotřebovali jsme ani deku. Pravda, trochu mě z mého klidu vytrhlo typické blogerské postižení, které spočívá v tom, chtít si to zároveň nafotit. Po pár záběrech jsem však nakonec i foťák odhodila v dáli (obrazně řečeno) a užila si plně ten moment. Jen tak, bez piknikového koše, bez spousty jídla, neučesná, v pyžamu a jen na malou chvilku.

Existuje hodně věcí, které bych chtěla dělat, ale kvůli své touze po perfekcionismu je dělat ani nezačínám. Čekám totiž, až na ně budou ideální podmínky. A tak mě napadlo, že by mohly být nakonec možná stejně příjemné, jako ta snídaně. I když nebudou tak dokonalé nebo fotogenické jak bych chtěla. Asi to začnu zkoušet.

♥

Banánový cheesecake

Už jsem upekla hodně cheesecaků, ale tento banánový u nás doma prozatím jasně vede. Dnešní recept uvádím speciálně pro Natálku:)

Doma jsem upekla čistou banánovou variantu, kterou jste mohli vidět na Instagramu. Na tomto, nutelou a oříšky dozdobeném cheesecaků, se prozměnu vyřádila moje kolegyňka Janka.

Jen pár slov předem. Jeden recept na cheesecake už jsem tu dávala. Tento je trochu jiný, myslím, že ještě o něco lepší a dá se kombinovat s nejrůznějšími druhy ovoce úplně stejně.

Pořád si stojím za tím, že nejlepší cheesecake je z Lotos sušenek a odleželý alespoň do druhého dne. Takže se do něj pusťte hezky s předstihem. Oblíbila jsem si dělat u cheesecaku i ten sušenkový okraj, nejen spodek. Je to sice maličko pracnější, ale víc sušenek pro mě znamená víc lahodnosti.

Cheesecake se dá upéct ze všeličeho. Z tvarhohu, z pomazánkového másla, z mascarpone nebo z žervé. Ten pravý newyorský cheesecake by měl být z amerického sýru Philadelphie, který ovšem v našich podmínkách stojí poněkud víc než v USA. Já nejraději peču cheesecake z tvarohu a mascarpone, z mascarpone a z žervé a nebo v kombinaci všeho uvedeného zhruba ve stejném poměru. Můžete udělat cheesecake klidně jednosložkový celý z tvarohu nebo mascarpone, ale mě prostě nejvíc chutná kombinace hutnějšího (tvaroh, žervé) s jemnějším (mascarpone). A nějaký sýr by podle mě měl být v cheesecaků vždycky, když je to ten cheese ,že jo.

Doma jsem pekla cheesecake bez banánové spodní vrstvy a v práci pak zkusila vylepšení s banánem. Banán vespod sice není příliš estetický, ale zase přidává na chuti. Takže případnou absenci banánové vrstvy nechám na Vás.

Na korpus:

- 350g sušenek (nejlépe karamelové Lotusky)
- 130g másla

Na banánovou vrstvu:

- 3 banány
- 3 lžíce třtinového cukru

Na krém:

- 500g sýrové složky (Philadelphie, žervé, tvaroh, mascarpone)
- 120g cukr moučky
- 2 banány
- 3 lžičky vanilkového extraktu nebo 1 vanilkový lusk (nenahrazovat vanilkovým aroma, prosím)

Na případné dozdobení:
- hrst lískových oříšků
- 4 lžíce nutelly


Postup:

1)Sušenky hodíme do mixéru a umixujeme na zcela jemný prášek. Máslo si rozpustíme v kastrůlku na mírném ohni. V míse smícháme umleté sušenky s rozpuštěným máslem.

2)Formu si vysteleme pečícím papírem (spodek i boky). Boky vyložíme pečícím papírem tak, že je pomažeme máslem a z pečícího papíru vystřihneme pruh, který pak zevniř hezky "nalepíme".

3)Sušenkový základ nasypeme do formy a uplácáme spodek i boky tak, aby nám vznikl pěkný korpus. Formu se základem dáme zatím chladit do lednice.

4)Tři banány nakrájíme na kolečka a nahodíme na pánvičku spolu s třtinovým cukrem. Asi 5 minut opékáme na středním plameni až banán hezky zkaramelizuje.

5)Na sýrovou složku smícháme všechny uvedené ingredience. Jestli máme vanilkový lusk, tak ho rozřízneme a vyškrábnem semínka.  Na mírné(!) otáčky vyšleháme do jemného krému bez jakýchkoliv hrudek.

6)Krém nalijeme na banánový základ. S formou několikrát lehce udeříme o linku abychom se zbavili případných bublinek v těstě.



7)Naspod trouby dáme rendlík nebo plech s vodou (to aby se cheesecake nevysušil a nepopraskal) a pečeme na 150 stupňů 1 hodinu.

8) Po hodině troubu vypneme, pootevřeme dvířka a necháme v troubě cheesecake dojít. Nakonec cheesecake necháme vychladnout při pokojové teplotě. Vychladlý cheesecake přesuneme do lednice a počkáme si na něj do druhého dne. Ale až ten třetí bude opravdu nej:)

9)Vychladlý cheesecake můžem potřít nutelou a posypat oříšky.

O tom ,jak někdy stačí podržet si jehně

Před malou chvilku jsme se vrátili z procházky po lese, Kuba se zase na chvíli někam ztratil a já tu sedím se sklenicí vína a po dlouhé době mám zas chuť něco sepsat. 

Uvnitř cítím takový ten příjemný klid a neustále mi to přepíná mezi touhou rozjímat a zůstat v příjemném okamžiku a touhou zas jednou něco sdílet, sdělit, vytvořit, napsat...

Ráda bych míň filozofovala a víc jen mapovala dění okolo, ale zjišťuju, že jsem na to po většinu času dost líná a tak to tady na blogu vždycky skončí tak nějak jen u těch keců.

Přestal jsem ve svém životě sedět celé dny u počítače a tím pádem i u sociálních sítí a je pro mě teď daleko těžší psát blog. I když často pořád klikám a občas se nechám strhnout do virtuálního světa, trávím v něm celkově daleko míň času a cítím, že mi to prospívá. Na druhou stranu mi sdílení skrz blog občas chybí. Snažím se to nějak vykompenzovat a tak daleko častěji sahám po pohodlnějších možnostech, které mi ze života neukradnou tolik času jako je Facebook a Instagram.

Přestala jsem sedět u počítače a začala pracovat rukama. Snažím se hodit za hlavu neustálé pochyby, že bych teď měla být ve svém věku "úplně někde jinde", být zodpovědná, budovat kariéru či já nevím co. A když se to zrovna povede (a někdy to jde stále dost těžko), užívám si tu volnost a to, že si konečně ze svým životem dělám to co chci. 

A konečně si uvědomuju (opět s přestávkami), že šťastnou mě neudělá lepší práce, lidi kolem mě nebo cokoliv jiného. Že můžu opravdu cokoliv ve svém životě změnit, ale to samo o sobě mi klid nepřinese... Fakt jsem si to totiž ještě nedávno myslela. Myslela jsem si, že změním práci a prostě to bude. Už nebudu dělat to (pro mě) nechutné účetnictví a budu prostě a jednoduše hepy, nejlépe ze dne na den. 

Jenomže takhle to fakt nefunguje.

Nedávno se ke mě dostala (pro někoho možná dost nepříjemná) myšlenka, že nic na světě nás vlastně nemůže učinit šťastnějšími. Žádná vysněná práce, žádný (byť sebelepší) partner, žádné daleké cesty nebo vysněné bydlení či místo k životu. V ničem z toho nelze ve skutečnosti najít dlouhodobé štěstí.

Možná to zní hrozně, ale mě ta myšlenka nesmírně uklidňuje. 

Vždycky, když teď mám ty své chvíle plné obav a starostí s tím, co bude, řeknu si, že je to vlastně jedno. Protože ať nakonec budu žít kdekoliv, budu mít cokoliv nebo budu dělat cokoliv, nic z toho mi nepřinese větší štěstí, než jaké mám teď. Tak nějak si po té myšlence oddychnu, uklidním a pak se mi rozleje v duši hluboký klid.

Cítím v tom hlubokou pravdu, protože štěstí a spokojenost přichází vždycky pouze tady a teď (kolikrát jsme to už slyšeli? :)a může být tím pádem v čemkoliv. Fakt. Ale vždycky musí být v prvé řadě v nás. A pak už je vlastně všechno, co se děje okolo nás tak nějak jedno. 

Mnoho lidí už muselo vystřídat mnoho partnerů, získat mnoho peněz, mnoho vlivných postavení a funkcí nebo procestovat mnoho zemí než si to uvědomilo. 

Já cítím momentálně štěstí v procházce voňavým zeleným lesem, ruku v ruce s Kubou a šťastně pobíhajícím Joeym okolo. A díky městu, ve kterém teď trávím dost času, si tyhle chvilku užívám o to víc.

A nemyslete si, že jsem furt tak chytrá, taky se v tom většinu času pěkně plácám :)

A když se potřebuju tak nějak vzchopit, ráda v poslední době poslouchám Adélu. Možná Vám její projev sedne stejně jako mě. Já s jejími slovy dost souzním a vždycky když mi není nejlíp, dokáže mě až zázračně hodit do klidu.

Věřím, že ten klid a mír se dá nakonec najít i ve městě, jen v té přírodě je to tak nějak snažší. V náruči s nově narozenými jehňátky mi to jde nejlíp. A já slavnostně slibuju, že už si nikdy nedám jehněčí. Amen.

A jak se máte vy?:)

Kinotip: Rodinka Belierových

Napsal mi, že mě dnes vezme do kina. A že to nebude jen tak nějaké kino. Žádný multiplex, ale historické kino zrekonstruovaného do původního stavu z roku 1927. Vůbec jsem netušila, kde to pojedem a už vůbec ne, že se mi tak bude líbit kino a hlavně promítaný film. Máme tohle kouzelné místo, kde se zastavil čas a na zdi pořád visí Havel hned za humny a vůbec jsme o tom netušili.

Od filmu jsem podle letmo shlídnutých obrázků a popisu na ČSFD moc nečekala. Oddychová teenagerovská komedie mi po celodenní únavě přišla jako fajn volba. A taky že jo. Už dlouho jsem neviděla nic tak oddychového a zároveň nehloupého a vtipného. Tenhle film mě chytl za srdce a nevadil mi ani klišovitý příběh. Z filmu zkrátka dýchá ta správná energie a do šáhlé rodiny Belierových bych se nechala adoptovat bez dlouhého přemýšlení. Při scéně u gynekologa brečelo smíchem celé kino. Pokud jste ještě neviděli, vřele doporučuju jako milou pohodovku na víkendový večer.

Mějte prima víkend ♥