Páté Vánoce v lese aneb rychle a zběsile

Vůbec nechápu, jak to uběhlo, ale dnes je to pátý rok, co budeme slavit Vánoce u nás v lese. Jenomže letos je toho pořád v té hlavě nějak moc na to, abych si začala konečně užívat ten vánoční čas. Nejvíc vánoční atmosféry jsem nasála, když jsem zkraje adventu prodávala na vánočních trzích. I když to není žádný med, stát celý den v té zimě, byla to nová zkušenost a hrozně jsem si ji užila.

Jinak ale moje hlava neustále bloudí mezi hledáním těch nejvhodnějších vánočních dárků, pečením dortíků na vánoční večírky, vymýšlením receptů a mojí novou prací. Konečně jsem se rozhodla, že nebudu svoje sny a touhy o tom, co bych chtěla opravdu dělat krmit a rozvíjet jen ve svojí hlavě, ale začnu něco dělat. Cokoliv. A tak jsem začala vařit v restauraci, kde mě doporučil kamarád. Sama bych na to asi nikdy nenašla odvahu a tak teď vstávám ráno před šestou a po obědě už jsem zpátky doma a zasedám ke svému počítači a svojí stálé práci. Zatím to zvládám, ale na další věci už nezbývá tolik času. Nevím, zda-li mě to vůbec někam posune, ale jedno vím jistě. To, že s nožem v ruce a v zástěře mě to vážně baví!

No a ty dárky...!

Už pár let nakupuju společné dárky i za Kubu, protože on Vánoce stále neřeší a nemá rád. Myslela jsem si, že je to rok od roku lepší, ale každý rok mě opět překvapí, když se vytasí s tím svým postojem o tom, jak jsou Vánoce nesmyslné. Vím, že mu vadí to, že se lidi chovají jako ovce a dělají věci jen proto, že se musí. Já mám Vánoce naopak ráda a snažím se dělat jen to, co sama chci. Ale ty dárky bych letos asi taky raději zrušila. Sice je obvykle nakupuju a vyrábím hrozně ráda, ale když se dostávám do časového tlaku a nejsem v tom správném rozpoložení, kdy je pro mě snadné dárky vymyslet, mění se to celé pak v klasické předvánoční peklo jménem "musím honem nakoupit vánoční dárky", který upřímně nesnáším.

Nerada utrácím peníze za hlouposti a vždycky se snažím hledat věci, byť jen drobnosti, které obdarovaný skutečně využije. A letos se přiznávám, že to prostě nezvládám. Těch rodinných příšlušníků z obou stran je zkrátka moc. Snažím se to vybalancovat a nějak zvládnout, abych se nedostala do toho předvánočního stresu, ale jelikož se doba, do kdy dárky stíhají přijít poštou každým dnem krátí a ocitnout se pár dní před Vánoci v nějakém nákupním centru je pro mě ta největší noční můra, mám už docela na kahánku.

Chtěla bych většinu dárků stejně raději vyrobit a pojmout to celé nízkonákladově. Šetříme, jak se dá a dárky u nás nikdy nebyly o penězích. Akorát mám tak zaplněnou hlavu, že nejsem ani schopná domyslet, co vlastně vyrobit. Ale asi je to vždycky něco za něco, jelikož práce a dílna nám momentálně jede jako nikdy a kluci chrlí nábytek rychlostí, na kterou nejsem vůbec zvyklá.

Odoláváte taky (i když s námahou) vánočnímu šílenství nebo to máte letos všecko zmáknuté?
R. ♥

Nový soused

Přistěhoval se do chaty ke studánce. Je to cestovatel a dobrodruh a ze všeho nejvíc miluje Japonsko. Každé ráno vstává před čtvrtou, zacvičí si Pět tiběťanů, vypije svůj šálek zeleného čaje a jde pěšky na autobus do práce nebo jede na kole. Dělá co miluje a miluje to, co dělá. Doma má kočky za sklem a teď už i stolek a knihovnu od nás. A je v našem věku. Je v našem věku!

Jak jsme potkali dizájn

O víkendu se pořádal první ročník ostravského Meat Designu a my byli tam. Nejen jako návštěvníci, ale hlavně jako vystavující. 

O našich dojmech si můžete přečíst a všechny fotky z akce najdete tu.

A tady je ještě několik mých osobních postřehů a dojmů:

- pár lidí si mě automaticky párově přiřadilo k našemu kamarádovi který s námi vystavoval a skoro celé to okecal za nás. Je pravda, že výškově a asi i vizáží bychom k sobě ladili víc, jelikož je mlaďounkej a mě stále jen málokdo hádá na to,že mi táhne pomalu na třicet. A Kuba, ten byl navíc věčně někde zalezlý, jelikož se stydí reprezentovat svojí práci. To já taky, kecat mi jde líp přes papír a klávesnici než naživo. Ale nebojte, oba se to učíme. A ne, opravdu jsem Kubova a jedině jeho :)

- Frýdecko-Místecká restauračka Carbon dělá naprosto luxusní burgery. Jestli budete mít někdy cestu, určitě se tam zastavte. Vegetariánský burger mi chutnal snad ještě víc než ten hovězí, takže dobrý tip i pro nemasažravé.

- práce s lidmi je namáhavá. Někteří jsou divní a jiní samozřejmě zase boží. Takže harmonie vesmíru opět vyrovnána. Tak či tak, stále obdivuju každého, kdo s nimi pracuje. Musí to být fakt náročné. Pro mě, bezkontaktního introverta je to těžké v každém případě, ať už mě objímají nebo lamentují.

- jsem ještě o něco víc zamilovaná do kokedam a závěsných kytek ze Zahrady na niti. Kubovi se líbili taky a dokonce můj návrh jednu si pořídit nezavrhl, ale podpořil. Bohužel já si na to stále netroufám, protože jsem tak mizerný zahradník. A zabít takovou nádheru, to bych si vyčítala do smrti smrťoucí. Možná nějaké aerárium s kaktusem by mohlo být reálnější a v mé přítomnosti životaschopnější. Ještě uvidíme...

Zdroj: http://provoz.net/program/meat-design-ostrava-2015/

- mojí další láskou se staly tyhle dřevěné hračky. Jo, je to fakt dřevo! Hrozně oceňuju ten nápad a úplně si umím jedno zvířátko představit u nás doma na poličce. Třeba mrože. Nebo soba. Néé, kobylku! Tak vidíte, celá já. A celé to mají na svědomí tři Opaváci! Zkrátka boží celé od začátku až do konce.

Zdroj:http://provoz.net/program/meat-design-ostrava-2015/

Bylo to zkrátka super a jsem ráda, že jsme konečně vylezly z toho našeho lesa a ukázali sebe i svojí práci světu.

Co vy, slyšeli jste o Meat Designu? A kdo tam byl?

Jeden lepší svět, prosím

Jestli mi něco v blogerských vodách za poslední dobu dávalo opravdu smysl, pak to byla výzva magazínu LOHAS, který píše o udržitelném životním stylu. 

Přispěla jsem svou troškou do tohoto eko-mlýna a vy si tak můžete dnes přečíst něco o tom, jaký je momentálně můj vztah k udržitelné módě, kolik kosmetiky denně používám a nebo co to podle mě znamená ekologicky bydlet či jíst.

Stačí kliknout tady.

Nehrála jsem si na žádnou světici, jelikož jí nejsem a přiznala jsem všechno tak, jak to opravdu je. I se všemi těmi chybami a rezervami, které stále mám.

Chtěla bych tímto vyzvat tak trochu i Vás, abychom se (nejen dnes) inspirovali navzájem v tomto způsobu žití a bytí. Protože pokud to není jen póza a opravdu to tak ze srdce cítíte, je fajn o tom mluvit. Jedině tak můžeme inspirovat ostatní aby se taky zamysleli a žili lépe, kvalitněji, zdravěji a šťastněji. A taky tím můžeme podpořit ty, co už to dělají.

Život ve stylu LOHAS je pro mě totiž především styl života, který vytváří lepší svět. Takový ten, ve kterém je více radosti, méně utrpení, nikdo nikoho nezneužívá a všichni dělaj tak nějak víc to, co milujou. A kdo by takhle nechtěl žít?

Zkuste na to myslet i v souvislosti s aktuálním světovým děním. Nejen že nenávist není udržitelná, ale nakonec zplodí vždycky jen další nenávist.

Mějte hezký víkend, obejměte v něm alespoň jeden strom a mějte se zkrátka fajn :)

Jak blogovat a nezblbnout

Poslední dobou na sobě cítím velký blogovací útlum. Asi to jde poznat a články, které se chystám napsat by se už daly spočítat na prstech několika ruk. Celé to vyústilo minulý týden, kdy jsem měla odevzdat článek. Vůbec poprvé jsem měla nějaký deadline. Byl to navíc článek, na jehož sepsání jsem se sama dobrovolně přihlásila. Nakonec jsem ovšem psaní stále odkládala s tím, že je dost času až najednou bylo ráno 31.10. V ten den jsem šla místo psaní článku na tůru. Vrátili jsme se samozřejmě daleko později, než se plánovalo a výsledný článek jsem tak naťukala do počítače asi hodinu před půlnocí. Nakonec to nějak dopadlo, ale pocit z toho nemám teda moc dobrý. Celý článek si budete moct přečíst už v pátek a já i tak přece jen doufám, že se Vám bude alespoň trochu líbit, protože se věnuje tématu, o kterém bych chtěla mluvit častěji a o kterém si myslím, že je dobré psát.

Psaní je pro mě poslední dobou zkrátka obtížné. Na chvíli se kupříkladu nadchnu a chci psát, ale moje motivace je po několika řádcích pryč. Nakonec třeba něco napíšu, ale pak si řeknu, že to stejně není dost zajímavé nebo Vás tím jednoduše nechci otravovat. Na internetu je denně tolik věcí ke čtení a já Vás nechci zahlcovat dalšími zbytečnostmi.

Často to dopadne tak, že nakonec přemýšlím nad tím, jestli tím blogováním světu i sobě spíš neškodím než prospívám. Říkám si, jestli vůbec někdo může mít něco z toho, že čte nějaký blog. Neměli bychom raději všichni víc žít a míň sedět na internetu? A nepřispívám jen svým psaní k další prokrastinaci a proplýtvanému času na sítí?

Taky hodně rozmýšlím, o co se vlastně dělit a o čem psát. Přemýšlím, co ještě může být pro ostatní zajímavé a co už ne. Mám se dělit o každodenní zážitky? O recepty, kterých je plný internet? Celé to zkrátka dospělo k tomu, že píšu čím dál míň pro sebe a víc než o radost z psaní se starám o celkový přínos a o to, zda je to vůbec k něčemu dobré. Můj blog navíc nemá žádný pevný koncept, není to blog třeba o jídle nebo o kosmetice a střídají se v něm psané články s fotopříspěvky a tak je pro mě někdy dost těžké celé to ukočírovat a uchopit. Mám přidat jen fotky, když se mi zrovna nechce psát? A jaké fotky dát ke článku, který jsem napsala jen tak?

Od začátku jsem chtěla naším blogem především zachycovat skutečnost. Věděla jsem, že se chci dělit nejen o to hezké a nastajlované, ale i o to špinavé, každodenní a skutečné. Zkrátka být autentická. Nebo spíš, autenticky přenášet skutečnost. A přitom všem jsem si neuvědomovala, že skutečnost se vlastně dost dobře zachytit nedá.

A pak přišel takový ten náhlý vhled, který je nad všechny myšlenky a mě došlo, že žádný blog, tudíž ani ten můj, nebude nikdy pravdivý. I kdybych se rozkrájela na maličkaté nudličky a veškerou svou snahu vydala na to, abych na internet pravdivě vyobrazila svůj svět, nikdy se to nepovede.

Jednak nejsem schopná dělit se o vše. Život plyne mnohem rychleji než ho stíhám zachytávat. Blogem tak předávám jen malé střípky svého bytí a ke všemu vybírám jen ty, které sama chci.

A za druhé, i kdyby se mi to náhodou povedlo a já stihla psát úplně o všem, stejně bude konečný dojem z blogu zkreslený osobní interpretací každého jednotlivého čtenáře. Chci tím říct, že každý, kdo čte nějaký blog si z něj bere něco jiného. Každý ty slova nebo fotky vnímá po svím a často v něm vidí to, co zrovna sám potřebuje nebo chce vidět. Stejně tak si o mě každý z Vás může myslet a pravděpodobně myslí něco jiného. Ale žádná z těch představ není skutečná. Nemůže být, protože ani to, co si o sobě myslím já sama není pravda. Je to jen představa v mojí hlavě, která se navíc neustále mění.

Tak jak se teda můžu zabývat tím, jestli můj blog dostatečně odráží skutečnost?

Proč se tím neustále tak zabývám sama nevím, ale asi jsem jen hrozně moc nechtěla být vyumělkovaným blogem. Možná to znáte. Občas někde něco čtete a hned Vám na tom něco nesedí. Koukáte na ty virtuální světy kolem sebe a sami sebe se ptáte, kde je ta skutečná pravda. Někdy Vás někdo možná i trochu naštve, protože je prostě jasné, že s Váma hraje tak trochu virtuální habaďůru. Ale můžete mu to mít vlastně za zlé? Na internetu si zkrátka může každý dělat co chce a je spíš Váš problém, jestli to (ne)berete vážně.

Naštěstí jsem si nakonec uvědomila, že blogování nebude nikdy skutečné, protože skutečnost se zkrátka odehrává úplně jinde než na internetu. Je tam venku, tam kde se zaklapne noťas a jde se žít.

Nemyslím si ani, že psaní blogů je špatné nebo škodlivé i když mě to už párkrát napadlo. Je to jako se vším, záleží jen na tom, jak to uchopíme. Jako bloger, ale i jako čtenář. Blogujme, ale nemysleme si, že je to skutečné. Čtěme, ale mějme na paměti to samé. Je to jen taková pěkná hra. Hra, který má smysl, dokud nás baví.

A já jsem zase klidnější a hned mám větší chuť psát.

A prosím, čtěte mě jen když Vám to opravdu bude připadat důležitější, než to, co zrovna děláte. Protože ten skutečný život nenahradí žádný blog.

PS: Fotky jsou z víkendu.