U nás doma jsme nikdy nemalovali velikonoční vajíčka ničím jiným, než rozpuštěnýma voskovkama, cibulí nebo vyškrabovací technikou. Prostě samá klasika.
Letos jsem ani na jedno z toho neměla náladu, vlastně jsem neměla celkově moc náladu na jakékoliv barvení vajíček. Ale pak jsem narazila na obrázek malovaných vajíček pomocí laků na nehty. Výsledek byl famózní, okouzlující a nevšední a mě to přišlo vskutku originální, rychlé a jednoduché.
Trik v barvení s pomocí laků na nehty spočívá jen v tom, do vody hodit pár kapek laků různých barev, promíchat špejlí, ponořit vajíčko a vytvořit tak bez velkého vlastního přičinění krásnou mozaiku barev. Prostě nádhera za pár minut pomocí ingrediencí, které mám doma. Jen blázen by to nezkusil.
A teď realita.
Za prvé jsem zjistila, že metody barvení vajíček lakem na nehty je plný internet. Vypadá to na trend letošních Velikonoc, takže s tou originalitou už to tak žhavé nebude.
Za druhé - zjistila jsem, že mám nedostatečný počet laků na nehty. Teda já jich nikdy neměla moc, nemám v tomhle ohledu sběratelské sklony a poprvé v životě jsem si nalakovala nehty na červeno teprve ve svých 24 letech kdesi v daleké Americe, kde jsem však zkoušela kde co.
Za třetí, v návodu bylo jasně popsáno, použijte vodu ani horkou ani studenou, ale o pokojové teplotě. Jinak se barvení nepovede.
I když nemám doma teploměr, zkusila jsem všechny odstíny i podtóny teplé, pokojové a vlažné vody. Ani jednou to nedopadlo tak, jak by mělo. A já přitom tak chtěla!
Za pokus to myslím stojí, někomu se to přece musí povést. Je to vážně za minutku, věřím, že všechno co k tomu potřebujete (špejle, lak, vodu, vajíčka), máte doma, takže to určitě ještě do pondělí stihnete.
A kdybyste dopadli líp než já, dejte mi to prosím vědět. Moc Vám to přeju a ráda se poučím, co jsem to zas po...kazila.
Mám jen jedno malé upozornění - trochu se nejspíš zapatláte. Tak pozor ať se nepřiotrávíte tou dávkou odlakovače, kterou budete pravděpodobně potřebovat. Já se málem malinko sjela.
Jak jsem slibovala, dovolte abych Vám dnes představila nového člena naší lesní smečky. Přijel k nám v pondělí z proslulého Bonami. Gringo.
Gringo pochází odtud a pokud Vás zajímá, jaké věci mi nedají spát, tak přesně tyhle. Barevné, veselé, šílené, originální. Brala bych je všechny! Občas si představuju, že bydlím v bílém domě, s bílými stěnami, bílým nábytkem, bílým povlečením a všude se povalují jen tyhlety barevné polštářky, kabelky, peněženky a šátky. Obzvlášť ještě tento polštářek jsem si zamilovala. K Velikonocím a jaru by se dokonale hodil. Rozkošnický...
Ihned jsem u nás doma zahájila proces socializace. A tady jsou všechny moje tři zlatíčka pěkně pohromadě. (čtvrté zlatíčko bohužel poslední dobou neustále pracuje a je zalezlé dnem i nocí v dílně)
Zdá se mi to, nebo se Gringo z profilu až podezřelé podobá Joeymu? Nebo se Joey podobá Gringovi? :o)
Pohled z očí do očí. "Joey, nemůžeš kousat Elvina, je to kámoš, rozumíš? Kámoš!" Joeyho nevinný pohled : "No tak jó".
A jen co se otočím, už ho má na lopatkách! Musím na ně fakt neustále dávat pozor!
S Gringem si však rozumí dokonale, když jsem šla o pár minut později okolo (uložit Elvina zpátky do bezpečí), už si spolu podřimovali přitulení na posteli. Není se čemu divit, když Gringo je tak heboučký...
Dneska malý Repperácký repport :o) Hlásíme se z lesa, že žijem, stále něco vymýšlíme a stále nic nestíháme ...takže vlastně normálka :)
Stavíme další nové dlouho odkládané projekty a krášlíme si domov...Co to bude až to bude? To se uvidí už brzy...
Z fleru (opět odtud) nám přišel domů další překrásný polštářek... Máme teď takové polštářkové období :)
A dále hlásíme, že kytky stále žijí a mají se čile k světu! Vypadá to dobře, takže každou další pochůzkou kolem květinářství hrozí, že doma přibudou další ... Zatím se držím, vím že si nemůžu "ukousnout moc velké sousto" hned ze startu....
Asi jako všude nám tu poslední dny neustále prší a není zrovna nejlíp, ale když vykoukne na chvíli sluníčko..tak to pak stojí za to!
Jsem nemocná :( To je tak, když jdete k doktorovi s tím, že Vás bolí jedna část těla a on Vám diagnostikuje nemoc na úplně jiném místě. Radši tam nechodit prostě :o) A tak jsem si ty škaredé pilule alespoň přestěhovala do hezčí krabičky...Když jste totiž zrzavá kočka s odhalenými zády, nemusíte umět vůbec nic a může Vám to být totálně jedno ;)
Jedeme na výlet...Sice pracovní, ale i tak je to pořád výlet!...zítra strááášně brzy! Takže už utíkáme radši spáát... Rohlíčky na cestu, které chystám Kubovi když musí jet sám (a naposledy vypadali takto) tentokrát nevezem, tentokrát si společně zastavíme na nějáké křupavoučké a čerstvé. A na pořádné ranní kafe!
Tak už jsem zase o rok starší. Letos mi to ale kupodivu tolik nevadí, asi poprvé od svých 14-ti let. (měly jsme s kamarádkou trochu předčasné obavy ze stárnutí :o)
Jen mě trochu zarazilo, proč když mi někteří přáli, říkali takové to "Tak už ti je konečně těch 18-náct, jóó...(...16, 20... jak kdo :o)
To už jsem vážně ve věku, kdy se tyhle hlášky používají? Nebudu lhát, trochu mě to vyděsilo. Taky mě lehce děsí, jak často mě poslední dobou bolívají záda a taky ty dvě malé vrásky, které se občas objeví na čele... (sic je dávám za vinu jen momentální dehydrataci)
I přes to všechno, čím jsem starší, tím víc si paradoxně svůj narozeninový den užívám. Nepotřebuju k tomu moc. Stačí mi, když je můj narozeninový den něčím trochu vyjímečný a jiný, než ty ostatní a já se pak taky cítím vyjímečně a jinak...
Letos mi tu výjímečnou náladu obstaral velký (opravdu véélký:) kus oblíbeného dortu k snídani rovnou do postele, dlouho odkládaná návštěva čajovny, šmejdění po antikvariátech ,(byl mi koupen krásný rám - už se těším až do něj budu vytvářet venku na louce o nějákém rozkvetlém slunečném dni své veledílo:) i závěrečné večerní kino...
A pak víkendová oslava s květinami a milými dárečky.... Ach, jsem tak ráda, že jsem se narodila zrovna na jaře...
Druhý den hned ráno jsem si všechny ty své květinové radosti vynesla ven na náš minibalkón, uvařila si čaj, naservírovala si kus ostružinového narozeninového koláče a hodlala se jen kochat a vyhřívat. Kuba když mě viděl z pod balkónu, jak si tam velebím v té změti květin, jen kroutil hlavou, co že to zase blbnu a trdlařím. Ale když viděl, jak jsem spokojená, moc dobře vím, že byl spokojený taky, protože spokojená žena = spokojený muž :o)
A taky jsem ta trochu studovala v dějinách zahradnického umění. Dostala jsem totiž sazenici růže, nebo vlastně celého růžového keře. A o růžích já nevím zhola nic! Jako vlastně o žádných kytkách. Už jsem vzpomínala jaký jsem špatný zahradník, ale přece všechnu tu krásnu nenechám uhynout! Chtěla bych si vážně alespoň trochu zlepšit svoji karmu pěstitele a nebýt neustále té v pozici zabijáka květin.
...nebo spíš tulipán?
Než se mi to povede, těším se alespoň z květinových úspěchů ostatních. A třeba se mi taky jednou povede vypěstovat pořádný svazek levandule, nebo nezamordovat mojí novou hortenzii, abych pak mohla výsledky své práce vázat, sušit a dělat s nimi stejnou radost, jaká byla udělána mě.
Řekněte sami, není kouzelné dostat něco takového? Všechno (kromě Loccitaine balíčku) home and hand made. Takové dárky jsou nejúžasnější...
Malovaná sklenička plná voňavé sušené levandule, kytička uvázaná z domácího vřesu, zlatého deště a sušené hortenzie s ručně malovaným vajíčkem a k tomu všemu klíč ke štěstí ukrytý v malé krabičce...
A nebyla jsem sama, kdo byl tento víkend hend-mejdově obdarovaný. Máme tady v lese tolik úžasných šikulů a tvořílků...
Představte si, že se musíte rozloučit s tím nejlepším vozítkem pod sluncem. S červeným kabrioletem, který Vás léta těšil a díky kterému jste zažili nepřeberné množství neopakovatelných příběhů....A představte si, že pak dostanete darem jeho vyhračičkovanou dřevěnou repliku na provázku...Není to boží? Naložíte nějáké to pitíčko, kouřeníčko a jezdíte zase jako tehdá. A přesně tohle se tu teď děje...;)
A ještě tady mám jeden ručně vyráběný dáreček. Je to trochu srandovní, protože je to vlastně dárek ode mě pro mě. Obrázek, který jsem (si) nakreslila před 25 lety. Na tohle svoje dílo jsem nejpyšnější ze všech mých skromných děl. Nakreslila jsem ho, když mi byli 2 roky ze zbytků barev na paletě mojí mamky. A jsem na něj tak pyšná proto, že mi jej pochválil sám pan profesor umění :o)
Moje mamka tam od něj na fakultě tenkrát dostala tak trochu "nahubováno" , že maluje příliš distingovaně a promyšleně a že ty její kresby prej postrádají správný emociální náboj. A tak se tenkrát, naplněná vzdorem, vytasila s mým dílkem a panu profesoru najednou zasvítili oči a řekl něco ve smyslu - "No vídíte, dobrá expozice, expresionistické pojetí, to má náboj, to je vono! " Máma vykulila oči a přiznala se, že obrázek malovala její dvouletá dcera...A co na to pan profesor? Jen dodal že má dcera evidentně větší nadání, než maminka (což si ale nemyslím)... No prostě znáte to. Některé rodinné historky jste slyšeli už tolikrát, že už vlastně nevíte, jaké bylo jejich původní znění. Ale přibližně takhle :)
Zkrátka tenhle obrázek byl už dlouho zastrčený někde na dně mých dětských vzpomínek a tento víkend se ke mne vrátil. Že si ho mám teda konečně zarámovat, když je to taková vzácnost...
Na závěr svého narozeninového článku bych chtěla vzpomenout a vzdát hold všem těm, kteří se stejně jako já dožili tohoto magického čísla, ale bohužel jim nebylo dáno pokračovat dál... Obzvlášť Kurtovi, který má dnes své smutné výročí.
A zároveň popřát svému bratrovi, který se narodil přesně ten samý den před dvaceti lety. (a který na hlášku "vtělesnění" Kurta do své duše rád balí holky;)
Zanechali nám tady toho víc, než většina z nás zanechá za celý dlouhý život...
Jednou za čas se mi (bohužel, nebo bohudík?) stane, že narazím na něco, bez čeho mám pocit že nemůžu být. Takhle to bylo s Kubou, Elvinem i Gringem ( Gringo je teprve na cestě k nám domů. Až dorazí, jistojistě Vám ho představím.)
A tak to dopadlo i s touhle konvičkou.
Jak moc miluju čaj, už jsem psala. A protože jsem ho doteď musela pít z dosti šílené konvičky (i když mám někdy ujetý vkus, zažloutlé konvi s jelenem v bavorském stylu sem prostě podlehnout nedokázala), nápad na narozeninový dárek byl jasný.
Víte, asi 3 roky už chodím po starožitnictvích a blešácích a hledám tu správnou konvičku. Chtěla jsem zachránit nějákou odloženou, adoptovat ji, a vnést ji znovu chuť do života a pravidelnou dávku čaje do útrob.
Ale prostě ne a ne najít tu pravou...
A tak se u nás doma dnes objevila ONA. Úplně nová, i když vizáží lehce retrospektivní.
Něják se mi poslední dobou začínají doma ty retro vzory hromadit...
No co víc říct...Miluju ji. I když bych místo ní mohla mít za tu cenu tři jiné...
