středa 20. května 2015

Čo bolo, ak bolo (a bolelo) na Slovensku...


Na Slovensku mě to bolelo hned dvakrát.

Poprvé, když mě Kuba u jednoho krásného vodopádu přesvědčil, abychom se ještě nevraceli a popošli kousek dál. 
A původní plánovaná šesti kilometrová procházka k vodopádu a zpět se zčista jasna protáhla na 22 kilometrovou celodenní tůru...nedobrovolnou, prosím. 
Protože když  už jste víc než v půlce okruhu, nemá smysl se vracet, že jo. A když Vám někdo tvrdí už od první šestiny, že teď už určitě v půli jste, je ta druhá půlka zatraceně dlouhá.
A já se zas jednou naučila zatnout zuby, potlačit vražedné sklony ke své lásce a prostě jen jít. A doufat, že to brzy skončí, protože mi už nic jiného prostě nezbývá.


Podruhé mě to bolelo na tatérském stole, což byla naprosto svobodná volba, to uznávám. Taky jsem si narozdíl od prvního případu nestěžovala a držela, protože jsem opět věděla, že teď už mi zkrátka nic jiného než držet nezbývá. 
Možná jsem jen mimo formu, možná jsem přecitlivělá. Spoustu lidí Vám řekne, že tetování nebolí. Jen je nepříjemné. No, mě teda bolelo.

Avšak v obou případech si z toho nesu sebou dál něco dobrého. V prvním případě pocit z překonání vlastních limitů a umění odpouštět chyby a nepřesné (a to teda dost) odhady. V druhém případě obrázek, které jsem si už stihla zamilovat.

Jsem takový milovník příběhů a mám radost, když poznám, že lidi něco dělají fakt srdcem. U Bumpkinů mi to bylo jasné téměř hned, o to víc jsem ráda že jsem se nemýlila.


A ze Slovenska jsem si přinesla ještě jednu věc a tou je tenhle příběh. Nejspíš ho znáte, ne každý je totiž takový knižní barbar jako já. Ovšem ke mě se dostal až teď. Celého Alchymistu jsem přelouskla během jednoho slovenského večera a zcela se nechala unést tím symbolickým příběhem, který se hodí člověku tím víc, když právě bilancuje a bojuje s nedostatkem odvahy. Protože odžít si svůj Osobní příběh chce opravdu odvahu. A tu většina lidí nemá (ani já asi stále ne). 
A tento krátký úryvek se mi líbí z celé knihy nejvíc a stále ho mám v hlavě. Proto mi dovolte na chvíli citovat.


   "Jeden kupec poslal svého syna za nejmoudřejším ze všech lidí, aby se ho zeptal na Tajemství štěstí. 
Syn putoval čtyřicet dní pouští, až došel k nádhernému hradu, tyčícímu se na vysoké hoře. Tam žil Mudrc, kterého hledal.
   Nebyl to však žádný světec. Když náš hrdina vstoupil do hradního sálu, uviděl tam čilý ruch; kupci přicházeli a odcházeli, lidé po koutech se bavili, malý orchestr vyhrával příjemné melodie a byla tam  bohatá tabule s nejchutnějšími jídly kraje. Mudrc s každým porozprávěl a mladík musel čekat dvě hodiny, než na něho přišla řada.
   Mudrc pozorně vyslechl, co ho k němu přivádí, ale řekl, že teď právě nemá čas, aby mu Tajemství štěstí vyložil. Vybídl ho, ať se jde zatím projít po paláci a vrátí se za dvě hodiny.
"Chci tě ale o něco poprosit," dodal Mudrc a podal mladíkovi lžičku, na niž ukápl dvě kapky oleje. "Vezmi s sebou tuhle lžičku a dej pozor, aby se ti cestou olej nerozlil".

   Mladík tedy chodil nahoru a dolů po palácových schodištích a ustavičně přitom upíral zrak na lžičku. Za dvě hodiny se vrátil k Mudrcovi.
"Tak co?" zeptal se Mudrc, "viděl jsi ty perské koberce v mé jídelně? Viděl jsi zahradu, kterou mistr zahradník budoval deset let? Všiml sis těch nádherných rukopisů v mé knihovně?"
   Mladík se zahanbeně přiznal, že neviděl nic. Dbal jen o to, aby nerozlil olej, který mu Mudrc svěřil.
   "Tak jdi zpátky a prohlédni si divy mého světa, "řekl Mudrc. "Nemůžeš důvěřovat člověku, jehož dům neznáš."
   Mladík už klidněji vzal lžičku a znovu se vydal na procházku po paláci, všímaje si tentokrát všech uměleckých děl na stropě i na stěnách. Uviděl zahrady, hory vůkol, líbezné květiny, poznal vytříbený vkus, s nímž všechna ta umělecká díla patřičně rozmístili. Když se vrátil k Mudrcovi, vylíčil mu dopodrobna vše, co viděl. 
   "Kde jsou ale ty dvě kapky oleje, co jsem ti svěřil?" zeptal se Mudrc.
Mladík pohlédl na lžičku a viděl, že je rozlil.

"Tak tohle je jediná rada, kterou ti mohu dát," řekl nejmoudřejší ze všech mudrců. "Tajemství štěstí je v tom, jak se dívat na všechny krásy světa a nezapomenout při tom ani na chvíli na dvě kapky oleje na lžičce."

Dovolené (i krátké výlety) jsou zkrátka vždycky fajn. Obzvlášť, když si z nich něco odnesete. Ať už na ruce nebo v hlavě.

Znáte Alchymistu? 
Nebo Bumpkiny?
Nebo tu prokletou Prosieckou a Kvačianskou dolinu? :)

                                                                                 ♥

12 komentářů:

  1. Krásné tetování! Bolí to, ale výsledek stojí za to!! Tak přeji, ať se ti to brzy zahojí a ať si tvá kůže nechá většinu inkoustu, protože doplňování těch vyloučených míst mě bolelo ještě víc.. .o)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Doufám že nechá... Doplňování nezávidím. Ono se to dá, za ten výsledek to stojí jen to fakt není zrovna blaho. A já bych chtěla taky vidět obrázek prosím:)

      Vymazat
  2. Odpovedám:Áno
    Áno
    Áno :)

    .....ostatné potom.....
    P.S....tetovanie je najkrajšie .....

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ďakujem velmi pekně Alenka :)

      Vymazat
    2. Alchymista je pekná kniha...stačila by len táto ,viac už nemal písať...je v nej všetko,myslím...ak by si chcela aj Saint-de-Exupéry,ktorý napísal Malého princa,má takúto hutnú knihu Citadelu..a Cubran, neviem presne meno, má Proroka...vypisovala som ,ako blázon,celé state...:-)))..že o čom je život ..
      ...páčia sa mi tie zápisníčky u Bumpkiny,no a tá atmosféra a zaujali ma aj tieto tatoonávrhy...
      ...tie túry ! to mi robil aj môj muž !
      ...preliezla sme Kvačiansku,vedieš 2:1,o Proseckú ...
      Milá moja,ty máš oleja dosť,nielen tie dve kvapky,hoci tie by tiež stačili...na prežitie a prechod týmto svetom...a na usobranie sa a uchovanie si svojbytnosti...uf! :-)
      ..trochu som parafrázovala...poznáš podobenstvo o 12 pannách a s olejom do lámp ?
      A je mi ľúto ,že ťa Slovensko bolelo :-))..ale stálo to zato !!

      Vymazat
    3. Mě právě taky připadá, že je tam všechno...Další jsme nečetla, jsem ostuda...A děkuju za knižní tipy. Od Exupéryho už mám dlouho v merku si něco přečíst. Vím, že píše hodně filozoficky...U Bumpkinů je fajn, není to jen o kérkách, je to prostě to celé příjemné co z toho jde a co mě baví:) To podobenstvo neznám. Oleje mám možná dost, ale zas ty krásy často nevidím. A proto se je snažím zachytávat i na blog. A Slovensko bolelo, ale tak hezky, jsem za tu bolest ráda

      Vymazat
  3. Páááni, to jsou zážitky :)!!!!
    Bumpkiny jsem neznala, ale už jsem je lustrovala :). (Ale asi je na vlastní kůži nikdy nepoznám :) )
    Jinak všechno ano......
    Tak přeju, ať vidíš krásy světa a máš pořád dvě kapky oleje.... :)
    Krásný den...Kat....

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. I já Ti to přeju a vlastně všem. Mě se ten příběh tak líbí. Jakoby nic víc už nebylo třeba říkat...To je škoda že nepoznáš. Ale nikdy neříkej nikdy...nebo jsi velký odpůrce malůvek na tělo? A ono je stačí alespoň sledovat a kochat se :)

      Vymazat
    2. Ahoj Ráďo. Ne, nejsem odpůrce malůvek na těle. A zrovna na dnešek se mi zdálo, že jsem měla "pomalovaný" obě ruce a bylo to moc hezký :) Já sama zatím necítím potřebu "zkrášlovat" svoje tělo....a máš pravdu: Nikdy neříkej nikdy.... :)
      Parádní den na sever....K.

      Vymazat
    3. To chápu. Já jsem ji taky extra silně nikdy necítila a nezahořet láskou k Bumpkinům, nejspíš by opět z celého tetování sešlo...

      Vymazat

Děkuju za každý Váš komentář ♥