neděle 8. března 2015

Co mě naučil rok 2014

Rok 2015 mi utíká hrozně rychle. Ani jsem nemrkla a už je tady březen. Uklidila jsem starý diář se svými loňskými předsevzetími do krabice a přitom si trochu zabilancovala. Možná už je na to na začátku března trochu pozdě, ale napadlo mě pár věcí, o které jsem díky roku 2014 chytřejší. Tady jsou:

1) Ego je na nic

Zjistila jsem, že mým největším věznitelem a trápitelem nejsou ostatní lidi, vláda nebo jakékoli vnější faktory. Je to moje vlastní ego.

Ego mě nutí kupovat si nové věci a zážitky a trápit se, pokud je nemá. Ale taky rozmýšlet co řeknu, nebo se soužit nad tím, jestli jsem obecně vůbec dost dobrá na to, abych na tomhle světě mohla zabírat trochu toho osobního prostoru.

Jen si všimněte, kolik lidí kolem Vás nebo vy sami denně vynaloží úsilí na to, aby ukojily svoje věčně hladové ego.
Kolik oblečení, času, energie a nastajlovaných fotek nás to stojí. Nemluvě o tom, kolik informací se do sebe snažíme denně nasoukat a u kolika naopak zatajit, že je víme, abych působili dostatečně inteligentně a nebyli takzvaně mimo.

Vymyslela jsem si vlastní systém. Když něco potřebuju, nejdřív zkoumám jestli to chci opravdu já, nebo ego. V 90% dojdu k tomu, že je to pouze to ego, protože já sama potřebuju jen asi zlomek z toho, co si myslím že potřebuju. A nejde jen o věci. Jde taky o knížky, které mám pocit, že bych měla dočíst (i když mě vůbec nebaví), filmy které bych měla vidět (i když mě vůbec nezajímají), nebo zážitky, které bych měla absolvovat (i když nevím jestli po nich opravdu toužím).

Čím dokážu identifikovat a rozpoznávat ego od skutečného chtění, tím jsem svobodnější a spokojenější. A taky ušetřím spoustu peněz:) Samozřejmě že někdy je fajn věci neřešit a prostě si udělat radost, ale poslední dobou mě takové spontánní nákupy dělají spíš vrásky než potěšení. Nakonec si většinou říkám, kolik peněz jsem mohla našetřit na něco daleko lepšího. Třeba na letní zážitky...

Ego je zkrátka naprd.

2) Být občas za blázna je dobré

I když už je mi tolik, kolik mi je, jsem pořád takové přerostlé dítě. Nebaví mě chodit v kostýmcích, dávat si pozor jestli si neušpiním tričko a kontrolovat v zrcátku, zdali mám make-up na svém místě.
Úplně nejlíp se cítím ve volných věcech, které mi nebrání v pohybu a u kterých moc nevadí, že si je třeba trochu zprasím. Ráda nosím rozpuštěné vlasy a rtěnku, u které je jedno, že ji nekontroluju a neupravuju během dne a ona se sama od sebe ztrácí ze rtů tak nějak rovnoměrně a přirozeně.
A ze všeho nejvíc mě baví chvíle, kdy se k tomu všemu chovám trochu bláznivě.

Kuba říká, že jsem nejspontánnější člověk, jakého zná. Jím když mám hlad, necvičím když se mi nechce, neumím se přetvařovat ani příliš kontrolovat, co říkám.
Ale zpívat si nahlas písničky (jsem úděsný zpěvák), říkat naprosto nekontrolované kraviny, které nedávají smysl nebo se spontánně (a možná i trochu trapácky) kroutit do zvuků náhodné písně, mi jde z valné většiny jen doma. Ale pracuju na tom, protože vždyckdy když dám svojí "trdlovské náladě" zelenou, cítím se šťastnější. A většinou svým štěstím nakazím taky Kubu. A to za to stojí!


3) Bojovat proti čemukoliv je zbytečné


Konečně jsem pochopila, že místo toho, abych svoji energii vkládala do něčeho co se mi nelíbí, je daleko lepší vkládat ji naopak do toho, co se mi líbí.
Mluví o tom v dokumentu Tajemství (který byl na mě ale jinak příliš amerikánský a moc se mi nelíbil) a taky v různých ezoterických knihách. A mají pravdu.
Kupříkladu se mi nelíbí všechno to halaburdí z Asie a zneužívání levní pracovní síly. Místo toho abych donekonečna nadávala a poučovala všechny kolem, je lepší podpořit místního tvůrce a říct o něm třeba někomu dalšímu.

Je prý dokázané, že veškeré pochody proti válkám nebo nemocem akorát zapříčinily jejich rozšíření. Energie se holt ukládá tam, kam ji vložíme. Něco na tom bude.



4) Dávat si předsevzetí je zbytečné


Loni jsem si dala 10 předsevzetí a přečetla knížku o tom jak je dodržet a stejně se nic nestalo.


Pořád chci všechno a 5 tibeťanů každé ráno cvičím jen v případě, že za "každé ráno" považuju asi každé třetí až čtvrté.

Vinyly si častěji nepouštíme, protože se mi podařilo omylem zalít náš zesilovač a tím ho zničit. (ooú)

Na Lysou jsem se za loňský rok vydrápala všeho všudy jednou a další tři dny si foukala a masírovala bolavé zádové svaly.

Chleba se mi častěji péct nedaří, protože to zkrátka vyžaduje disciplínu co se týče udržování kvásku při životě. A já jsem stále ve fázi, kdy jsem ráda za to, že udržím trvale při životě svých pár kytek, muže a psa.

Afro účes jsem nevyzkoušela, protože jsem měla škudlivou a kvůli jednomu pokusu se mi nechtěly pořizovat natáčky. A teď už pozdě a vlasy mám příliš dlouhé.

Jedinné co se mi povedlo, bylo přečíst více knížek. Nemám to sice spočítané, ale jen za vánoční prázdniny jsem přelouskala asi čtyři.

Co mi ale dělá vůbec největší problém, je, jak jsem zjistila, bod číslo 3.
Nedávno se autorka Šťastného blogu ptala na naše osobní bobříky odvahy. Dlouho jsem nad tím v duchu přemýšlela a nic mě nenapadalo. Ale pak, když jsem odcházela z Globusu a místo úsměvu se mi na sympatického prodavače podařilo opět hodit jen nějakou (nejspíš mírně děsivou) obličejovou křeč, došlo mi, že přesně tohle je můj bobřík odvahy. 
Stále se nedokážu jen tak bezdůvodně smát na cizí lidi. 
Přijde mi to strojené, nepřirozené a někdy až nevhodné. Na druhou stranu bych to hrozně ráda dokázala, protože bych chtěla předávat pozitivní energie a nezařadit se do kategorie věčně nasraných Čechů. Asi to chce ještě čas...

No zkrátka jsem zjistila, že seznamy předsevzetí na mě nefungují. Stejně jako jakékoliv jiné seznamy. Nikdy jsem je vlastně neměla příliš ráda. Seznamy znamenají úkoly a úkoly znamenají omezení osobní svobody. 
Obdivuju lidi, co si píšou seznamy na všecko možné (třeba i na to, co chtějí stihnou do konce života), obzvlášť když se  jimi pak ještě stíhají řídit. Zároveň je však trochu lituju, protože mi příjde, že žít podle seznamů musí být hrozná pakárna.

Seznamy zkrátka nejsou nic pro mě. Stejně jako zákony, boží desatero nebo návody k použití.

5) Když neudělám nic mimořádného, nic mimořádného se nestane

Plně jsem si to uvědomila až někdy koncem roku a považuju to za jedno z nejzásadnějších prozření loňského roku.
Nelze čekat na osudový email, nabídku práce nebo jakoukoliv záchranu či dar z nebes, pokud jsem předtím neudělala nic, co by tyhle aktivity zapříčinilo. Svět má dost svých starostí a nemá na mě jen tak zbůhdarma čas.
Taky nemá smysl stěžovat si, že nic nového nezažívám když nic nového nezkouším, nebo že nepotkávám žádné nové a zajímavé lidi, když chodím pořád na ty samá místa.

Bohužel, je to tak. Zázraky a nečekané náhody se dějou jen v amerických filmech. Ten zbytek, i když se tak třeba tváří, náhodami vůbec nejsou. Jsou jen vyústěním našeho vlastního přičinění, které se někdy dostavuje až s určitým zpožděním.


A co naučil nového naučil starý rok Vás?




9 komentářů:

  1. Testík s egem zkusím taky, páč minimalismus muší bejt. ;) Bod pět ale zaujal nejvíc, s tím totiž bojuju pořád - vylejzání z vyšlapaných cestiček se mi nepáčí. Díky a zdravím do lesa!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Taky začínám čím dál víc tíhnout k minimalismu...Je to asi taková přirozená cesta..:)

      Vymazat
  2. Ta trojka je dobrá, když jí na mě někdo aplikuje, jsem pak happy celý den. :) Tudíž to taky občas zkouším, ale křeč úplná, takže toho ihned nechám. Nutit se do toho nemá smysl. Když nepřemýšlím a jdu, tak na mě i někdy cizí lidi prej ať nemračím. Nervy! :D Dvojka je taky dobrá, pozorovat někdy nás doma, tak nás zavřou, za ty dadaistické rozhovory a tance. Takže jen tak dále! :D Jsem teď o víkendu vyšla horu 900m a myslím, že umírám, fakt děs, se ůůůplně stydím. Si snad koupím ty špejle, se kterými všichni chodí, třeba to pomůže... :D

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Možná to prostě není dané všem aby se na druhé usmívali. Tak se smějme alespoň vnitřně. Hůlky jsou náhodou super, člověk se cítí jak důchodce ale jinak je to veskrze pozitivní! Jsem ráda, že jsou i jiné domácnosti kde to občas vypadá jako na schůzi retardů :D

      Vymazat
  3. Já mám ego velký jako Milešovkum, ale snažim se ho aplikovat hlavně na to, co dělám. Ne, na to, co si chci koupit nebo co "nutně" potřebuju. Dá se to docela ukočírovat, snad tím nikoho neobtěžuju, jinak si totiž neumím pomoci, rozhodně nejsem takový ten sluníčkový aktivisticko-pomahačsko-skromno-všechnymilující typ. Díky svýmu egu můžu dělat co chci, plnit si neustále bobříky odvahy a být sama sebou. Takže, já bych egu zas tak nevyhrožovala potlačením, on je to docela dobrý kámoš, když se drží zkrátka :).
    Minulý rok mi přinesl zajímavou věc, přestala jsem se starat, co je zrovna trendy, a hle, hned se mi líp pracuje. :)
    Naprosto souhlasím, že všechny seznamy jsou na nic. Vzdychání nad obrázky z Pinterestu taky, marné čekání, že se něco stane, když nic nedělám, je uplná kravina a nutit se do cvičení, čtení, pomáhání, usmívání mi taky nikdy nepomohlo. To je to ego. :)))
    Držím palce, ať se daří plout životem v pohodě. ;)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Já nevím, já si furt myslím že to ego je prostě a jen na nic. Když člověk dělá práci, která ho baví, nedělá ji kvůli egu. Od toho tam je to srdce. Je pravda, že ego žene člověka kupředu. Jsme pak třeba úspěšnější nebo udělá víc práce, ale za jakou cenu? Když se pracuje pro ego a ne pro srdce, není tam ta radost a taková práce je podle mě zbytečná. Teda záleží samozřejmě na žebříčku hodnot. Ale chápu jak to myslíš...Neboj, já taky nejsem sluníčkový všechnomilující typ i když bych jím chtěla být. Ale ne jen tak naoko ale doopravdy. A to zatím nedokážu. Ale jestli se to jednou povede, tak doufám že tak nějak normálně. Že nebudu takový ten batikovaný blázen s náramky pro štěstí a mandalou na krku co všem leze krkem :)

      Vymazat
  4. Moc pěkná introspekce! Kéž by více lidí takhle myslelo a jo, ego je pěkná potvora, někdy fakt člověk krmí nenakrmitelnou hydru a přitom toho potřebuje tak málo - jo přesně, všecko co potřebuje je láska :-)..
    Já osobně nejsem schopna si dávat předsevzetí a ani nechci bilancovat minulý rok, protože byl zlomový a tím už mě sám o sobě nakopl daleko mimo mou dosavadní zonu komfortu a je mi dobře, když si vzpomenu, co jsem řešila loni, tak se směju a to beru jako výhru :-D...a jdu dál na dřeň a i v mém věku, mám pocit, že se prostě na to číslo necítím, že potřebuju růst a jít dál...A tady vždycky najdu skvělé myšlenky i obrázky od fajn lidí....a ta spontaneita je dar! Usmívala jsem se moc, když jsem to četla.
    A taky už za ta léta se umím usmívat na lidi jen tak, ale vždycky se mi nechce, když vidím, že to vypadá kolikrát spíš divně, ale potkávám čím dál více lidí, kteří na to reagují hezky a to člověka nakopává :-)...Tak ať je ten rok 2015 super!!!!! A na bilanci není nikdy pozdě !-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. S tím nevyžádaným úsměvem to přichází asi s věkem, tak doufám , že do toho taky jednou dozraju. Závidím ti, chci to taky umět:) Je super že rosteš, nestagnuješ a posouváš se... Já mám pořád v hlavě takovou tu domněnku že až budou děti atd. že mě to zastaví a dál už nic...A přitom je to jenom blbá představa nastolená společností. Věk je jen číslo! Tak doufám, že Tvůj rok 2015 bude klidnější a pohodovější a že už budeš jen čerpat z nabytých zkušeností...:)

      Vymazat
    2. Můžu Ti potvrdit, že věk je opravdu jen číslo, někdy si připadám jak puberťák, že mě krotí i moje pubertální děti....:-D No, ale upřímně ono s těma dětma se to trochu zbrzdí...teda nezastaví, to určitě ne, ale holt na rovinku, některý věci jsem musela dočasně obětovat - koníčky, kariéra a tak...A teď, když už mi vyrostly, tak mám zas volnější ruce...a roupy
      :-D...........
      A do úsměvu se nenuť. Já zas nemám ráda úplně ty sluníčkový lidi, kdybys mě potkala jen tak na ulici, nejspíš bych zírala do prázdna a přemýšlela nad nápadama a ne se smála na lidi .-DDDD. Ale spíš při tom bližším kontaktu je to příjemné a sleduju, jestli prodavačky a vůbec různí lidi jsou něčeho takového schopni :-)))

      Vymazat

Děkuju za každý Váš komentář ♥