Dlouho jsem nic nenapsala...
Dostala jsem se do fáze, kdy to prostě nešlo. Do fáze, kdy jsem cítila, že už konečně musím ve svém životě něco změnit.
Můj stupeň kreativity byl na nule.
Začalo to už o Vánocích.
Ne že by nebyly fajn, ale všechno to krásné, co k Vánocům patří jsem si díky své hlavě užila asi jen z deseti procent. Celou tu dobu se přemýšlela, co ze sebou už konečně udělám.
A pokračovalo to dál v ještě větší míře s Novým rokem. Poprvé v životě jsem cítila takovou tu tíži a zároveň šanci na nový začátek. Nikdy předtím jsem si Nový rok nespojovala s nějakým předělem. Byl to pro mě vždycky jen den v kalendáři, navíc ne moc oblíbený, protože povinná silvestrovská zábava mě moc nebere.
Ale letos to bylo jiné.
Celé to mé dlouhé vánoční volno (asi 3 týdny) jsem přemýšlela o tom, co budu dělat. O tom, že jsem se dostala do fáze, kdy je mi sice pohodlně, mám stabilní práci ve kterém mě už nic nového nepotká, ale taky nepřekvapí. A cítila jsem se, jakoby mi bylo alespoň padesát.
Myslím, že jsem se ocitla přesně v tom momentě, ve kterém spoustu lidí přestává žít. Kdy se z života stává rutina a vytrácí se jiskra v oku.
Cítila jsem každou buňkou svého těla, jak stagnuju a že jestli nic neudělám, je dost možné že takhle už to bude furt.
Jít jinam na podobné místo s vidinou kariérního postupu by byla možnost, která by měla smysl v případě, že bych tuhle práci chtěla dělat dál. Jenomže já nechtěla. A měla jsem pocit, že nechci dělat ani žádnou jinou kancelářskou práci. Že chci tvořit. Nejlépe rukama a každý den. Hýbat se a ne sedět celý den na zadku. Být součást týmu. A hlavně se učit. Učit se něčemu, co mě opravdu zajímá a baví. Že chci svou práci milovat stejně jako ji miluje můj muž.
Něco udělat. Jenomže co??
Spousta žen tuhle fázi řeší útěkem na mateřskou, ale to jsem nechtěla.
Měla jsem navíc dost racionálních výmluv, proč i nadále setrvat. Mám práci, do které vlastně nemusím. Je jen na mě, jestli budu celý den pracovat z domu nebo dojedu pracovat za klukama do kanceláře, omrknu jak hrají pin pong, pohladím místní psí smečku a zajezdím si na koloběžce. Zkrátka z určitého pohledu práce snů. Taky mám muže, psa a jeho podnikání, které si žádá určité oběti a nejlépe jistou práci alespoň u jednoho z nás.
Jenomže život není cíl, ale cesta jak říkají všechny ty chytré motivační plakáty. Cítila jsem, jaká je to pravda a že já už nekráčím, ale jen stojím na místě.
Celé ty dlouhé Vánoce jsem teda přemýšlela o tom, co jiného bych vlastně chtěla dělat. Mám tak nějak trochu talent na všechno a na nic. Baví mě objevovat neustále nové věci, ale nikdy jsem nebyla extra zaměřená jedním směrem. Možná právě proto, že jsem nikdy u ničeho nevydržela. Snad jen to jídlo mě baví tak nějak celoživotně.
Přemýšlela jsem nad vším. V hlavě jsem si představovala samu sebe snad ve všech povoláních, které existují. Od učitelky až po zdravotní sestřičku. No vážně.
A pak jsem se čtvrtého ledna ráno probudila a šla do své tehdejší brigády v místní "restauraci" (je to spíš prodejna, kde se tak trochu vaří) a najednou mi to bliklo. Bože, vždyť já hledám něco, co mám přímo před sebou, říkala jsem sama sobě udivená tím pocitem, který mě přepadl v 7 ráno. S nožem a v zástěře jsem se po těch "ix" protrápených dnech opět cítila zase svá. Doma. Zkrátka tam, kde bych měla být.
A tak, přesvědčená tím silným pocitem, to zkouším dál.
Momentálně v jedné restauraci, která je zas tak profesionální až mě z toho mrazí. Učím se od španělského šéfkuchaře, který pracoval v těch nejlepších restauracích po světě a dal mi šanci být v jeho kuchyni. Musela jsem překonat asi tak stopadesát svých komfortních zón abych neutekla hned po prvním dnu zpátky do bezpečí a klidu kanceláře. V tom šrumci a realitě opravdové kuchyně se cítím jak Alenka v říši divů.
Několikrát za den mám takový ten pocit, kdy se sama na sebe koukám a říkám si "holka co ty tady proboha děláš" ...:o)
Mé tělo zvyklé na celodenní sezení a stále nedoléčená bolavá záda se navíc dost brání. Mám velký respekt ze všech těch ostrých nožů, těžkých hrnců a horkých plamenů, které mě stále trochu děsí, ale zároveň nutí být každou vteřinu neustále tady a teď.
Několikrát za den mám takový ten pocit, kdy se sama na sebe koukám a říkám si "holka co ty tady proboha děláš" ...:o)
Mé tělo zvyklé na celodenní sezení a stále nedoléčená bolavá záda se navíc dost brání. Mám velký respekt ze všech těch ostrých nožů, těžkých hrnců a horkých plamenů, které mě stále trochu děsí, ale zároveň nutí být každou vteřinu neustále tady a teď.
A to je dobře.
Zkrátka pořád nevím, jestli to ze dne na den nezabalím. Zvlášť když vidím krutou realitu toho, jak těžká a nedoceněná je u nás ještě stále práce v gastronomii. Ne že bych to nevěděla, kdysi dávno jsem to sama studovala. Na(ne)štěstí je to už víc než 10 let a za tu dobu se mnohé změnilo a já pořád možná trochu naivně doufám, že se toho ještě hodně změní. Že pomalu, ale jistě kráčíme po cestě k dobrému jídlu. Jsem v těchto věcech tak trochu nezlomný optimista...
Vím, že teď budu v očích mnoha lidí hloupá a nerozumná. Že mě čeká velká dřina. Že jsem mohla raději dál z pohodlí domova cvakat ty čísla, realizovat se ve volném čase a tvořit nebo vařit po práci. Nebo jsem mohla nastoupit do velké účetní či auditorské kanceláře, zatnout zuby, vybudovat kariéru a těšit se z toho, že mezitím našetřím třeba na cestu kolem světa. Všechno to vím. Jenomže nic z toho už nešlo. Byla jsem tak bez energie, že jsem stejně všechen svůj volný čas tak nějak prolelkovala a nechtělo se mi dělat už vůbec NIC.
A taky jsem na vlastní kůži poznala jednu prostou, ale zásadní věc.
Že žebříček hodnot se obalamutit nedá. Že spokojenost s tím, co děláme a ztotožnění se sám se sebou je to úplně nejvíc nejdůležitější v našem životě. A že tenhle pocit se nedá uplatit cestováním, novým oblečením, roztomilostmi do bytu ani večeřemi v restauracích.
To všechno jsou jen náplasti, které se dříve či později odlepí. A já se se sebou jako s účetní ztotožnit zkrátka neuměla.
Ráda bych napsala, že tímto je vše slavnostně vyřešeno, do mého života naběhli jednorožci a nad hlavou se mi rozsvítila duha. A že teď už bude všechno jen dobrý. Jenomže takhle to nefunguje.
Pravda je, že vůbec nevím, co bude.
V práci už za mě hledají náhradu a já přitom zatím nemám jistotu žádného pevného fleku. Začínám dělat něco, co vlastně neumím (myslet si, že když umíte vařit doma u sporáku, půjde Vám to stejně dobře i v profi kuchyni, je velký omyl) a moje kuchařská hodnota je zatím téměř na nule. Většinou jen krájím, loupu, škrábu v jednom kuse myju nádobí a v pauzách mezi tím vším koukám kuchařům pod ruce a zapisuju recepty.
Přes to všechno musím přiznat, jsem už teď jsem na sebe tak trochu hrdá. I kdybych to třeba zítra měla zabalit, říkám si, že jsem to alespoň zkusila.
Protože už vím, že ze všeho nejhorší není neúspěch, ale pocit, že jsme to nikdy ani nezkusili.
Vlastně jsem o tom všem nechtěla dopředu ani nikam psát pro případ, že by to nedopadlo nebo bych to vzdala. Pak jsem si ale uvědomila, že je to vlastně úplně jedno.
Jdu sice někam, kde si můžu dost dobře nabít pusu a vůbec nevím co mě čeká. Ale přesně to je ten skutečný život. Můj život.
A můj blog.
Jestli chcete sledovat moje další pokusy a gastrozážitky, můžete nejlépe na mém Instagramu. Už teď cítím, že se mi přes všechnu tu únavu vrací ta správná energie, jenomže při dvou momentálních zaměstnáních je zas možné, že na psaní nebude v nejbližší době zrovna dvakrát čas.
A co Vy a Vaše sny?
