Jaro je tu a to je samo o sobě jedna velká "šťastnost". A k tomu tady mám pár dalších, které mi tohle superoptimistické období, dělají ještě o něco hezčí.
Ono to roste!!
Tulipány z Holandska (teda jejich cibulky), které jsem přivezla jedné z našich nejlepších lesních zahradnic, by se ke mě neměly správně vůbec dostat.
Jestli už jsem to neříkala, jsem totiž ten nejhorší zahradník na světě. Už jsem dokázala zahubit i kaktus, což považuju téměř za umění. A dát mi jeden zasazený tulipánek naotočku zpět darem, to je vážně velká odvaha...
Jenže vono co, vono to roste!
A navíc závratným tempem, ještě před 4 týdny to byl jen květináč, teď je z toho už regulérní kytka a zelený "ocásek" se zvětšuje každým dnem. V mém podání ne-u-vě-ři-tel-né a obzvlášť radostné pro netrpělivého "zahradníka" s milionem uvozovek, jako jsem já.
Asi se začnu učit zahradnickému řemeslu, protože ten pocit je přímo euforický...!
(Znovu)Objevené poklady
Která dívka by neměla radost, když objeví zrovna v tuhle dobu ztracenou rtěnku v tom nejlepším jarním odstínu. Tahle Oriflejmová, broskvovo-lososová se navíc právě přestala vyrábět a tak u mě o to víc nabývá na své hodnotě. Je krásně krémová, na rtech hrozně příjemná, lehká až balzámovitá a zároveň dostatečně barvící. Za těch pár korun co stála ,neskutečná znovu-radost.
To že jsem pivoňkový maniak, to přiznávám na rovinu. A když jsem objevila, že v Loccitaine mají kromě pivoňkového parfému a toaletky navíc i tenhle rozkošný maličký kelímek s tuhým parfémem, který přede mnou doteď mazaně schovávali ve svých regálech, měli mě tam jako na koni. Jsem trochu nešika (občas) a u tohohle kelímku se nemusím bát, že by mi vyklouzl z ruky a nenapravitelně se pochroumal nebo snad dokonce rozbil...(néé, nic takového se ještě nestalo, a už vůbec se to nestalo s tím pivoňkovým parfémem....néé....ne!:)
A razítka, ty jsou taky nová. Dostávám je za odměnu. Za co neřeknu, ale když jich nasbírám za celý rok dost, budu co,... budu odměněna :)
Dobrý sluha
I když jsem úplně nejvíc obrovsky ráda, že už bude jaro, přece jenom mi bude malinko zase na pár měsíců chybět náš živý oheň.
Užívám si totiž hrozně ten vzrušující okamžik, kdy krb naláduju a čekám.
Co dneska, chytne, nechytne?
Někdy je líno a někdy nejsou všechny ingredience (papír, piliny, třísky) zrovna po ruce a to je pak největší vzrůšo.
Sednu si na zem, koukám do těch polínek a sleduju jak se oheň rozrůstá (nebo taky ne). A když se povede, cítím se jako pán světa!
Bylo by dobré říct, že krb je u nás většinou jedinným zdrojem tepla v domě a tak je někdy ono rozhřešení otázkou mezi životem a umrznutím :o)
A i když se nám všem uleví, až nebudem muset tahat a chystat pár měsíců každý den dřevo a uklízet ten nepořádek všude kolem, teď si o to víc užívám ty poslední chvilky s ním...
Dárečky
Mám ráda dárky. Hlavně ty ručně vyráběné. Prostě hrozně oceňuju tu práci, kterou si někdo dal a to, že mám vlastně originál. A když se k nám onen dárek někdy moc nehodí (snad se za to na mě nikdo nebude zlobit), neváhám si ho maličko poupravit k obrazu svému.
Andílek dostal místo umělé kytičky, které moc nemusím, do ruky zápalky, aby nám hlídal ten oheň a nám to v krbu nikdy nevyhaslo. A protože s těma zápalkama v podpaží vypadal najednou děsně rebelsky, přistály mu v zápětí ještě malinké růžky. A už je to jasné. Anděl s ďáblem v těle podle mě vypadá přesně takhle.
Když náš gauč už není náš...
Já to naše psisko prostě žeru. Obzvlášť jeho polohy a pózy, které jsou někdy tak hrozně lidské a tak málo psí... Nevím jestli je to na fotce dostatečně dobře zachycené, ale naposledy nás touhle polohou naprosto rozsekal.
Je tohle ještě normální, odpočívají takhle všichni psi?? Někdy mívám pocit že je Joey vážně víc člověkem než zvířetem a jenom čekám, kdy na mě poprvé promluví.
A jaké jsou ty Vaše jarní šťastnosti?
