Setkání s poutníkem

Je pondělí jako každé jiné. Sedím doma u počítače a pracuju. Venku se prudce rozpršelo a chvilkové, hřejivé dopolední slunce je dávno pryč. Je pochmourno a leje jako z konve. Zrovna si jdu do kuchyně udělat čaj a v tom zahlídnu, jak za roh vedlejšího domu zachází tmavá postava. Zahlídla jsem jen velký tmavý pytel na zádech a hned mě napadne něco o lesních vrazích. Takovou bujarou fantazii mám ovšem pořád, a tak tomu nevěnuju pozornost.

Po chvíli zazvoní zvonek. Jsem doma sama. Nikde nikdo. Kuba je v dílně a já skrz mléčné sklo dveří vidím, že ta tmavá postava s pytlem, kterou jsem před chvíli zahlídla z okna, stojí za našimi dveřmi. Chvíli váhám, jestli mám otevřít. Opět mi naskočí spousta hororových představ, ale seberu odvahu a už s naprostou odevzdaností otevřu. Buď mě to velké černé něco za dveřmi zakope v lese, nebo budu mít protentokrát štěstí.

Za dveřmi stojí muž. Nemá ovšem na zádech pytel, ale krosnu, kterou zakývá velká vojenská pláštěnka. To mě uklidnilo. Vidím z něj ovšem jen kousek obličeje. Je velký, mokrý a celý skrytý pod tmavou kápí. Mluví polsko-slovensky, v ruce má hůlky a já si říkám, že ten bude chtít určitě peníze nebo mi začne cpát svou víru. Neudělá ovšem ani jedno. Chce u nás rovnou nocovat.

Tvrdí o sobě, že je poutník na cestě z Polska do Španělska a hledá jen kousek suchého místa na přespání uprostřed toho nečasu. Karimatku má.

Když u sebe ubytujete kupříkladu cizího couchsurfaře, víte o něm alespoň to málo z internetových recenzí. Je to Vaše svobodná volba, kterou si máte čas rozmyslet. Ale co když jste postaveni takhle náhle před hotovou věc? Máte jen pár sekund na to, abyste se rozhodli, zda toho člověka zavrhnete a pošlete ho zpátky do deště vstříc svému osudu, nebo mu budete věřit, že Vás pod rouškou noci neokrade či rovnou nezabije.

Jsem člověk, co ve všem vidí jen to dobré a chce každému pomoci, ale přece jen se mi hned vybaví varovná slova mého muže, který mi neustále klade na srdce, že musím být za všech okolností opatrná. Co ten mi na to řekne? To všechno se mi honí hlavou a já nevím, co mu na jeho prosbu odpovědět.

Říkám, že tohle nemůžu rozhodnout a vydávám se za Kubou. Ať rozhodne on, ten rozumnější a prozíravější z nás. Je však ve stejných rozpacích jako já. Tmavá zahalená postava za mými zády v něm rovněž nebudí zrovna důvěryhodný dojem. Tohle se nám nestává denně. Když bydlíte uprostřed lesů a není zrovna středověk, kolikrát za život se stane, že Vám na dveře zaklepe kolemjdoucí pocestný?

Nakonec svolí a já jsem ráda, protože ten strach z cizího člověka je menší, než zvědavost a touha pomoct někomu, kdo má před sebou dva tisíce kilometrů pěší chůze. Zajímá mě, jaký bude člověk, který se vydá v červnu na cestu, která v tom lepším případě skončí někdy v říjnu.

Jakmile cizinec shodí pláštěnku, najednou nevypadá tak strašidelně. Je mladý. Na krku se mu houpe svatojakubská mušle, ale nepůsobí dojmem vyšinutého pánbíčkáře. Vypadá čistě, na cestě je teprve třetí den.

Ubytujeme ho a já jsem celá na trní. Nikdy jsem se s žádným poutníkem nesetkala a představa toho, že jde někdo pěšky až do Španělska, je pro mě nepředstavitelná.

A věřím na znamení. Poslední rok sama sebe konfrontuju s touhou někam se vydat. Koukám na filmy a čtu příběhy o lidech, kteří sbalili batoh a vydali se na cestu. A sním o tom, jaké by to bylo. A teď mi jeden takový sám zaklepe na dveře!

Ukáže se, že je to úplně normální, mladý a rozumný člověk, se kterým je sranda. Ráno se loučíme a já mu dávám alespoň domácí pampeliškový med na cestu. A bojuju s výčitkami, že jsem mu tou skleněnou lahvičkou, která, kdo ví jestli se mu bude hodit, akorát přitížila na jeho dlouhé cestě. Mrzí mě, že jsme zrovna předevčírem dojedli domácí chleba a nemám ani nic upečeno. Raneček s buchtami na cestu by se k němu hodil víc...

Přemýšlím, jestli to celé  byla jen náhoda.

Vydat se na podobnou cestu musí být zážitek na celý život. Může to člověku celý život změnit. Takovou cestu ovšem já jako holka nemám šanci nikdy podniknout. Prostě to nejde. Jenomže nejde to doopravdy, nebo jen v mojí hlavě? 

Slibuju si, že se co nejdřív opět vydám alespoň na tu Lysou. Hlavu si je třeba čisti i uprostřed lesů.
A Piotrovi přeju, ať dojde svého cíle.

Co vy, otevřeli byste cizímu poutníkovi své dveře? A vydali byste se taky někdy na cestu?