čtvrtek 27. října 2016

Deset let

Včera tomu bylo 10 let co jsme spolu. Pár dní zpátky jsem napsala článek o našem prvním rande, včera jsem náhodou narazila na naši starou konverzaci na internetu (jaká náhoda :) a tak si posledních pár hodin jedu furt na takové trapné nostalgické vlně...

Víte, my nepatříme mezi ty páry, co slaví svoje výročí, prožívají své narozeniny, každý svátek atd...Nás to upřímně spíš otravuje. Ani jeden nemáme rádi, když máme ten pocit, že MUSÍME tomu druhému něco dát, protože se to čeká. Dáváme si raději dárky jen tak a ty "významné milníky" tak trochu přehlížíme. A tak jsme vlastně ani jedno naše výročí pořádně neslavili. Jenomže ta jubilejní desítka je přece jen trochu jiná. Ač se člověk brání jak chce, stejně to nedokáže jen tak přejít...

Včera jsem se vrátila z práce a doma na mě čekala kytice se vzkazem. Byly to jen obyčejné gerbery, navíc oranžové (oranžovou nesnáším) a někdo by dokonce možná řekl, že k desátému výročí je to teda "nic moc kytka". Ale já byla překvapená a dojatá (protože to prostě nikdy neslavíme, fakt!). Na oplátku jsem svému muži dovezla z města dvě balení nesmažených krevetových letních závitků z vietnamského fastfoodu (protože on je tak rád!). Doma jsem pak pod paží sbalila ve spíži zašitou Becherovku, dva panáky a vyrazila za ním do dílny. Lehce jsem se spolu přiopili a oslavili jsme to naše výročí při natírání našeho nového jídelního stolu (protože ten starý už mě jako správnou, marnivou ženu nebaví). To jen abyste věděli, jak se po 10 letech slaví výročí. Alespoň u nás v lese :) Ale víte co, bylo to boží...


Deset let je fakt už celkem dlouhá doba. Navíc když Vám ještě není ani třicet...Jsme spolu od mých 19 let a mě to přijde jako věčnost a zároveň nechápu, kam ty roky utekly. Koukám zpětně, kam až jsme se za tu dobu posunuli, jak jsme se oba vyvíjeli a kam až jsme spolu došli. A vidím, že bych se ani náhodou nechtěla vrátit zpět. Prožili jsme si společně i každý zvlášť spoustu karambolů. Rozjeli jsme podnikání úplně od nuly a hned ze startu spadli do dluhů. Několikrát jsme se bolavě rozešli a pak se k sobě srdceryvně vraceli...Bylo to všecko krásné, ale taky těžké a bolavé. Jsem za to však ráda, protože to náš vztah neskutečně posílilo. Jsme jako dva propletené stromy, které až spolu získali pevný základ. Promiňte mi tu nostalgii, ale po 10 letech si na ní dělám na pár minut právo :)



Chtěla bych jen říct, že ať je Váš vztah s partnerem jakkoliv nedokonalý (a ony tam vždycky prostě nějaké problémy budou a jsou), když to překonáte, můžete se společně dostat na úplně jinou úroveň. Přijde mi totiž, že v dnešní době se lidi hrozně brzy opouští. Neustále hledají tu správnou lásku a honí se za něčím, co ve skutečnosti neexistuje. Sama jsem ve skrytu duše hrozný romantik, který vždycky věřil na osudovost, "toho pravého", spojení duší a já nevím co ještě. Přece jenom jsem už trochu vyrostla a teď už vím, že pravá láska se nedá prostě najít. Pravá láska se musí především vytvořit. A jako ve všem v životě, co za něco stojí, i za opravdovou láskou stojí kus tvrdé práce. Jde jen o to, najít toho správného člověka, který Vám bude za všechnu tu námahu stát...

Tak nám všem přeju do dalších let spoustu lásky a tolerance:)

Jak jsem ho poznala



Vystupuju z vlaku a nechávám se davem unášet pryč z nástupiště. Před nádražím se rozhlížím kolem sebe, jestli ho uvidím. Ihned ho poznávám. Frajersky dřepí na protějším chodníku, potáhne z cigarety a projede si mě zkoumavým pohledem od hlavy až k patě. Taky mě poznal...

Přichází ke mě. Představí se mi, já jemu a on prohodí něco o tom že jsem fakt maličká. Hmm...

Jdeme společně dál, směr centrum. Když projdu trochu obloukem kolem většího cizího psa prohodí něco ve smyslu, že psi asi nebudou moji oblíbenci. Ale né, vždyť já psi miluju! Jsem z něho nějak rozhozená a tak moc nemluvím. Po chvíli prohodí něco ve stylu, že asi nejsem příliš ukecaná, což mě rozhodí ještě víc. Ksakru, co to se mnou je?

Dojdeme až k čajovně. Scházíme po malých schůdcích směrem ke sklepnímu vchodu a já si přišlápnu nohavici a málem zakopnu. Jdu za ním, takže to naštěstí neviděl. Cítím se jako nějaké malé trdlo. Mám pocit, že v jeho očích musím působit jako malá, tichá a plachá holčička...

A přitom mě nijak zvlášť nebere! Na můj vkus mluví až moc o sobě. Povídá mi o tom, proč má tak nepřirozeně dlouhé vlasy. Jde prý o sázku, kterou prohrál a proto se teď nemůže několik měsíců stříhat. Ty delší vlasy vykukující zpoza jeho šiltovky, se mi náhodou líbí, ale jinak mi přijde jako typický frajer, co si o sobě asi dost myslí. Na druhou stranu musím přiznat, že se cítím docela dobře, že jsem na rande s takovým klukem. Přijde mi jako nedostupný typ, co si holky dost vybírá.

Během večera se z čajovny přesuneme do baru a já za nás emancipovaně platím mojita. Ani nevím, jestli jsem ráda, že se moc nebrání a nehádá se se mnou o placení. I když si nakonec docela pokecáme, celý večer nevím, co si o něm myslet. A hlavně netuším, co si on myslí o mě. Nevypadá na to, že by o mě jevil extra zájem a já ani nevím, zda o to vlastně stojím.

Nejvíc mě překvapí, když na konci večera trvá na tom, aby mě doprovodil domů. Domů to mám totiž asi dvacet minut vlakem a navíc odjíždím posledním večerním. Další jede až ráno. Trvá na tom, že holky zásadně nikdy nenechává jít domů samotné a nasedá do vlaku se mnou. Vidím za tím stále jen slušnost, ale jeho galantnost mě ohromuje. Zpátky se prý vždycky nějak dostane, protože má na telefonu spoustu známých co o víkendu rozvážejí autem...

Z nádraží je to ke mě domů ještě asi dalších 20 minut. Nevím, zda chci aby pro mě naprosto cizí kluk hned první večer viděl, kde přesně bydlím, ale on je v tomhle ohledu neodbytný a tak to nakonec hážu za hlavu. Než dojdeme až k nám, je něco málo po jedenácté a my si sedáme před našim domem na chodník a dál si povídáme. Asi po dalších 2 hodinách, když už začne být trochu chladno, nahodím, že bychom se už asi měli rozloučit. Konečně začne shánět po telefonu nějaký odvoz. Mírně pochybuju o tom, že někoho opravdu tak pozdě sežene, ale nic neříkám. Samozřejmě, že nakonec nikdo nemůže a tak se loučíme s tím, že půjde zpátky pěšky. Pěšky? Vždyť je to minimálně přes 10 kilometrů! Říká, že to není problém a že je zvyklý. Moc se mi to nelíbí a tak teď pro změnu nechci nechat jít já jeho.

Konečně tedy přiznám, že jsem sama doma a že naši jsou celý víkend na chatě. Protože si už přeci jen získal trochu mé důvěry, navrhnu mu, jestli nechce jít dál a jet domů prvním ranním vlakem. Stejně je to už jen za nějaké 3 hodinky...

Trochu nesměle souhlasí a tak jdeme. Nemám žádné vedlejší úmysly a vypadá to, že ani on ne. Vlastně pořád netuším, jestli se mu alespoň trochu líbím, nebo je se mnou už jen ze slušnosti.

Smějeme se nakonec cestou dovnitř společně mému přiznání a faktu, že jsme skoro 3 hodiny prokecali venku na chodníku když mám sama pro sebe celý dům:)

U dveří vezmu do ruky svůj svazek klíčů, ale v tom ztuhnu. Ihned poznám, že na nich chybí ten největší a nejdůležitější klíč. Vzpomenu si na včerejší akcičku a na svůj "geniální" nápad netahat se s celým svazkem a vzít si jen klíč od hlavních dveří do malé párty kabelky. Kabelka samozřejmě leží u mě v pokoji a já si v duchu i nahlas sama na sebe pěkně zanadávám. To jsem celá já!

Nu což, pro tyto případy máme klíče u mojí babičky, která bydlí asi jen 5 minut daleko. Sice je trochu divné na ni zvonit v 1 ráno, ale co se dá dělat. Ukáže se, že ani tam ovšem klíče nejsou, jelikož jsme je od posledního zapůjčení dosud nevrátili.

Začínám být trochu zoufalá, protože naši se mají vrátit až v neděli večer a ze mě je rázem bezdomovec. Vracíme se pomalu zpátky. Najednou začnou z pole na konci naší ulice vyjíždět obří traktory a orací stroje. Svítí, blikají, dělají neuvěřitelný rachot a já si připadám jako v nějakém nepovedeném filmu. Co je tohleto proboha za šílenou noc??

Obcházíme s rozsvícenými telefony náš dům a společně přemýšlíme, jak se dostat dovnitř. Do tohoto léta, než jsme vyměnili okna, to obvykle šlo přes věčně pootevřené záchodové okýnko. Jenomže nové, bezpečnostní okna to už nedovolují. Chvíli to vypadá, že budeme asi společně nocovat venku. Nakonec vymyslíme dost šílený způsob, jak se dostat dovnitř. V rámci zachování bezpečnosti domu svých rodičů ho raději nebudu popisovat. Trvalo to asi další hodinu než jsme se dostali dovniř a kdyby nás u toho někdo viděl, myslím, že by natuty volal poldy. Jsem však maximálně nadšená, že nebudu nocovat venku. A taky mírně nesvá z toho, že jsem právě klukovi, kterého vidím poprvé v životě, dala ukázkový návod na to, jak se vloupat k nám domů. V duchu si pomyslím, že v rámci bezpečnostních důvodu bych s ním měla zůstat už navždy a sama pro sebe se tomu pousměju. Když se s jeho pomocí konečně dostanu dovnitř, ještě na mě zvenku houkne, že za takový výkon by si zasloužil pusu. Zrudnu, protože je to první projev zájmu z jeho strany za celý večer. Jdu mu slavnostně otevřít vchodové dveře aby se za mnou dovnitř mohl dostat schůdnější cestou než já a mezitím přemýšlím, co udělat. U dveří se na chvíli zarazím, ale jsem srab na to, abych mu tu teď jen tak vlepila pusu. Tak ho jen pozvu dál. Ano... Žádný romantický závěr ve společném objetí a vášnivá pusa se nekoná! :)

Další tři hodiny strávíme v mém pokoji, povídáme si, každý sedíme na opačné straně postele a on se ani náznakem o nic nepokouší. Zase nevím, co si myslet, protože nevypadá zrovna na nesmělého kluka, kterému by tyhle věci dělali problém. A mě se přitom začíná dost líbit. Už nepůsobí tak namachrovaně, ale spíš mile. A navíc, taková dobrodružná vloupačka do vlastního domu holt dva lidi sblíží. Jsem už dost uvolněná na to, abych si začala v hlavě přehrávat scénu toho, jak by měla vypadat naše první pusa...Ale on NIC.

K ránu ho i přes jeho námitky nakonec vezu autem až domů. Dvanáctihodinové rande je u konce a já vlastně vůbec nevím na čem jsem a jestli ho ještě někdy uvidím. Jedu se domů vyspat po té šílené noci, ale už v 9 ráno mě budí kamarádka, která se právě vrátila ze svého letního pobytu v zahraničí a nenapadlo jí nic lepšího, než mě jít okamžitě přivítat. Mám za sebou asi dvě hodiny spánku a jsem docela mimo, neschopná cokoliv dělat. Odpoledne mi přijde sms: "Myslím, že bychom se měli znovu vidět. Nedostal jsem totiž tu PUSU." Srdce mi z té zprávy poskočí do nekonečných výšin a jestli jsem doteď nevěděla, co vlastně cítím, teď už můžu mít spolehlivě jasno. Pěkně v tom lítám a je jasné, že druhé rande na sebe nenechá dlouho čekat. Najednou je mi jedno, že za pouhých 14 dní odjíždím na půl roku do Londýna...

Dneska je to přesně 10 let od toho trochu bláznivého prvního rande a my jsme stále spolu. Možná je to má vnitřní zodpovědnost, která mi nedovolila opustit toho kluka, co hned první večer zjistil, jak se vloupat k nám domů. A možná je to prostě LÁSKA...:)

pátek 14. října 2016

3 knihy o životě, které mě změnily




Asi bych to neměla tak veřejně přiznávat, ale jsem docela kulturní barbar. U každého druhého filmu (pokud to není v kině) usnu, poslouchám už pár let dokola tu stejnou hudbu (dokud do mě Kuba nenasouká něco nového) a období knihomolství jsem si odžila v dětství. Přitom knížky miluju, ale mám takovou tu klasickou výmluvu, že nemám čas. Houbelec, jsem prostě líná a často dám přednost jiným věcem. Takže nelouskám jednu knížku za druhou, ale spíš si pečlivě vybírám.

Poslední dobou čtu hlavně duchovní a motivační literaturu, která mě vždycky dokáže alespoň na chvíli namotivovat, zklidnit nebo naopak nakopat do zadku. Tyhle tři knížky jsou takové moje srdcovky, ke kterým se často ve své hlavě i ve skutečnosti vracím. A pořád v nich nacházím něco nového.



Tohle je pozoruhodná knížka. Četla jsem ji narozdíl od zbývajících dvou jen jednou, ale mám ji stále v hlavě jako by to bylo včera. Anetě věřím vše, co popisuje. Nemám k tomu žádný racionální důvod, prostě to tak cítím. Je to knížka o celoživotním strachu z rakoviny, o následném boji s ní, o smrti a o návratu zpátky do života. Anita opravdu na chvíli umřela. Prošla si takzvanou klinickou smrtí a vrátila se zpět.

Čtěte, pokud se bojíte. Ať už rakoviny, smrti nebo vlastně i života. Takhle knížka pomáhá zbavit se strachu z čehokoliv. Protože jak říká sama Anita, když se přestanete bát smrti, moc dalších věcí, ze kterých mít v životě strach už Vám nezbude. Musím se přiznat, že i když to zní rouhačsky, chvílemi jsem Anitě její zážitek skoro až záviděla. 
Ach to poznání...Myslím,že to je ten klíč ,který činí nás lidi šťastnějšími. A poznání smrti, to je snad poznání ze všech nevyšší!



Četla jsem i Duškovu první knížku ZeMě, ale takhle mě prostě baví mnohem víc. Celkově mám pocit, že ten člověk neustále roste a každý nový rozhovor s ním jsou pro mě inspirativnější než ten předchozí. Kniha není zdaleka jen o zážitku z Pobytu ve tmě, ale dotýká se mnoha věcí. Nejvíc mi utkvěla v hlavě myšlenka toho, že výchozím stavem světa je rovnováha a harmonie na takové úrovni, ve které nikdo nemusí nikoho pojídat, aby přežil. Tudíž takzvané breatheriánství. Jarda tvrdí, že úroveň vědomí na planetě určuje člověk, takže kdyby přestal jíst, nakonec i zvířata by se přestala mezi sebou pojídat. Oblíbené aliby všech masožroutů, že jíst maso je přirozené, protože se tak děje i v přírodě, tím dostává dost nafrak. Já vím, dost kontroverzí. Ostatně jako většina Duškových názorů. Avšak opět souzním...



Od autora jsem četla i jeho známější knihu "Kněz, který prodal své Ferrari", ale tahle se mi líbila daleko víc. Zprvu na mě knížka působila trochu odpudivě. Nemám ráda přechytračené knížky, které na člověka valí jedno moudro za druhým takovou dost násilnou a nepřirozenou formou. S postupem času se mi však knížka zalíbila a na jejím konci jsem se cítila tak nějak "duševně učesaná". Čtěte, jestli máte stejně jako já občas tendence upírat se jen jedním směrem a myslet si, že správně se dá žít jen takhle či onak. Tato knížka Vás možná stejně jako mě přesvědčí o tom, že nejde o to, kde žijeme nebo jako práci děláme, ale že důležité je to JAK. I když nakonec si stejně každý z nás najde ve všem to, co sám potřebuje. Já si v téhle knížce našla pro sebe dost a vím, že se k ní budu v průběhu mého života minimálně ještě párkrát vracet. Než se dostanu zase na vyšší úroveň, řekněme:)


Podzim je ke čtení jako stvořený, tak knížkám zdar!

Máte taky svoje oblíbené "životní" knížky, které Vás vedou a ke kterým se vracíte?