Naruby

    Dnes je den naruby. 

Pokud nevíte o co jde, můžete si více přečíst třeba tady.

   Myslím, že je celkem jedno, jestli si dneska něco naruby opravdu oblečete. Co jedno není, je jestli se nad celou věcí opravdu zamyslíte. 

Myslím totiž, že zdaleka nejde jen o oblečení a zneužívání levné pracovní síly v Bangladéši, Čině a nakupování v Háemku, Céáčku, Nújorkru atakdále. Tohle se týká všeho a všech.

Nás všech lidí, kteří nemají peníze, protože domácí ekonomika nekvete, jelikož utrácíme své peníze do dalekých zemí za věci, které pro nás vyrábějí lidé ještě chudší než my, v ještě horších pracovních podmínkách.

Místo abychom podpořili domácí tvůrce, opravdovou kvalitu a lidi, kteří tvoří věci s láskou a dobrým úmyslem.

Víte, tohle není věc, kterou bych normálně sdílela, ale tohle téma mě pronásleduje už delší dobu. 

   Od té doby, co bydlíme v lese a snažíme se vyrábět nábytek vlastníma rukama, jsme tak něják "nuceni"( v tom dobrém slova smyslu) o těchto věcech přemýšlet.

Protože, když se tak trochu odprostíte od venkovního světa, získáte špetku nadhledu a taky více času k přemýšlení. A když si vlastníma rukama vyzkoušíte, kolik dá práce něco skutečného vyrobit, opravdově, od začátku a poctivě, daleko líp si uvědomíte cenu věcí. A dojde vám  "všecko".

Někteří lidé říkají, že náš nábytek je drahý. 

Ano, je drahý pokud ho srovnáte s Ikeou. Kde vyrábí svůj  nábytek Ikea, ale víme.

Není drahý, pokud víte, kolik je za ním práce, z čeho je vyrobený a jakou má životnost.

Alespoň se o to snažíme. Dělat nábytek tak, jak to nejlépe umíme.

Ale dnes to nemá být o našem nábytku. Dnes to má být o všem a o všech.

Přála bych si, aby i ostatní lidé začali víc přemýšlet o ceně věcí, a hlavně o tom, že tím jak žijí a za co utrácejí, tvoří celý náš svět.

A když budeme víc přemýšlet nad každým nákupem a vyměníme kvantitu za kvalitu, bude nám všem líp, věřte mi. 

Protože nejde o to už nikdy nevstoupit do obchodního centra nebo si už nikdy si nekoupit nic s nápisem "Made in China" (i když by to bylo krásné). Jde o to udělat "aspoň něco".

Vím, že alternativ v některých oblastech ještě stále moc není. Ale kde není poptávka, nemůže být ani nabídka.

Nejde jen o nějákou čínskou paní z dálného východu, která si každý den rozpíchává prsty proto, abychom si mohli koupit desátý svetr za dvě stovky. 

Co si budeme povídat, ta paní je většině lidí ukradená.

Ale ono jde o každého z nás.

O to ,že jsme nuceni často pracovat a nemít z práce radost, pracujeme pro velké korporátní firmy, které mění lidskou potřebu práce, sebeuspokojení a realizace jen v 8 každodenních nekonečných nudných hodin a opravdový život se nám scvrkává do víkendů o kterých stejně nic nestíháme. Maximálně koupit si  ten svetr. A taky tričko, kalhoty, bundu a nové boty. Vše co nejlevněji, aby té radosti mohlo být co nejvíc a my se mohli cítit alespoň na chvíli šťastní a naše životy byly naplněné (doslova). 

Však ta paní z východu pro nás ušije během dne deset dalších, které si můžeme "výhodně" koupit až se nám po pár měsících ten původní svetr rozpadne.

A všichni budeme "šťastní". 

Každý z nás tvoří každý den náš svět. 

Tím co dělá, tím za co utrácí a co tak nevědomky podporuje. Je na čase si to častěji uvědomovat, nejlépe pokaždé, když vytáhneme peněženku.

Jsou naše nákupy vždy opravdu tak "výhodné" jak si myslíme?

Pées:
Shodou okolností jsme začala o víkendu konečně s velkou reorganizací vlastní skříně. Mám nehorázně moc věcí, které už roky nenosím. Přesně tak, narvaný šatník "výhodnými nákupy", které jsme měla na sobě jednou nebo naopak věcmi, které jsou mi už několik let malé a bylo mi je líto dát pryč. Pokud mi budete chtít od toho všeho odpomoci, můžete tady. (přidávám postupně, bude toho ještě dost!)
Slibuju, že si za utržené peníze koupím jedině něco kvalitního od nějákého opravdového "srdcaře" :)