Narozeninový...

  Tak už jsem zase o rok starší.  Letos mi to ale kupodivu tolik nevadí, asi poprvé od svých 14-ti let. (měly jsme s kamarádkou trochu předčasné obavy ze stárnutí :o)
Jen mě trochu zarazilo, proč když mi někteří přáli, říkali takové to "Tak už ti je konečně těch 18-náct, jóó...(...16, 20... jak kdo :o)
To už jsem vážně ve věku, kdy se tyhle hlášky používají? Nebudu lhát, trochu mě to vyděsilo. Taky mě lehce děsí, jak často mě poslední dobou bolívají záda a taky ty dvě malé vrásky, které se občas objeví na čele... (sic je dávám za vinu jen momentální dehydrataci)

   I přes to všechno, čím jsem starší, tím víc si paradoxně svůj narozeninový den užívám. Nepotřebuju k tomu moc. Stačí mi, když je můj narozeninový den něčím trochu vyjímečný a jiný, než ty ostatní a já se pak taky cítím vyjímečně a jinak...
Letos mi tu výjímečnou náladu obstaral velký (opravdu véélký:) kus oblíbeného dortu k snídani rovnou do postele, dlouho odkládaná návštěva čajovny, šmejdění po antikvariátech ,(byl mi koupen krásný rám - už se těším až do něj budu vytvářet venku na louce o nějákém rozkvetlém slunečném dni své veledílo:) i závěrečné večerní kino...

                          

A pak víkendová oslava s květinami a milými dárečky.... Ach, jsem tak ráda, že jsem se narodila zrovna na jaře...

  Druhý den hned ráno jsem si všechny ty své květinové radosti vynesla ven na náš minibalkón, uvařila si čaj, naservírovala si kus ostružinového narozeninového koláče a hodlala se jen kochat a vyhřívat. Kuba když mě viděl z pod balkónu, jak si tam velebím v té změti květin, jen kroutil hlavou, co že to zase blbnu a trdlařím. Ale když viděl, jak jsem spokojená, moc dobře vím, že byl spokojený taky, protože spokojená žena  = spokojený muž :o)

  A taky jsem ta trochu studovala v dějinách zahradnického umění. Dostala jsem totiž sazenici růže, nebo vlastně celého růžového keře. A o růžích já nevím zhola nic! Jako vlastně o žádných kytkách. Už jsem vzpomínala jaký jsem špatný zahradník, ale přece všechnu tu krásnu nenechám uhynout! Chtěla bych si vážně alespoň trochu zlepšit svoji karmu pěstitele a nebýt neustále té v pozici zabijáka květin.

...nebo spíš tulipán?

   Než se mi to povede, těším se alespoň z květinových úspěchů ostatních. A třeba se mi taky jednou povede vypěstovat pořádný svazek levandule, nebo nezamordovat mojí novou hortenzii, abych pak mohla výsledky své práce  vázat, sušit a dělat s nimi stejnou radost, jaká byla udělána mě.
Řekněte sami, není kouzelné dostat něco takového? Všechno (kromě Loccitaine balíčku) home and hand made. Takové dárky jsou nejúžasnější...

Malovaná sklenička plná voňavé sušené levandule, kytička uvázaná  z domácího vřesu, zlatého deště a sušené hortenzie s ručně malovaným vajíčkem a k tomu všemu klíč ke štěstí ukrytý v malé krabičce...

   A nebyla jsem sama, kdo byl tento víkend hend-mejdově obdarovaný. Máme tady v lese tolik úžasných šikulů a tvořílků...
Představte si, že se musíte rozloučit s tím nejlepším vozítkem pod sluncem. S červeným kabrioletem, který Vás léta těšil a díky kterému jste zažili nepřeberné množství neopakovatelných příběhů....A představte si, že pak dostanete darem jeho vyhračičkovanou dřevěnou repliku na provázku...Není to boží? Naložíte nějáké to pitíčko, kouřeníčko a jezdíte zase jako tehdá. A přesně tohle se tu teď děje...;)

  A ještě tady mám jeden ručně vyráběný dáreček. Je to trochu srandovní, protože je to vlastně dárek ode mě pro mě. Obrázek, který jsem (si) nakreslila před 25 lety. Na tohle svoje dílo jsem nejpyšnější ze všech mých skromných děl. Nakreslila jsem ho, když mi byli 2 roky ze zbytků barev na paletě mojí mamky. A jsem na něj tak pyšná proto, že mi jej pochválil sám pan profesor umění :o)

 Moje mamka tam od něj na fakultě tenkrát dostala tak trochu "nahubováno" , že maluje příliš distingovaně a promyšleně a že ty její kresby prej postrádají správný emociální náboj. A tak se tenkrát, naplněná vzdorem, vytasila s mým dílkem a panu profesoru najednou zasvítili oči a řekl něco ve smyslu - "No vídíte, dobrá expozice, expresionistické pojetí, to má náboj, to je vono! " Máma vykulila oči a přiznala se, že obrázek malovala její dvouletá dcera...A co na to pan profesor? Jen dodal že má dcera evidentně větší nadání, než maminka (což si ale nemyslím)... No prostě znáte to. Některé rodinné historky jste slyšeli už tolikrát, že už vlastně nevíte, jaké bylo jejich původní znění. Ale přibližně takhle :)

Zkrátka tenhle obrázek byl už dlouho zastrčený někde na dně mých dětských vzpomínek a tento víkend se ke mne vrátil. Že si ho mám teda konečně zarámovat, když je to taková vzácnost...

   Na závěr svého narozeninového článku bych chtěla vzpomenout a vzdát hold všem těm, kteří se stejně jako já dožili tohoto magického čísla, ale bohužel jim nebylo dáno pokračovat dál... Obzvlášť Kurtovi, který má dnes své smutné výročí. 

A zároveň popřát svému bratrovi, který se narodil přesně ten samý den před dvaceti lety. (a který na hlášku "vtělesnění" Kurta do své duše rád balí holky;)

Zanechali nám tady toho víc, než většina z nás zanechá za celý dlouhý život...

Zdroj: http://www.dw.de/2011-hitovi-u-te%C5%A1kim-vremenima/a-15634603

Přidávám ještě jedno video a svoji oblíbenou... Pojďte si na chvíli zavzpomínat...