Co nového v lese...aneb když vlastně píšu úplně o něčem jiném než jsem původně chtěla :)

   S přicházejícím jarem bych pořád něco měnila, fotila, barvila a přestavovala...A samozřejmě nakupovala!

Taky znáte ten pocit, kdy si myslíte, že zrovna teď potřebujete nutně a co nejdřív zrovna tuhle věc? A taky tamtu, támhletu a tamta je už přece moc stará, ošoupaná, potřebuje nahradit a ta další v támhletom kelímku už přeci pomalu dochází...

 A že bez nich to jaro prostě nebude ono...!

Myslím, že už jsem dost velká na to, abych nechtěla každou hloupost a hlavně, abych uměla na ty správné věcí ČEKAT...

Ale někdy bývám tak strašně netrpělivá.

   Vím, že je to hloupé a že jsem někdy holka marnivá. A vím, že všechno co opravdu potřebuju, už dávno mám.

Ale stejně je dobré si občas dloubnout do duše a tohle všechno si připomenout. (Asi stejně tak, jako je dobré si občas udělat radost.)

I když se tím teď dostávám k něčemu o čem sem neměla v plánu vůbec psát, připomíná mi to rozhovorem s převorem (ví snad někdo co to slovo znamená prosím?:) Petrem Prokopem Siostrzonkem , který jsem četla dnes ráno v peřinách v listopadové Marianne. (jsem holt z lesa, časopisy a informace se k nám dostávají trochu se zpožděním:o)

Ne, vtipkuju. Jen nám tady funguje takové "časopisové kolečko" a já jsem jeho posledním článkem...

   Pan převor Petr Prokop v něm mluví o ctnosti chudoby a o tom, že chudobu si většina z nás představuje jako obrázek hladových dětí z Afriky. Jenomže chudoba ve smyslu ctnosti, neznamená nemít nic, ale málo potřebovat. 

Mluví o tom, jak dnešní marketing a celý svět útočí stylem Když něco vidím, hned to potřebuji ...(ano, tohle je přeci definice správného marketingu!) ,ale právě přemýšlením co potřebujeme a co ne, se dostáváme k oné ctnosti chudoby.

Vůbec celý rozhovor s ním je moc fajn a valí se z něj jedna životní pravda za druhou...

  A protože chci býti ctnostnou osobou, přemýšlím a přemýšlím:)

Jestli opravdu potřebuju novou stopadesátou rtěnku, to úchvatné a heboučké barevné povlečení nebo životně důležitou jarní džínovou bundu (a jak je možné že  doteď ještě žádnou nemám??:)...

A i když si nejspíš něčím z toho radost udělám (vždyť budu mít přeci narozeniny), je dobré se učit bez toho všeho obejít.

Málo potřebovat totiž přináší ještě jednu neskonalou výhodu a tou je svoboda. A já chci být tak svobodná jak to je jenom možné...

A tak neustále přemýšlím, co nového nám opravdu jaro domů přivane a co zůstane ctnostně opomenuto :o)

    Jaro je totiž na nákupy hrozně "nebezpečné" .
Máte to taky tak?

A taky Vám občas dělá problém vybalancovat a najít tu správnou hranici ve své hlavě, v tom, co jsou ještě neškodné radosti, které dělají takový ten hezčí den a kdy už zacházíme do marnotratnosti?

A může být snad něco hloupějšího a zbytečnějšího než se trápit kvůli věcem...?

   Tak jsem se dnes dostala úplně jinam než jsem původně chtěla. Původně jsem Vám totiž chtěla ukázat, co máme doma nového :o)

Pojďme dnes radši rychle ven do toho božího dne, který venku máme a ty materiální věci si nechme na příště;)

Pac a pusu z lesa ♥

Pées: Vážně jsem dlouho přemýšlela jakou fotku (alespoň jednu) dát k těmhle svým spontánním ukecaným výplodům.

Fotit věci ke článku, který mluví o ctnosti chudoby?:)

Jenomže ono asi nejde o to vzdát se věcí, ale kupovat si jich jen tolik, abychom se z nich stačili radovat, nezatěžovali touhou po nich svou hlavu, peněženku a v neposlední řadě taky tu naší ubohou planetu. (a kupovat si věci takové, které s námi zůstanou dlouho, nejlíp věčně, jsou vyrobeny s láskou a při jejichž výrobě netrpí žádná osoba ani zvíře. A přesně taková je i naše komoda, přeci :)

A nová kytička = velká radost. To jsou (myslím), ty správné počty.

Péés 2 : A dostat k MDŽ vřes, to je přesně v duchu mého originálního muže :)