Příště už si to nelajzneš zlato aneb Haluz roku

 

Tohle naše kára (bohužel) není;)

  Když se blíží ten konec roku a všichni tak trochu rekapitulují a vzpomínají, povím Vám taky jednu historku, která se nám stala letos při jedné cestě do Prahy, kam jsme vezli náš nábytek.

     Vzala jsem si volno, naložili jsme auto (Kuba naložil) a vyjeli jako vždy v nějákou nekřesťanskou hodinu (tipuju zpětně tak ve 4 ráno), abych se stihli ještě týž den vrátit.
Takže jsem samozřejmě celou cestu pospávala. Jen občas jsem se na pár minut probrala, zhodnotila situaci a zase vytuhla.
V jedné takové chvíli jsem zaslechla jak můj muž říká něco o tom, že se nám už rozsvítilo hladové okno. Nevěnuju tomu víc než "Hmm..." a chrápu si dál... další půl hodina na dálnici uplynula...Po chvilce si vzpomenu na jeho výrok a na to že jsme pořád ještě nestavěli, ale nechávám tu myšlenku zase plynoutdál , jsem ospalá a on přece ví, co dělá.
...dalších 20 minut pryč... (moje časové údaje prosím berte s rezervou, zakládají se na mém subjektivním pocitu, nevím kolik času přesně uplynulo ale při spotřebě našeho auta, obsahu rezervy a průměrné rychlosti to mohlo být.... mhmmm.....jsem snad nějáká účetní, abych to počítala, vždyť je to fuk...;)

Najednou z polospánku slyším osudovou větu vyřčenou značně vyděšeným hlasem:
" Ty voe, nám nejede auto!"

Během sekundy jsem naprosto vzbuzená.

     Co je to za blbost, nebo spíš co tím chce říct, fičíme si to asi 120tkou v druhém pruhu s naloženým autem plným nábytku přes který máme jen omezený výhled do všech směrů, zrovna míjíme obří kamión po mé pravici a on mi jen tak říká, že nám NEJEDE AUTO? Jak nejede, když jede, co tím chce SAKRA ŘÍCT?

"Cože?"

"No všechno se vypnulo a zhasnula veškerá elektronika!"

"JAK mohla zhasnout všechna elektronika??"

A teď mi to dochází...

"Ty jsi ještě NETANKOVAL??!!"

"Já myslel, že to výjde ještě do další pumpy jenže v té další dělají hnusné kafe, tak jsem to chtěl ještě dojet k té příští..."

"Vždyť máme tak posr... chytré auto, které ti UKAZUJE POČET DOJEZDOVÝCH KILOMETRŮ, to se NEDÍVAL??"

"NENAPADLO MĚ se podívat..."

Bože...

     Nikdy by mě nenapadlo, že auto, které funguje celé na elektroniku, se při nedostatku benzínu prostě zhasne a umře. Ale je to logické, že.

     Na to abych se hádala jsem v tu chvíli moc vystresovaná.
Ze 120km rychlosti pomalu ale jistě zpomalujem, dojíždíme setrvačností a snažíme si urvat místo aspoň v pravém pruhu v situaci, kdy máme téměř neovladatelný volant, vlastně celé auto...
Už tak jedeme "na knap", navíc se mi v hlavě okamžitě začínají promítat scénáře toho, jak stojíme u kraje nejfrekventovanější dálnice, vyhýbáme se při daleké pěší cestě pro benzín obřím kamionům a nakonec bídně hyneme rukou některého z místních "audinovských střelců" kteří určitě nepočítají s potulnými kolemjdoucímí na déjedničce.

Mám neodolatelnou chuť svého může zabít.

     S námahou se dostáváme do pravého pruhu a i když tomu nemůžu věřit, najednou zčista jasna se nám před očima zjevuje BENZÍNKA.
Ba co víc, setrvačností dojíždíme téměř k prvnímu tankovacímu stojanu.
Kuba vyskakuje z auta a tlačí ten poslední metr, který jsme už nezvládli.
NE-U-VĚ-ŘI-TEL-NÁ haluz.

Kuba tankuje, nechápu NIC, nicméně nasr... jsem furt stejně. Adrenalin se mi hrne do hlavy s potřebou vytmavit mu jeho nezodpovědnost, jakmile nastartujem a odjedem.

     Jenže ono to NESTARTUJE!
Ten incident musel zapříčinit totální vyšťavení baterky. Ok, to už nic není, jen sehnat startovací kabely a nějákou dobrou duši.
Jen ať si to zařídí, říkám si a odkládám výčitky na pak.

     Za chvíli se Kuba vrací s kabely vypůjčenými z benzínky a borcema ve škodovce co si to razí nejspíš na ranní šichtu.
Chlapi jsou v poho, že prej tohle se stává akorát je jim divné, že se vybije baterka i u tak nového auta. Kuba radši mlčí a zapojuje kabely.
Jenže obráceně a Z MOTORU JDOU JISKRY.

     Krčím se na přední sedačce a dělám že toho člověka vůbec neznám.
Já vím, jsem děsná MORÁLNÍ PODPORA, ale když já jsem pořád tak vytočená...
Naštěstí se tolik nestalo (jen jsme asi podstatně zkrátili životnost škodovčiny baterky za což se jménem mého muže ochotným neznámým alespoň virtuálně převelice omlouvám).

    Zbytek cesty mlčím, protože jinak bych musela mluvit jen o nezodpovědnosti, chlapské ješitnosti a o tom, že ŽENSKÉ BY SE TO NIKDY NESTALO. A kdo ví, co by pod tíhou výčitek můj muž ještě proved.

     Nic z toho nemění ovšem fakt, že je neuvěřitelný HALUZÁŘ a já se utěšuju alespoň tím, že znovu už si podobnou situaci (snad) nelajzne.

     No nakonec jsme to přeci přežili, dokonce i dojeli, nábytek se líbil, vše je už odpuštěno a tak nám zůstala jen "vtipná" historka.

Ale kdybyste nás někdy potkali na svých cestách, radím, raději se nám obloukem vyhněte;)

Pohodový víkend a pac a pusu z lesa...

R&J&E&J